středa 15. ledna 2014

Sedesvakantismus a zjevný heretik II (2013)



Sedesvakantismus a zjevný heretik II (2013)
Série článků proti sedesvakantismu.
27.3.2013
Robert J. Siscoe
Podezření z hereze
Než budeme promýšlet, co zakládá zjevnou herezi či veřejnou a notorickou herezi – přestoupení a porušení Božího zákona, u nějž někteří věří, že má u papeže za následek okamžitou ztrátu úřadu – promysleme některé činy, které činí člověka pouze podezřelým z hereze – což, jak musíme poznamenat, nemá za následek okamžitou ztrátu úřadu biskupa či papeže.
Kodex kanonického práva z roku 1917 učí, že vědomá a dobrovolná pomoc při šíření hereze (kánon 2316), či aktivní pomoc při posvátných úkonech nekatolíků (tamtéž) činí člověka pouze podezřelým z hereze. Vysoce respektovaný výklad Kodexu kanonického práva z roku 1917 od Wernze-Vidala učí, že jde pouze o podezření z hereze u těch, kteří se účastní magie, zaklínání a věštění a u těch, kteří se stanou členy sekt, které ať již otevřeně, či tajně osnují spiknutí proti Církvi. (7)
Aby to bylo jasné, člověk přichycený při kterémkoliv z těchto činů tedy není považován za zjevného heretika, ale je považován jen za podezřelého z hereze. A jaký je trest za takové činy?
„Kánon 2315 prohlašuje, že ´podezřelému z hereze, který, když již byl jednou pokárán a neodstraní příčinu podezření, se má zakázat legitimní konání, jestliže je duchovním, když již bylo varování jednou opakováno nadarmo, bude suspendován a divinis; a jestliže se podezřelý z hereze nenapraví v rozmezí celých šesti měsíců počínajících od chvíle, kdy si přivodil trest, bude považován za heretika podléhajícího trestům pro heretiky´. Všimněme si na tom, jak trpělivá a obezřetná je Církev vzhledem k takovým lidem. K varování, které musí být v případě duchovního opakované, navíc dává šest měsíců na odvolání [hereze] nebo pro konečná vyjasnění předtím, než uloží tresty příslušející heretikům. Tyto tresty nejsou automatické; spíše je musí uložit biskup, který může mít nakonec důvody pro to, aby nevstoupily v platnost.“ (8)
Člověk tedy může propagovat herezi, praktikovat magii či být členem tajné sekty, která osnuje spiknutí proti Církvi a je považován pouze za podezřelého z hereze a je mu povoleno šest měsíců na nápravu, než je považován za heretika. A jestliže je ten člověk biskupem, zachovává si svou jurisdikci. Jak říká výše zmíněný citát: „všimněme si na tom, jak trpělivá a obezřetná je Církev vzhledem k takovým lidem“.
Zvažte však, jak snadno by se člověk mohl dostat v uvažování k mylnému závěru, kdyby mylně věřil, že hřích hereze jako takový má za následek ztrátu papežského úřadu. Jak snadno by člověk mohl dospět k závěru, že papež, který byl přichycen při „užívání magie“, nebo při „šíření  hereze“, nebo který by se „aktivně účastnil na nekatolické bohoslužbě“ ztratil víru a tím ztratil svůj úřad. Jak jsme však viděli, ztráta víry v sobě a sama o sobě nemá za následek ztrátu úřadu; ani jej nemají činy, které pouze činí člověka podezřelým z hereze. Z toho můžeme vidět, jak má mylná premisa za následek mylné uvažování a snadno vede k mylnému závěru.
Dříve než prodiskutujeme otázku zjevné hereze, zvažme následující hypotetický případ. Představme si biskupa, nebo třeba arcibiskupa, který veřejně učí herezi před shromážděním významných vládních osob. Řekněme, že dotyčná hereze byla veřejným popřením základní pravdy víry, jakým je dogma, že papež je hlavou univerzální Církve. A řekněme, že to liberální média se škodolibou radostí publikovala v celém regionu, aby si to všichni přečetli, což má za následek nevýslovné pohoršení věřících. A když to dovedeme ještě dál, řekněme, že byl tento arcibiskup varován samotným papežem, že je jeho přesvědčení heretické (čímž byla odstraněna jakákoliv možnost nevinné nevědomosti) a on přesto nevzal nic zpět.
