Sedesvakantismus
a zjevný heretik II (2013)
Série článků proti
sedesvakantismu.
27.3.2013
Robert J. Siscoe
Podezření
z hereze
Než budeme promýšlet,
co zakládá zjevnou herezi či veřejnou a
notorickou herezi – přestoupení a porušení Božího zákona, u nějž někteří
věří, že má u papeže za následek okamžitou ztrátu úřadu – promysleme některé
činy, které činí člověka pouze podezřelým
z hereze – což, jak musíme poznamenat, nemá za následek okamžitou ztrátu úřadu biskupa či papeže.
Kodex kanonického práva
z roku 1917 učí, že vědomá a dobrovolná pomoc při šíření hereze (kánon
2316), či aktivní pomoc při posvátných úkonech nekatolíků (tamtéž) činí člověka
pouze podezřelým z hereze.
Vysoce respektovaný výklad Kodexu kanonického práva z roku 1917 od Wernze-Vidala učí, že jde pouze o
podezření z hereze u těch, kteří se účastní magie, zaklínání a věštění a u
těch, kteří se stanou členy sekt, které ať již otevřeně, či tajně osnují
spiknutí proti Církvi. (7)
Aby to bylo jasné,
člověk přichycený při kterémkoliv z těchto činů tedy není považován za
zjevného heretika, ale je považován jen za podezřelého z hereze. A jaký je
trest za takové činy?
„Kánon 2315 prohlašuje,
že ´podezřelému z hereze, který, když již byl jednou pokárán a neodstraní
příčinu podezření, se má zakázat legitimní konání, jestliže je duchovním, když
již bylo varování jednou opakováno nadarmo, bude suspendován a divinis; a
jestliže se podezřelý z hereze nenapraví v rozmezí celých šesti
měsíců počínajících od chvíle, kdy si přivodil trest, bude považován za heretika
podléhajícího trestům pro heretiky´. Všimněme si na tom, jak trpělivá a
obezřetná je Církev vzhledem k takovým lidem. K varování, které musí být
v případě duchovního opakované, navíc dává šest měsíců na odvolání
[hereze] nebo pro konečná vyjasnění předtím, než uloží tresty příslušející
heretikům. Tyto tresty nejsou automatické; spíše je musí uložit biskup, který
může mít nakonec důvody pro to, aby nevstoupily v platnost.“ (8)
Člověk tedy může
propagovat herezi, praktikovat magii či být členem tajné sekty, která osnuje
spiknutí proti Církvi a je považován pouze za podezřelého z hereze a je mu povoleno šest měsíců na nápravu,
než je považován za heretika. A jestliže je ten člověk biskupem, zachovává si
svou jurisdikci. Jak říká výše zmíněný citát: „všimněme si na tom, jak trpělivá
a obezřetná je Církev vzhledem k takovým lidem“.
Zvažte však, jak snadno
by se člověk mohl dostat v uvažování k mylnému závěru, kdyby mylně
věřil, že hřích hereze jako takový má
za následek ztrátu papežského úřadu. Jak snadno by člověk mohl dospět
k závěru, že papež, který byl přichycen při „užívání magie“, nebo při „šíření
hereze“, nebo který by se „aktivně
účastnil na nekatolické bohoslužbě“ ztratil víru a tím ztratil svůj úřad. Jak jsme však viděli, ztráta víry
v sobě a sama o sobě nemá za následek ztrátu úřadu; ani jej nemají činy,
které pouze činí člověka podezřelým z hereze. Z toho můžeme vidět,
jak má mylná premisa za následek mylné uvažování a snadno vede k mylnému
závěru.
Dříve než
prodiskutujeme otázku zjevné hereze, zvažme následující hypotetický případ.
Představme si biskupa, nebo třeba arcibiskupa, který veřejně učí herezi před
shromážděním významných vládních osob. Řekněme, že dotyčná hereze byla veřejným
popřením základní pravdy víry, jakým je dogma, že papež je hlavou univerzální
Církve. A řekněme, že to liberální média se škodolibou radostí publikovala
v celém regionu, aby si to všichni přečetli, což má za následek nevýslovné
pohoršení věřících. A když to dovedeme ještě dál, řekněme, že byl tento
arcibiskup varován samotným papežem, že je jeho přesvědčení heretické (čímž
byla odstraněna jakákoliv možnost nevinné nevědomosti) a on přesto nevzal nic
zpět.
