neděle 19. dubna 2015

Učme se od svatého Vojtěcha nenáviděti hřích a milovati hříšníky (1901)



Učme se od svatého Vojtěcha nenáviděti hřích a milovati hříšníky (1901)
Neděle druhá po Velikonoci
Dobrý pastýř dává život za ovce své. (Jan 10, 11).
Jsou dvě výstřednosti a proto také chyby a mnohdy těžké hříchy, kterých se dopouštějí lidé přemnozí; přílišná shovívavost a bezohledná krutost. Uprostřed mezi oběma jest pravá a spořádaná láska, ctnost, bez které nemůže dojíti spasení dospělý člověk žádný. Shovívavost jest přílišná, když přehlíží chyby a hříchy všecky, nebo docela je schvaluje; a krutost jest bezohledná, když pro chybu a hřích odsuzuje i chybujícího a hřešícího bratra. A když svět tento pozorujeme, jak často se s těmito hříchy setkáváme! Mnozí rodiče, mnozí páni, mnozí představení mlčí, dělají, jako by nic neviděli a neslyšeli, nebo docela nepravost chválí a zastávají ji. – Ale naopak jsou také mnozí lidé, a to velmi často takoví, kteří chtějí býti dokonalejšími než jiní, kteří vroucími slovy horlí o čest a slávu Boží, kteří chtějí zachrániti nejen sebe nýbrž i chybující bratry, kteří však v bezohledné krutosti neodsuzují jen hřích, nýbrž častěji více než hřích hřešícího bližního. – Chybné jest počínání obojí; a mám-li na paměti učení Páně a svatého apoštola Pavla o potřebě lásky, mám za to, že nechybuji, když pravím, že často tato bezohledná krutost jest větší hřích než ona shovívavost. – Ano jak shovívavost, tak krutost jest hřích, pravda křesťanská jest uprostřed; křesťan má nenáviděti hřích, ale nemá nenáviděti chybujícího bratra, nýbrž naopak toho má milovati a z lásky k němu pečovati o jeho polepšení. Tak učil a jednal Kristus Pán, tak učili a jednali také všichni jeho svatí a vyvolení. A poněvadž v tomto týdnu, totiž v úterý konáme církevní památku jednoho ze světců Páně, jemuž máme obzvláštní pozornost věnovati, poněvadž jest naším krajanem a proto také naším zemským patronem, totiž svatého Vojtěcha, budiž předmětem našeho dnešního rozjímání tento světec Páně. Ano učme se od svatého Vojtěcha nenáviděti hřích, ale milovati chybujícího bratra a dle možnosti ho napraviti. To jest předmětem mé dnešní řeči k vám.
1. Že svatý náš patron nenáviděl hřích jako největší zlo, patrno již z toho, že vší mocí snažil se o to, aby hřích odstranil a hříchům zabránil. Vždyť životopisci připomínají o něm, že když dlel jako hoch ve školách v Děvíně pod dozorem učitele Olrika, po celý čas nenásledoval těch, kteří páchali nepravosti, a nebyl ve společnosti s těmi, kteří si libovali v neužitečných tretkách chlapeckých; nýbrž jakmile se mu naskytla příležitost, že nebyl vázán povinností, učiti se, tajně chodil do chrámů svatých mučeníků, a když jiní konali věci hříšné nebo neužitečné, Vojtěch se modlil a sloužil Bohu. – Když pak navrátil se do vlasti své a když jako kněz prvého biskupa pražského Dětmara viděl tohoto umírati a před smrtí slyšel hrozně naříkati, jak obstojí před soudnou stolicí Boží, že tak mnohé hříchy svým poddaným trpěl, že jich nekáral a netrestal, spojila se ve Vojtěchovi s nenávistí proti hříchu ještě bázeň před věčnými tresty. Vždyť smrt Dětmarova působila mocně, ano hrozně na všecky přítomné, tak že ve všech způsobila dojem trvalý, a proto tím více v citlivém srdci Vojtěchově. Smrt Dětmarova byla