Měl by být takový člověk považován za heretika? A pokud ano, ztratil by okamžitě svůj úřad? Troufám si říci, že většina, ne-li všichni zastánci sedesvakantismu, by odpověděli kladně a před tím by ocitovali litanii světců, učitelů a kanonistů na podporu svého postoje. Vlastně by mnozí řekli, že katolík, který by zůstal v jednotě s takovým člověkem, by měl být považován sám za heretika proto, že zůstává v jednotě s veřejným heretikem. Není toto způsob myšlení, který sedesvakantisté často praktikují?
Přesto tento hypotetický scénář arcibiskupa není vůbec hypotetický. Namísto toho jde o historický případ Msgr. Darboye, pařížského arcibiskupa, který žil v době papeže Pia IX. – papeže, který jej ve výše zmíněném příběhu varoval, že je jeho veřejný postoj heretický.
Následující historická zpráva o Darboyově aféře je převzata z článku Hereze v dějinách, sepsaného sedesvakantistickým autorem Johnem Dalym, kterého nikdo nemůže obvinit z překrucování fakt kvůli podkopání postoje, který sám zastává. Zvažme, co pan Daly napsal o případu arcibiskupa Darboye.
„V roce 1865 Msgr. Darboy, pařížský arcibiskup a člen francouzského senátu, vyjádřil v důležitém projevu k senátu myšlenky zřetelně odporující Bohem ustanovenému primátu římského papeže nad celou Církví, který [tehdy] na rozdíl od [dogmatu o] papežské neomylnosti, již patřil do souhrnu katolické nauky. Proslov byl veřejným vzepřením se papeži a odmítnutím uznat papežovu řádnou a univerzální jurisdikci ve francouzských diecézích.
„Papež, který si již byl vědom myšlenek tohoto vzpurného biskupa, jej přísně pokáral v soukromém dopise, v němž mu připomíná, že jím vyjádřené myšlenky jsou srovnatelné s myšlenkami Febronia (již zavrženého) a odporujícími učení Čtvrtého lateránského koncilu. Ve stejném dopise si papež také stěžuje na přítomnost Msgr. Darboye na pohřbu jednoho svobodného zednáře a na jiná pohoršení.
„Darboy papeži několik měsíců neodpověděl a když tak nakonec učinil, zvolil povýšený tón, aby se obhájil, a aby vyplísnil papeže! Nevzal zpět nic z omylů, o nichž přinášel škodolibé zprávy protikatolický tisk po celé Francii!... Nic se neučinilo a v roce 1867 se setkal v Římě s papežem, avšak zcela v rozporu s nadějí, kterou papež dal, se o tématu tohoto sporu vůbec nezmínil.
„V roce 1868 následoval nový střet mezi Msgr. Darboyem a Římem, když onen soukromý papežův dopis z roku 1865 „unikl“ a byl široce publikován. Přesto Řím dovolil, aby tato situace pokračovala dál a mezitím se připravoval První vatikánský koncil. Před koncilem a na něm se Darboy stavěl proti dogmatu o papežské neomylnosti, což asi není potřeba říkat. Po více než pět let navzdory pokárání papežem a nunciem nikdy neopustil své zcela veřejné omyly proti víře. A pak, v roce 1870, když koncil vyhlásil dogmata týkající se papeže, nepřijal je. 2. března 1871 nakonec soukromě papeže informoval, že tato dogmata přijímá, ale dokonce i pak nadále otálel s uskutečněním své povinnosti promulgovat tyto výnosy ve své diecézi. Teprve tato promulgace nakonec znamenala nepřímé odvolání mylných učení, která navzdory papežově napomenutí veřejně zastával od roku 1865.  
