O úctě svatých obrazů
(1899)
Neděle dvacátá druhá po svatém Duchu
Obsah: Byl u pohanů i u židů obyčej zhotovovati a míti
v uctivosti obrazy; my katoličtí křesťané ctíme obrazy svatých; protestanté nám
to vytýkají; proto: O úctě svatých obrazů. Jest 1. dovoleno obrazy ctíti, 2.
užitečno obrazy míti 1. Jest dovoleno je ctíti, patrno a) z učení církve svaté,
b) z rozumu; 2. užitečno obrazy míti, poněvadž nás a) učí, b) nabádají k
dobrému a před zlým varují, c) Bůh pro ně udílí milosti. – Ctěme tedy obrazy a
mějme je v příbytcích svých.
Čí jest tento obraz? (Mat. 22, 20)
Jak dějiny dosvědčují, a i z dnešního svatého
evangelia vysvítá, byl již u pohanů obyčej, že zhotovovali rozličné obrazy,
které měli v uctivosti. Vždyť již na penízi, který předložili židé Pánu Ježíši,
a který byl ražen ve státě pohanském, římském, byl obraz císařův. U Židů
neshledáváme mnoho obrazů, ale byly přece ve svatostánku, a to na místě
nejdůležitějším, nejsvětějším dva cherubové, totiž na hoření desce archy
úmluvy, kterou zakrývali křídly svými. Mimo to se připomíná, že Mojžíš učinil z
rozkazu Hospodinova na poušti kovového hada, a že ho povýšil na dřevo, aby se
naň podíval každý, kdo byl uštknut jedovatým hadem, a dosáhl uzdravení. Židům
Bůh nedovolil více obrazů činiti z té příčiny, aby úctou obrazů nebyli svedeni
k modloslužbě.
V náboženství křesťanském, jak daleko sahá paměť
lidská t. j. hned od počátku, shledáváme obrazy a úctu jejich. V pomníku
nejstarším společného zbožného života křesťanského, totiž v katakombách v Římě
shledáváme rozličné obrazy, které nám znázorňují rozličné posvátné úkony,
rozličné svaté pravdy, a rozličné Bohu milé osoby. Povstali sice v pozdějších
dobách bludaři, kteří úctu svatých obrazů zavrhovali, ano jsou takoví bludaři
až dosud, kteří nazývají úctu svatých obrazů modlářstvím; ale jak daleko sahá
pravé a neporušené učení Ježíše Krista, tak daleko také sahá a jest rozšířena
úcta svatých obrazů. Slova Kristova: „Čí jest to obraz?“ jsou mi pohnutkou,
abych promluvil o úctě svatých obrazů. Učiním to tak, že ukážu 1. že jest dovoleno
obrazy ctíti a 2. že jest užitečno obrazy míti.
Mluvíme-li o úctě svatých obrazů, jest nám přede vším
náležitě uvážiti, co touto úctou rozumíme, čili jak obrazy svatých ctíme. Dle
učení naší svaté víry nectíme obrazy pro obrazy, t. j. nectíme papír, plátno,
barvy, dřevo, které na obraze vidíme, a ze kterých se obraz skládá; nýbrž v
obraze ctíme toho, koho ten obraz představuje. Tak v obraze, který představuje
Nejsvětější Trojici, ctíme Nejsvětější Trojici, v obrazích, které představují
Matku Páně a rozličné události z její života, ctíme Rodičku Boží, v obraze,
který představuje sv. Josefa, anděla strážného nebo kteréhokoliv svatého, ctíme
toho, jejž tento obraz představuje. Proto když nám protestanté spílají modlářů,
že se prý klaníme papíru a dřevu a podobně, dokazují, že našemu učení o úctě
svatých obrazů buď nerozumějí, nebo že mu rozuměti nechtějí. A tato úcta, kde
ctím obraz pro světce, kterého představuje obraz, nebo kde ctím v obraze světce
samého, jest dojista:
1. zcela dovolena, čili jest dovoleno obrazy svatých
ctíti. Tak učila vždy a učí dosud
a) celá pravá církev Kristova. Jest pravda, že v
starém zákoně zakázal Bůh: „Neučiníš sobě rytinu, ani jakého podobenství těch
věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch které, jsou na zemi dole, ani těch,
které jsou ve vodách“; jest pravda že se právě na tato slova odvolávali vždy
všichni nepřátelé obrazů: ale činili a činí tak dosud neprávem; neboť těmi
slovy nezakázal Bůh vůbec obrazy zhotovovati a ctíti je, nýbrž jak z
následujících slov Páně: „Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti“ (Mojž. 20, 5)
vysvítá, Bůh jen zakazuje Israelitům dělati si obrazy za takovým účelem, za
jakým si je dělali pohané, totiž aby se jim jako bohům klaněli. Že pak již tu
dovolena byla úcta obrazů tak, jak je ctíme my, vysvítá z toho, že sám Hospodin
rozkázal obrazy zhotovovati. Vždyť dávaje Mojžíšovi přikázaní, jak má zaříditi
stánek Hospodinův a v něm zejména místo nejsvětější, totiž archu úmluvy,
přikázal: „Uděláš dva Cherubíny, zlaté a kované s obou stran slitovnice.“ (2.
