Dopis rektora semináře – Problém s filmem „Za zvuků hudby“ (1997)
Biskup Richard Williamson
Winona, 7. listopadu 1997
když opět přichází čas Vánoc, mnohé katolické domácnosti, zejména v USA, ale nejen tam, se nepochybně budou připravovat sledovat v televizi či na videu film Za zvuků hudby. Tento hollywoodský film byl v tomto Dopise opakovaně předmětem kritických poznámek. Pokud se čtenáři divili proč, vysvětleme to podrobně teď, když nastalo toto období.
Problém s filmem Za zvuků hudby je ten, že to není jen nevinná zábava, jakou se zdá být, jak si ukážeme. Ani není vina jen Hollywoodu. Film z roku 1965 totiž byl filmovou verzí jevištního broadwayského muzikálu z roku 1959. Hollywood a Broadway jsou, podobně jako všichni poskytovatelé zábavy, zodpovědní za to, co dělají, aby své publikum pozvedli nebo zkazili, nemohou však být primárně pochváleni nebo obviněni za to, v jakém stavu k nim toto publikum přichází.
Je zajímavé, že v letech milosti bezprostředně po druhé světové válce (která některé lidi přece jen něčemu naučila), zpochybnil statečný katolický časopis Integrity celé moderní očekávání „zábavy“, stejně jako mezi válkami P. Vincent McNabb, O.P., kazatel z anglického Londýna, zpochybnil celý život v moderním velkoměstě kvůli tlaku, který vyvíjí na sezdané páry, aby používaly umělé prostředky kontroly porodnosti. Je zjevné, že jen málo duší věnovalo větší pozornost časopisu Integrity nebo P. McNabbovi, a právě proto jsme dnes v situaci, kdy jen málo katolíků dokáže vidět jakýkoliv problém s filmem Za zvuků hudby. Uvědomme si tedy, že ten problém sahá hluboko, ale soustřeďme se zde na jeho bezprostřední projev v tomto jediném filmu.
Jde o příběh, který se zakládá na skutečné životní události v katolickém Rakousku těsně před druhou světovou válkou. Umírá žena rakouského námořního kapitána a zanechává ho s více dětmi, o které se musí postarat. Kapitán za jejich vychovatelku přijme mladou neprovdanou ženu, která právě opustila klášter, kde zkoušela své povolání. Štěstí se usměje, když se kapitán a vychovatelka zamilují, ale zamračí se, když nacisté obsadí Rakousko při anšlusu v roce 1938. Aby se kapitán vyhnul službě Třetí říši, podaří se mu utéct z Rakouska se svou novou ženou a dětmi.
Bylo by zajímavé přečíst si původní knihu od vychovatelky ve skutečném životě, Marie von Trappové, abychom viděli, jak daleko se Hollywood ve filmu, v němž hrají Julie Andrewsová a Christopher Plummer, vzdálil od reality. Nemusíme ale znát originál, abychom viděli, co Hollywood provedl!
Za prvé, Julie Andrewsová je milá (samozřejmě), ale je příliš živá na to, aby byla řádovou sestrou (samozřejmě), například tančí po rakouských horských loukách na jaře (samozřejmě), mává pažemi kolem sebe a zpívá (pravděpodobně trávě), že „kopce žijí zvukem hudby“. Kopce zůstávají nepohnuté, ale vypadají nádherně, stejně jako Julie Andrewsová (Samozřejmě. Víme, že by si vzala parfém a udělala si make-up i na běhání.)
Naštěstí je matka představená také milá (Samozřejmě alespoň v roce 1965. Dnes by zneužívala děti.), takže ona a ostatní sestry jsou velmi chápavé a nechají Julii Andrewsovou odejít, aby si mohla vyzkoušet roli vychovatelky neukázněných dětí tyranského vdovce, který (samozřejmě) před ní vyhnal už několik vychovatelek. Co si s tím počne? Nemějte strach! Síla pozitivního myšlení (samozřejmě) – zazpívá odvážnou krátkou písničku ve stylu: „…Důvěřuji slunečnímu svitu, důvěřuji dešti… a kromě toho, jak vidíte, důvěřuji sama sobě.“ Bravo.
Pochopitelně, jakmile vstoupí do dveří, předvede oslnivou ukázku nadřazenosti svobody a rovnosti nad staromódními rakouskými způsoby! Okamžitě – přímo před dětmi – podkopává kapitánovu tyranskou disciplínu vůči nim a dále si (samozřejmě) získává jejich srdce kombinací toho, že je jejich kamarádkou, staví se na jejich stranu, přiměje je zpívat a bavit se – to vše bez náznaku mateřskosti a po celou dobu vypadá tak roztomile jako koťátko. Dokonce i při modlitbě vypadá roztomile – a upřímně, kdo by se nemodlil, když díky tomu vypadá obzvlášť roztomile?
Přísný kapitán se samozřejmě brzy nechá obměkčit tím, že se jeho domov promění v obří dětské hřiště, takže zanotuje onen oblíbený rakouský kousek Edelweiss, načež se všichni přidají ke zpěvu, protože rodina byla přetvořena podle modelu svobody a rovnosti. Julie Andrewsová je už v této fázi do kapitána (samozřejmě) poněkud zamilovaná, takže se koná ples, a oni tančí (samozřejmě), a tanec (samozřejmě) odhalí další z jejích půvabů, načež i kapitán začne být (samozřejmě) zamilovaný do ní.
Teď však přicházejí padouši! Nejprve okouzlující baronka, dříve zasnoubená s kapitánem, která kuje pikle, aby Julii Andrewsovou odstranila z cesty zpět do kláštera (cožpak jste nevěděli, že „cesta pravé lásky nikdy není rovná“?). Za druhé, padouch všech padouchů – NACISTA! (Dědičný hřích? Nikdy jsme o něm neslyšeli! Není snad každý hřích nacistický hřích?)
