Neděle první
po velikonoci
Pokoj vám! (Jan 20,
19).
Poněvadž Pán
Ježíš sám pozdravuje svatých apoštolů tím, že jim přeje pokoje, možno vším
právem uzavírati, že pokoj jest pro nás velmi důležitý, ano ze všeho, po čem
můžeme a máme toužiti, nejdůležitější. V tom smyslu také jedná svatá
církev, a proto přeje tak často svým věrným pokoje; tak jednají také všichni
pravověrní křesťané, modlíce se za své zemřelé a přejíce jim odpočinutí,
pokoje. Avšak nesmíme si mysliti tento pokoj jako úplnou netečnost a
bezstarostnost člověka, nýbrž tímto pokojem Božím třeba rozuměti jen ten stav,
kde člověku nečiní svědomí výčitek, že přestoupil přikázání Boží a že se má
báti trestů věčných, a kde si tudíž může vydati spravedlivé svědectví, že konal
a koná všecky své povinnosti k Bohu, k bližnímu a k sobě samému svědomitě.
Poněvadž konání těchto povinností žádá mnohdy boje a to dosti obtížného a dlouhého,
patrno jest, že tento pokoj pravý, který přeje Kristus Pán svým apoštolům a
církev svatá svým věrným, není bez boje, nýbrž že žádá boje stálého a
vytrvalého proti všem nepřátelům spasení. Z tohoto správného výkladu pokoje
Kristova možno pochopiti, jak jest to možno, že Pán Ježíš, ač na některých
místech tak vroucně přeje a slibuje svým milým pokoj, přece jinde řekl:
„Nedomnívejte se, že jsem přišel pokoj poslat na zem; nepřišel jsem poslat
pokoje, ale meč.“ (Mat. 10, 34). Nepřišel Pán, aby přinesl pokoj nepravý, který
všecko trpí, ke všemu mlčí, nestará se, aby zlo odstranil, který se podobá
hnijící vodě; nýbrž přišel a přinesl meč slova Božího, zákona Páně, kterým máme
bojovati proti všem nepřátelům svého spasení a tak se dodělati pokoje pravého.
Poněvadž
jest tento pokoj pravý tak vzácný a důležitý, ano poněvadž bez něho nikdo
nemůže dojíti svého cíle, jest otázka dojista velmi důležitá, jak k němu
dospěti. Poněvadž pak právě v úterý, dne 16. dubna slavíme památku jednoho
světce Páně, kterýž nám svým životem jest velmi krásným vzorem, jak možno
dospěti k tomuto pokoji, totiž svatého Benedikta Josefa Labre, nahlédněme do
jeho života, abychom se tomuto umění přiučili. Promluvím tedy s pomocí Boží o
svatém Benediktu Josefu Labre jako učiteli pravého pokoje.
Světec Páně,
který jest předmětem našeho rozjímání, nežil v prvních stoletích církve, nýbrž
žil v rozpoutaném století osmnáctém a pocházel z té země, kde vypukla hrozná
revoluce, která pobloudila tak, že Bohem a vším, co s Ním souvisí, pohrdla, a prohlášen
byl za svatého teprve před neúplnými dvaceti roky, totiž 8. prosince 1881.
Podává tudíž patrné svědectví, že možno i v dobách velmi nepříznivých ctnostně
žíti a že církev katolická i tu, když svět bojuje proti Bohu s veškerým úsilím,
přece odchovává svaté a světice Boží.
Benedikt
Josef Labre narodil se dne 26. března r. 1748 ve vesnici Amettě v jižním
Francouzsku. Rodina, ze kteréž pocházel, byla velmi četná, bylť z patnácti dětí
nejstarší, velmi zbožná, ale chudobná. Benediktovi se dostalo vychování
dobrého. Rodiče jej chtěli také dáti na studie, ale pro chudobu tak učiniti
nemohli. Proto, když vychodil vesnickou školu v rodišti, poslán byl za příčinou
vzdělání jen do školy městské v Nedomu. Již záhy jevil zvláštní náklonnost k
životu přísnému, dokonalému. Často si ukládal újmu v jídle a v pití, na
modlitbách dlel ve chrámu Páně mnohdy po dlouhou dobu, a byl při nich tak
nábožný, že byl ku vzdělání všem, kteří jej viděli, místo polštáře užíval již v
útlém věku častěji tvrdého dřeva. Tak bojoval svatý Benedikt Josef Labre, již v
útlém mládí proti rozličným náklonnostem smyslným, aby se dodělal pokoje sám s
sebou. Aby pak věrně v tomto boji setrval a statečně vítězil, hledá hojné
posily u Pána Boha. Proto chodil velmi rád na mši svatou, a jeho radostí bylo,
když mohl knězi při mši svaté přisluhovati, ano mnohdy klečíval celé hodiny
před Nejsvětější Svátostí Oltářní, aby tak Pána Ježíše za Jeho pomoc důvěrně a
vytrvale prosil.