Mojž. 25, 18). A jindy přikázal Mojžíšovi: „Udělej hada měděného a polož ho na
znamení, kdo by uštknut jsa od hada, pohlédl na něho, živ bude.“ (4. Mojž. 21,
8). Jest ovšem pravda, že na těchto místech písma svatého jest vlastně řeč o
sochách, ale co platí o sochách, platí také o obrazích. A proto vidíme, že
nebyla úcta obrazů zakázána ani v zákoně starém, nýbrž že tam bylo jen zakázáno
obrazy ctíti a klaněti se jim jako modlám, jak činili pohané. V starém zákoně
ovšem bylo potřebí i tuto dovolenou úctu obmezovati, aby se pravá úcta obrazů
náboženských snadno nezměnila v modloslužbu pohanskou. – Ostatně my nejsme již
v zákoně starém, nýbrž žijeme v zákoně novém, a proto jest nám uvážiti, co o
úctě svatých obrazů učí zákon nový. A zde shledáme, že úcta svatých obrazů jest
tak stará, jak stará jest církev Boží sama. Kdo brojí proti úctě obrazů
Svatých, nechť jde do Říma, nechť tam sestoupí do oněch míst, kde se
shromažďovali věřící, aby nejsouce vytrhováni zvědavostí pohanskou konali
služby Boží, nechť sestoupí do katakomb a nalezne již tam různé obrazy. Kdo brojí
proti úctě svatých obrazů, nechť si prohlédne věci nejstarší, které nám
zachovalo křesťanské umění, a shledá na všech obrazy. Když pak ve století osmém
vystoupili v Církvi východní tak zvaní obrazoborci, když obrazy haněli a
tupili: celý křesťanský svět jejich počínání zavrhl, a jako bludné odsoudil. A
právě u příležitosti tohoto sporu s obrazoborci vyjasnilo se učení
křesťansko-katolické zřetelně, a ukázalo se, že nepřátelé obrazů i vysoko
postavení, učení církve katolické nerozumějí, a že brojíce proti obrazům brojí
vlastně proti učení svému a bludným názorům svým. Tak na př. r. 768 odpověděl
svatý Štěpán, opat, císaři řeckému Konstantinu Kopronymu, jenž mu vyčítal, že
ten kdo ctí obrazy, ctí dřevo a kámen, takto: „Ctíme Ježíše Krista v jeho
obrazích, a nikdo z nás není tak zpozdilým, aby ctil a vzýval kámen, dřevo,
stříbro, zlato. Pohled na viditelné obrazy pozdvihuje naši mysl k neviditelným
předmětům naší lásky a uctivosti. Vy ale obrazoborci tupíte Ježíše a jeho
panenskou matku, šlapajíce obrazy jejich nohama a házejíce je do ohně.“ Na to
mu však odpověděl sám císař: „Blbý člověče, zda my šlapeme Ježíše nohama, když
šlapeme jeho obrazy?“ V té době hodil svatý opat peníz na zem; a ačkoliv byl na
penízi císařův obraz a nápis, jal se po něm šlapati. Avšak ihned se na něho
vrhli strážcové, viníce jej z urážky velebnosti císařské. „Ó slepci!“ zvolal
svatý opat, „vy trestáte toho, jenž obraz zemského krále zlehčuje, a ten, který
zlehčuje obraz krále nebeského, ten není hoden trestu?“ Slovy těmi vyjádřil svatý
opat příčinu, proč ctíme obrazy svatých, a způsob, jak je ctíme, že nectíme
obrazy pro obrazy, nýbrž pro ty, koho představují, a zároveň vyslovil důvod
rozumný, proč jest dovoleno obrazy ctíti.