Měl by být takový
člověk považován za heretika? A pokud ano, ztratil by okamžitě svůj úřad?
Troufám si říci, že většina, ne-li všichni zastánci sedesvakantismu, by
odpověděli kladně a před tím by ocitovali litanii světců, učitelů a kanonistů
na podporu svého postoje. Vlastně by mnozí řekli, že katolík, který by zůstal
v jednotě s takovým člověkem, by měl být považován sám za heretika
proto, že zůstává v jednotě s veřejným heretikem. Není toto způsob
myšlení, který sedesvakantisté často praktikují?
Přesto tento
hypotetický scénář arcibiskupa není vůbec hypotetický. Namísto toho jde o
historický případ Msgr. Darboye, pařížského arcibiskupa, který žil v době
papeže Pia IX. – papeže, který jej ve výše zmíněném příběhu varoval, že je jeho
veřejný postoj heretický.
Následující historická
zpráva o Darboyově aféře je převzata z článku Hereze v dějinách,
sepsaného sedesvakantistickým autorem Johnem Dalym, kterého nikdo nemůže
obvinit z překrucování fakt kvůli podkopání postoje, který sám zastává.
Zvažme, co pan Daly napsal o případu arcibiskupa Darboye.
„V roce 1865 Msgr.
Darboy, pařížský arcibiskup a člen francouzského senátu, vyjádřil
v důležitém projevu k senátu myšlenky zřetelně odporující Bohem
ustanovenému primátu římského papeže nad celou Církví, který [tehdy] na rozdíl
od [dogmatu o] papežské neomylnosti, již patřil do souhrnu katolické nauky.
Proslov byl veřejným vzepřením se papeži a odmítnutím uznat papežovu řádnou a
univerzální jurisdikci ve francouzských diecézích.
„Papež, který si již
byl vědom myšlenek tohoto vzpurného biskupa, jej přísně pokáral
v soukromém dopise, v němž mu připomíná, že jím vyjádřené myšlenky
jsou srovnatelné s myšlenkami Febronia (již zavrženého) a odporujícími
učení Čtvrtého lateránského koncilu. Ve stejném dopise si papež také stěžuje na
přítomnost Msgr. Darboye na pohřbu jednoho svobodného zednáře a na jiná
pohoršení.
„Darboy papeži několik
měsíců neodpověděl a když tak nakonec učinil, zvolil povýšený tón, aby se
obhájil, a aby vyplísnil papeže! Nevzal zpět nic z omylů, o nichž přinášel
škodolibé zprávy protikatolický tisk po celé Francii!... Nic se neučinilo a
v roce 1867 se setkal v Římě s papežem, avšak zcela
v rozporu s nadějí, kterou papež dal, se o tématu tohoto sporu vůbec
nezmínil.
„V roce 1868 následoval
nový střet mezi Msgr. Darboyem a Římem, když onen soukromý papežův dopis
z roku 1865 „unikl“ a byl široce publikován. Přesto Řím dovolil, aby tato
situace pokračovala dál a mezitím se připravoval První vatikánský koncil. Před
koncilem a na něm se Darboy stavěl proti dogmatu o papežské neomylnosti, což
asi není potřeba říkat. Po více než pět let navzdory pokárání papežem a nunciem
nikdy neopustil své zcela veřejné omyly proti víře. A pak, v roce 1870,
když koncil vyhlásil dogmata týkající se papeže, nepřijal je. 2. března
1871 nakonec soukromě papeže informoval, že tato dogmata přijímá, ale dokonce i
pak nadále otálel s uskutečněním své povinnosti promulgovat tyto výnosy ve
své diecézi. Teprve tato promulgace nakonec znamenala nepřímé odvolání mylných
učení, která navzdory papežově napomenutí veřejně zastával od roku 1865.