„Byl Msgr. Darboy během tohoto období veřejným heretikem nebo ne? Když člověk odpoví „ano“, pak je ve zjevném sporu se ctihodným papežem Piem IX. A samozřejmě ti, kteří nejen mírně obviňují druhé z hereze, ale dokonce zastávají, že zůstávat ve společenství s neodsouzenými heretiky je aktem hereze, schizmatu nebo přinejlepším těžkým veřejným hříchem majícím za následek vyloučení ze svátostí, musí dojít k závěru, že všichni pařížští katolíci, laici i duchovní současně upadli v nemilost tím, že nadále uznávali Darboye za svého biskupa, i když odsuzovali jeho chování.“ (9)
Byl Msgr. Darboy, jak se zeptal pan Daly, veřejným heretikem nebo ne? Neříkají nám konec konců zastánci sedesvakantismu, že jestliže někdo pronese heretické prohlášení, předpokládá se ve vnějším oboru zatvrzelost, dokud není prokázán opak (10), a že „je-li provinilcem... duchovní, jeho ospravedlnění na základě polehčující okolnosti nelze brát v úvahu“ kvůli jeho „duchovní přípravě v semináři“ (11). A nedocházejí proto k závěru, že biskup, který pronese heretické prohlášení „veřejně odpadl od víry“ (kánon 188,4) a ztratil tudíž úřad? A dále, že máme morální povinnost vzdálit se ze společenství s tím, koho deklarují jako veřejného heretika, abychom nesdíleli heretikovo provinění?
Přesto zde máme příklad biskupa, který veřejně učil herezi a „nic neodvolal“ ani poté, co byl varován samotným papežem, že je jeho učení heretické. Přesto Pius IX. – papež, který nám dal Syllabus omylů, Quanta Cura a který potvrdil První vatikánský koncil – zůstal s tímto člověkem v jednotě! Kdyby byli sedesvakantisté důslední, neměli by dojít k závěru, že Pius IX. je vzdoropapežem, protože zůstává v jednotě s „veřejným heretikem“? A co by to vypovídalo o Prvním vatikánském koncilu, kterému předsedal a který potvrdil? Mohlo by to znamenat, že je jejich výklad a soukromá aplikace kanonického práva mylná?
Zvažme ještě jeden příklad z článku pana Dalyho, který je navíc zajímavý, protože zahrnuje sv. Roberta Bellarmina, jehož sedesvakantisté pro svůj postoj často citují jako autoritu. Podívejme se, jak sv. Bellarmin reagoval na profesora a proslulého teologa z univerzity v Lovani, který veřejně učil herezi. A porovnejme tento příklad svatého učitele Církve s ukvapeností sedesvakantistických apologetů v dnešní době.
„Doktor Michel de Bay (Baius), narozený v roce 1513 se zúčastnil Tridentského koncilu a stal se proslulým teologem na univerzitě v Lovani, kde odporoval protestantům a zvláště kalvinistům. ‘Zdá se, že byl podnícen upřímnou touhou po obraně Církve, ale...stejně jako mnoho vznětlivých a špatně připravených bojovníků v Církvi upadl do přesně těch omylů, které si vytkl zničit.‘ (Brodrick: Blahoslavený Robert Bellarmin, sv. II, str. 3) Od svého mládí miloval novoty maskované jako návrat k starobylejším tradicím. Předstíral, že opovrhuje scholastiky, aniž by je příliš znal, a že namísto toho lne ke sv. Augustinovi.
„Nápadnou nectností v jeho povaze byla lehkost, s jakou nazýval heretiky všechny, kteří nesouhlasili s jeho teologickými myšlenkami, které samozřejmě považoval zjevně za jediné pravověrné. Od roku 1551 šířil své omyly ze svého profesorského postu. V roce 1561 mu papež Pius IV. nakázal mlčení, které nerespektoval. V roce 1567 vypracoval sv. Pius V. výnos zavrhující 79 jeho tezí, aniž by jej promulgoval. De Bayovi byla poslána kopie a bránil se. Poté, co přečetl svou obhajobu, papež se rozhodl veřejně potvrdit odsouzení, v němž několik z de Bayových myšlenek bylo kvalifikováno jako heretické.
De Bay sám nebyl s ohledem na křesťanskou lásku jmenován, protože se doufalo, že jeho odporování naukám Církve bylo nevědomé.