b) Pozorujeme-li totiž obyčejný život člověka, poznáme,
že i rozum tomu nasvědčuje, že jest z cela správné obrazy ctíti, a že ten, kdo
zavrhuje úctu obrazů, jedná vlastně nerozumně a nesmyslně. Všimněme si jenom
příbytků lidských a rozličných míst veřejných, co na nich shledáváme? Mnohé
příbytky zdobí krásné obrazy i sochy, na místech veřejných nacházíme také různé
obrazy a sochy. A koho představují tyto obrazy a sochy? Některé vyjadřují a
znázorňují jenom nějakou myšlenku, jiné představují rozličné svaté, některé
představují panovníky, jiné rozličné muže znamenité, o vlast zasloužilé,
umělce, učence a podobně. A co jest účelem těchto všech obrazů a soch? Jest
pravda, že mnohdy jejich účelem jest jen příbytek nebo místa ozdobiti; ale
velmi často, ano možno říci nejčastěji jest účelem obrazů a soch uctíti toho, koho
představují. Proč má v uctivosti vděčný syn a vděčná dcera obraz, který
představuje jejich dobrého otce, dobrou matku? Proč má v uctivosti přítel
obraz, který představuje jeho přítele? Proč ctí člověk vděčný obraz svého
dobrodince? Proč oslavují celí národové své muže znamenité, své velikány tím,
že jim staví sochy nebo vyvěšují jejich i obrazy?
Právě z té příčiny, aby tím dokázali svou vděčnost,
aby uctili památku těch, kterými se jim dostalo různých dobrodiní. A odsuzuje
někdo toto počínání? Jest někdo tak hrubým a spustlým, aby řekl dítěti, nesmíš
ctíti obraz svého otce, své matky? Odváží se někdo toho neuctivého výroku, aby
řekl, že národové chybují a že se dopouštějí nesmyslu, když ctí obrazy a sochy
svých velikánů? Zajisté že nikoliv; a proto také vidíme, že jest zcela rozumno
ctíti obrazy a sochy těch lidí, kteří vynikali svatostí a spravedlností, kteří
plnili ve všem zákon Ježíše Krista, kteří za učení Páně snad i život obětovali,
a kteří svým ctnostným životem neprospěli jenom sobě, nýbrž mnohdy byli a jsou
požehnáním celým národům. – K do tedy odsuzuje úctu obrazů a soch svatých, ten
by měl zcela důsledně také odsuzovati úctu obrazů a soch rozličných lidí
znamenitých a záslužných vůbec; toho však nikdo nečiní, proto jest také úcta
obrazů a soch svatých zcela rozumná a dovolená, a není to žádné modlářství.
2. A jako jest zcela rozumno a dovoleno ctíti obrazy
svatých, tak jest také velmi užitečno obrazy ty míti v příbytku svém, ano jimi
zdobiti místa veřejná. Zajisté velmi trapně působí na katolického křesťana,
přijde-li do příbytku lidského a neuzří tam ani jediného obrazu svatého.
Bohužel někteří lidé nyní tak poklesli, že kupují rozličné obrazy drahé, které
mnohdy nic nepředstavují, někdy jsou i docela nemravné; a obrazů svatých si
nevšímají, ty docela nenávidějí, těm se posmívají. Obrazy příbytku zajisté
prozrazují ducha těch, kdo v příbytku tom bydlí. Obrazy nejsou jen ozdobou,
nýbrž vyznáním smýšlení. Proto kde jsou různé obrazy, ale není mezi nimi ani
jeden náboženský, tam zajisté duch náboženský velmi poklesl. Kdo obrazů
náboženských nemiluje, prozrazuje tím, že jim nepřičítá žádné ceny; ale člověk
takový se velmi mýlí, neboť užitek obrazů svatých jest veliký a mnohý. Obrazy
nás:
a) učí. Každý obraz správný má vyjadřovati nějakou
myšlenku, nějakou událost ze života toho světce, jehož znázorňuje, obraz řádný
má býti tak upraven, aby z něho patrna byla ctnost a dokonalost, kterou onen
světec vynikal. A tak nás má obraz stále pamatovati na dobrý příklad, který nám
dal ten, jejž znázorňuje. A tak také dobrý obraz působí zajisté. K obrazům
třeba přičítati také svaté kříže, a uvažme jen, jak mnohému nás učí svatý kříž!
