Oběti
krvavé dokazují, že se Bůh pokolení lidskému hned po hříchu zjevil (1903)
Neděle třetí po Zjevení
Páně
Obětuj
dar, kterýž přikázal Mojžíš na svědectví jim. (Mat.
8, 4).
V zákoně starém byly
přikázány samým Bohem lidu israelskému mnohé oběti. Oběti ty byly rozličného
druhu dle způsobu, jak byly přinášeny, a dle účelu, za kterým byly nařízeny.
Dle způsobu byly obzvláště oběti krvavé a nekrvavé; dle účelu byly oběti
chvály, oběti díků, oběti prosebné a oběti smírné. Poněvadž bylo malomocenství
nemoc hrozná, a poněvadž uzdravení z ní bylo velikým dobrodiním nebo milostí
Boží, bylo přikázáno také těm, kdo se uzdravili, za uzdravení to přinésti Pánu
Bohu oběť. Proto také přikázal Pán Ježíš malomocnému, jejž uzdravil, aby šel a
obětoval předepsaný dar. Dar tento nebo oběť sestával ze dvou beránků a z
jehněte, dále ze tří desetin mouky a z mírky oleje (Lev. 14, 10), což vše
zvláštním předepsaným spůsobem obětováno býti mělo.
Jako předepsal Bůh sám
zvláštní oběť za uzdravení z malomocenství, tak ustanovil také hned po hříchu
prvotním zvláštní oběti za uzdravení od malomocenství jiného, totiž od hříchu.
Hřích jest nemoc veliká, hrozná, nejhorší, která člověka stihnouti může.
Uzdraví-li se z ní člověk, má za to býti také Pánu Bohu velice vděčným, a má
také velmi rád užívati prostředku, který k vyléčení této nemoci ustanoven jest.
Takovým prostředkem od prvého počátku lidstva byly oběti krvavé. Věnujme jim
tudíž dnes svou pozornost; dokazují pravdu pro celé pokolení lidské velmi
důležitou, totiž že se Bůh pokolení lidskému skutečně zjevil. Promluvím tedy o
pravdě, že oběti krvavé dokazují, že se Bůh pokolení lidskému hned pohříchu zjevil.
1. Nelze popříti, že
první člověk hned v ráji Boha ctil. Jest náboženství s povahou lidskou tak
nerozlučně spojeno, že pokud člověk člověkem jest, má a musí míti náboženství.
A s náboženstvím jest zase úcta Boží nerozlučně spojena tak, že kde jest
náboženství, tam musí býti vnější, viditelný doklad úcty Boží. Vždyť
náboženství jest poznání a ctění Boha. Proto jako náboženství nemůže býti bez
učení o Bohu, tak také nemůže býti bez ctění Boha. Svou úctu Bohu dokazuje
člověk spůsoby rozličnými. První rodiče ji dokazovali zajisté modlitbou. Tato modlitba
náležela zajisté k té práci, kterou Bůh uložil prvním rodičům, když je postavil
do ráje proto, aby ho ostříhali a vzdělávali.
2. Když pak první
rodiče vyhnáni byli z ráje pro hřích, shledáváme také zvláštní důkaz ctění Boha
na jejich synech. Písmo svaté výslovně připomíná, že Kain byl oráčem, Abel pak
pastýřem ovcí, a že Kain obětoval z úrody zemské dary Hospodinu, Abel pak z
prvorozených stáda svého a z tuku jejich; že dále vzhlédl Hospodin na Ábela a
dary jeho, na Kaina pak a na dary jeho nevzhlédl. Známo také jest všem, že se
proto rozhněval Kain a zabil bratra svého. (I. Mojž. 4.) – Tak shledáváme hned
na počátku pokolení lidského, po hříchu, oběti, a to obilí a zvířata, čili
oběti nekrvavé a krvavé.