„De Bay sám se stal vzorem pro budoucí jansenisty... tím, že předstíral, že se podvolil, aniž by v nejmenším změnil své přesvědčení. Dále šířil své omyly pod záminkou, že výnos odsoudil pouze mylné výklady jeho myšlenek.
„Sv. Robert Bellarmin přijel do Lovaně také jako profesor teologie. Od roku 1570 do roku 1576 veřejně ve svých přednáškách odporoval De Bayovým omylům, aniž by jej však jmenoval. Když o něm hovořil, vždy jej považoval za vzdělaného katolíka, nanejvýš úctyhodného a nazýval jej v té době „prozíravým, zbožným, pokorným, erudovaným“.
„Nicméně sv. Robert nikdy nepřestal doufat v nové odsouzení jeho omylů. A to přišlo v roce 1579 (papež Řehoř XIII.).
„Bellarmin se vrátil do Říma a později jej v Lovani nahradil ctihodný Leonard Lessius. V rámci přípravné informace mu Bellarmin řekl, že je podle jeho názoru nauka de Baye a jeho následovníků ve věci predestinace heretická.
„Lessius napsal z Lovaně Bellarminovi do Říma a informoval jej, že de Bay v soukromí pokračuje v šíření svých omylů i po novém odsouzení a někdy dokonce i veřejně, a že jeho početní stoupenci je propagují s velkou horlivostí.
„Lessius podporován Bellarminovými radami pokračoval ve svých přednáškách v odporu proti těmto omylům, aniž by jej však kdy jmenoval nebo odsuzoval člověka, který byl zdrojem tolikerého zla a předchůdcem jansenismu.
„Ve světle tohoto popisu je člověk nucen se ptát, zda nejsou někteří sedesvakantisté v naší době mnohem pohotovější než sv. Robert Bellarmin při určování zatvrzelosti a zda nejsou více povzbuzováni špatným příkladem samotného de Baye než dobrým příkladem sv. Roberta a ctihodného Leonarda Lessiuse. Protože, jak je možné ve světle zásad těch, kteří nazývají stoupence FSSPX heretiky nebo schizmatiky a házejí všechny tradiční kněze s výjimkou jednoho či dvou do stejného pytle, popřít, že byl de Bay heretik? A je-li tomu tak, jak je možné, že neodsuzují sv. Roberta Bellarmina, učitele Církve, za to, že zůstal ve společenství s někým (a ještě vychvalovaným), jehož heretických nauk a zjevné zlé víry si byl příliš dobře vědom?
„Ještě jednou, jestliže Církev předpokládá, že všichni, kteří zbloudili v nauce, jsou tvrdošíjní, sv. Robert Bellarmin si toho zřetelně nebyl vědom. A zatímco může být možné rozpoznat někoho jako zatvrzelého heretika dokonce i před intervencí Svatého stolce, zůstává faktem, že sv. Robert Bellarmin byl pomalejší při vyvozování takového závěru, dokonce i po několika římských odsouzeních, než jsou dnes někteří, když se spoléhají pouze na svůj vlastní úsudek toho, co se zdá zřejmým.“ (12)
Zde vidíme reakci sv. Roberta Bellarmina na člověka, který dál učí omyly, které byly Církví formálně odsouzeny, který však sám nebyl v odsouzení jmenován. Jak na tohoto člověka sv. Bellarmin reagoval? Odsoudil jej jako zjevného heretika? Oddělil se od společenství s ním a prohlásil, že jej [Bellarmina] všichni ostatní musí následovat, jinak že se podílejí na provinění veřejného heretika? Naopak, ačkoliv světec toužil, aby přišlo další odsouzení jeho [de Bayových] omylů, choval se k němu mezitím s úctou a dokonce o něm hovořil jako o „prozíravém, zbožném, pokorném, erudovaném“. Ani nepředpokládal zatvrzelost, i když by člověk mohl takový závěr snadno vyvodit, protože de Bay dále prosazoval své omyly, které právě byly Církví odsouzeny.
Spolu s panem Dalym se musíme zeptat, „zda nejsou někteří sedesvakantisté v naší době mnohem pohotovější než sv. Robert Bellarmin při určování zatvrzelosti a zda nejsou více povzbuzováni špatným příkladem samotného de Baye než dobrým příkladem sv. Roberta a ctihodného Leonarda Lessiuse“. Odpověď na tuto řečnickou otázku je zřejmá.
