Proč jest
užitečno častěji rozjímati o utrpení a smrti Krista Pána (1903)
Neděle druhá
v postě
A proměnil se před nimi. (Mat. 17,
2).
Proč nám,
nejmilejší, dnes na druhou neděli v postě, předčítá církev svatá tak rozkošnou
událost ze života Krista Pána, že nad ní žasli apoštolé tak, že padli na tváře
své a báli se velmi? Vždyť v době svatopostní má býti a také jest hlavním
předmětem naší pozornosti Kristovo utrpení a Kristova smrt. Proto jsou oltáře v
chrámu Páně větším dílem svých ozdob zbaveny, proto na nich viděti hlavně svatý
kříž, proto i zpěvy církevní v chrámu Páně nesou se tonem vážným, smutným. Co
má znamenati v tomto smutku událost tak velebná, oslava Krista Pána tak veliká,
nad kterou vyniká jen zázrak Jeho největší, slavné z mrtvých vstání?
Pozorujme ty
apoštoly, kteří byli této události účastni. Nebyli všichni, nýbrž byli jen tři:
Petr, Jakub a Jan. A nyní nahlédněme na jinou událost ze života Krista Pána,
kde byl Kristus Pán co nejvíce pokořen, to jest na Jeho hrozné úzkosti před
Jeho utrpením, kde se Pán až krví potil. Kdo byl tu svědkem tohoto ponížení?
Byli to taktéž oni tři apoštolé: Petr, Jakub a Jan. Připomínají pak svatí Otcové
a učitelé církevní, že Kristus Pán vzal za svědky Svého proměnění a oslavení na
horu apoštoly: Petra, Jakuba a Jana proto, aby se na toto oslavení rozpomenuli
tu, až Ho uzří tak hrozně pokořeného v zahradě getsemanské, a proto ani tu
nezapomněli, že Kristus Pán jest pravý a skutečný Bůh.
A z pohnutky
podobné připomíná také nám církev svatá událost proměnění Krista Pána v době
svatopostní, a to téměř na jejím počátku. V době této má, býti hlavním předmětem
našich úvah a přemýšlení utrpení a smrt Páně; avšak když tohoto Krista Pána na
Jeho hrozné cestě křížové sledujeme, máme přece vždy pamatovati na to, že tento
Kristus přes veškeré ponížení a utrpení jest pravý, nejvýš svátý a dokonalý
Bůh.
Když nás
tedy církev svatá v době svatopostní tolik pamatuje na utrpení a smrt Krista,
že se až obává, abychom pro toto ponížení Kristovo nezapomínali na Jeho
Božství, a proto nám připomíná Kristovo proměnění a oslavení: učiníme dojista
dobře, když budeme dnes uvažovati o příčinách, proč jest velmi užitečno častěji
pamatovati na utrpení a smrt Kristovu.
Často
pamatovati na utrpení a smrt Kristovu znamená, připomínati si z pozemského
života Krista Pána ty doby, kdy pro nás trpěl a kdy na kříži zemřel. Jest
pravda, že Kristus Pán trpěl vlastně po celý život svůj, ale hlavně trpěl v
posledních dvou dnech svého pozemského života. Aby pak člověk o tomto utrpení a
o smrti Krista Pána uvažovati mohl, může se na tyto události buď sám
rozpomenouti, nebo čísti si svaté evangelium, zejména z něho tak zvané pašije,
což znamená utrpení Páně. Také dobrým prostředkem jest častější pohlédnutí na
kříž Krista Pána nebo na obraz, který nám smrt Páně představuje.
Uvažovati
pak tímto spůsobem o utrpení a smrti Krista Pána jest 1. velmi důležité hlavně
proto, že tato úvaha utvrzuje a rozněcuje v nás ctnost nejdůležitější totiž
lásku, a to jak ku Kristu Pánu, tak k nám samým, jakož i k našim bližním.
