Komentář Eleison CCCXLI – Sedesvakantistické znepokojení I (2014)
(341)
25. ledna 2014
SEDESVAKANTISTICKÉ ZNEPOKOJENÍ I
Slova a činy papeže Františka od jeho zvolení předešlého roku jsou tak málo katolická a tak strašlivá, že myšlenka, že poslední papežové ve skutečnosti nejsou papeži („sedesvakantismus“) chytila druhý dech. Všimněte si, že papež František pouze bezostyšněji než pět jeho předchůdců vyjadřuje šílenství Druhého vatikánského koncilu. Zůstává otázkou, zda kterýkoliv z šesti koncilních papežů (s možnou výjimkou Jana Pavla I.) může opravdu být Kristovým náměstkem.
Tato otázka nemá prvořadou důležitost. Jestliže papeži nebyli, i tak se katolická Víra a mravy, jimiž musím „s bázní a chvěním uvádět ve skutek své spasení“ (Flp. II, 12), nezměnily ani o čárku. A jestliže papeži byli, i tak je nemohu poslechnout, kdykoliv se odchýlili od Víry a oněch mravů, protože „sluší se více poslouchati Boha než lidí“ (Skut. V, 29) Mám však za to, že by se měly nabídnout odpovědi na některé sedesvakantistické argumenty, protože existují sedesvakantisté, u nichž se zdá, že chtějí učinit uprázdněnost Římského stolce dogmatem, jemuž musí katolíci věřit. Dle mého názoru to ničím takovým není. „V nerozhodnutém svoboda.“ (Augustin)
Myslím, že klíčem k problému, jehož je sedesvakantismus pouze jedním vyjádřením, je, že Druhý vatikánský koncil byl pohromou bezprecedentní v celých dějinách Církve Ježíše Krista, přičemž to byl zároveň logický konec dlouhého úpadku katolického duchovenstva sahajícího zpět do pozdního středověku. Na jednu stranu se Božská povaha katolické Církve a zásady regulující jakoukoliv z jejich krizí, včetně krize koncilní, nemohou změnit. Na druhou stranu aplikace těchto zásad musí brát v potaz stále se měnící lidské okolnosti, v rámci nichž tyto zásady působí. Stupeň lidské zkaženosti dnes je bezprecedentní.
Dvěma z neměnných zásad jsou, že na jednu stranu je Církev nepomíjející, protože Náš Pán slíbil, že brány pekelné ji nepřemohou (Mt. XVI, 18). Na druhou stranu se Náš Pán také ptal, zda nalezne víru na zemi při svém druhém příchodu (Luk. XVIII, 8), což je důležitý citát, protože jasně naznačuje, že Církev na konci světa takřka zcela odpadne, přesně jak se zdá, že Církev takřka úplně odpadá v roce 2014. Protože vskutku, pokud dnes nežijeme během konce světa, jistě žijeme během generální zkoušky na tento konec světa, jak naznačuje Naše Paní z La Salette, ctihodný Holzhauser a kardinál Billot.
Proto dnes, jako na konci světa, může odpadnutí zajít velmi daleko. Nemůže dosáhnout za moc Všemohoucího Boha, aby bylo zaručeno, že jeho Církev nikdy úplně nezmizí či neselže, může však dosáhnout tak daleko, jak Bůh dovolí. Jinak řečeno, nic nemusí zastavit jeho Církev od takřka úplného odpadnutí. A jak daleko znamená ono „takřka úplně“? Sám Bůh ví a jen čas sám může říci, protože nikdo z nás lidí není v Božím myšlení, a pouze fakta po události nám mohou odkrýt obsah Božího myšlení. Bůh však částečně odkrývá své myšlení v Písmu svatém.
Pokud se týče konce světa, mnozí vykladači kapitoly XIII, 11-17 Apokalypsy si myslí, že tou beranu podobnou druhou šelmou sloužící Antikristovi jsou církevní autority, protože kdyby tyto autority vzdorovaly Antikristu, nikdy by se nemohl prosadit, jak Písmo svaté říká, že se prosadí. Je tedy pak tak mimořádné, jestliže při generální zkoušce na konec světa mluví a jedná Kristův náměstek jako nepřátelé Krista? Na tomto nezbytném pozadí nabídne „Komentář“ příští týden odpovědi na některé hlavní sedesvakantistické argumenty.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
