Sedesvakantismus
– jen názor (2001)
P.
Stephan Maessen
Člověk může jen těžko
vinit věrného katolíka, který se vzhledem k tomu, jak současný papež
vykonává svůj úřad, nechá v myšlenkách unést a při svém přemýšlení se
trápí následující otázkou: „Může papež, který dělá a učí věci, které byly dříve
považovány za heretické, opravdu být papežem?“ Cožpak není jen sama ta myšlenka
nepřípustná, že možná heretik, někdo nejspíš mimo Církev, by zároveň mohl být
hlavou téže Církve, z níž se oddělil právě svou herezí? Může být člověk hlavou Církve, které již
není členem? A cožpak neexistují renomovaní teologové, kteří tvrdí: „Papa haereticus, Papa nullus“ –
heretický papež není vůbec papežem? No, cožpak to nezní jednoduše a tak jasně?
Dejme si ale pozor: Ne
vše, co zní jednoduše, jasně a logicky proto také pasuje! Příklad:
V boji ohledně
právoplatného nástupnictví na biskupský stolec v Kartágu během 4. století
zastávali donatisté proti katolíkům názor, že biskup nebo kněz žijící ve stavu
těžkého hříchu nemůže ani světit ani poskytovat platně svátosti, „Důkaz“ pro to
byl velmi jednoduchý a přesvědčivý; vlastně to byl knockout: Církevní svátosti existují, aby nám prostředkovaly
milosti. Ale jak může někdo dávat to, co
sám nemá? Jak může někdo, kdo není ve stavu milosti, zprostředkovávat milosti
jiným? Ti, kteří tento názor zastávali, se na první pohled jevili tak, že
je jejich názor nevyvratitelný. Byl to
mnohem jednodušší a navíc mnohem logičtější a idealistický způsob argumentace
oproti způsobu argumentace „laxních“ katolíků. A přesto se tato nauka dostala
do dějin Církve jako hereze donatismu. Jak by kdo kdy mohl vědět, jestli je
někdo ve stavu milosti a schopen poskytovat platně svátosti nebo ne? Nic by již
nebylo jisté a tak Církev tento omyl, který povstal z horlivosti pro
zachování svátostí v jejich čistotě, zavrhla. (1)
Arcibiskup Lefebvre znovu
a znovu varoval před příliš horlivým zjednodušováním takového komplexního
problému, jakým je problém posledních papežů. „Člověk musí být schopen činit
nutné rozlišení, aby zůstal na bezpečné cestě, aby skutečně zůstal v rámci
Církve.“ (2)
Bezpečnější
cesta
Co je však onou
„bezpečnou cestou“, kterou arcibiskup Lefebvre sám sledoval?
V minulosti
existovali teologové, kteří podporovali výše zmíněný názor (3), stejně jako ti,
kteří podporovali opačný, běžnější názor, který je zase založen na učení, že
„první stolec nikdo nesoudí“ (4), dokonce ani koncil nebo kolegium kardinálů. Církev nikdy se svou neomylností
v této věci nerozhodla. Byla [tato věc] spekulativně diskutována
teology, kteří častěji nevěřili, že taková věc by kdy ve skutečnosti mohla
nastat. Tudíž tato otázka zůstává
otevřená diskuzi.
Když však Církev ještě
v této věci nerozhodla a teologové se mezi sebou nemohou shodnout, jak
může prostý katolík nebo soukromý teolog v této otázce rozhodnout? Zůstává
na pochybách. Člověk si samozřejmě může
vytvořit názor citující dobré důvody, tento postoj však není ničím víc než jen
názorem a nedává nám jistotu Magisteria Církve. K čemu bychom potřebovali
neomylné Magisterium, kdyby se dalo nahradit názory soukromých teologů?
Nezáleží na tom, jak moc „teologizujeme“, nemůžeme se dostat za status a stupeň
jistoty pouhého názoru. Žádný názor však nemůže nahradit jasný základ pro učinění
rozhodnutí, která budou mít tak dalekosáhlé důsledky jako by bylo
v případě otázky legitimity aktů celého pontifikátu.
