O svatosti Rodičky Boží (1903)
Na den
Zvěstování Panny Marie
Obsah:
Svátek Páně a svátek Mariánský. Maria Panna posvěcena pro Syna Božího, Ježíše
Krista. O svatosti Rodičky Boží. Svatost záleží v tom, že člověk prost jest
hříchu, a že zde na zemi milostí a ctnostmi spojen jest s Bohem, se kterýmž
bude spojen na věčnosti slávou; 1. Maria Panna byla prosta všeho hříchu a)
dědičného, b) osobního, c) hříšné náklonnosti; 2. ozdobena byla a) milostmi a
dary Ducha svatého, b) ctnostmi. – Svatost Rodičky Boží nám budiž povzbuzením,
abychom i my svatými byli.
Zdráva buď, milosti plná, Pán s tebou. (Luk, 1,
28).
Dnes slavíme
veliký svátek; uznáme to, když uvážíme, co si vlastně připomínáme. Připomínáme
si to veliké tajemství, že se stal Syn Boží člověkem, ale zároveň rovněž veliké
tajemství, že se stala pouhá žena Matkou Boží. Bůh s nebes trůnu sestoupil až
na tuto zemi, a Maria Panna postoupila z této země až před trůn samého Boha a
stala se Jeho příbytkem zde na zemi. Svatý Tomáš Akvinský praví, že jsou dvě
důstojnosti nekonečné; ta, které se dostalo přirozenosti lidské, když Synem
Božím přijata byla v jednotu s osobou Božskou, a ta, které se dostalo Marii
Panně, když se stala Matkou Boží. A tyto obě důstojnosti nekonečné připomínáme
si dnes. Jest svátek dnešní svátek Páně a svátek Mariánský. Jest svátek Páně,
poněvadž si připomínáme vlastně památku vtělení Syna Božího; a jest svátek ten
svátek Mariánský, poněvadž si připomínáme, jak toto vznešené tajemství naší
svaté víry zvěstováno bylo Panně Marii. Anděl, který toto zvěstování nebo
poselství vykonal, mluví k Marii Panně a praví, že s Ní jest Pán; také v tom
vidíme Boha a Jeho přesvatou Matku.
A v tomto
velebném poselství nazývá anděl Marii Pannu milostí plnou. Nemohlo jinak býti;
musila býti milostí plnou, posvěcenou, poněvadž se stala stánkem Boha
nejvyššího; a již žalmista Páně napsal: „Posvětil stanu svého Nejvyšší.“ (45,
5).
I my máme
býti svatými, posvěcenými; proto uvažujme o svatosti Rodičky Boží, abychom
příkladem Jejím k svatosti povzbuzeni byli.
Svatost
záleží v tom, že člověk prost jest hříchu, a že zde na zemi spojen jest s Bohem
milostí a ctnostmi, s Nímž jednou na věčnosti spojen bude slávou. Nelze
popříti, že svatost Rodičky Boží nyní v nebesích jest tak veliká, že převyšuje
všecky anděle a všecky svaté a světice Boží; avšak o té svatosti nebudeme
uvažovati; nýbrž předmětem naší dnešní úvahy jest ta svatost, kterou se Matka
Páně stkvěla již zde na zemi. Pozorujme tedy v Ní obě části; jak byla prosta
hříchu a všeho, co s ním souvisí, a jak byla ozdobena vším, co s Bohem spojuje,
tak že Jí anděl právem řekl: „Milosti plná, Pán s tebou.“
1. Maria Panna byla tedy prosta hříchu a všeho, co s
ním souvisí. Rozeznáváme pak hřích dědičný nebo prvotní, se kterým
přichází každý člověk na svět proto, že jsme všichni, jak praví svatý apoštol
Pavel, v Adamovi zhřešili; dále hřích osobní, kterého se dopouštíme každý sám;
s hříchem pak souvisí hříšná náklonnost, poněvadž z hříchu prvotního plyne a
nabádá ku hříchům osobním. A Rodička Boží byla prosta tohoto všeho; proto na Ní
nebylo nic, co by se Bohu mohlo nelíbiti, a co by se líbilo snad ďáblu; o Ní
předpověděl Bůh hned v ráji, když zasliboval Vykupitele, že potře ďábla úplně,
že nad ním zvítězí dokonale; a toto vítězství Rodičky Boží nad ďáblem by nebylo
úplné a dokonalé, kdyby byla sebe menší okamžik bývala poskvrněna hříchem, nebo
kdyby v Ní byla jen hříšná náklonnost.
