P. Calmel: Stručná apologie Církve všech časů – úryvky (1970)
P. Roger-Thomas Calmel
P. Calmel v roce 1970 ve francouzském časopise „Itinéraires“ (č. 149) napsal: Boj za Víru budou muset vést malé skupiny odmítající vstoupit do jakýchkoliv strukturovaných nebo celosvětových organizací. V rámci těchto rozličných skupin, jakými jsou malá škola, skromný klášter, modlitební skupina, shromáždění křesťanských rodin nebo organizovaná pouť, je autorita skutečná a přijímaná všemi... Vše, co je potřeba, je, aby každý katolík došel tak daleko, kam sahá jeho milost. A autorita jej přivede k takové malé oblasti, která odpovídá jeho povolání, aby ji vedl, a za níž bude odpovědný, aniž by měl nad sebou jakoukoliv velkou organizační strukturu, která by jej k tomu nutila.
...
Náš Pán je ve Své Církvi ve smrtelné křeči... ve smrtelné křeči, protože Jeho Církev je ve svém prvořadém úkolu přinášet duším Vykoupení bičována, brzděna, blokována a odmítána zevnitř. Ne že by měla zaniknout, protože brány pekelné ji nepřemohou, ale že její vlastní synové, a mezi nimi i představitelé hierarchie, s ní zacházejí tak podlým a zlým způsobem, že se už nemůže hýbat, aniž by se na každém kroku nezřítila k zemi a neomdlela vyčerpáním.
...
I kdyby bylo trápení Církve stokrát krutější, stokrát srdceryvnější, stále by to byl Ježíš, kdo je navždy Pánem a Králem. Jemu byla dána veškerá moc, před Ním se skloní každé koleno, na nebi, na zemi i v pekle, dokonce i v takovém pekle – pro tuto chvíli bezbolestném –, jakým je modernistická sekta. Její škodlivost se nemůže rozšířit za hranice, které jí Pán ukládá, a Pán jí uděluje určitou moc zatemňovat, překrucovat a pohoršovat tisícerými způsoby, jen pro dobro vyvolených a pro zvýšení lesku milosti Své Církve. Nesmíme se tedy bát, ale spíše s důvěrou vytrvat v Církvi všech dob.
...
Ať už se katolická hierarchie chová jakkoliv šíleně, kněží nemohou nahradit biskupy, ani laici nemohou nahradit kněze. Uvažujeme tedy o založení obrovské celosvětové ligy či sdružení kněží a křesťanských laiků, kteří by s hierarchií navázali dialog a přinutili ji obnovit katolický řád? To je velkolepá a jímavá myšlenka, ale je nereálná. To proto, že každá taková skupina, která chce být církevní skupinou, ale není ani diecézí, ani arcidiecézí, ani farností, ani řeholním řádem, nebude spadat do žádné z kategorií, nad nimiž a pro něž je v Církvi vykonávána autorita. Bude to umělé uskupení, umělý výtvor cizí všem skutečným církevním skupinám, které jsou jako takové ustaveny a uznávány.
Jako v každé skupině lidí tedy vyvstane problém vedení a autority, a čím větší je skupina, tím je tento problém palčivější. Nevyhnutelně dojde k tomu, že skupina, která je sdružením, bude muset vyřešit problém autority. Protože je však umělá (není to žádná přirozená nebo nadpřirozená skupina), nemůže problém autority vyřešit. Rychle vzniknou soupeřící podskupiny, válka se stane nevyhnutelnou a nebude existovat žádný kanonický způsob, jak takovou válku ukončit nebo vést.
Jsme tedy odsouzeni k tomu, že uprostřed zmatení – často svatokrádežného – nemůžeme nic dělat? Nemyslím si to. Za prvé, nepomíjivost Církve zaručuje, že až do konce světa bude existovat dostatek skutečné osobní hierarchie, která bude udržovat svátosti, zejména Eucharistii a kněžské svěcení, a hlásat jedinou a neměnnou nauku o spáse. A za druhé, ať už budou selhání skutečné hierarchie sebehorší, my všichni, kněží i laici, máme svůj malý podíl na vykonávání autority.
Proto kněz schopný kázat, ať jde až na hranice své moci: kázat, dávat rozhřešení a sloužit pravou mši svatou. Ať vyučující řeholní sestra jde na hranice své milosti a své pravomoci, aby formovala děvčata ve víře, dobrých mravech, čistotě a literatuře. Ať každý kněz a laik, každá malá skupina laiků a kněží, která má autoritu a moc nad malou pevností Církve a křesťanstva, jde až na hranice svých možností i své moci. Ať se vůdci i obyvatelé takových pevností znají a jsou ve vzájemném kontaktu. Ať se každá z pevností, chráněná, bráněná, cvičená a vedená v modlitbě i zpěvu skutečnou autoritou, stane pokud možno pevností svatosti. To zaručí trvání pravé Církve a účinně připraví její obnovu v příhodný Boží čas.
Nemusíme se proto bát, ale se vší důvěrou se modlit a beze strachu vykonávat – podle Tradice a v oblasti, která nám náleží – moc, kterou máme, a připravovat se tak na šťastnou dobu, kdy se Řím vrátí k tomu, aby byl Římem, a biskupové k tomu, aby byli biskupy.
Zdroj: A Catholic Life
Překlad: D. Grof