„Byl Msgr. Darboy během
tohoto období veřejným heretikem nebo ne? Když člověk odpoví „ano“, pak je ve
zjevném sporu se ctihodným papežem Piem IX. A samozřejmě ti, kteří nejen
mírně obviňují druhé z hereze, ale dokonce zastávají, že zůstávat ve
společenství s neodsouzenými heretiky je aktem hereze, schizmatu nebo
přinejlepším těžkým veřejným hříchem majícím za následek vyloučení ze svátostí,
musí dojít k závěru, že všichni pařížští katolíci, laici i duchovní
současně upadli v nemilost tím, že nadále uznávali Darboye za svého
biskupa, i když odsuzovali jeho chování.“ (9)
Byl Msgr. Darboy, jak
se zeptal pan Daly, veřejným heretikem nebo ne? Neříkají nám konec konců
zastánci sedesvakantismu, že jestliže někdo pronese heretické prohlášení,
předpokládá se ve vnějším oboru zatvrzelost, dokud není prokázán opak (10), a
že „je-li provinilcem... duchovní, jeho ospravedlnění na základě polehčující
okolnosti nelze brát v úvahu“ kvůli jeho „duchovní přípravě v semináři“
(11). A nedocházejí proto k závěru, že biskup, který pronese heretické
prohlášení „veřejně odpadl od víry“ (kánon 188,4) a ztratil tudíž úřad? A dále,
že máme morální povinnost vzdálit se ze společenství s tím, koho deklarují jako veřejného heretika,
abychom nesdíleli heretikovo provinění?
Přesto zde máme příklad
biskupa, který veřejně učil herezi a „nic neodvolal“ ani poté, co byl varován
samotným papežem, že je jeho učení heretické. Přesto Pius IX. – papež, který
nám dal Syllabus omylů,
Quanta Cura a který potvrdil První vatikánský koncil – zůstal s tímto
člověkem v jednotě! Kdyby byli sedesvakantisté důslední, neměli by dojít
k závěru, že Pius IX. je vzdoropapežem, protože zůstává v jednotě s
„veřejným heretikem“? A co by to vypovídalo o Prvním vatikánském koncilu,
kterému předsedal a který potvrdil? Mohlo by to znamenat, že je jejich výklad a
soukromá aplikace kanonického práva
mylná?
Zvažme ještě jeden
příklad z článku pana Dalyho, který je navíc zajímavý, protože zahrnuje
sv. Roberta Bellarmina, jehož sedesvakantisté pro svůj postoj často citují jako
autoritu. Podívejme se, jak sv. Bellarmin reagoval na profesora a proslulého
teologa z univerzity v Lovani, který veřejně učil herezi. A
porovnejme tento příklad svatého učitele Církve s ukvapeností
sedesvakantistických apologetů v dnešní době.
„Doktor Michel de Bay (Baius),
narozený v roce 1513 se zúčastnil Tridentského koncilu a stal se proslulým
teologem na univerzitě v Lovani, kde odporoval protestantům a zvláště
kalvinistům. ‘Zdá se, že byl podnícen upřímnou touhou po obraně Církve,
ale...stejně jako mnoho vznětlivých a špatně připravených bojovníků
v Církvi upadl do přesně těch omylů, které si vytkl zničit.‘ (Brodrick:
Blahoslavený Robert Bellarmin, sv. II, str. 3) Od svého mládí miloval novoty
maskované jako návrat k starobylejším tradicím. Předstíral, že opovrhuje
scholastiky, aniž by je příliš znal, a že namísto toho lne ke sv. Augustinovi.
„Nápadnou nectností
v jeho povaze byla lehkost, s jakou nazýval heretiky všechny, kteří
nesouhlasili s jeho teologickými myšlenkami, které samozřejmě považoval
zjevně za jediné pravověrné. Od roku 1551 šířil své omyly ze svého
profesorského postu. V roce 1561 mu papež Pius IV. nakázal mlčení, které
nerespektoval. V roce 1567 vypracoval sv. Pius V. výnos zavrhující 79 jeho
tezí, aniž by jej promulgoval. De Bayovi byla poslána kopie a bránil se. Poté,
co přečetl svou obhajobu, papež se rozhodl veřejně potvrdit odsouzení,
v němž několik z de Bayových
myšlenek bylo kvalifikováno jako heretické.
De Bay sám nebyl
s ohledem na křesťanskou lásku jmenován, protože se doufalo, že jeho odporování
naukám Církve bylo nevědomé.
„De Bay sám se stal
vzorem pro budoucí jansenisty... tím, že předstíral, že se podvolil, aniž by
v nejmenším změnil své přesvědčení. Dále šířil své omyly pod záminkou, že
výnos odsoudil pouze mylné výklady jeho myšlenek.