Stopujeme-li pak dějiny
zjevení Božího dále, potkáváme se velmi často s obětmi. Když Noe vyšel z
korábu, v němž byl pro svou spravedlnost zachráněn i se svou rodinou, prvým
jeho úkonem byla oběť. Abraham častěji Bohu obětoval oběti různé, ano Bůh
chtěje zkusiti jeho oddanost a stálost, nařídil mu docela, aby obětoval svého
syna Izáka; a když tento veliký patriarcha z lásky k Bohu chtěl opravdu
obětovati toho, jenž mu byl nejmilejším, a když již vztahoval meč, aby oběť
syna svého provedl, anděl Hospodinův zadržel jeho ruku, ale ukázal mu skopce
vězícího za rohy mezi trním, kteréhož mu přikázal obětovati v oběť zápalnou místo
syna svého. (I. Mojž. 22, 13). A jako přinášel oběti tento patriarcha, tak
činili také jiní: Isák, Jakob i synové jejich a synové synů jejich.
V zákoně Mojžíšově pak
bylo přikázáno množství různých obětí, a podrobně bylo předepsáno, jak se mají
konati. Výslovně bylo přikázáno, že za hřích čili na odpuštění hříchů má býti
přinášena oběť krvavá. Tak se Israelité také chovali a za oběti konané
odpuštění nebo smíření s Bohem očekávali.
Tentýž náhled o obětích
krvavých shledáváme také u národů pohanských. Ano národové pohanští přinášeli
bohům svým v oběť krvavou nejen zvířata, nýbrž docela i lidi. Jestli se
domnívali, že bohové se na ně hněvají, ihned přinášeli oběť, aby jich usmířili,
a to mnohdy člověka velmi milého a vzácného. Když měli Řekové vyplouti z přístavu
Aulidského proti Trojánům, bohyně Artemis uražena Agamemnonem zamezovala větru
tak, že lodě nemohly vyplouti. Otázán byl věštec Kalchas, co mají činiti, aby
mohli vyplouti; a ten řekl, že na usmíření bohyně Artemidy má býti obětována
Ifigenie dcera Agamennova. Otec poslal pro dceru předstíraje, že ji chce
zasnoubiti s Achilem; ale když se dostavila, měla býti obětována opravdu.
Bohyně Artemis ji litovala, proto postavila na oltář místo ní lan, která byla
obětována, Ifigenii pak zahalila oblakem a přenesla ji do Tauridy, kdež ji
učinila svou kněžkou. – Zde oběť vyhlédnutá unikla skutečnému obětování, ale
kolik tisíc, ano tisíců tisíc lidí bylo obětováno opravdu! Rozpomeňme se jen na
Molocha, jehož hrozná ramena železná bývala rozpalována a do nichž byly kladeny
nevinné dítky, aby jako oběť jeho zemřely! Jak veliký počet takovýchto obětí
nevinných zemřel jen v Jerusalemě, kdež v údolí Gihon stála taková socha, které
obětoval i kdysi nejmoudřejší král Šalomoun.
Tak nahlédneme-li do
dějin posvátných nebo do dějin světských, pohanských, shledáváme oběti krvavé
všude, u národů pohanských docela oběti lidské. A tito národové očekávali za
prolití krve buď zvířecí nebo lidské odpuštění hříchů a smíření s Bohem nebo s
bohy.
3. Jak mohli přijíti na
tuto myšlenku? Že prolití krve samo o sobě odpuštění hříchů nepůsobí a působiti
nemůže, o tom byli všichni lidé přesvědčeni; a přece takový účinek očekávali,
proto oběti krvavé přinášeli. Že toto prolití krve samo o sobě hříchy nesmaže,
neničí, jejich odpuštění nepůsobí, patrno z toho, že se neděje jenom při oběti,
nýbrž často i jinde. Jak tedy mohli přijíti lidé k domněnce, že když při oběti
prolejou krev, Bůh nebo bohové budou smířeni? Takováto důvěra nebo naděje
předpokládá zaslíbení a to od Boha; neboť dojista základem naděje na odpuštění
hříchů, které jedině může vykonati Bůh, předpokládá zaslíbení od Boha. Tak
poznáváme, že národové prolévajíce obětní krev dokazovali, že oběti krvavé jako
oběti smírné ustanovil Bůh sám; čili že Bůh zjevil pokolení lidskému, že, chce-li
dosíci odpuštění hříchů, má přinášeti oběti krvavé.
