Neděle
druhá po Zjevení Páně (1903)
O nejdůležitějších
slavnostech národa izraelského
Vstoupili
do Jerusalema podle obyčeje dne svátečního. (Luk. 2, 24).
Poněvadž celý starý
zákon připravoval na zákon nový, proto i slavnosti, které z rozkazu Božího slavili
Israelité v zákoně starém, předobrazovaly slavnosti novozákonní. Čím lépe
člověk tyto slavnosti zná, tím lépe také dovede oceniti moudrost a lásku Boží,
která se i těmi slavnostmi jevila, ale tím ochotněji a pobožněji také slaví
slavnosti novozákonní.
Ježto se v dnešním svatém
evangeliu připomíná (pozn. ed.: kázání je původně z minulé neděle), že
přesvatá rodina Páně šla do Jerusalema, kamž rodičové Pána Ježíše chodili podle
obyčeje, dne svátečního čili pravidelně, jest mi to příležitostí, abych vás na
tyto svátky židovské upozornil a jejich smysl vám vyložil. Den sváteční, v
kterém se stala událost svatého evangelia, byly svátky velikonoční židovské.
Církev svatá připomíná tuto událost o svátcích vánočních z té příčiny, že nás
svátky vánoční pamatují na narození a proto i na celý dětský věk Ježíše Krista;
a ježto z celého toho věku připomíná svatý Lukáš jenom tuto událost ze
dvanáctého roku Kristova, nařizuje církev svatá, aby byla předčítána dnes.
Kromě svátků velikonočních slavili židé také svátky jiné, věnujme tedy pozornost
aspoň nejdůležitějším. Poslyšte tedy o nejdůležitějších slavnostech národa
israelského.
1. Jako my křesťané
světíme nebo aspoň světiti máme den sedmý, tak bylo také přikázáno židům. Vždyť
základem svěcení dne sedmého a důvodem jest příklad samého Boha, o Němž
připomíná Písmo svaté, že požehnal dni sedmému a posvětil ho. Svěcení dne
sedmého bylo přikázáno samým Bohem Israelitům velice přísně. Vždyť ten, kdo by
byl den ten znesvětil některou prací zakázanou, měl býti potrestán trestem
smrti, ukamenováním. A že hrozba tato nebyla jen pronesena na plano, nýbrž dle
ní bylo také jednáno, poznáváme z toho, že když nalezli Israelité na poušti
člověka sbírajícího dříví v den sobotní, přivedli ho k Mojžíšovi, nevědouce co
s ním činiti. Mojžíš se tázal Hospodina, co má činiti, a výrok Boží zněl:
„Smrtí ať umře člověk ten, nechť ho ukamenuje všechen zástup vně za stany.“ (4.
Mojž. 15, 35). A nejmilejší, ten Pán Bůh, který vydal tenkráte tento rozkaz,
živ jest dosud a chce, abychom den sedmý dle Jeho příkladu světili dosud. –
Jest ovšem ten rozdíl, že Israelité světili sobotu, my pak máme světiti neděli.
Změna ta stala se z příčin zajisté velice důležitých. Vždyť v neděli počal
stvořiti svět Bůh, což přičítáme Bohu Otci; v neděli vstal z mrtvých Ježíš
Kristus, Syn Boží; v neděli také sestoupil Duch svatý na apoštoly; proto neděle
jest obzvláště zasvěcena celé Nejsvětější Trojici, kteréž tajemství bylo v
starém zákoně neznámo.
