Dopis rektora semináře – K „Pastoračnímu poselství rodičům homosexuálních dětí“ (1997)
Biskup Richard Williamson
Winona, 8. října 1997
katoličtí biskupové USA, přesněji jejich Výbor pro manželství a rodinu, právě vydali „Pastorační poselství rodičům homosexuálních dětí“, což je skutečně politováníhodné dílo. Vzhledem k tomu, že toto Pastorační poselství může ještě víc zmást lidi, kteří už jsou zmatení, připomeňme si některé katolické principy, protože tato otázka se přímo týká Víry a mravů, a toho, zda půjdou lidi do nebe, nebo do pekla.
Homosexualita znamená mezi muži navzájem nebo ženami navzájem zneužívání těch funkcí a částí lidského těla, které Bůh vytvořil k použití výlučně mezi mužem a ženou v rámci zákonného manželství s primárním účelem reprodukce lidstva. Boží zákon, který řídí použití reproduktivních funkcí, lze mnoha způsoby porušit i mezi mužem a ženou, ale tyto hříchy, např. smilstvo či cizoložství, jsou alespoň přirozené do té míry, že zachovávají základní dualitu muže a ženy. Naopak hříchy homosexuality porušují i základní přirozené uspořádání reproduktivní funkce a činí ji nutně a zcela sterilní, zbavenou jejího vnitřního účelu. Proto je homosexualita někdy nazývána „hříchem proti přirozenosti“.
Hřích je ve skutečnosti tak nepřirozený, že matka Církev ho řadí po bok vraždy, zadržování spravedlivé mzdy dělníkům a utiskování chudých, vdov a sirotků, jako jeden ze čtyř hříchů „do nebe volajících“. Bůh ale nečekal na založení katolické Církve, aby lidem vštípil hrůzu z tohoto hříchu, nýbrž zasadil do lidské přirozenosti nás všech, pokud a dokud ji nezkazíme, instinkt prudkého odporu k tomuto konkrétnímu hříchu, srovnatelný s naším instinktivním odporem k jiným zneužitím našeho lidského těla, jako je koprofagie.
Proto sv. Pavel ve známé pasáži o homosexualitě v první kapitole své epištoly Římanům, verš 24 až 27, kritizuje pohany za praktikování tohoto hříchu, i když nemají žádné zjevené náboženství, a činí to takovými výrazy, které mají znovu vzbudit přirozený odpor. Například verš 27: „Podobně i muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli v svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali muži s muži a docházeli na sobě samých zasloužené odplaty za své poblouzení.“
Proto mluvit o homosexualitě jako o „alternativním životním stylu“ je stejně zvrácené jako stavět na roveň ničení přirozenosti jejímu zachování. Je to tak sprostě zkažené jako když se nedělá rozdíl mezi uznáváním Boha jako tvůrce přirozenosti a Jeho popíráním.
Proto to, co je v lidské přirozenosti „vrozené“ ve vztahu k homosexualitě, je prudký odpor. Mluvit tedy o homosexualitě, nebo jen sklonech k ní, jako o „vrozené“ u některých lidí – samozřejmě ve snaze je omluvit – znamená přinejmenším obviňovat Boha z rozporu, pokud ne dokonce z toho, že člověku vštípil příčinu k hříchu, což je skryté, ne-li otevřené, rouhání.
Nejvíce, co může být u člověka v případě homosexuality vrozené, je například surový materiál jeho temperamentu, který může být u jednoho člověka citlivý, u jiného hrubý, ale zda se tato citlivost či hrubost promění v soucitnost svatého, nebo v neřest homosexuála, závisí na řadě dobrých nebo špatných rozhodnutí, která každý jednotlivec učiní. Homosexualita je neřest nebo hříšný návyk, vytvořený právě řadou hříšných skutků, za které je jednotlivec zodpovědný. Homosexualita je morální problém, a proto, což je zajímavé, v téže pasáži sv. Pavel odvozuje homosexualitu od modloslužby! (Nemáme prostor pro citaci, podívejte se sami!)
„Ó, ale náš Pán měl lásku... Náš Pán miloval hříšníky a buzny – a my bychom taky měli!!“ Tak zní námitka!
Ano, náš Pán skutečně miloval hříšníky, ale ne v jejich hříších, nýbrž navzdory jejich hříchu, který nenáviděl. Když náš Pán bránil hříšnou Marii Magdalenu proti spravedlivým farizejům způsobem, který může vehnat slzy do očí pokaždé, když čtete 7. kapitolu Lukášova evangelia, nebránil její hřích, ale její pokání. Jak nám Bůh řekl v Evangeliu, zajde takřka do jakýchkoliv hlubin, aby pomohl hříšníkovi, který se snaží dostat ze svého hříchu, ale hnusí si hříšníka, který si v něm libuje. A pro ta moderní města, která se vychloubají svou zvráceností při každoročních homosexuálních pochodech, připravuje takový oheň a síru, že to, co dopadlo na Sodomu a Gomoru, bude vypadat jako rosa, protože tato města alespoň nikdy neslyšela Evangelium (srov. Mt XI, 20–24).
