Nejstarší svědectví o vnějším a
viditelném zřízení Církve (1946)
Církev je nevěstou Kristovou (Efes. 5, 23). Jeden
ženich Kristus má jedinou nevěstu, tedy obecnou Církev. Tak je Církev jedna, že
ji přirovnává k manželce, která má býti podrobena muži. Podobně má býti poddána
Církev Kristu: jedna Církev – snoubenka jednoho snoubence – Krista.
Nejprve ustanovuje Kristus viditelné vstupování do tohoto království. Ustanovil křest
jako vstupní obřad a bránu ke svému duchovnímu společenství. Viditelný způsob
přijímání ukazuje zřetelně na úmysl založiti viditelnou společnost, když se
vchází viditelným způsobem do tohoto Božího království. Ale nejenom to, nýbrž
tato společnost jest i zevně společensky uspořádána. Již křest udělují určití
údové tohoto království. Apoštolům bylo řečeno: křtěte! Tak tu vidíme hned na
začátku ustavujícího se království Božího dvě skupiny lidí, totiž vedoucích a
vedených. Kdyby chtěl Kristus založiti království jen a jen duchovní,
nerozlišoval by tak přesně a důsledně vedoucí od vedených.
Kristu byli nejblíže apoštolově. Byli zvlášť Kristem
vychováváni, připravováni. Věříme, že na ně sestoupil Duch svatý o letnicích,
Duch pravdy, Duch přivolaný na pomoc – Paraklet – rodícímu se království
Božímu. A tito apoštolově chápali a uskutečňovali Kristovo poselství o
království Božím skrze shromáždění těch, kteří přijali Kristův program
království Božího v duších. Semkli se od začátku ve společnost, do které
přijímali křtem (Sk. ap. 8, 12), která se scházela na modlitbách a lámání
chleba, v které apoštolově uplatňovali svou autoritu, kde převládala především
autorita jednoho, vyvoleného k tomu kdysi Kristem, totiž apoštola Petra.
Sv.
apoštolové řídí již dokonale své shromáždění. Sv.
Pavel a jiní apoštolově dávají předpisy pro společný život, přijímají a
vylučují lidi jako z opravdové společnosti, trestají, napomínají, určují
bohoslužbu, veřejný i soukromý život prvních křesťanů.
Apoštolští Otcové sami byli buď žáky apoštolů nebo
žáky jejich přímých učedníků. Pro nás jsou zde nejcennější svědectví do konce
II. století. Nejstarší novozákonní mimobiblická památka, o kterou se tu můžeme
opříti, jest Didaché či Učení dvanácti
apoštolů. Autor Didaché chápe Církev jako vnější společnost, když před sv.
přijímáním podává modlitbu: „Kéž se shromáždí Církev tvá od končin země v
království tvé“ (IX 4). A po sv. přijímání: „Rozpomeň se, Pane, na svou Církev,
abys ji vysvobodil ze všelikého zla a abys ji zdokonalil v lásce své a
shromáždil ji ode čtyř větrů posvěcenou v království své“ (X 5). Odlišuje
Církev od království Božího, vidí ji putovat ještě na zemi, není mu nějakým
duchovním shromážděním předurčených, ani pouze očekáváním zázračného příchodu
ke konci dnů.
Sv. Klement,
biskup římský, začíná svůj list Korinťanům: „Církev Boží, která
putuje v Římě, Církvi Boží putující v Korintě.“ Jinde nazývá Církev Boží
„jednotným a jediným stádem Kristovým“. (LVII 2.) Také doporučuje podřídit se
autoritě duchovní, zdůrazňuje tedy tento důležitý prvek společnosti (XXXVII a
na mnoha místech). Tak je mu Církev skutečnou společností. Ví o autoritě
biskupů a jáhnů, které apoštolově sami určili. Zná tudíž i zřízení Církve jako
organické rozčleněné společnosti. (XLII 2.)