„Sv. Robert Bellarmin
přijel do Lovaně také jako profesor teologie. Od roku 1570 do roku 1576 veřejně
ve svých přednáškách odporoval De Bayovým omylům, aniž by jej však jmenoval.
Když o něm hovořil, vždy jej považoval za vzdělaného katolíka, nanejvýš úctyhodného
a nazýval jej v té době „prozíravým, zbožným, pokorným, erudovaným“.
„Nicméně sv. Robert
nikdy nepřestal doufat v nové odsouzení jeho omylů. A to přišlo
v roce 1579 (papež Řehoř XIII.).
„Bellarmin se vrátil do
Říma a později jej v Lovani nahradil ctihodný Leonard Lessius.
V rámci přípravné informace mu Bellarmin
řekl, že je podle jeho názoru nauka de Baye a jeho následovníků ve věci
predestinace heretická.
„Lessius napsal
z Lovaně Bellarminovi do Říma a informoval jej, že de Bay v soukromí
pokračuje v šíření svých omylů i po novém odsouzení a někdy dokonce i veřejně, a že jeho početní
stoupenci je propagují s velkou horlivostí.
„Lessius podporován
Bellarminovými radami pokračoval ve svých přednáškách v odporu proti těmto
omylům, aniž by jej však kdy jmenoval nebo odsuzoval člověka, který byl zdrojem
tolikerého zla a předchůdcem jansenismu.
„Ve světle tohoto
popisu je člověk nucen se ptát, zda nejsou někteří sedesvakantisté v naší
době mnohem pohotovější než sv. Robert Bellarmin při určování zatvrzelosti a zda
nejsou více povzbuzováni špatným příkladem samotného de Baye než dobrým
příkladem sv. Roberta a ctihodného Leonarda Lessiuse. Protože, jak je možné ve
světle zásad těch, kteří nazývají stoupence FSSPX heretiky nebo schizmatiky a házejí
všechny tradiční kněze s výjimkou jednoho či dvou do stejného pytle,
popřít, že byl de Bay heretik? A je-li tomu tak, jak je možné, že neodsuzují sv. Roberta Bellarmina, učitele Církve, za
to, že zůstal ve společenství s někým (a ještě vychvalovaným), jehož
heretických nauk a zjevné zlé víry si byl příliš dobře vědom?
„Ještě jednou, jestliže
Církev předpokládá, že všichni, kteří zbloudili v nauce, jsou tvrdošíjní,
sv. Robert Bellarmin si toho zřetelně nebyl vědom. A zatímco může být možné
rozpoznat někoho jako zatvrzelého heretika dokonce i před intervencí Svatého
stolce, zůstává faktem, že sv. Robert Bellarmin byl pomalejší při vyvozování
takového závěru, dokonce i po několika římských odsouzeních, než jsou dnes
někteří, když se spoléhají pouze na svůj vlastní úsudek toho, co se zdá
zřejmým.“ (12)
Zde vidíme reakci sv.
Roberta Bellarmina na člověka, který dál učí omyly, které byly Církví formálně
odsouzeny, který však sám nebyl v odsouzení jmenován. Jak na tohoto
člověka sv. Bellarmin reagoval? Odsoudil jej jako zjevného heretika? Oddělil se
od společenství s ním a prohlásil, že jej [Bellarmina] všichni ostatní
musí následovat, jinak že se podílejí na provinění veřejného heretika? Naopak,
ačkoliv světec toužil, aby přišlo další odsouzení jeho [de Bayových] omylů, choval
se k němu mezitím s úctou a dokonce o něm hovořil jako o „prozíravém,
zbožném, pokorném, erudovaném“. Ani nepředpokládal zatvrzelost, i když by
člověk mohl takový závěr snadno vyvodit, protože de Bay dále prosazoval své omyly, které právě byly Církví
odsouzeny.
Spolu s panem
Dalym se musíme zeptat, „zda nejsou
někteří sedesvakantisté v naší době mnohem pohotovější než sv. Robert
Bellarmin při určování zatvrzelosti a zda nejsou více povzbuzováni špatným
příkladem samotného de Baye než dobrým příkladem sv. Roberta a ctihodného
Leonarda Lessiuse“. Odpověď na tuto řečnickou otázku je zřejmá.