„Ať už je tomu jakkoliv“,
mohl by člověk namítnout, „očekává se od nás, že svůj katolický život
„zmrazíme“, dáme si ruce do kapsy a budeme nečinně čekat, dokud katolický papež
tyto věci jednoho dne nerozhodne v rámci Magisteria? Kdy to bude? My
žijeme teď a musíme tento problém
rozhodnout, jak nejlépe umíme!“
Ano, musíme jednat a
rozhodnout, ne však s nejistotou nebo tak, že na sebe vezmeme učitelskou
autoritu, která nám nepatří. Musíme-li teď
učinit rozhodnutí ohledně problémů, které mají pouze nejistá řešení, pak se
upřímné a katolické myšlení musí obrátit k nadčasovým principům morální
teologie Církve a jejím světcům, kteří nás vedou, když pochybujeme ohledně
směřování svého jednání. Dle těchto principů máme povinnost jednat, dokud
nebyla naše nejistota odstraněna konečným rozhodnutím Magisteria.
Uchýlíme se zde ke dvěma
těmto principům.
Vlastnictví
je devět desetin práva
Sv. Alfons
z Liguori, učitel Církve a patron morálních teologů a vyznavačů, učí, že
„na prvním místě nad všemi jinými je jistý princip Melior est conditio possidentis – podmínka držitele je lepší (5).
Tento princip je uznáván civilním (6) i církevním právem (7) a, jak říká tento
světec, „nemůže jej popřít nikdo“, bez ohledu na to, jak se [civilní a církevní
právo] liší v jiných bodech morální teologie. (8) Když jsme na pochybách ohledně toho, která ze dvou
stran sporu je právoplatným držitelem nějakého dobra nebo práva, zákon
upřednostňuje toho, kdo je ve skutečnosti
držitelem tohoto dobra nebo práva. Držba vytváří určitý předpoklad skutečného
vlastnictví ve prospěch držitele, dokud není prokázán opak. V důsledku
toho není na tom, kdo je držitelem něčeho, aby prokazoval, že je právoplatným
vlastníkem, ale na tom, kdo tvrdí, že je jeho držba neoprávněná, aby prokázal,
že je tomu tak. Dokud toto nemůže být mimo pochybnost prokázáno, je povinen
uznávat nynějšího vlastníka jako právoplatného.
To znamená, že papež má
být považován za právoplatného papeže, dokud nemůže být mimo vší rozumnou
pochybnost prokázána jistota ztráty jeho papežství. Protože však Církev nikdy nevydala konečné rozhodnutí v případě
papeže prosazujícího herezi, pak ti, kteří zpochybňují jeho právo být papežem,
mají povinnost jej uznávat jako takového do té doby, dokud by kompetentní
autorita nevydala konečný soud v této věci. A jediná autorita kompetentní soudit
Petrova nástupce, je budoucí papež.
Jsme-li
na pochybách, máme tradici!
„My však potřebujeme
vědět, zda opravdu je papežem nebo ne, abychom věděli, zda jej musíme
následovat nebo ne!“ Musíme to opravdu vědět? Zde se uchýlíme k druhému
principu, který nacházíme vyjádřen v kanonickém právu: „Při pochybnosti,
zda byl zákon změněn nebo ne, je presumpce proti této změně; tudíž se lze
spoléhat na starý zákon s jeho výklady“. (9) A cožpak neexistuje dost
příkladů v životech svatých o legitimní autoritě, jež byla po právu
neuposlechnuta, když žádala něco, co je proti Víře a mravům, něco proti tomu, co
„vždy a všude všichni věřili“? (10) Abychom zůstali věrni Církvi, stačí,
abychom nenásledovali špatné duchovní, protože se vzdalují od Tradice. Není
nutné, abychom byli schopni vydat konečný soud ohledně toho, zda jejich
autorita je právoplatná nebo ne, ale abychom odmítli neoprávněný příkaz a tím
se přidrželi Božího zákona.