a) Že Maria Panna neměla na sobě hříchu prvotního, čili že
byla bez poskvrny hříchu prvotního počata, to jest článek víry prohlášený od
papeže Pia IX. r. 1854. Z toho však, že teprve toho roku byla tato pravda
prohlášena za článek víry, nesmíme uzavírati, že jí snad dříve katoličtí
křesťané nevěřili. Věřili jí od počátku církve; neboť církev nemůže věřícím
předkládati ku věření takových pravd, které nejsou zjeveny od Krista Pána nebo
svatými apoštoly; ale poněvadž o této pravdě časem počaly spory, bylo
povinností církve pravdu potvrditi a rozhodnou ti, čemu mají katoličtí křesťané
věřiti; a to rozhodl jmenovaný papež roku 1854. Že pak dobře učinil, a že se
toto počínání Rodičce Boží i samému Bohu líbilo, a tudíž zcela správné jest, to
dokázala Maria Panna, a dokazuje Bůh dosud. Vždyť čtvrtého roku po prohlášení
článku víry o neposkvrněném početí Panny Marie, počala se zjevovati Rodička
Boží v Lourdech známé dojista všem Bernadettě; a když se Jí dívka tato tázala,
neznajíc dosud, kdo se jí zjevuje, kdo jest, Rodička Boží řekla: „Já jsem
neposkvrněné početí.“ Jest v tom zajisté viděti moudré působení Boží. Když byl
článek víry již prohlášen, přece proti němu ještě někteří brojili; když tedy
nechtěli věřiti římskému papeži, zjevovala se Rodička Boží sama a opakovala
článek víry sama, abychom ještě zřetelněji věděli, že jest pravdivý. A abychom
věděli, že Maria Panna jakož i římský papež mluvili úplnou pravdu, Bůh konal a
koná v Lourdech na přímluvu Rodičky Boží zázraky, čímž dosvědčil a stále
dosvědčuje pravdu o neposkvrněném početí také On. Přemýšlíme-li o zjeveních
Rodičky v Lourdech a o zázracích, které se tam staly a dějí, uvážíme-li dále,
že vše to začalo po prohlášení článku víry o Neposkvrněném početí Panny Marie a
to v té době, kdy někteří proti prohlášení církve brojili, uvážíme-li konečně,
že Maria Panna výslovně řekla: „Já jsem neposkvrněné početí.“ jest nám vyznati,
že Lourdy se vším, co se tam od roku 1858 zázračného stalo a děje, jsou také
nejzřetelnějším dokladem, že Maria Panna jest bez poskvrny hříchu prvotního
počata. Proč se nezjevila Maria Panna jako neposkvrněné početí dříve, a proč se
nezjevila později, nýbrž zjevila se tu, když byl článek víry prohlášen, a přece
někteří pochybovali? Příčina hlavní ovšem jest ta, že tak chtěl Bůh, ale
nechybujeme, když tvrdíme, že Bůh chtěl toto vše, aby potvrdil pravdu o
neposkvrněném početí Rodičky Boží.
b) Maria Panna se po celý život také nedopustila ani
sebe menšího hříchu osobního. Také tato pravda jest článek víry,
prohlášený na sněmu Tridentském. Církev svatá ovšem učí, že Maria Panna
nedospěla k této dokonalosti svým přičiněním, svými silami, nýbrž že v takovém
stavu svatosti a dokonalosti setrvala až do konce na základě zvláštní výsady
udělené Jí od Boha.
Přemoci
pokušení a varovati se hříchu smrtelného jest zajisté skutek dobrý. Má-li to
býti záslužné pro nebe, jest nám k tomu potřebí milosti Boží; neboť bez milosti Boží nelze nám nic prospěšného k
životu věčnému činiti. Jest nám tudíž ku vystříhání se jednotlivých hříchů
smrtelných potřebí milosti Boží.
Má-li se však
člověk po dlouhou dobu hříchů smrtelných varovati, má-li zejména v posvěcující
milosti Boží zemříti, čili má-li v dobrém setrvati buď po dlouhou dobu nebo
docela až do konce, nestačí k tomu milost Boží, abych tak řekl, obecná, nýbrž k
tomu jest potřebí zvláštní milosti Boží, která se nazývá dar setrvání, směřuje-li k tomu, že člověk zůstává v posvěcující
milosti Boží po delší dobu, nebo dar
setrvání až do konce, působí-li to, že člověk v posvěcující milosti Boží
docela umírá.
Kromě hříchů
smrtelných jsou dále hříchy všední. Kdo těch se varuje, jest zajisté
dokonalejší, než ten, jenž se varuje jenom hříchů smrtelných. O hříších
všedních učí svatá církev, že se některých můžeme varovati s pomocí Boží
obyčejnou; ale abychom se varovali všech, a to po celý život, k tomu nestačí
milost Boží obyčejná ani dar setrvání, nýbrž k tomu jest potřebí ještě
dokonalejší a vznešenější pomoci Boží, která se nazývá zvláštní výsada Boží. A tohoto zvláštního dobrodiní Božího dostalo
se dle učení církve Rodičce Boží; proto nesetrvala jen v dobrém po celý svůj
život až do smrti, to jest nevarovala se jenom po celý svůj život všech hříchů
smrtelných, nýbrž nedopustila se po celý život ani sebe nepatrnějšího hříchu
všedního.