A přesouváme se zpátky do kláštera na dojemný ženský rozhovor. Matka: „Jsi nešťastná.“ Julie: „Jsem zmatená.“ Matka: „Jsi zamilovaná?“ Julie: „Nevím.“ Matka: „Běž zpátky k němu.“ On je samozřejmě nadšený, že se vrátila, takže přichází duet omdlévání, mazlení a zpívání – hádejte při čem! – při měsíčním svitu. „Ale schválí děti náš sňatek?“ Samozřejmě! Zářivě bílé svatební šaty (samozřejmě), svatební zvony všude kolem a nádherný obřad (samozřejmě), který však pokazí brutální návrat zlého nacisty – kapitán musí splnit svou povinnost k Třetí říši!
Rodina se snaží nenápadně utéct. Zlý nacista je však spatří, takže všichni začnou zpívat Edelweiss. Zlý nacista je přechytračen, když rodina uteče do kláštera (kam jinam?), ale drama pokračuje, když se zlí nacisté blíží ke klášteru. (Cožpak jste nevěděli, že „život není jen procházka růžovým sadem“?) Kapitán je hrdinný (samozřejmě), ale odporní padouši jsou nadobro poraženi teprve, když řádové sestry, které se (samozřejmě) proměnily na automechaniky, vyřadí jejich auto z provozu, a poslední záběry ukazují, jak „rodina“ šplhá po horské stezce, aby unikla z Třetí říše, uprostřed kopců, které opět – no tak, neříkejte, že to neuhodnete – „žijí zvukem hudby“. Jak skutečně hřejivé.
Drazí přátelé, prosím omluvte toto dlouhé uvedení do audiovizuální scenérie průměrných moderních Vánoc, ale je to potřeba, abychom pochopili falešnost tohoto slaďáku, který otravuje duši. Čistá rodinná osvěta? Ani náhodou!
Co se týče čistoty, mnohé filmy mohou být horší než Za zvuků hudby, ale zastavme se a zamysleme se – jsou mládí, fyzická přitažlivost a zamilovanost podstatou manželství? Umíte si představit, že by Julie Andrewsová zůstala s kapitánem, pokud by „se romantika z jejich manželství vytratila“? Nerozvedla by se s ním a neodvedla by si děti, aby byly její hračkou? Taková romance není pornografická, ale je tomu v podstatě velmi blízká, jinak řečeno, obsahuje všechny prvky pornografie, které čekají na to, až propuknou. Vzpomínáme na mediální senzaci, když se o pár let později Julie Andrewsová objevila polonahá v jiném filmu. Nebyla to senzace, ale přirozený vývoj jedné nezávislé ženy.
Co se týče toho, že jde o rodinný film, tím, že Za zvuků hudby oslavuje romantiku, která je v podstatě sobectvím, staví sobectví na místo nesobeckosti mezi manželem a manželkou, a tím, že přátelskost a zábavu staví na místo autority a pravidel, zve do vztahu rodičů a dětí nepořádek. Toto je nový model rodiny, která brzy přestane být rodinou vůbec, protože její osvobození členové se rozletí do všech možných směrů.
A konečně jako poučení: Pán Bůh je ve filmu Za zvuků hudby pouhou dekorací. Je pravda, že Jeho rakouské hory jsou nádherné (nádherná dekorace), ale Jeho řádové sestry jsou ceněné jen pro svou sladkost vůči světu a pro své chápání jeho způsobů, zatímco Jeho bývalá řádová sestra se zcela orientuje na svět.
Drazí přátelé, jakýkoliv údajný katolicismus ve filmu Za zvuků hudby je hollywoodský podvod odpovídající podvodu skutečného života onoho „katolicismu“ 50. a 60. let 20. století – vše jen zevnějšek, ale žádná podstata –, který jen čekal na to, až propukne do Druhého vatikánského koncilu a Novocírkve. Právě zde spočívá mentalita sladkého soucitu s homosexuály a hořkého žalu nad princeznou Dianou, sympatií ke kněžím, kteří opouštějí FSSPX kvůli Novus ordo. Vše se zaměřuje na člověka a na to, aby se cítil dobře, což je apostaze dnešní doby.
Někdo ale může namítnout, že Za zvuků hudby je jen zábava. Odpověď: Je svět v nepořádku nebo není? Dostal se svět tam, kde je, díky tomu, že lidé poslouchali kázání v kostele? Dělají to čím dál méně. Co tedy pak vstřebávají do svého srdce, duše a mysli? Cožpak to není jejich „zábava“, film Za zvuků hudby v tomto [vánočním] období a nespočet více méně podobných filmů mimo toto období? Pokud je tedy svět kolem nás tak zkažený, jistě těmto filmům sedí, že jsou také zkažené, zatímco když někdo nevidí problém s filmem Za zvuků hudby (1965), jak může vidět problém s Druhým vatikánským koncilem (1962–1965)? Tento časový souběh není náhodný.
Drazí přátelé, „zábava“ si zasluhuje vážnou pozornost. Co tedy nabídnout namísto filmu Za zvuků hudby? Pro čas strávený s rodinou – mezi skutečnými lidskými bytostmi – jsou obecně lepší živé hry, povídání nebo čtení než mechanická televize či video, dokonce i dobrá videa, natož videa tak falešná jako Za zvuků hudby. Darujte svým dětem (a své ženě!) k Vánocům svůj osobní čas, pozornost a vedení. To je pro ně cennější než cokoliv, co lze koupit v obchodě a co je zabaleno do pozlátkového obalu!
[…]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