Nyní probereme otázku veřejně
zjevné hereze.
Veřejný
heretik
Někteří teologové
zastávali názor, že kdyby se papež stal zjevným heretikem, automaticky by
ztratil svůj úřad, čímž by učinil Petrův stolec uprázdněným. Velký učitel
Církve, sv. Robert Bellarmin, měl tento názor. Napsal:
Bellarmin: „[P]apež,
který je zjevným heretikem, přestává být samo sebou papežem a hlavou, stejně
jako přestává být křesťanem a členem těla Církve; a z tohoto důvodu může
být Církví souzen a potrestán.“ (13)
Otázka, kterou musíme
zvážit je, co zakládá zjevnou herezi ve vnějším neboli veřejném oboru? Podle
zesnulého kanonisty Gregoryho Hesse, který měl doktorát v kanonickém právu
a tomistické teologii, je formálním heretikem ve vnějším oboru heretik deklarovaný. Vysvětloval, že heretik
může být deklarovaný jedním ze dvou způsobů: buď je deklarován za heretika
příslušnými autoritami, nebo se za heretika deklaruje sám. Jak však člověk sám
sebe deklaruje za formálního heretika?
Protože formální hereze
vyžaduje zatvrzelost, aby bylo tvrzení, které je materiálně mylné, považováno
za formálně heretické ve vnějším oboru, musí být také zatvrzelost zjevná. Když
není formálně deklarována Církví, s výjimkou dotyčného člověka
opouštějícího Církev či veřejně připouštějícího, že odmítá definované dogma,
musí být zatvrzelost demonstrována jiným způsobem. Jiným způsobem by dle sv.
Roberta Bellarmina bylo, kdyby člověk zůstával zjevně zatvrzelý po dvou
varováních. Teprve pak by byla zatvrzelost demonstrována ve vnějším oboru, čímž
by z něj činila zjevného heretika.
Bellarmin: „Čtvrtým
názorem je názor Cajetánův, pro nějž zjevně heretický papeže není „ipso facto“
zbaven funkce, může však a musí být funkce zbaven Církví. Dle mého soudu je
tento názor neobhajitelný. Protože je za prvé prokázáno argumenty autority a z rozumu, že zjevný heretik „ipso facto“
ztrácí funkci. Argument autority se
zakládá na svatém Pavlovi, který nařizuje, aby byl heretik zbaven funkce po
dvou varováních, to jest poté, co se ukázal jako zjevně zatvrzelý – což
znamená před jakoukoliv exkomunikací či soudním rozsudkem“. (14)
Takže podle sv.
Bellarmina, který zakládá svůj názor na sv. Pavlovi, má být heretik považován
za zjevného poté, co obdržel dvě varování. Kdo by však byl zodpovědný za
varování papeže? Vynikající italský teolog z osmnáctého století, otec
Pietro Ballerini, probírá přesně tento bod.
P. Ballerini: „Mohou to
učinit kardinálové, kteří jsou jeho rádci; nebo římské duchovenstvo, nebo
římská synoda, když se sešli, posoudí vhodnost této věci. Pro jakoukoliv osobu,
dokonce i soukromou osobu, platí slova svatého Pavla Titovi: ‘Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho
zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou
vynáší soud‘ (Tit. 3, 10-11). Proto osoba, která byla jednou či dvakrát
napomenuta, a nekaje se, ale pokračuje v názoru opačném než je zjevné nebo
veřejné dogma – a která se vzhledem k této veřejné zatvrzelosti nedá
jakkoliv omluvit z takto patřičně nazvané hereze, která vyžaduje
zatvrzelost – tato osoba sama sebe deklaruje za otevřeně heretickou. Odhaluje,
že sama ze své vůle se odvrátila od katolické Víry a Církve v takové
formě, že již nyní není potřeba žádné deklarace nebo rozsudku ze strany
kohokoliv k jejímu oddělení od Církve. (...) Proto se papeže, který po takovém, slavnostním a veřejném varování ze