Ó kdyby svatý kříž zdobil příbytky všech křesťanů, a kdyby na tento oltář naší
spásy všichni křesťané rozumně hleděli, jak mnohému by se z něho přiučili.
Četli by ve svatém kříži tu nekonečnou lásku Boha Otce, který tak miloval svět,
že Syna svého za nás vydal; četli by v něm nekonečnou lásku Boha Syna, který
pro nás a pro naše spasení ponížil se až k smrti a to smrti kříže; četli by v
něm nekonečnou lásku Boha Ducha svatého, který nám pro zásluhy Ježíše Krista,
pro jeho utrpení a přehořkou smrt na kříži udílí tolik milostí, že ani
vyčerpány býti nemohou. Ó kdyby všichni křesťané pohlédli do této knihy, na
svatý kříž, jak zřetelně by z ní četli, jak hrozným neštěstím jest pro člověka
hřích, ježto přivedl na kříž Syna Božího, četli by z této knihy, jak přísná
jest spravedlnost Boží a jak hrozná jest svatost Boží, ana miluje jenom dobré a
nenávidí každého sebe nepatrnějšího hříchu. A jako nás učí nejvznešenějším
pravdám naší svaté víry svatý kříž, tak nás učí také všecky obrazy jiné. Všecky
nám hlásají, že máme všichni býti svatými, ale všecky také srozumitelně učí, že
všichni svatými také býti můžeme. O svatém Augustinu se připomíná, že si
častěji říkával v životě svém: Jestli mohli jiní a jiné, proč ne ty, Augustine?
t. j. poněvadž mohli dosáhnouti svatosti a také dosáhli lidé různého stavu a
různého povolání, proč bys nemohl dojíti života věčného také ty? A tak k nám
volají ti všichni svatí, jejichž obrazy vidíme buď v kostele, nebo doma, nebo
kdekoliv jinde. Vidíme tudíž, že jest velmi užitečno zdobiti obrazy příbytky
křesťanské a jiná místa i veřejná z té příčiny, že nás obrazy poučují. Avšak
obrazy Svatých nás nejen učí, nýbrž
b) tyto obrazy nás také k dobrému povzbuzují a před
zlým varují a tak nás na cestě ctnosti utvrzují. Rcetež sami, zdaž nás obrazy
nenabádají ku pobožností a ku ctnosti vůbec? Patříme-li na obraz, vidíme na něm
zbožný obličej světce, mnohdy jej vidíme docela klečícího, an své modlitby k
Bohu koná. Jindy obraz představuje dobré skutky, které světec Páně nebo světice
konali, a tak nás vybízejí k následování. Vidíme-li na př. na obraze klečící
Pannu Marii pohrouženou ve vroucí modlitbu, a vidíme-li anděla přicházejícího a
zvěstujícího jí vtělení syna Božího, zdaž nás obraz takový nenabádá k modlitbě?
Vidíme-li některého světce almužnu udílejícího, na př. svatého Martina, an dává
chudému žebráku půl svého pláště, zdaž nás obraz ten nenabádá, že i my máme
dávati almužny? Vidíme-li obraz anděla strážného, jak chrání buď malé dítko,
nebo provází zbožného Tobiáše na cestě jeho, zdaž nás obraz ten nenabádá k
důvěře v Boha, že i nás Bůh chrání svými svatými anděly, ale zdaž nám také
nepřipomíná tu pravdu, že nejsme nikde sami, nýbrž že jsou s námi všude dva
svědkové, jeden vševědoucí Bůh, náš budoucí soudce, druhý náš anděl strážný,
náš budoucí svědek? A proto zdaž nás obraz ten nenabádá, abychom činili dobře i
v skrytu a abychom se varovali hříchu i tu, když s námi není žádný člověk? – A
jako nás obrazy nabádají ku konání dobrého, k ctnosti, tak nás nabádají k
sebezapírání a varují nás před hříchem. Rcetež sami, když vidíte na obraze
některého světce, jak hrozné muky snáší, na př. Matku Páně, jejíž srdce jest
zraněno ostrým mečem, nebo docela sedmi, nebo sv. Vavřince, an leží na rožni,
pod níž plápolá oheň, nebo když vidíte rozličné světce a světice Boží ze
vznešených rodů na př. blahoslavenou Anežku, sv. Barboru, sv. Kateřinu, any se
vzdávají všeho pohodlí pro Krista, pro něho strádají, trpí nebo docela umírají;
zdaž z toho nepoznáváme, že i my se máme přemáhati, zapírati, že máme bojovati
proti světu, tělu a ďáblu, a tak se hříchu varovati? Ó zajisté každý obraz
nabádá ku ctnosti a každý varuje před hříchem. Proto tak užitečno jest obrazy
míti a často na ně v duchu svaté víry pohlédnouti!