Také tato
pravda vysvítá nevyhnutelně z výroku Božího, že Maria Panna potře hlavu ďáblovu
úplně, že nebude v jeho moci nikdy, a mimo to jest patrno z pojmenování:
Milosti plná. Je-li Maria Panna a byla-li již za svého pozemského života plná
milosti, musila v Ní býti všecka milost, které jest člověk schopen; člověk však
jest schopen přijmouti od Boha i tu milost, aby se vystříhal po celý život
všech hříchů i všedních; proto se dostalo Marii Panně také této milosti.
c) Maria Panna byla také prosta veškeré náklonnosti ku
hříchu. Touto hříšnou náklonností rozumíme vnitřní hlas, a abych tak řekl snahu,
raději hřešiti než činiti dobře. Tato hříšná náklonnost jeví se žádostí těla,
žádostí očí a pýchou života, jeví se bojem, v kterémž, jak dí svatý Pavel, tělo
bojuje proti duchu, nebo člověk tělesný, zvířecí, proti člověku duchovnímu.
Této náklonnosti hříšné v prvních lidech před hříchem nebylo, nýbrž ona jest
následkem hříchu prvotního, a jako z hříchu plyne, tak také ku hříchu vede.
Ačkoliv se nám na křtu svatém odpouští hřích prvotní, tato náklonnost v nás
přece zůstává, a mnohdy lidem svatým, Bohem vyvoleným, snažícím se po životě
opravdu Bohu milém a dokonalém činí veliké nesnáze. Vždyť sám veliký apoštol
národů svatý Pavel volá: „Nešťastný já člověk! Kdož mne vysvobodí z těla smrti
této?“ Ale odpovídá si hned: „Milost Boží skrze Ježíše Krista, Pána našeho.“
(Řím. 7, 24–25)
Ano, jako
jest prostředkem proti hříchu milost Boží, tak jest také prostředkem proti
náklonnosti ku hříchu. A Marii Panně byla udělena taková milost, že hříšné
náklonnosti nikdy v sobě necítila. Vyplývá to ostatně také z toho článku víry,
že v Marii Panně nebylo hříchu prvotního. Jestli nebyla poskvrněna hříchem
prvotním, a plyne-li hříšná náklonnost z tohoto hříchu, nemohlo v Ní býti ani
hříšné náklonnosti.
Tak vidíme,
že se na Rodičce Boží úplně naplnila slova, která volá ženich, Duch svatý, ku
své nevěstě, Marii Panně, v Písni Šalomounově: „Všecka jsi krásná, přítelkyně
má, a poskvrny není na tobě.“ (4, 7). Ano na Marii Panně není poskvrny žádné,
není ani hříchu prvotního, ani hříchu osobního, ani náklonnosti ku hříchu.
2. Avšak
Duch svatý v připomenutých slovech nepraví jenom, že na Marii Panně není
poskvrny, nýbrž On praví více; praví, že jest celá krásná; a volá tak vším
právem; neboť Maria Panna není jen prosta všeho hříchu, nýbrž v Marii Panně shledáváme
také druhou část svatosti, Ona byla již
za svého pozemského života ozdobena všemi milostmi a dary Ducha svatého a
stkvěla se před Bohem a před lidmi nejvznešenějšími ctnostmi.
a) Že byla ozdobena všemi milostmi, patrno z
pozdravení andělského. Vždyť Ji anděl nazval z rozkazu Božího milostí plnou.
Mimo to; této milosti nebylo potřebí jenom pro Ni, nýbrž také pro Jejího Syna,
Ježíše Krista. Vždyť tento Syn nebyl jen Synem Jejím, nýbrž jest od prvního
svého počátku pravý a skutečný Syn Boží; proto byla a jest také Maria Panna
pravá a skutečná Bohorodička, Matka Syna Božího. Zdobí-li však král matku svou
přiměřenými šperky, dává-li ženich královský nevěstě své takové šaty, jaké jí
náležejí, aby i zevně bylo patrno, že jest jeho nevěstou: slušelo se, aby Syn
Boží ozdobil svou Matku a Duch svatý svou nevěstu šperky duchovními a šatem,
jaký rozdávají a přinášejí Oni; a takové šperky jsou milosti a dary Ducha
svatého, a šat posvěcující milost Boží.