Radostí jeho
bylo, když jej vzal k sobě jeho strýc, jenž byl farářem v jedné osadě
francouzské. Ten jej také připravil k prvému svatému přijímání a ku svatému
biřmování. Poněvadž duchovní viděl, že přísný půst podkopává zdraví
Benediktovo, zakázal mu ho až do šestnáctého roku. Benedikt se postil aspoň jen
tak, pokud se to s rozkazem strýcovým srovnati mohlo. Již tehdáž cítil v srdci
svém zvláštní náklonnost k ubohým žebrákům, proto navštěvoval jejich příbytky a
poděloval je dle možnosti almužnami. Též tehdáž bylo také jeho největší
zálibou, když se mohl účastniti pobožnosti Ustavičného klanění Nejsvětější
Svátosti Oltářní, která byla již tehdáž ve Francouzku rozšířena.
Poněvadž
strýc zamýšlel, aby se Benedikt věnoval stavu kněžskému, nabádal ho, aby pilně
čítal knihy světské, kterýchž vědomostí jest potřebí ku vstoupení do stavu
duchovního. Avšak Benediktovi se protivily knihy různých spisovatelů
pohanských, latinských a řeckých, a čítal nejraději spisy nábožné.
Když byl 18
roků stár, přišla doba, kde se měl rozhodnouti pro nějaké povolání. Benedikt
chtěl vstoupiti do nejpřísnějšího řádu tak zvaných Trappistů, kteří mají své
jméno odtud, že tento řeholní řád byl založen ve francouzském opatství La
Trappe. Avšak ani rodiče ani strýc mu toho nedovolili. Zůstal tedy Benedikt u
strýce dále a použil milé příležitosti, která se mu naskytla, aby se cvičil v
křesťanské dokonalosti, zejména v lásce k bližnímu. Roku 1766 řádil totiž v
Evině, osadě, ve kteréž bydlel, mor. Horlivý duchovní správce spěchal k lůžkům
nemocných křesťanů, aby je zaopatřoval svatými svátostmi, a zbožný Benedikt jej
provázel, aby nemocných ošetřoval. Na to odešel k rodičům a poznovu prosil, aby
směl vstoupiti do kláštera Trappistů. Rodiče mu opět nepovolili a poslali ho ku
druhému strýci, jenž byl farářem v jiné osadě francouzské. Tam se konala roku
1767 missie, a kněží missionáři, vidouce horlivost a pobožnost Benediktovu,
schvalovali mu, aby se stal Trappistou; avšak když rodiče ani tu nedovolili,
vstoupil Benedikt na radu svého strýce do kláštera kartusiánského. Avšak
klášter ten se zdál Benediktovi příliš mírný; proto se vrátil k rodičům. Ti
konečně přece svolili, aby šel k Trappistům. Benedikt ihned v zimě nastoupil
cestu šedesáti mil do kláštera v La Trappe; avšak jak byl zarmoucen, když
uslyšel, že jest ještě mlád, že nemůže býti přijat, a že by musily ještě celá
čtyři léta čekati. Nastoupil tedy zpáteční cestu opět pěšky v rouchu již
roztrhaném a žádal z domu písemně do jiného kláštera trappistskěho o přijetí.
Ale ani tam nebyl přijat pro neúplný věk. Zůstal tedy u rodičů, pomáhaje jim
při pracech hospodářských. Svého předsevzetí se ovšem ani tu nevzdal. Po dvou
letech vstoupil opět do kláštera kartusianského, ale brzy byl od představeného
propuštěn s připomenutím, že jest Bohem povolán pro klášter přísnější. Šel tedy
Benedikt opět do La Trappe, a když byl i tu odmítnut, šel do jiného kláštera
trappistů, kdež byl konečně přijat. I domníval se, že jest nyní u cíle, ale
opět se zklamal. Již v dubnu roku 1770, tedy když byl 22 roků stár, byl stižen
velmi těžkou nemocí a když se pozdravil, byl tak sláb, že jej z kláštera
propustili, ač věděli, že jest vzorem svatosti.
Po tolika
marných pokusích, státi se řeholníkem, viděl Benedikt, že není vůlí Boží, aby
žil v klášteře, nýbrž že Bůh chce, aby žil ve světě. Rozloučil se tudíž roku
1770 na vždy se svými rodiči a nastoupil jako nejchudší žebrák pouť do Říma.