Řekněte sami, zdaž může naše srdce něco více ku Kristu Pánu povznésti nad to,
když si živě a takřka po částech představíme, co pro nás Kristus Pán vytrpěl,
ano že tento Kristus Pán za nás i život svůj obětoval. Kristus Pán sám řekl, že
nemůže nikdo míti větší lásky nad toho, kdo dává život za své bratry; Kristus
Pán chtěl tudíž říci, že nikdo nemůže nás více milovati, než nás miloval On
sám, ješto za nás tolik trpěl a konečně i duši svou položil. Ano, pozorujeme-li
lidi, kteří v této době svatopostní chodí na křížovou cestu, často vidíme, že
oči jejich i slzami jsou zaroseny. Odkud ty slzy? Příčiny jejich mohou býti a
jistě také jsou různé; avšak byli bychom nespravedliví, kdybychom nechtěli
připustiti, že u mnohých lidí jsou tyto slzy slzy lásky, kterou v srdcích
jejich roznítila živá vzpomínka na utrpení a smrt Kristovu. Představme si jenom
poněkud Krista Pána, jak jest v zahradě getsemanské v takových úzkostech nad
blížícím se utrpením, že až krví se potí; představme si Ho, jak volá k Otci
nebeskému: „Může-li kalich tento odejíti ode mne, nechť se tak stane, ale ne má
nýbrž Tvá vůle se staň;“ představme si Krista Pána, jak jest od zástupu
hříšníků jat, jak jest od svých apoštolů opuštěn, představme si, jak jest
provazy a řetězy svázán, jak jest hrozně bičován, tak že se na něm naplnila
úplně slova proroka Isaiáše, že od paty nohy až do vrcholku hlavy na něm není
místa zdravého, představme si, jak hrozně jest trním korunován, jak z Něho
roucho násilně trhají, jak Ho vedou na Kalvarii s křížem, pod kterýmž klesá,
představme si Ho, jak Ho tupými hřeby na kříž přibíjejí, jak povyšují kříž,
představme si, jak vidí Kristus pod křížem svou milou Matku, svého učedníka,
ale jak vidí, jak zběsile se mu celý ostatní zástup posmívá, představme si, jak
Mu lítostí na kříži srdce puká, a proto Kristus umírá, představme si, že
Kristus Pán přes toto utrpení jasně vidí a poznává, že Jeho nejsvětější krev za
mnohé teče nadarmo, a mysleme si, že Kristus Pán toto vše trpí pro nás, pro
naše spasení: a tažme se, zdaž tu může naše srdce zůstati chladným, zdaž tu
nemusí zvolati: „Ó Pane Ježíši, když jsi Ty tolik miloval mne, z lásky ke mně
tolik jsi vytrpěl a zemřel pro mne, zdaž bych já neměl milovati Tebe, zdaž bych
směl říci, že jsem člověkem, kdyby Tvá láska nenalezla ohlasu v lásce mé?“ Ano,
úvaha o utrpení a smrti Kristově rozněcuje a upevňuje v nás lásku ku Kristu Pánu.
Ale úvaha ta
rozněcuje v nás lásku také k nám. Jest pravda, že první a základní ctností
každého řádného křesťana, ano člověka vůbec má býti pokora; avšak jisto jest,
že každý člověk má náležitě také sebe sama oceňovati, žádný se nemá nikdy
zahazovati. A bohužel, jako přemnozí lidé hřeší pýchou, tak hřeší také jiní,
ano mnohdy i titéž jindy zahazováním sebe sama, tím že na cenu své ubohé duše
nepamatují. Řekněte sami, zdaž se nezahazuje opilec, když se v opilství snižuje
až pod nerozumné zvíře? Zdaž se nezahazuje lakomec, když pro několik krejcarů
trpí posměch, urážky a potupy, a když se mrtvému kovu nebo papíru klaní jako
Bohu? Zdaž se nezahazuje smilník a člověk nečistý, když pro své náruživosti
často posmíván jest od jiných? Zdaž se nezahazuje člověk zlostný, když ve
výbuchu svého nezkroceného vzteku ošklivěji vypadá a litěji si počíná než
některá šelma? Ano člověk se v přemnohých hříších zahazuje a podceňuje.
Uvažuje-li
však pobožně o tom, co Kristus Pán pro něho trpěl, přemýšlí-li o tom, že za
něho sám Syn Boží zemřel, pak vidí, jak drahá jest duše jeho, člověk počne sebe
milovati, začne se náležitě oceňovati a také vidí, že se hříchy nemá tak
hanebně zahazovati. Tak úvaha o utrpení a o smrti Krista Pána rozněcuje v nás
lásku k nám samým.
Ona v nás konečně
rozněcuje také lásku k bližnímu. Vždyť když uvažujeme o utrpení a smrti Krista
Pána, musíme uznati, že Kristus Pán netrpěl a neumřel jenom za nás, nýbrž že
trpěl a umřel za všecky lidi; z toho pak musíme uznati, že nemiluje jenom nás,
že Mu nejsme drazí jenom my, nýbrž že miluje všecky lidi, že Mu jsou všichni
drazí, a že tudíž i my máme milovati nejen sebe, nýbrž také své bližní, a to
nejen některé nýbrž všecky.