Co se týká dvojznačného
výnosu Kostnického koncilu, který byl nicméně schválen dvěma legitimními
papeži, napsal papež Evžen IV. ve své bule Etsi
non dubitemus:
„Jsme si jisti, že nikdo
není na pochybách, že Víra celé Církve není nežli jedna a že se nemůže změnit,
ani nikdy nemůže být změněna. Aby výnos ... obsahoval pravdu, pak musí
souhlasit se svatým Evangeliem, svatými učiteli a koncily. Musí být tudíž
chápán v jejich světle a být s nimi za jedno jako s pevným
základem. Protože, pokud neodpovídá učením svatých otců a pravidlům a definicím
Církve, nemůže obsahovat pravdu ... Protože všechno, co odporuje této katolické
Pravdě, musí být nutně neslučitelné s Vírou ... Vidíte tedy, milovaní synové,
jak jedovaté sémě nepřítel spásy rozptýlil v nedávné době, aby zranil
celou Církev a stáhnul z kůže Kristovo Tělo, které popravčí nemohl
roztrhat na kusy při ukřižování. Vidíte, jak se dveře otevírají všem herezím,
když byla autorita Apoštolského stolce, jíž se všichni musí podřídit, omezena.
Je na nás, milovaní synové, abychom to přestáli a vzdorovali tomu celou svou
silou, aby byl tento jed zneškodněn.“
Pak to pro nás
nepředstavuje žádný rozdíl, zda papež, který by dával přednost herezi nebo sám
byl heretikem, by v důsledku toho ztratil úřad: jakéhokoliv pastýře, který
se zřetelně mýlí nelze následovat, do té míry, do jaké se oddělil od Tradice.
Ale
co když...?
„Ale co když byl člověk
zvolený za papeže již exkomunikován? Co když již upadl do hereze nebo se stal
zednářem? Jeho volba by jistě nebyla platná a pak by nebyl papežem!“
Náš Pán ve Své Boží
moudrosti založil viditelnou Církev. Její zřízení a její zákony tuto skutečnost
vnějškově ukazují a mají za cíl uchránit věřící před pochybami. V případě papežského
konkláve sv. Pius X. nařídil, že „nikdo z kardinálů nemůže být pod
záminkou nebo kvůli jakékoliv exkomunikaci, suspenzi, interdiktu nebo jiné
církevní překážce nikterak vyloučen z aktivní či pasivní volby nejvyššího
pontifika“. (11) To znamená, že všechny možné exkomunikace jsou na dobu volby
sňaty a navzdory jakýmkoliv hypotetickým volebním zneužitím a vzhledem
k tomu, že všichni poslední papeži byli přijati římským lidem jako
takovým, nelze žádné z jejich zvolení prokázat jako neplatné.
„Neříkal však i sám Msgr.
Lefebvre, že nemůže zaručit, že papež je papežem?“ Ano, to říkal, a měl
naprostou pravdu. Jak by jako prostý katolický biskup, bez úřadu i pravomoci
rozhodnout takovou otázku s jistotou učitelského úřadu Církve, mohl
zaručit, zda současný držitel Petrova stolce je papežem nebo není? „Neosobujme
si pravomoc, kterou nemáme,“ stále a stále opakoval. A to je, jak věřím, známka
poctivosti a upřímnosti, když člověk takto smýšlí a koná. Když již nevíme, jak rozlišovat mezi neomylně garantovaným učením
Církve a svými vlastními teologickými názory, pak nahrazujeme osvícení Duchem
Svatým svým vlastním rozumem, a považujeme se za chytřejší, než je Magisterium
Církve, které již nepotřebujeme. Je
nepoctivé a urážlivé vůči tomuto Magisteriu Církve všech časů, když někdo
prohlašuje uprázdnění Apoštolského stolce za dogma nebo za bezpodmínečný
základ všech výroků Církve. Člověk se stává svým vlastním „papežem“ a předem
ztrácí možnost podrobit se Magisteriu, když se jednoho dne v budoucnu
vysloví ohledně pokoncilních papežů. Ty skupiny, které vyhlásily
„sedesvakantismus“ dogmaticky, se všechny rozpadly na roztříštěné frakce,
jejichž rozptýlení výmluvně vypovídá o křehkosti lidského myšlení, které nikdy
nemůže nahradit zaručenou jistotu učitelské autority Církve, která je základem
plné jednoty v Církvi! Je skutečně nutné zůstat na magisteriálně „bezpečné
cestě, abychom opravdu zůstali v Církvi“.