Nyní probereme otázku veřejně zjevné hereze.
Veřejný heretik
Někteří teologové zastávali názor, že kdyby se papež stal zjevným heretikem, automaticky by ztratil svůj úřad, čímž by učinil Petrův stolec uprázdněným. Velký učitel Církve, sv. Robert Bellarmin, měl tento názor. Napsal:
Bellarmin: „[P]apež, který je zjevným heretikem, přestává být samo sebou papežem a hlavou, stejně jako přestává být křesťanem a členem těla Církve; a z tohoto důvodu může být Církví souzen a potrestán.“ (13)
Otázka, kterou musíme zvážit je, co zakládá zjevnou herezi ve vnějším neboli veřejném oboru? Podle zesnulého kanonisty Gregoryho Hesse, který měl doktorát v kanonickém právu a tomistické teologii, je formálním heretikem ve vnějším oboru heretik deklarovaný. Vysvětloval, že heretik může být deklarovaný jedním ze dvou způsobů: buď je deklarován za heretika příslušnými autoritami, nebo se za heretika deklaruje sám. Jak však člověk sám sebe deklaruje za formálního heretika?
Protože formální hereze vyžaduje zatvrzelost, aby bylo tvrzení, které je materiálně mylné, považováno za formálně heretické ve vnějším oboru, musí být také zatvrzelost zjevná. Když není formálně deklarována Církví, s výjimkou dotyčného člověka opouštějícího Církev či veřejně připouštějícího, že odmítá definované dogma, musí být zatvrzelost demonstrována jiným způsobem. Jiným způsobem by dle sv. Roberta Bellarmina bylo, kdyby člověk zůstával zjevně zatvrzelý po dvou varováních. Teprve pak by byla zatvrzelost demonstrována ve vnějším oboru, čímž by z něj činila zjevného heretika.
Bellarmin: „Čtvrtým názorem je názor Cajetánův, pro nějž zjevně heretický papeže není „ipso facto“ zbaven funkce, může však a musí být funkce zbaven Církví. Dle mého soudu je tento názor neobhajitelný. Protože je za prvé prokázáno argumenty autority a z rozumu, že zjevný heretik „ipso facto“ ztrácí funkci. Argument autority se zakládá na svatém Pavlovi, který nařizuje, aby byl heretik zbaven funkce po dvou varováních, to jest poté, co se ukázal jako zjevně zatvrzelý – což znamená před jakoukoliv exkomunikací či soudním rozsudkem“. (14)
Takže podle sv. Bellarmina, který zakládá svůj názor na sv. Pavlovi, má být heretik považován za zjevného poté, co obdržel dvě varování. Kdo by však byl zodpovědný za varování papeže? Vynikající italský teolog z osmnáctého století, otec Pietro Ballerini, probírá přesně tento bod.