Šat jeho byl roztrhaný jako skutečného žebráka, a jeho majetkem veškerým byla
dřevěná miska, kříž, růženec a mošna, ve které nosil breviář, písmo svaté
Nového zákona a modlitební knížku. Na své cestě do Říma navštívil Loreto, kdež
jest posvátný domek Nazaretský, a Assisi, rodiště svatého Františka. V Římě
klečíval celé dny před chrámy Páně, trvale jsa pohřížen v modlitbách a
rozjímáních. Pak putoval po Švýcarsku, Německu a Francii, počínaje si všude
podobně a povzbuzuje takto k vytrvalé službě a pobožnosti lidí různých
národností. Do Loreta chodil každoročně. Od mnohých dobrodinců obdržel často
nový šat; avšak on ho nepodržel, nýbrž daroval žebrákům. Podobně činil s
almužnami, které vyžebral sám. Sám jídal jen jednou denně a v postě po tři dni
každého dne nepožil pokrmu vůbec žádného. Jestli se mu
naskytla někde příležitost, posluhovati nemocným žebrákům, činil to velmi rád,
zejména v době moru. Nemocným přinášel vyžebraný pokrm, těšil je a modlíval se
s nimi. Roku 1774 přišel opět do Říma a zdržel se tam po delší dobu. Svým
žebráckým šatem a nespořádaným rudým vousem byl znám po celém Římě, a často mu
bylo proto vytrpěti mnohá pronásledování od různých lidí rozpustilých; jednou
byl i tlučen holí a tahán za vlasy a za vousy. Všecko toto snášel Benedikt s
trpělivostí bez reptání, slouže věrně dále Bohu a nejmenším bratřím Kristovým,
bídným opuštěným žebrákům. Při tom požíval vnitřního tak blaživého pokoje, že
když jej nazval jednou kdosi z útrpnosti ubožákem, odpověděl: „Ubožák jest ten,
kdo jest na věky od Boha odsouzen do pekla.“ V tomto přísném životě setrval
věrně až do smrti, kteráž jej zastihla dne 17. března 1783. Byl totiž téhož dne
v chrámu Páně Matky Boží di Monti v Římě postižen takovou slabostí, že omdlel.
Na to byl vynesen do domu sousedního řezníka, kdež byl, leže dle svého přání
jen na holé zemi, zaopatřen svatými svátostmi, načež na večer zemřel. Tělo jeho
bylo pochováno v onom kostele Marie Panny, a když se na jeho přímluvu staly
mnohé zázraky, zejména mnoho nemocných nabylo zdraví, byl roku 1760 papežem
Piem IX. prohlášen za blahoslaveného a nynějším svatým Otcem Lvem XIII. dne 8.
prosince r. 1881 prohlášen za svatého.
Z tohoto
krátkého života svatého Benedikta Josefa Labre poznáváme, že světec tento mnoho
bojoval a stále bojoval. Kolik pokusů učinil, aby dosáhl přání svého, státi se
řeholníkem trappistou, ale nedosáhl toho! Nepřekáželi mu v tom jen lidé cizí,
nýbrž i jeho nejbližší přátelé. Co mu bylo vytrpěti posměchu a urážek od
různých lidí bezbožných a rozpustilých! Přemnozí ho měli za blázna a pošetilce
a tak s ním také jednali. Avšak přes to přese všecko byl svatý Benedikt Josef
Labre tak blažený, požíval takového pokoje vnitřního, že nechtěl býti považován
za ubohého. Čím dosáhl tohoto pokoje? Zajisté hlavně sebezapřením, účinlivou láskou k bližnímu a věrnou a nepřetržitou
službou Bohu. Ejhle cesta, která vede k pravému pokoji vnitřnímu! K tomu
pokoji, který, jak praví svatý apoštol Pavel, „převyšuje všeliký smysl“ (Ef. 4,
7), a o kterém řekl Pán Ježíš, že ho svět dáti nemůže, nýbrž který dává On sám.
(Jan 14, 27).
Nejmilejší!
Všichni nemůžeme a nemusíme býti kartusiany ani trapisty, nebyl jím ani svatý
Benedikt, ač si toho přál; nemůžeme a nemusíme býti ani chudými žebráky, kteří
o almužnu prosí a jí potřebují – kdo by potom almužnu dával? Ale všichni máme
dospěti k pokoji, kterého požíval svatý Benedikt, a chceme-li dojíti svého
cíle, musíme ho míti. Kdo nemá tohoto pokoje zde na zemi, nedojde a nemůže dojíti
pokoje věčného. Proto cvičme se každý
v těch okolnostech, ve kterých dle svého povolání žijeme, v sebezapření; cvičme se v
účinně lásce k bližnímu, udílejíce chudým almužny; cvičme se však také ve vytrvalé službě Bohu, bez kteréž k
Němu nemůže přijíti nikdo. Když tak budeme činiti, zavítá do srdcí našich již
zde na zemi pokoj pravý, a po něm
jednou v životě budoucím pokoj věčný.
Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 259
Zpracoval: Jakub
Albert