Vojtěchovi příčinou nového přísného života, neboť při ní viděl, jak hrozně působí na člověka hřích, o kterém se člověk jen domnívá, že se ho dopustil, byť se ho snad ani nedopustil skutečně. Neboť nelze o Dětmaru, biskupu tvrditi, že byl skutečně pokálen tak hroznými hříchy, že by ho doháněly až k zoufalství. Nic méně o svatém Vojtěchu se připomíná, že ještě téže noci po smrti biskupově oblekl roucho kající, posypal dle tehdejšího obyčeje hlavu svou popelem a navštěvoval chrámy modle se. – A jestli světec náš dokázal tak patrně nenávist hříchu a bázeň před hříchem jako chlapec a jako kněz, dokázal ji tím více jako biskup. Příležitostí se mu k tomu naskytlo mnoho a vážných. Naši předkové byli sice tehdáž již mnozí pokřtěni, byli tudíž křesťany jménem, ale většina z těchto pokřtěných zůstala pohany smýšlením a životem. Ačkoliv křesťanství zakazuje prodávati lidi jako zboží, prodávali tehdáž mnozí otroky; ačkoliv křesťanství dle slov svého zakladatele Krista Pána učí, že smí míti křesťan jen jednu řádnou manželku, a že jest manželský svazek nerozlučitelný, mnozí páni čeští měli manželek více a propouštěli je, jak se jim zlíbilo nebo nezlíbilo. Křesťanství volá: „Pomni, abys den sváteční světil,“ a z té příčiny nařizuje v neděli a ve svátek odpočívati od prací služebných; ale mnozí páni čeští tohoto přikázaní pranic nedbali, v neděli a ve svátek konali hlučné trhy a hony a jiné věci, kterými dny Páně hrubě znesvěcovali. Co tu viděl svatý biskup zla a hříchu a on bojoval proti všemu. Neohroženě vytýkal hřích, kde ho viděl, a když hřešící poslechnouti nechtěli, ano docela vzdory činili, raději odchází, aby nepravost tu viděti nemusil, opouští sídlo biskupské i svou vlast a ubírá se nejprve do Říma, pak docela do zemí pohanských, aby tam bojoval proti hříchu modlářství, kdež konečně jako mučeník umírá. Tak dokázal svatý Vojtěch, že jeho celý život nebyl nic jiného než boj proti hříchu, ve kterémž boji i život svůj obětoval.
2. Avšak jako svatý Vojtěch nenáviděl hřích, tak miloval lidi chybující, a z této lásky se přičiňoval, aby jich napravil. Také pro tuto pravdu máme ze života oslavence doklady mnohé a velmi důležité. Poněvadž viděl, že svěření mu věřící v mnohém chybují, snažil se domluvami, kázáním, poučováním a jinými prostředky odvrátiti jich od cesty bludné. Nepočínal si tak, jak jednají mnozí lidé, domněle spravedliví, že s chybujícím bratrem nechtějí ani mluviti, nebo že pro něho nemají jiných slov než potupy a pohany nebo docela nadávek; nýbrž mluvil s nimi, a mluvil s nimi rád a laskavě. Obzvláště pak dokázal tuto lásku ku chybujícím při jedné příležitosti, kde se zachoval úplně dle příkladu Ježíše Krista. V době jeho biskupování v Praze bylo v Čechách veliké nepřátelství hlavně mezi dvěma rody, totiž Vršovců a Slavníkovců, ku kterémuž rodu Slavníkovců náležel také svatý Vojtěch, ješto byl syn mocného vladyky českého Slavníka, jemuž náležela Libice nad Cidlinou s okolním územím, jež zaujímalo asi dvě pětiny nynějších Čech. Bylo to asi roku 994. Manželka jednoho Vršovce obviněna byla z cizoložství. Příbuzní stáli na tom, aby žena tato dle starého pohanského práva byla potrestána smrtí, a aby trest tento na ni provedl uražený manžel. I utekla se žena tato ve své úzkosti k svatému Vojtěchu, a ten ji dal odvésti do kláštera