Co takto takřka rozumem
z obětí krvavých jako smírných uzavírati musíme, o tom nás zřetelně a výslovně
poučuje Duch svatý v písmě svatém. Vždyť v knize Levitikus čteme takto:
„Protože duše těla v krvi jest, a já dal jsem ji vám, abyste se jí očišťovali
na oltáři za duše vaše, a krev aby byla za očištění duše.“ (17, 11). Z těchto
slov poznáváme výslovný rozkaz Boží, že oběti krvavé jsou od Boha samého
ustanoveny jako obětí smírné. Proto oběti tyto pro obranu pravdy, že se Bůh
zjevoval pokolení lidskému hned po hříchu prvotním, jsou velmi důležité. Když
je lidé obětovali, dokazovali, že důvěrně očekávají odpuštění hříchů; důvěrné
očekávání odpuštění hříchů předpokládá Boží zaslíbení; a proto oběti krvavé jako
oběti smírné dokazují pravdu zjevení Božího.
Jest pravda, že se u
mnohých národů tyto oběti zvrhly, že lidé klesli až tak daleko, že obětovali
bohům lidi; avšak i v tom nesmyslu a hříchu jest skryto důležité svědectví, že
lidstvo žilo v tom přesvědčení, že Bůh lidí poučoval.
Proto kdykoliv slyšíme
nebo čteme v písmě svatém starého zákona o obětech, zejména krvavých, pamatujme
vždy na to veliké dobrodiní Boží, že Bůh pokolení lidského nikdy neopustil,
nýbrž že když i hřešilo, svou otcovskou péči a ochranu mu věnoval, připravoval
je na dobu lepší, a když tato doba přišla, přinesl oběť krvavou, smírnou, která
stačila ku shlazení hříchů celého pokolení lidského; a že aby se tato oběť
stále obnovovala, a dostalo se z ní ovoce všem lidem, ustanovil oběť krvavou,
která bude přinášena až do skonání světa. Tato oběť jest nejsvětější oběť mše
svaté; a proto ovocem dnešní úvahy budiž pevné předsevzetí, že budeme rádi a
pilně choditi na mši svatou nejen v neděli a ve svátek, jak to jest přísnou
povinností každého dospělého křesťana, nýbrž i dnů všedních. Ve starém zákoně
bylo přikázáno, aby ten, kdo byl uzdraven z malomocenství, z vděčnosti na
poděkování Bohu přinesl oběť; v novém zákoně oběť nejdražší, mše svatá působí
uzdravení od malomocenství mnohem horšího, než jest ono tělesné, totiž působí
odpuštění hříchů. Vždyť sněm Tridentský učí o mši svaté výslovně, že obětováním
této oběti Bůh odpouští hříchy i veliké, dávaje nám ducha nebo milost pravého
pokání; to jest touto obětí Nejsvětější nám Bůh dává milost, abychom buď hříchů
litovali dokonale a vzbudili předsevzetí, že přijmeme svátost pokání, ve
kterémž případě ihned nabýváme odpuštění hříchů; nebo vzbuzujeme aspoň lítost
nedokonalou a přijímáme svátost pokání opravdu, ve kterémž případě nabýváme
odpuštění hříchů tu, když nad námi pronáší kněz slova rozhřešení. Kdyby tato
oběť Nejsvětější působila spůsobem viditelným ihned nebo za několik dní
uzdravení tělesné z kterékoliv nemoci tělesné, jak by se k ní lidé hnali, jak
by po ní toužili, ano, co by pro ni obětovali! A mše svatá působila by velmi
často i ten účinek, jen kdybychom při ní byli přítomni nábožně. Ale jiný,
mnohem vznešenější účinek, odpuštění hříchů, dle učení církve působí jistě.
Proto choďme na mši svatou rádi a buďme při ní vždy přítomni nábožně. Nechť nám
není nikdy cesta na mši svatou obtížná, nechť se nám nikdy nevkrádá ani ta
myšlenka, že bychom mohli mši svátou zanedbati. Považujme mši svatou za to, co
opravdu jest, za největší dobrodiní, které nám zanechal zde Kristus Pán. Tak o
ní smýšlejme, tak se při ní chovejme, a pak i ona bude nás uzdravovati od
malomocenství duševního, bude nám prostředkem k odpuštění hříchů a ku smíření s
Bohem. Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 132