P. Ballerini: „Mohou to učinit kardinálové, kteří jsou jeho rádci; nebo římské duchovenstvo, nebo římská synoda, když se sešli, posoudí vhodnost této věci. Pro jakoukoliv osobu, dokonce i soukromou osobu, platí slova svatého Pavla Titovi: ‘Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud‘ (Tit. 3, 10-11). Proto osoba, která byla jednou či dvakrát napomenuta, a nekaje se, ale pokračuje v názoru opačném než je zjevné nebo veřejné dogma – a která se vzhledem k této veřejné zatvrzelosti nedá jakkoliv omluvit z takto patřičně nazvané hereze, která vyžaduje zatvrzelost – tato osoba sama sebe deklaruje za otevřeně heretickou. Odhaluje, že sama ze své vůle se odvrátila od katolické Víry a Církve v takové formě, že již nyní není potřeba žádné deklarace nebo rozsudku ze strany kohokoliv k jejímu oddělení od Církve. (...) Proto se papeže, který po takovém, slavnostním a veřejném varování ze strany kardinálů, římského duchovenstva nebo synody setrvává tvrdošíjně v herezi a otevřeně se odvrací od Církve, musíme vyvarovat dle poučení svatého Pavla. Aby nemohl působit škodu zbytku, musela by se jeho hereze a neposlušnost veřejně vyhlásit tak, aby se ve vztahu k němu všichni stejnou měrou mohli mít na pozoru. Proto by měl rozsudek, který vyhlásil sám nad sebou, vejít ve známost celé Církvi, a mělo by se učinit zřejmým, že ze své vlastní vůle se odvrátil a oddělil od těla Církve, a že se určitým způsobem vzdal papežství, které nikdo nedrží nebo nemůže držet, jestliže nepatří do Církve“. (15)
V dalším citátu velký jezuita Suarez komentuje stejný bod:
Suarez: „Prohlašuji: kdyby byl papež heretikem a byl nenapravitelný, přestal by být papežem právě tehdy, kdy by byl proti němu legitimní jurisdikcí Církve vynesen rozsudek za jeho přečin. To je obecný názor mezi učiteli, odvozený z prvního listu svatého Klementa I., v němž píše, že svatý Petr učil, že papež heretik musí být zbaven funkce. (...) Kdo by na prvním místě vynesl takový rozsudek? Někteří říkají, že by to byli kardinálové; a Církev by jim nepochybně mohla přiřknout takovou pravomoc, především, kdyby tak byli ustanoveni souhlasem či rozhodnutím Nejvyšších pontifiků, jako to bylo ve věci volby. Dodneška však na kterémkoliv místě nečteme, že jim kdy byl takový soud svěřen. Z tohoto důvodu musí člověk prohlásit, že jako takové to přísluší všem biskupům Církve, protože jsou řádnými pastýři a sloupy Církve, a člověk musí uvážit, že se jich takový případ týká. A protože z Božího zákona neexistuje žádný větší důvod prohlásit, že tato věc představuje větší zájem pro ty biskupy než ony a protože z lidského zákona nebylo v této věci nic ustanoveno, člověk musí nutně zastávat, že se tento případ vztahuje na všechny [biskupy] a dokonce i na všeobecný koncil. To je obecný názor mezi učiteli.“ (16)
Papež, u nějž se pouze jeví, že ztratil Víru, nebo který pronesl výroky, které jsou mylné nebo dokonce heretické, který však přesto otevřeně neopustil Církev nebo nebyl veřejně varován, nepředstavuje zjevného heretika. A protože taková varování nebyla dána jakémukoliv z papežů po Druhém vatikánském koncilu, ani před jejich volbou, ani po ní, nikdo z nich se nekvalifikuje jako zjevný heretik.
A mělo by se také poznamenat, že mnozí teologové zastávali názor, že zjevně heretický papež neztrácí automaticky svůj úřad. Podle Suareze byl toto obecný názor v jeho době.
Suarez: „[V] žádném případě, dokonce ani v případě hereze, není papež okamžitě Bohem zbaven svého úřadu a své moci před soudem a rozsudkem lidí. To je obecný názor dneška.“ (tamtéž)
Když čte člověk sedesvakantistické materiály (což jsou obvykle stejné citáty přenesené z jedněch webových stránek na jiné), zanechává to na něj dojem, že prakticky všichni souhlasí, že papež, který se stane zjevným heretikem, automaticky ztrácí svůj úřad. Přesto jsme právě viděli, že v Suarezově době bylo obecným názorem, že by heretický papež mohl být zbaven svého úřadu pouze soudem a rozsudkem lidí.
Níže Suarez vysvětluje, proč by papež neztratil svůj úřad bez soudu a deklarace ze strany lidí, a pak vypočítává důsledky, které by vyplynuly z toho, kdyby deklarace nebyla nutná – „důsledky“, které dnes znějí jako proroctví.