Vstarém zákoně nebylo
přikázáno za příčinou svěcení soboty jen od práce odpočívati, nýbrž také konati
nábožné skutky; na ten den byla přinášena oběť zápalná ve stánku a později v
chrámu Jerusalemském dvakráte; na zvláštní stůl byly položeny nové chleby ku
předložení, a lid se měl shromážditi ku společnému duchovnímu vzdělání vyslechnutím
čtení písma svátého. – Jak to má nabádati nás křesťany, abychom neděli, která
má pro nás mnohem hlubší smysl než sobota pro židy, světili náležitě! Avšak co
činí mnozí katoličtí křesťané? Kdyby měl Bůh nyní tak trestati znesvěcování
neděle, jak tehdáž potrestal znesvěcení soboty, kolik lidí by bylo bez toho
hrozného trestu? A já opakuji, co jsem již řekl: Ten Bůh živ jest dosud, a ten
Bůh volá dosud: Jsem-li já pán, kde jest má čest?
Nejmilejší, vzbuďme
pevné předsevzetí, že budeme neděle lépe světiti než jsme světili snad dosud.
Nechť není ani jednoho toho dne Páně, kdy bychom nebyli přítomni nábožně celé
mši svaté a neslyšeli slovo Boží, nebo kdy bychom se zapomněli a znesvětili
neděli prací služebnou nebo jiným dílem hříšným. „Svěť neděli a svátek,“ praví
naše staré přísloví, „a statek tvůj nebude krátek.“ – Sobota starozákonní měla
býti obrazem toho pokoje, ku kterému měli Israelité směřovati svými veškerými
myšlenkami, žádostmi, řečmi a skutky, totiž pokoje nebeského; čím více nás má
na tento pokoj pamatovati neděle novozákonní! A buďme jisti, že dosáhneme
tohoto pokoje jenom tu, když budeme světiti neděle v duchu křesťanském.
Jako světili Israelité
sedmý den, tak světili také sedmý rok; byl to rok sobotní, a zejména spůsobem
obzvláštním světili ten rok, kterýž následoval po sedmi takovýchto rocích
sobotních, tedy rok padesátý čili jubilejní. V zákoně novém rok sobotní není,
ale za to jest rok jubilejní, léto milostivé pravidelně každého roku dvacátého
pátého, ano nezřídka bývá mimořádně ještě dříve. Jubileum židovské přinášelo
pravidelně rozličná dobrodiní tělesná; jubileum křesťanské nabízí dobrodiní
duchovní, bývá otevřen poklad duchovní v církvi, tak že věřící mohou nabýti
plnomocných odpustků. Avšak, bohužel, jak mnoho jest i katolických křesťanů,
kteří si tohoto dobrodiní velikého buď ani nevšímají, nebo se chovají k němu
lehkovážně a lehkomyslně! Proto vzbuďme pevné předsevzetí, že dostane-li se nám
od Boha ještě té milosti, že se dočkáme roku jubilejního, nebo léta
milostivého, užijeme ho tak, abychom jím Boha opravdu uctili, a sobě opravdu
prospěli.
Kromě těchto slavností,
které se pravidelně vracely po sedmi dnech, letech a sedmi sobotních letech,
slavili Israelité jiné slavnosti, které se pravidelně vracely každého roku. K
těmto slavnostem náležely především troje veliké svátky: Svátky velikonoční,
letnice a slavnost stánků. O těchto třech slavnostech byl povinen každý dospělý
Israelita mužského pohlaví dostaviti se do chrámu Jerusalemského, aby se tam
zúčastnil na slavnosti veřejné. Toto shromáždění téměř celého národa mělo býti
velikolepým, veřejným a slavným osvědčením, že národ Israelský celý jest jeden
národ, a že celý ctí jednoho Boha.
Velikonoce slavili na
památku, že je Bůh vyvedl z Egypta a že tu, ač vše prvorozené pohubil,
prvorozence Israelské zachránil. Nejdůležitější o této slavnosti byl beránek
velikonoční, ku kterémuž bylo dovoleno jísti jenom chleby nekvašené a hořké
polní saláty. Svátek ten slavil se po celou oktávu, tedy celých osm dní, a to z
rozkazu Božího.