Proto byla
Maria Panna, a to hned od svého narození ozdobena posvěcující milostí Boží v
takové míře a na takovém stupni, jak nebyl kromě Ní ozdoben nikdo. Jí se
dostálo a dostávalo od Pána Boha tolik milostí skutkových, kterých se nedostalo
nikomu; Ona požívala také tak vznešených milostí darmo daných, jakých nepožíval
nikdo, ani svatých apoštolů nevyjímaje; a na Ni sestoupily dary Ducha svatého v
takové míře, v jaké se jich nedostalo a nedostane nikdy nikomu. Tak musíme
hleděti na Rodičku Boží, a pak poznáme aspoň poněkud hluboký smysl těch slov,
když Ji nazval anděl Páně milostí plnou. Byla v Ní plnost milosti Boží,
poněvadž v Ní byla veškerá milost, které jest člověk schopen; a byla v Ní v
takové míře a na takovém stupni, jak se sluší na Matku Boží. Uvážíme-li dále,
že dle učení svaté víry může člověk záslužnými skutky zasloužiti si také
rozmnožení posvěcující milosti Boží, a uvážíme-li, že Rodička Boží za svého
pozemského života vykonala takových záslužných skutků mnoho: jest nám vyznati,
že ku plnosti milosti Boží v Ní nepřispěl jenom Bůh, nýbrž že k ní přispěla
také mnoho Ona sama. Maria Panna obdržela od Boha hřivny, a Ona s těmito
hřivnami jako věrná služebnice hospodařila, proto jimi také mnoho vytěžila; z
té příčiny třeba vyznati, že obzvláště k Ní zvolal při Její smrti Bůh: „Raduj
se služebnice věrná, že si nad málem věrnou byla, nad mnohým tě ustanovím,
vejdi v radost Pána svého!“
b) Svatost
dále záleží ve spojení s Bohem také ctnostmi. Spojení s Bohem nejdokonalejší
děje se ovšem posvěcující milostí Boží; neboť tou, jak učí svatý Petr, stáváme
se účastnými přirozenosti Božské, to jest stáváme se Bohu pokud možno nejvíce
podobnými a s Ním spojeni; touto milostí posvěcující stáváme se, jak řekl sám
Kristus Pán, příbytkem celé Nejsvětější Trojice; ale spojení naše s Bohem děje
se také ctnostmi, poněvadž se jimi stáváme Bohu aspoň podobnými. Že pak Rodička
Boží ozdobena byla také vznešenými
ctnostmi, o tom nás poučuje svatá víra, to dokazuje Její život.
Poučuje nás
o tom svatá víra. Vždyť víra učí, že když Bůh udílí někomu posvěcující milost
Boží, dává mu s ní také ctnosti, zejména Božské:
víru, naději a lásku, ale také dojista všecky
ctnosti ostatní. Takovéto ctnosti samým Bohem člověku vštípené s
posvěcující milostí Boží nazývají se ctnosti
vlité.
Ježto tedy
Maria Panna byla Bohem samým nejvíce ze všech lidí ozdobena posvěcující milostí
Boží, byla také ze všech nejvíce obdařena ctnostmi vlitými.
Od ctností
vlitých, které nám dává Bůh sám, rozeznáváme ctnosti nabyté, to jest takové, ku kterým dospějeme svým
přičiněním, čili svým vlastním cvičením se v nich. A nahlédneme-li jen poněkud
do pozemského života Marie Panny, zdaž nám není každý Její rok, každý den, ba
každá hodina a minuta důkazem, v jak vznešených ctnostech cvičila se také Ona
sama? Svatí Otcové nazývají Rodičku Boží také archou úmluvy, kteráž byla zlatá
vně i uvnitř, a mají docela pravdu. Bůh Ji pozlatil, čili posvětil zevně, Ona
pak s pomocí Boží posvětila se také sama. Svatost od Boha pocházela od příčiny
vnější, posvěcení vlastním přičiněním ovšem s pomocí Boží pocházelo z vnitra.
Tak
poznáváme obzvláštní svatost Rodičky Boží. Nebylo na Ní ani sebe menší poskvrny
hříchu, ano nebylo v Ní ani náklonnosti k němu; ozdobena byla milostmi a
ctnostmi tak, že dokonalejšího posvěcení člověka si ani mysliti nelze; tak
poznáváme, jakým právem k Ní anděl řekl: „Milosti plná, Pán s tebou.“ Také naší
úlohou jest svatost; také nám platí slova Hospodinova: „Svatí buďte, neboť i já
svatým jsem!“ Tak svatým, jak byla Rodička Boží již za svého pozemského života,
nebude ovšem nikdo z nás, to není také naší povinností; ale povinností každého
z nás jest, této svatosti co nejvíce se přiblížiti. Milujeme Rodičku Boží
zajisté všichni; také Ji ctíme nebo aspoň ctíti chceme. Uctěme Ji tedy a
dokažme Jí svou lásku tím, že se budeme hříchů opravdu varovati a v ctnostech
opravdu s pomocí Boží prospívati. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 278