c) Ani na to nemáme konečně zapomenouti, že Bůh mnohým
lidem udělil pro obrazy rozličné milosti a udílí je dosud. Jest pravda, že nám
obraz sám o sobě nemůže nic dáti, vždyť vše ve světě působí Bůh, a to buď sám
bezprostředně, nebo na přímluvu svých přátel, svatých andělů a vyvolených Páně:
avšak nelze upříti, že Bůh mnohdy užil rozličných obrazů, kterými udělil lidem
milosti mnohé. Pán Bůh s námi zachází jako s lidmi, to jest s bytostmi, které
poznávají věci smysly a rozumem: a proto užívá věcí viditelných, smysly
poznatelných k tomu, aby nám udělil milosti neviditelné. Nejzřetelněji to
poznáváme na svatých svatostech. Ačkoliv jsou tyto posvátné úkony v očích světa
věci velmi nepatrné, Bůh jich užívá jako nástrojů, aby jimi udílel milosti
největší. Obrazy svatých nejsou sice svátosti, jimi Bůh neudílí milosti jako
nástroji; avšak přece jest jisto, že když lidé ctili a ctí obrazy, docházejí
milosti. V obraze ctíme světce, světec tento se za nás přimlouvá, Bůh jeho
přímluvy vyslyší a udílí milost. Dokazují to přemnohá místech tak zvané obrazy
milostné. Vždyť dějiny dosvědčují, že se před takovými obrazy mnohdy i zázraky
staly, a tak lidé milosti došli, a bylo by dojista pošetilé, chtíti tyto
zázraky popírati nebo prohlašovati je za podvod. Ostatně přemnozí lidé, kteří
na taková místa vyvolená putovali, sami zakusili tu pravdu, že Bůh pro obrazy i
milosti udílí. Proto jest velmi užitečno obrazy míti a obzvláště před nimi
konati modlitbu, poněvadž se tu nemodlíme sami, nýbrž modlí se s námi světec,
kterého v obraze ctíme, a na jehož přímluvu Bůh udílí milosti.
Ctěme tedy náležitě obrazy svatých a světic Božích a
zdobme jimi také své příbytky. Ano, pokud to jest možno, zdobme také obrazy a sochami
svatých rozličná místa veřejná. Zavítáme-li do osady cizí a vidíme-li tam
rozličné pěkné sochy svatých, můžeme se právem domnívati, že v osadě té vládne
duch dobrý. Ve které osadě soch svatých vůbec neshledáváme, o té nám jest
souditi, že v ní bydlí buď jinověrci, nebo katolíci, jejichž víra jest buď
vlažná, nebo žádná. A podobně třeba souditi o rodinách. Tam, kde není obrazů
svatých, není buď pravé víry vůbec, nebo tato víra jest velmi chatrná. Nyní se
zřizují rozličné spolky, a členové těchto spolků mívají různé odznaky, kterými
dávají veřejně najevo, že k těmto spolkům náležejí. My všichni náležíme ku
velikému a vznešenému spolku, církvi katolické, a jedním z veřejných odznaků
této církve jsou také obrazy a sochy svatých. Proto pečujme o to, aby se tyto
odznaky všude náležitě šířily, ctěme svaté a vyvolené Páně zde na zemi v
obrazích, oni se budou za nás přimlouvati u Pána Boha v nebesích. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1899, str. 655
Zpracoval:
Jakub Albert