Sv. Ignác z
Antiochie mluví samozřejmě o Církvi hierarchicky spravované, tedy jako o společnosti
s autoritou a úřady. A toto zřízení je mu božského původu. Na biskupa proto
nutno se dívati jako na Ježíše Krista. (Ad Ephes. VI. 1.) Tak mají býti laici
spojeni se svým biskupem jako Církev (nadmístní) s Kristem (Efes. V. 1).
Sv. Polykarp (Ad
Philippenses). V nadpise odlišuje Církev obecnou, která putuje ve Filippách, od
této místní obce. Také doporučuje poddati se autoritě presbyterů a jáhnů jako
Bohu a Kristu. I jemu je tedy Církev založena jako společnost s autoritou,
hierarchií a organisací.
Sv. Justin srovnává
Církev se starou synagogou. Církev mu nastoupila po ní. Uznává tedy, že byla
Církev založena právě jako společnost místo staré náboženské společnosti
(Dialogus, c. 72). Ve své Apologii zase zdůrazňuje božský původ Církve
(Apologia I, 61).
Sv. Ireneus chápe
Církev jako učitelku, jako zdroj života pro její údy. Církev má v sobě Ducha
sv., a proto je pravda: Kde je Církev, tam je Duch Boží, a kde Duch Boží, tam i
Církev a všechna milost. Duch pak je pravda. Kdo tedy není ho účasten, není
živen prsy matky k životu a nepřijímá z těla Kristova přečistý pramen.
Vykopávají si zbořená místa, z hliněných příkopů a z louží pijí shnilou vodu,
prchajíce před vírou Církve, odhazujíce Ducha, aby nebyli poučeni (Adversus
haereses III, 24, 1).
Protestanté nemohou ovšem popříti toto jasné svědectví
Ireneovo o Církvi jako božském zřízení pro uchování a podávání pravdy, a proto
říkají, že tento Ireneův názor je sice katolický, ale ne křesťanský, protože
právě v něm Ireneus zahájil vytváření katolického, ale ne křesťanského
tradičního chápání Církve. Tak Werner v díle: Paulinismus bei Irenaeus.
Tertulián se dívá na
Církev jako na naši matku (Adv. Marcionen V, 4), jako matku oživující (De
anima, 43), znázorněnou Evou, novou matku (Adv. Marc. 1), nevěstu Kristovu (l.
c. IV 11-V, 18). Tato Církev je poutnicí na zemi, ale má svou důstojnost,
sídlo, naději a rod v nebesích (Apol. I).
Tak můžeme tvrditi, že nejstarší spisovatelé,
přicházející po apoštolech, znají Církev jako společnost i společenství zřízené
samým Kristem. Jest jim společností vnější, viditelnou, organisovanou, a to z
vůle Kristovy. Toto zřízení je Boží, Kristovo zřízení.
Nuže, do II. století stojí už vybudována Církev jako
společnost svatého společenství s Kristem. Církev od začátku vylučuje kacíře ze
svého středu, a přece u nich nenalézáme odporu proti nějakému domnělému
přetvoření Kristovy myšlenky neviditelného společenství ve viditelnou a
autoritativní, organisovanou společnost! Musili by odporovat ti, které tato
viditelná Církev jménem Kristovým vylučovala, kdyby jí nějak mohli odporovat,
upírat právo vylučovat je. Bylo by jim to přece snadné (kdyby to bylo pravdivé)
poukázat, že Církev nemá právo je označovat za kacíře a vylučovat je ze svého
středu, když sama tak převrátila myšlenku Páně o společenství království
Božího.
Tato změna by se musila státi za prvních stopadesát
let. Není možné, že by si nebyl nikdo povšiml této změny a proměny díla
Kristova. Ani jedna námitka proti založení Církve Kristem jako náboženské
vnější a viditelné společnosti nevychází z důkazu, nýbrž všechny vycházejí z
apriorního stanoviska, že Kristus chtěl jen duchovní království, a proto že
nemohl chtít založiti Církev.
Zdroj: P. Silvestr
Braito O. P., Církev, 1946, str. 58–70
Zpracoval: Jakub
Albert