Před
nedávnem vydal v Americe jeden, jak se praví, učený muž knihu, ve které se
snaží vědecky, dokázati, že černoši nejsou ani lidé, nýbrž že mají býti
zařaděni ku zvířatům; dokazuje svůj hrozný náhled tím, že mají místo vlasů vlnu
a zuby položené šikmo, čímž se značně liší od ostatních lidí. Když pak černoši
nejsou lidé, nechtějí také Američané snésti toho, aby, když dokonali všecka
studia, ano dále když i dosáhli hodnosti doktorské, ustanoveni byli nad nimi
úředníky, a kdyby, se tak stalo, hrozí jim i smrtí. V krajinách našich černochů
není; ale co jest zde různé chudiny, lidí méně vzdělaných a nevzdělaných, kteří
závisí na jiných. A jak bezcitně velmi často lidé vzdělaní a majetní o chudině
smýšlejí! Třeba jim neřekli, jak řekl onen nesmyslný učenec a po něm jiní
černochům, že nejsou ani lidé, dokazují to svými skutky. Hledí na ně příliš z vysoka
a s takovým opovržením, že to v člověku, který má srdce lidské, hrozný odpor
vzbuditi musí, a zacházejí s nimi s takovou krutostí, že se z toho jen ďábel
radovati může. – Ó jak by tomuto člověku pyšnému a krutému bylo, kdyby tak byl
o něm smýšlel Kristus Pán a trpěl a zemřel jen za ty, kteří Jemu podobni jsou,
za chudé a nuzné! Ale On toho neučinil, Jeho láska objímá nás všecky, chudé i
bohaté, učené i neučené, On trpěl a umřel za všecky; proto nám svým utrpením a
svou smrtí tak živě připomíná, že i my máme milovati své bližní všecky.
2. Časté
uvažování o utrpení a smrti Krista Pána jest ale dále velmi užitečno také
proto, že rozmnožuje lásku Boží k nám. Vždyť když uvažujeme, jak Syn Boží za
nás trpěl, jak za nás zemřel, obracíme svou pozornost právě k tomu činu, kterým
nám dokázal Bůh svou lásku nejpatrněji. Když chtěl sám Kristus Pán upozorniti
na nejvznešenější důkaz lásky Boží k nám, řekl: „Tak Bůh miloval svět, že Syna
svého jednorozeného dal, aby žádný, kdož v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“
(Jan 3, 16). A když chtěl upozorniti na skutek, kterým On sám dokázal největší
lásku k nám, řekl: „Většíhoť milování nemá žádný nad to, by kdo život svůj
položil za přátele své.“ (Jan 15, 13). Kdo tedy věnuje častou pozornost utrpení
a smrti Kristově, ten věnuje pozornost také nejvznešenějšímu důkazu lásky Boží,
a takového člověka musí Bůh milovati. – Která z dobrých vlastností dětí těší
dobré rodiče nejvíce? Zajisté vděčnost, kterou dítky dokazují tím, že si
dobrodiní rodičů váží tak, jak toho zasluhují. A podobně třeba také souditi o
Otci nebeském. Také On má největší radost z vděčnosti naší, a my tuto vděčnost
dokazujeme nejlépe, když často uvažujeme o Jeho nejvznešenějším důkazu lásky k
nám.
A uvažujme,
co dále plyne z této Jeho lásky k nám! Čím více nás Bůh miluje, tím více nám
udílí milostí, tím více nás chrání, tím více k nám jest také milosrdný. Proto
milost Boží, ochrana Boží, milosrdenství Boží jsou taktéž vznešeným ovocem a
odměnou častého uvažování o utrpení a smrti Páně. Připomíná se, že Bůh sám
zjevil svaté Brigitě, že kdo se s pobožností jen podívá na obraz Krista
ukřižovaného, stává se účastným milosrdenství Božího. Je-li tak mocný jediný
zbožný pohled, jak milosrdným činí Boha celá delší úvaha o utrpení Kristově a
Jeho smrti! Proto když Kristus Pán neváhal za nás tolik trpěti, uvažujme
častěji o tomto důkazu Jeho lásky k nám, abychom aspoň dobře poznali, co pro
nás vytrpěl.
Připomenul
jsem, že možno o utrpení a smrti Krista Pána uvažovati tím spůsobem, že hledíme
na nějaký obraz Božského Spasitele trpícího. K tomu vybízí církev svatá svých
synů a dcer právě v době svatopostní. V době této koná častěji než jindy
křížovou cestu. A to jest právě příčina, proč právě dnes jsem, nejmilejší,
promluvil o tomto předmětu. Přicházejte, nejmilejší, na křížovou cestu rádi a
konejte ji opravdu pobožně. Na této cestě budete viděti také Krista Pána
proměněného; nebudete Ho viděti slavného, nýbrž budete Ho viděti zraněného,
poníženého, uplivaného, zbičovaného, tak zuboženého, že na Něm není ani místa
zdravého, uzříte Ho konečně visícího mezi dvěma lotry na kříži umírajícího.
Tento obraz Krista Pána nebude vám sice, jako bylo proměnění Jeho na hoře
svatému Petru příčinou, abyste zvolali: „Pane, dobře jest nám zde býti!“ nýbrž
toto proměnění Krista Pána snad vyvolá někdy slzu v očích a bolest v srdcích
vašich; ono dále rozhojní v srdcích vašich lásku ku Kristu Pánu, k vaší duši a
k bližnímu, v Bohu pak rozhojní lásku k vám, a tak vám bude hojným pramenem
milosti a milosrdenství Božího. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 223
Zpracoval: Jakub
Albert