strany kardinálů, římského duchovenstva nebo synody setrvává tvrdošíjně v
herezi a otevřeně se odvrací od Církve, musíme vyvarovat dle poučení svatého
Pavla. Aby nemohl působit škodu zbytku, musela by se jeho hereze a
neposlušnost veřejně vyhlásit tak, aby se ve vztahu k němu všichni stejnou
měrou mohli mít na pozoru. Proto by měl rozsudek, který vyhlásil sám nad sebou, vejít ve známost celé Církvi, a mělo
by se učinit zřejmým, že ze své vlastní vůle se odvrátil a oddělil od těla
Církve, a že se určitým způsobem vzdal papežství, které nikdo nedrží nebo
nemůže držet, jestliže nepatří do Církve“. (15)
V dalším citátu
velký jezuita Suarez komentuje stejný bod:
Suarez: „Prohlašuji:
kdyby byl papež heretikem a byl nenapravitelný,
přestal by být papežem právě tehdy, kdy by byl proti němu legitimní jurisdikcí
Církve vynesen rozsudek za jeho přečin. To je obecný názor mezi učiteli, odvozený
z prvního listu svatého Klementa I., v němž píše, že svatý Petr učil,
že papež heretik musí být zbaven funkce. (...) Kdo by na prvním místě vynesl
takový rozsudek? Někteří říkají, že by to byli kardinálové; a Církev by jim
nepochybně mohla přiřknout takovou pravomoc, především, kdyby tak byli
ustanoveni souhlasem či rozhodnutím Nejvyšších pontifiků, jako to bylo ve věci
volby. Dodneška však na kterémkoliv místě nečteme, že jim kdy byl takový soud
svěřen. Z tohoto důvodu musí člověk prohlásit, že jako takové to přísluší
všem biskupům Církve, protože jsou řádnými pastýři a sloupy Církve, a člověk
musí uvážit, že se jich takový případ týká. A protože z Božího zákona
neexistuje žádný větší důvod prohlásit, že tato věc představuje větší zájem pro
ty biskupy než ony a protože z lidského zákona nebylo v této věci nic
ustanoveno, člověk musí nutně zastávat, že se tento případ vztahuje na všechny
[biskupy] a dokonce i na všeobecný koncil. To
je obecný názor mezi učiteli.“ (16)
Papež, u nějž se pouze jeví, že ztratil Víru, nebo který
pronesl výroky, které jsou mylné nebo dokonce heretické, který však přesto
otevřeně neopustil Církev nebo nebyl veřejně varován, nepředstavuje zjevného
heretika. A protože taková varování nebyla dána jakémukoliv z papežů po
Druhém vatikánském koncilu, ani před jejich volbou, ani po ní, nikdo
z nich se nekvalifikuje jako zjevný heretik.
A mělo by se také
poznamenat, že mnozí teologové zastávali názor, že zjevně heretický papež neztrácí automaticky svůj úřad. Podle
Suareze byl toto obecný názor v jeho době.
Suarez: „[V] žádném
případě, dokonce ani v případě
hereze, není papež okamžitě Bohem zbaven svého úřadu a své moci před soudem
a rozsudkem lidí. To je obecný názor dneška.“ (tamtéž)
Když čte člověk
sedesvakantistické materiály (což jsou obvykle stejné citáty přenesené
z jedněch webových stránek na jiné), zanechává to na něj dojem, že
prakticky všichni souhlasí, že papež, který se stane zjevným heretikem,
automaticky ztrácí svůj úřad. Přesto jsme právě viděli, že v Suarezově
době bylo obecným názorem, že by
heretický papež mohl být zbaven svého úřadu pouze soudem a rozsudkem lidí.
Níže Suarez vysvětluje,
proč by papež neztratil svůj úřad bez
soudu a deklarace ze strany lidí, a pak vypočítává důsledky, které by vyplynuly
z toho, kdyby deklarace nebyla nutná – „důsledky“, které dnes znějí jako
proroctví.