„Tento
Alexandr není papežem!“
Musíme se vyhnout
horlivému fanatismu Savonaroly, který v 15. století ve své slepé vášni
prohlásil během vlády Alexandra VI. Apoštolský stolec za uprázdněný: „Ujišťuji
vás in verbo Domini, že tento
Alexandr není papežem a ani jako takový nemůže projít. Protože ... aniž bych
zmiňoval jeho rozličné jiné neřesti, které jsou známé celému světu, tvrdím
také, že není křesťan a nevěří v Boží existenci, což překračuje míru vší
bezbožnosti!“ (12) Pokládal své osobní názory v církevních a politických
záležitostech za „fatum divinum“,
Boží vůli [Doslova „Boží dopuštění“, zde však ve smyslu „Boží vůle“ – pozn.
překl.]. Nikdo, kdo mu nevěřil, nemohl být dobrým křesťanem; byl tak neschopný
omylu jako sám Bůh. (13)
Když papež Lev XIII.
hovořil o sociální nauce Církve, káral katolíky slovy, která mají univerzální
platnost:
„Chceme-li totiž bránit
katolickou věc, je naprosto nutné, aby se všichni svorně a neoblomně drželi
nauk, jež jsou Církví tradovány a tak odolávali pokušení povolnosti vůči
falešným míněním nebo k větším ústupkům, než se srovnává s pravdou.
V otázkách, o nichž se může smýšlet tak či onak, je žádoucí projednat je
přátelským způsobem a v úmyslu najít správné řešení bez vzájemného
podezřívání a bezdůvodného napadání.“ (14)
Jen na takovém poctivém a
upřímném základě, pokud jde o Magisterium Církve, bude možné v duchu
Církve uskutečnit hlubší průzkum a diskuzi o tomto problému, aby to přineslo
ovoce pro duše.
„A kameny z něho
uložili na vhodném místě na chrámové hoře, dokud nepovstane prorok, který by
rozhodl, co se má s nimi stát.“ (15)
Poznámky:
1. Donatisté zapomněli, že Náš Pán Ježíš Kristus sám
je základním pánem Svých svátostí a že Jeho kněží jsou jen Jeho nástroji.
2. Angers, 20/11/1980
3. tj. „Heretický papež není vůbec papežem”
4. CIC/1917, c. 1556; CIC/1983, c.1404
5. Confess. Dirett. kap.1, č.11; srovnej také Hom.
Apost., tr. 1, kap. 2, č.14 a Th. Mor. Ed. Gaudé Lib.I, kap. 2, fn. 26a
6. „Vlastnictví je devět desetin zákona”
7. Regula 65 in VIo
8. Th. Mor. Lib. I, 26
9. CIC/1917, c. 6, 4o; srovnej CIC/1983, c. 21
10. Sv. Vincenc Lerinský - Commonitorium 3 – 4
11. Apoštolská konstituce Vacante Sede Apostolica,
29 z 25. 12. 1904; srovnej papež Jan Pavel II. – Apoštolská konstituce Universi
Dominici gregis, 35 z 22. 2. 1996
12. L. Von Pastor Geschichte der Päpste sv.
III/1, str. 498
13. tamtéž str. 478
14. Encyclika Immortale Dei 1. 11. 1885
15. 1 Makabejská 4, 46
Překlad: D.
Grof