svatého Jiří, aby tam vyčkala, jakému pokání se bude míti podrobiti, bude-li jí vina dokázána. Avšak Vršovci doráželi na svatého Vojtěcha, aby jim onu ženu vydal. Ten však nejsa přesvědčen o její vině, vydával jim sebe, načež mu jeden z Vršovců úšklebně řekl, že marně čeká, že dosáhne smrtí koruny mučenické. Zatím prozradil někdo zástupu, kde jest žena, že není v domě biskupově, nýbrž v klášteře u sv. Jiří. I hnali se všichni tam. Vrátný polekaný jim otevřel, a když ubohá žena slyšela hluk a viděla, co jí hrozí, utekla se do chrámu Páně, chtějíc se tak zachrániti. Avšak ozbrojenci vnikli až do chrámu Páně, odtrhli ji od oltáře, jehož se držela, vyvedli ji ven a kázali muži jejímu, aby ji mečem sťal. Když pak muž tak učiniti nechtěl, najali sluhu, kterýž bezodkladně trest smrti provedl. V počínání svatého Vojtěcha a zuřivých Vršovců poznáváme rozdíl, jak s chybujícím bratrem jedná řádný křesťan, a jak s ním jedná krutý pohan. Svatý Vojtěch neřekl, že jest žena nevinná, neřekl, že, je-li vinna oním zločinem ohavným, má býti propuštěna; nýbrž žádal, aby napřed vše bylo náležitě vyšetřeno a dokázáno, a bude-li dokázána vina, ať jest uloženo vinnici pokání a trest. Ale rozzuření Vršovci nepřipouštěli ani vyšetření, jim postačilo pouhé obvinění, a provedli bez šetření trest tak ukrutný, popravili onu ženu. Možná, že byla nevinná, vždyť na ni muž, jehož se spáchané bezpráví nejvíce týkalo, trest vykonati nechtěl; proč to zdráhání? Zajisté odtud, že nebyl o vině přesvědčen náležitě. A mimo to, možná že mnohý z těch, kteří volali: „Nechť zemře!“ byli horší než ta, kterou odsuzovali tak krutě. – A jak často děje se i nyní podobně! Mnohdy odsuzují lidé bližního svého pro pouhé podezření a jsou sami třeba horší než ten, nad nímž pronášejí soud nemilosrdný. Varujme se takového jednání nespravedlivého a nekřesťanského!
Ano mějme v ošklivosti každý hřích a každou nepravost, ať ji seznáme na komkoliv. Hřích, nepravost nemáme hájiti nikdy. Hřích jest pravé a jediné, proto také největší zlo, které člověka potkati může. Kdo by miloval hřích nebo schvaloval, chyboval by těžce a nebyl by bez viny nikdy. Avšak rozeznávejme od hříchu hřešícího člověka. Toho nenáviděti nesmíme, tím pohrdati nesmíme. Nemůžeme ovšem chváliti ho za jeho hřích, ani milovati ho pro jeho hřích, ale můžeme a máme i tu z lásky křesťanské hřích jeho aspoň poněkud omluviti. Máme vždy uvážiti okolnosti, ve kterých žije, pokušení, kterým jest podroben, a často seznáme, že kdybychom byli sami na jeho místě, byli bychom třeba horší než on. Tím vás nechci nabádati, abyste hřích přehlíželi, to by byl hřích; ale jen tolik pravím, abyste neodsuzovali chybujícího bratra nebo sestru nespravedlivě. Kdo jste povinen, hřích kárejte i trestejte, kdo jen poněkud můžete, před hříchem varujte a hříchy vytýkejte; ale konejte toto vše z lásky, ne ze msty, ani z pýchy a domýšlivosti. Neboť svatý apoštol Jakub píše: „Soud bez milosrdenství tomu, kdož neučinil milosrdenství“ (2, 13); tak hrozný soud na sebe nevolejme nikdo; nýbrž zachovejme se dle slov Kristových: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou.“ (Mat. 5, 7) Buďme tedy milosrdnými ku svým bratřím, aby Bůh byl jednou milosrdný také k nám. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 270
Zpracoval: Jakub Albert