Běda tedy hříšníkovi, který namísto toho, aby svůj hřích odhodil, ho objímá ve svém náručí, jako to dělá mnoho dnešních homosexuálů, a jak je Pastorační poselství biskupů fakticky pobízí činit. Boží trpělivost je dlouhá, ale pokud hříšník trvá na tom, že svůj hřích pevně spojuje se svou duší, pak Boží trpělivost jednoho dne vyprší, a On bude nenávidět hříšníky s hříchem a zvolá na ně: „Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného…“ (Mt XXV, 41). Proto skutečná láska, která přeje homosexuálům věčnou spásu, nebude jim pří vší obezřetnosti podkládat pod hřích „polštář“, ale vykreslí jim ho v jeho skutečných barvách, aby jim pomohl se z něj dostat.
Co však dělá Výbor pro manželství a rodinu amerických biskupů? Nebezpečně umenšuje hřích a nebezpečně povyšuje hříšníka, když fakticky podkládá pod hřích „polštář“.
Pokud jde o hřích, stále – ke své cti – říkají, že homosexuální jednání je vnitřně špatné. Nicméně přinejmenším dvěma způsoby tuto špatnost zlehčují. Za prvé naznačují, že homosexualita může být vrozená, když citují dokument Novocírkve z Říma, podle něhož jsou někteří homosexuálové „rozhodně takoví kvůli jakémusi vrozenému instinktu“, a když uvádějí, že „obecně je homosexuální orientace vnímána jako danost, ne jako něco, co si člověk svobodně zvolil“, protože „obecným názorem odborníků je, že existuje více faktorů – genetických, hormonálních, psychologických – které mohou vést ke vzniku homosexuality“. Samozřejmě, cokoliv je vrozené, není hříšné.
Za druhé, pravdivě, ale v tomto ohledu nebezpečně, rozlišují mezi homosexuálním návykem („orientací“) a jednáním („aktivitou“), když tvrdí, že na orientaci není nic špatného, pokud se nepromění v jednání. To je pravda, hříchem je jen čin, nikoliv návyk, ale od kdy návyky (zejména v této oblasti) nevedou k jednání? Může dokonce existovat i nemalá ctnost v odporování špatnému návyku, ale pomůže mi vzdorovat, když mi řeknou, že návyk není špatný? Pokud orientace není tak špatná, proč by jednání mělo být?
Co se týče povyšování hříšníka, podívejte se, jak nebezpečně blízko se Výbor přiblížil k tomu, aby prohlásil, že Bůh miluje hříšníka i s jeho hříchem (což je rouhání). Cituji: „Bůh miluje každého člověka jako jedinečného jedince. Sexuální identita pomáhá definovat jedinečné osobnosti, kterými jsme. Jednou složkou sexuální identity je sexuální orientace… Lidé vidí zevnějšek, ale Hospodin hledí k srdci (I Sam XVI, 7).“ Jak jinak chápat tento citát než jako tvrzení, že Bůh miluje homosexuála v jeho orientaci na homosexualitu a s ní?
A pokud Bůh miluje hříšníka i s jeho hříchy, jak ho teprve musejí milovat lidé! Od začátku do konce z Pastoračního poselství kapou medová slova, která nám předepisují, jak se chovat k homosexuálům. Pokusím se rekonstruovat obecnou myšlenku (moje vlastní slova v uvozovkách).
„S chápavou láskou musíme přijímat homosexuální osoby, které čelí zraňujícímu posměchu a útočné diskriminaci namířené proti lidem jejich typu. Musíme k nim přistupovat čestně a oddaně, abychom jim pomohli překonat jejich bolestné napětí. Nesmíme je vylučovat ani soudit, ale prostřednictvím smysluplné komunikace jim jako pečující osoby umožnit přijmout nový a uzdravující pohled na svou lidskou důstojnost, aby se naučili zvládat své city. Musíme být citliví k jejich autentickým potřebám a bezpodmínečně podporovat jejich křehké sebeuvědomění a přijmout je do důvěrného společenství“ – ejhle! – je nebezpečně snadné sklouznout do medového proudu!
A takhle to bez přerušení pokračuje na osmi stranách! Jaký jiný účel či účinek mohou mít taková slova než odstranění instinktivního obranného mechanismu jednotlivce i společnosti vůči hříchu, který páchne až do nebe, a oba je ničí? A to vše ve jménu katolické Církve??
Taková falešná láska, která stírá rozdíl mezi hříchem a hříšníkem, nemá co dělat s katolicismem! Stejně jako sv. Pavel odvodil homosexualitu od modloslužby, tj. porušení prvního přikázání, tak i skutečnou nápravou tohoto hříchu je pro ty, kdo ho praktikují, návrat k pravé bohopoctě a k lásce k pravému Bohu. Ale jakou mají šanci, že k tomu budou vedeni duchovními, kteří takové zkažení ve svém Pastoračním poselství v podstatě podporují. Takřka žádnou.
„Modlete se“, řekl Padre Pio, který zemřel v roce 1968, „už nic jiného nezbývá“. Ale modlitba, jak řekl farář arský, „je bezmoc Všemocného, všemohoucnost bezmocných“.
[…]
Drazí čtenáři, odpusťte mi, jazyk biskupského Výboru mě rozčiluje! Naopak – kéž nás všechny Pán Bůh posiluje v pravém náboženství!
S nejupřímnějším pozdravem v měsíci svatého růžence
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
