Je
papež František modernista? (2013)
25. září 2013
Příliš nepochybuji, že
tento nadpis článku docela jistě zaručuje, že většina katolíků „z cukrové vaty“
se jej ani nebude obtěžovat číst. Chápejte, pro ty, kteří dávají přednost tomu,
prodlívat v oné pohádkové verzi „Katolíklandu“, kde žádná krize netrvá, je
už jen samotná tato otázka jako výstup sériového vraha v pohádce pro děti
na dobrou noc.
Nicméně, i tak je to
důležitá a neobyčejně poctivá otázka, kterou si katolíci s pevnými základy
musí položit.
Vyvolává to však ještě
další kriticky závažnou otázku: Ke komu se obrátíme pro odpověď?
Nenapadá mě nikdo
kvalifikovanější než papež sv. Pius X. a jeho velkolepá encyklika Pascendi
Dominici gregis.
Začneme tím, že se
podíváme na „modernističtější“ veřejná prohlášení a kroky papeže Františka a
pak je poměříme s nadčasovou moudrostí papeže sv. Pia X.
Přestože existuje
množství témat, která by člověk při této snaze mohl zkoumat, zvolil jsem si
prozkoumat to, co je asi nejzákladnější ze všeho, konkrétně Františkovo chápání
náboženství obecně.
V prvním dnu svého
papežství Svatý otec vztyčil velmi velkou „rudou vlajku“ během své audience
s nějakými 6000 novináři a jejich rodinami v síni Pavla VI., na
jejímž konci se rozhodl vyhnout udělení svého apoštolského požehnání tím, že by
učinil znamení Kříže nad přítomnými a přitom by vzýval Svatou Trojici.
Proč? Papežovými
vlastními slovy: Svatý otec se rozhodl nechovat jak se očekává, že se bude
chovat náměstek Kristův, prostě „kvůli respektu k přesvědčení“ nekatolíků.
Když se toto stalo, neměl
být býval nikdo překvapen, když během své první apoštolské návštěvy mimo Řím
(na Lampeduse) Svatý otec rozšířil svá přání všeho nejlepšího i na muslimy,
kterým právě začínal ramadán, což je oslava svátku předepsaná v Koránu k
„velebení“ falešného boha Alláha, když jim řekl: „Věřím, že to přinese hojnost
duchovních plodů.“
Přednedávnem, 7. srpna
[2013], vyslovil papež František tuto perlu, jak o tom podává zprávu CNS:
„Potřebujete přesvědčovat
druhého, aby se stal katolíkem? Ne, ne,
ne! Jděte ven a setkejte se s ním, on je váš bratr. To stačí. Jděte ven a
pomozte mu a Ježíš udělá zbytek.“
10. září [2013] při
jezuitské bohoslužbě pro uprchlíky v Římě papež František řekl různorodému
shromáždění rozmanitých pohanů a heretiků:
„Každý z vás, drazí
přátelé, nese životní příběh, který hovoří o dramatu a válce, o konfliktu,
často spojeném s mezinárodní politikou. Ale každý z vás především
nese bohatství lidstva a náboženství, bohatství, které má být vítáno, ne
obáváno. Mnozí z vás jsou muslimové, z jiných náboženství, a přišli
jste z různých zemí, z různých situací. Nesmíme se bát odlišností!
Bratrství nás nutí objevovat, že jsou pokladem, darem pro každého! Žijeme
v bratrství! (Původní text v italštině je dostupný na webu Svatého
stolce zde.)
Zrekapitulujme si:
·
Papež František od svého úplně prvního dne
jako římský pontifik demonstroval, že se velice snaží, aby se vyhnul tomu, že
by jakkoliv urazil ty, kteří praktikují mnohá falešná světová náboženství, jako
by jejich verze „pravdy“ byla před Pánem stejně důstojná jako ta, kterou svěřil
Své Církvi.
·
Když promlouval k muslimům, kteří
uctívají falešného boha a jasně odmítají Našeho Pána Ježíše Krista, podporoval
je papež František, aby setrvali ve svých mylných praktikách a dokonce zašel
tak daleko, že naznačoval, že by to bylo požehnané Pánem, kterého jako náměstek
reprezentuje.
·
Papež František dal jasně najevo své
přesvědčení, že neexistuje žádná potřeba vyzývat druhé k obrácení
k jediné pravé víře, která může být nalezena jenom ve Svaté katolické
Církvi.