Suarez: [J]estliže
vnější, ale tajný heretik (17) může stále zůstat pravým papežem, může jím se
stejným právem zůstat i v případě, že by se stal tento přečin známým, dokud na něj nebyl vydán rozsudek. A to
ze dvou důvodů: protože nikdo není potrestán trestem, jestliže to není „ipso
facto“ nebo rozsudkem, a protože by takto povstalo dokonce ještě větší zlo. Ve skutečnosti by vyvstala pochybnost o
stupni provinění nutného k tomu, aby ztratil svůj úřad; vyvstala by kvůli
tomu schizmata a vše by se stalo nejistým, především, jestli by si, poté,
co byl papež poznán jako heretik, měl zachovat v držení svůj úřad silou
nebo jinak.“ (tamtéž)
Neodrážejí tato
prorocká slova dnešní situaci těch, kteří odmítají to, co bylo podle Suareze
obecným názorem jeho doby? Kolik „papežů“ sedesvakantisté k dnešnímu datu
zvolili? Nu, více než tucet. A o co víc je schizmat mezi různými
sedesvakantistickými skupinami, které nezašly tak daleko, aby si zvolily svého
vlastního papeže?
A mělo by se
poznamenat, že jiní argumentovali, že papež by
nemohl být zbaven svého úřadu, dokonce ani kvůli veřejné herezi, z důvodu
škody, kterou by to Církvi učinilo. Přestože je toto pouze menšinovým názorem,
stojí za to citovat následující učení francouzského kanonisty Bouixe.
D. Bouix: „Neexistuje
žádný dostatečný důvod myslet si, že Kristus určil, že by mohl být heretický
papež zbaven funkce. ... Popíráme však naprosto, že by Kristus jako nápravné
opatření ustanovil zbavení papeže funkce. Protože ... takové nápravné opatření
by bylo horší než zlo samotné. Vskutku člověk buď předpokládá, že by toto
zbavení funkce bylo vykonáno Kristem samotným, jakmile by byl papež prohlášen
heretikem všeobecným koncilem podle Suarezovy nauky, nebo člověk předpokládá,
že by to bylo realizováno na základě pravomoci všeobecného koncilu samotného.
V obou případech by se zlo zhoršilo a nikoliv napravilo. Protože nauka
podle níž by Kristus sám zbavil papeže heretika funkce, jakmile by jej
heretikem prohlásil všeobecný koncil, není víc než názorem, který někteří
odmítají, je přípustné, aby s ním kdokoliv nesouhlasil. ... Protože tomu tak
je, dokonce i poté, co by všeobecný koncil prohlásil, že je určitý papež
heretikem, nestalo by se naprosto jistým, že by byl tento papež zbaven funkce;
a při takové pochybnosti musí člověk raději nadále respektovat jeho autoritu.
Kdyby byl zvolen jiný papež, měl by nejen nejistou legitimitu, ale musel by být
označen za vetřelce. Proto by tedy nápravný prostředek zbavení funkce učiněný
Kristem ve chvíli koncilní deklarace, nejen nenapravil zlo, ale stvořil by zlo
mnohem závažnější, to jest nanejvýš zapeklité schizma. V důsledku toho by
si člověk v žádném případě neměl myslet, že by Kristus ustanovil takový
nápravný prostředek. Ani by si však člověk neměl myslet, že On ustanovil jako
nápravné opatření zbavení funkce autoritou koncilu samotného. Protože zbavení
papeže funkce ze strany koncilu, kromě toho, že je nemožné, jak bude řečeno
dále, by bylo následováno horším zlem, kdyby možné bylo.“ (18)
Ačkoliv výše zmíněný
citát reprezentuje menšinový názor, ukazuje, že to, zda by papež ztratil
automaticky svůj úřad skrze zjevnou herezi nebo ne, je otevřenou otázkou.
Poznámky
7) Esej o herezi,
Arnaldo Vidigal Xavier da Silveira
8) tamtéž
9) Heresy in History
10) „Samotná realizace
jakéhokoliv aktu, který naznačuje herezi, např. prohlášení nějaké nauky
protichůdné nebo se protivící zjevenému definovanému dogmatu, dává dostatečný
základ pro právní předpoklad heretické hříšnosti“. McKenzie, The Delict of
Heresy, CU Canon Law Studies 77
11) tamtéž
12) Heresy in History
13) De Romano
Pontifice, Bk. 2
14) tamtéž
15) De Potestate
Ecclesiastica, str. 104-105
16) De Fide, disp. X,
část VI, nn. 3-10, str. 316-317
17) Vnější, ale tajný
heretik, je ten, kdo vyjevil svou herezi malé skupině, ale nikoliv obecně
veřejnosti.
18) Tract. de Papa, sv.
II, str. 670-671
Zdroj:
The Remnant Newspaper
Překlad:
D. Grof