Suarez: [J]estliže vnější, ale tajný heretik (17) může stále zůstat pravým papežem, může jím se stejným právem zůstat i v případě, že by se stal tento přečin známým, dokud na něj nebyl vydán rozsudek. A to ze dvou důvodů: protože nikdo není potrestán trestem, jestliže to není „ipso facto“ nebo rozsudkem, a protože by takto povstalo dokonce ještě větší zlo. Ve skutečnosti by vyvstala pochybnost o stupni provinění nutného k tomu, aby ztratil svůj úřad; vyvstala by kvůli tomu schizmata a vše by se stalo nejistým, především, jestli by si, poté, co byl papež poznán jako heretik, měl zachovat v držení svůj úřad silou nebo jinak.“ (tamtéž)
Neodrážejí tato prorocká slova dnešní situaci těch, kteří odmítají to, co bylo podle Suareze obecným názorem jeho doby? Kolik „papežů“ sedesvakantisté k dnešnímu datu zvolili? Nu, více než tucet. A o co víc je schizmat mezi různými sedesvakantistickými skupinami, které nezašly tak daleko, aby si zvolily svého vlastního papeže?
A mělo by se poznamenat, že jiní argumentovali, že papež by nemohl být zbaven svého úřadu, dokonce ani kvůli veřejné herezi, z důvodu škody, kterou by to Církvi učinilo. Přestože je toto pouze menšinovým názorem, stojí za to citovat následující učení francouzského kanonisty Bouixe.
D. Bouix: „Neexistuje žádný dostatečný důvod myslet si, že Kristus určil, že by mohl být heretický papež zbaven funkce. ... Popíráme však naprosto, že by Kristus jako nápravné opatření ustanovil zbavení papeže funkce. Protože ... takové nápravné opatření by bylo horší než zlo samotné. Vskutku člověk buď předpokládá, že by toto zbavení funkce bylo vykonáno Kristem samotným, jakmile by byl papež prohlášen heretikem všeobecným koncilem podle Suarezovy nauky, nebo člověk předpokládá, že by to bylo realizováno na základě pravomoci všeobecného koncilu samotného. V obou případech by se zlo zhoršilo a nikoliv napravilo. Protože nauka podle níž by Kristus sám zbavil papeže heretika funkce, jakmile by jej heretikem prohlásil všeobecný koncil, není víc než názorem, který někteří odmítají, je přípustné, aby s ním kdokoliv nesouhlasil. ... Protože tomu tak je, dokonce i poté, co by všeobecný koncil prohlásil, že je určitý papež heretikem, nestalo by se naprosto jistým, že by byl tento papež zbaven funkce; a při takové pochybnosti musí člověk raději nadále respektovat jeho autoritu. Kdyby byl zvolen jiný papež, měl by nejen nejistou legitimitu, ale musel by být označen za vetřelce. Proto by tedy nápravný prostředek zbavení funkce učiněný Kristem ve chvíli koncilní deklarace, nejen nenapravil zlo, ale stvořil by zlo mnohem závažnější, to jest nanejvýš zapeklité schizma. V důsledku toho by si člověk v žádném případě neměl myslet, že by Kristus ustanovil takový nápravný prostředek. Ani by si však člověk neměl myslet, že On ustanovil jako nápravné opatření zbavení funkce autoritou koncilu samotného. Protože zbavení papeže funkce ze strany koncilu, kromě toho, že je nemožné, jak bude řečeno dále, by bylo následováno horším zlem, kdyby možné bylo.“ (18)
Ačkoliv výše zmíněný citát reprezentuje menšinový názor, ukazuje, že to, zda by papež ztratil automaticky svůj úřad skrze zjevnou herezi nebo ne, je otevřenou otázkou.
Poznámky
7) Esej o herezi, Arnaldo Vidigal Xavier da Silveira
8) tamtéž
9) Heresy in History
10) „Samotná realizace jakéhokoliv aktu, který naznačuje herezi, např. prohlášení nějaké nauky protichůdné nebo se protivící zjevenému definovanému dogmatu, dává dostatečný základ pro právní předpoklad heretické hříšnosti“. McKenzie, The Delict of Heresy, CU Canon Law Studies 77
11) tamtéž
12) Heresy in History
13) De Romano Pontifice, Bk. 2
14) tamtéž
15) De Potestate Ecclesiastica, str. 104-105
16) De Fide, disp. X, část VI, nn. 3-10, str. 316-317
17) Vnější, ale tajný heretik, je ten, kdo vyjevil svou herezi malé skupině, ale nikoliv obecně veřejnosti.
18) Tract. de Papa, sv. II, str. 670-671
Překlad: D. Grof