·
Papež František zastává názor, že
náboženská rozmanitost se všemi svými protikladnými a nesmiřitelnými naukami,
je darem, který se má oslavovat. Ačkoliv neudělal to, že by výslovně prohlásil,
kdo tyto „dary“ propůjčuje, člověk může jen předpokládat, že si představuje, že
tato falešná náboženství pocházejí od Boha samotného!
Naštěstí, i když je papež
sv. Pius X. svatým údem Církve vítězné, přesto může tuto situaci zhodnotit a
okomentovat skrze nadčasovou moudrost sdělenou v Pascendi
Dominici gregis.
Následuje jen malý vzorek
toho, co může tento velký papež, jehož papežství bylo oddáno „obnovování všeho
v Kristu“, říci:
„Jakým však právem uprou modernisté pravdivost zkušenosti, kterou
mohamedán předstírá? A jak dokáží, že jen náboženské zkušenosti katolíků jsou
pravdivé? A skutečně, modernisté toho ani nepopírají; ba někteří zastřeně, jiní
zcela otevřeně tvrdí, že všecka náboženství jsou pravdivá. Že dle jejich zásad
jinak ani souditi nelze, jest patrno. Z jakého pak důvodu mělo by se, dle
jejich nauky, některé náboženství pokládati za nepravé? ... Takovou totiž
chválu vzdávají učitelům oněch bludů, takovou poctu veřejně jim prokazují, že
se snadno každý může domnívati, že neprokazují úcty lidem, kteří jinak jí snad
jistým dílem zasluhují, nýbrž spíše bludům, které tito veřejně vyznávají a vší
mocí mezi davy roznésti usilují.“
Takže zpět k naší
otázce: Je papež František modernista?
Odpověď, ne podle mě, ale
podle papeže sv. Pia X., je ano.
I když Pascendi velmi správně prohlašuje, že
modernismus je „snůškou všech herezí“, je nutné rozlišovat mezi materiální
herezí a formální herezí.
Materiální hereze se týká
těch, kteří v nevědomosti zastávají heretické teze. Formální hereze se
týká těch, kteří ačkoliv jsou si vědomí toho, čemu se musí věřit, úmyslně a
s plným vědomím otevřeně popírají výše zmíněné pravdy. Rozpoznat posledně
zmíněné znamená vytvářet si subjektivní soud, [kdežto] prvně zmíněné je prostým
pozorováním objektivní reality.
Pokud se týče nás, musíme
se spokojit s tím, co je objektivní. V aktuálním případě může člověk
rozumně vyvodit jediný závěr, že papež František je vskutku modernista.
Jak tedy s touto znalostí
my, členové domu Božího, naložíme?
No, bude to individuální,
předpokládám, že vše závisí na tom, jak „dospělý“ je člověk ve Víře.
Maličcí, kteří ještě
nejsou připraveni na pevnou stravu, nemají prostředky ani na to, aby
rozpoznali, že tento problém existuje. Jiní, kteří jsou poněkud dospělejší ve
Víře, jsou natolik zaujati mylnou ideou, že Taťka se nikdy nemůže mýlit, že při
každé příležitosti přispěchají na jeho obranu, bez ohledu na to, jak pobuřující
může jeho chování být. Ještě jiní v tom domě jsou dostatečně informovaní,
aby viděli ten problém, jsou však příliš slabí, aby mu čelili, a namísto toho
hlásají, že „se soustředí na konečný cíl“ a v podstatě si strkají prsty do
uší a mumlají „úžasná milost“ v naději, že to vše prostě zmizí.
Nejmenší počet z nás se
však beze strachu podívá na hořkou realitu, že papa je opilý modernismem a jeho lehkomyslné chování je tak
nebezpečné, že ohrožuje nejen ty, kteří prodlévají v domě Božím, ale
dokonce i ty, kteří bloudí v temnotách za jeho zdmi.
Mezi nimi relativně
několik neohrožených duší udělá vše, co je v jejich moci, aby varovaly
druhé, uvnitř i vně, a vezmou si kulky a šípy a dělostřelectvo všeho druhu jen
pro odvážné, aby hlásaly neměnné pravdy Víry, které samy mohou zajistit naši
spásu.
Je to nevděčná práce, ale
někdo ji udělat musí.
Překlad: D.
Grof