Slavnost letnic slavili
Israelité na památku, že jim Bůh padesátého dne po vyjití z Egypta na hoře
Sinaj dal přikázaní, při kteréž příležitosti učinil Bůh slavnou smlouvu s lidem
tím. Také tento svátek světil se s oktávou, a slaven byl padesátého dne po
velikonocích. Poněvadž asi v té době bývalo v Palestýně po žních, měli o tomto
svátku Israelité dokázati Bohu také svou vděčnost za sklizenou úrodu polní.
Slavnost stánků slavili
Israelité sedmého měsíce v roce, to byla asi naše polovice září a polovice
října. Slavili ji na poděkování Bohu za úrodu, kterou sklidili ze zahrad,
hlavně ovoce a vína, a na poděkování za dokončenou žeň vůbec. O této slavnosti
bydleli Israelité po celou oktávu ve stáncích, které si zhotovovali z ratolestí
stromů na střechách, na cestách a na místech jiných, jak za dobré uznali. Tyto
stánky je měly pamatovati, že otcové jejich bydleli na poušti ve stanech, a že
je Bůh chránil a o ně pečoval, jen když se Ho nespouštěli. Slavnost ta byla ze
všech svátků židovských nejradostnější.
Kromě těchto tří
velikých svátků slavili Israelité spůsobem velmi slavným a dojemným každého
roku den smíření. Byl slaven pět dní před slavností stánků, a hlavní obřad jeho
záležel v tom, že nejvyšší kněz tu konal oběť na očištění jak veškerého
kněžstva, tak také lidu. O dni tom vcházel pravidelně do nejsvětější, to jest
do onoho oddělení stánku a později chrámu, kde byla archa úmluvy, a to nejprve
s krví býka, kterého obětoval za kněží, pak s krví kozelce, kterého obětoval za
lid, a pokropil touto krví nejprve slitovnici pak sedmkráte zem. Po tomto
obřadu skládal ruce na obětního kozelce, skládaje na jeho hlavu všecky hříchy
jak kněží, tak lidu, a posílal ho s těmito hříchy na poušť, která byla
považována za sídlo ďábla.
Dále slavili Israelité
také slavnost Purim čili losů, na památku a na poděkování, že je Bůh zachránil,
když již po vůli úkladného a nešlechetného Amana losem bylo ustanoveno, kterého
dne mají býti všichni židé v říši Perské povražděni.
Tyto všecky slavnosti
byly zavedeny z rozkazu Božího; Bůh také předepsal vzhledem na některé zcela
podrobně a určitě, jak mají býti slaveny. Proto když vás vybízím, abyste kromě
nedělí světili také svátky Páně a rozličné svátky svatých a světic Božích, a
když tak činím dle rozkazu svaté církve, dojista jak církev svatá celá, tak i
já její sluha, činíme to podle vůle Boží, který Bůh když nařídil mnohé svátky v
zákoně starém, nedokonalém, přeje si dojista, aby také slaveny byly svátky v
zákoně novém, dokonalém. A všimněme si zejména slov svatého evangelia, která
nám připomínají, jak se k svátkům židovským chovali svatý Josef a blahoslavená
Matka Páně! Svatý evangelista výslovně připomíná, že měli obyčej choditi na
slavnosti do Jerusalema, čili že tak činili pravidelně, rádi a ochotně. Svatý
Josef byl k tomu ovšem vázán zákonem, ale Maria Panna nikoliv, ta konala tuto
pouť docela dobrovolně. Ano všimněme si dále, že tu pouť vykonal docela Pán
Ježíš, a to v tak útlém mládí. Jak nám celá přesvatá rodina jest příkladem,
abychom i my neděle a předepsané svátky světili náležitě! Vzbuďme to pevné
předsevzetí, a přičiňme se, abychom je také provedli opravdu. Ano ovocem naší
dnešní úvahy budiž předsevzetí, že budeme náležitě plniti přikázaní Boží:
„Pomni, abys den sváteční světil,“ a církevní: „Zasvěcené svátky světiti,“ a „V
zasvěcený svátek celou mši svatou nábožně slyšeti!“ a jednejme tak opravdu.
Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 117