Je po všem, tradiční scéno! (2025)
Lev XIV. nahlas řekl to, co se obvykle jen naznačuje: katolická nauka o homosexualitě a manželství je podle něj změnitelná; tradicionalisté ať mlčí a slouží Novus ordo latinsky.
Chris Jackson
19. září 2025
Dne 18. září 2025 poskytl Lev XIV. šokující rozhovor hlavní zpravodajce webu Crux, Elise Ann Allenové. Výňatky z něj byly publikovány v jejím novém životopise „Lev XIV.: Občan světa, misionář 21. století“. V tomto rozhovoru Lev XIV. představil svou vizi ve čtyřech sporných oblastech, které už po desetiletí rozdělují Církev: homosexualita, svěcení žen, synodalita a liturgie.
To, co řekl, je programem. Projevil ochotu znovu otevřít svěcení žen, hájil deklaraci Fiducia supplicans o žehnání LGBT osobám, naznačoval, že biskupské konference by mohly získat vliv v oblasti nauky a odmítl rozdíl mezi tradiční latinskou a Novus ordo mší jako pouhou věc postoje. Nejmrazivější však bylo, že předložil možnost, že by se nauka Církve o manželství a sexu mohla změnit, jakmile se nejprve změkčí „postoje“.
Přístup ve stylu „počkejme a uvidíme“ v rámci tradiční scény skončil. Takový přístup je teď jasnou spoluvinou.
„Nejprve postoje, potom nauka“ – hereze přímo na očích
Zde je nejmrazivější věta z rozhovoru se Lvem XIV., kterou pronesl jako přímou odpověď na otázku ohledně změny katolické nauky o homosexualitě:
„Musíme nejprve změnit postoje dřív, než vůbec začneme uvažovat o změně toho, co Církev říká k jakékoliv dané otázce.“
Uvědomme si tu závažnost. Když byl Lev XIV. pod tlakem v otázce toho, zda by Církev mohla jednoho dne změnit svou mravní nauku o sodomii, smilstvu a takzvaných stejnopohlavních „manželstvích“, neodpověděl jasné a závazné ne. Jeho odpověď byla plánem postupu: nejprve posun myšlenkového nastavení, pak posun Magisteria.
To je přesná formulace, kterou odsoudil papež sv. Pius X. v encyklice Pascendi Dominici Gregis, kde vysvětluje, že modernisté nechávají dogmata vyvíjet se, aby „vyhovovala potřebám té které doby“ a „vědomí lidu“. Boží zjevení se stává rukojmím veřejného názoru.
Lev XIV. pak dodal:
„Shledávám jako velmi nepravděpodobné, samozřejmě v blízké budoucnosti, že nauka Církve se v tom, co Církev učí o sexualitě a o manželství [změní].“
Opět pozorně poslouchejte. Neřekl, že je taková změna nemožná. Řekl, že je nepravděpodobná, alespoň v blízké budoucnosti. To je jazyk člověka, který věří, že by se morální nauka Církve mohla skutečně přepsat, jakmile budou „postoje“ dostatečně změkčeny.
Výsledek je prostý a smrtící:
Nejprve naučte katolíky, aby se usmívali na sodomii.
Pak změňte katechismus.
Nejprve hlásejte „úctu“ k transgenderové volbě.
Pak změňte nauku o samotném stvoření.
To je otevřeně heretický program šířený pod pláštěm „naslouchání“ a „synodality“. Činí z nauky věc nálady, kultury a fokusních skupin přesně tím způsobem, jakým se s katolickou Církví napříč staletími rozešla každá heretická skupina.
Lev XIV. přesně řekl světu, co zamýšlí: změnit postoje teď a změnit dogma potom. To je zrada.
Ženy a svátost svěcení – „otevřená otázka“, která není otázkou
Lev XIV. přichází s další „studií“ o ženách v diakonátu, jako by hranice svátosti byly v mlze. Církev už jasně vytyčila hranice: pouze pokřtění muži mohou být platně vysvěceni na kněze. To je univerzální zákon vyplývající z Kristovy vůle, ne výsledek domněnky nějakého výboru.
Přistupovat ke svátosti svěcení jako k švédskému stolu, kde je diakonát „volitelný pro ženy“, rozbíjí tuto jednu svátost na tři nesouvisející rituály. Řím dokonce uvaloval exkomunikaci na pokusy „světit“ ženy. Lev XIV. to ví. Přesto tuto fikci dál prosazuje.
Jeho řečnické kejkle, když se ptá, zda bychom měli „ženy přizvat ke klerikalizaci“, odvádějí pozornost od skutečného problému – věrnosti Kristu.
Žehnání LGBT osobám – kosmetické restrikce, skutečné pohoršení
Lev XIV. podporuje rámec Františkovy deklarace Fiducia supplicans, který předstírá, že jde o „spontánní“ žehnání jednotlivcům, aniž by se žehnalo jejich svazku. Tradiční scéna „odporovala Františkovi do očí“ ohledně sodomitských požehnání. Lev XIV. je nyní podporuje. Zůstane tradiční scéna zticha a spoluvinná?
Církev nemůže žehnat tomu, co sama učí, že je hřích. Říkat opak znamená proměňovat pozvednutou ruku kněze ve znamení souhlasu. Když musíte na pěti stránkách vysvětlovat, že vaše požehnání vlastně není požehnáním, už tím přiznáváte, že jde o pohoršení.
Biskupské konference – naukový federalismus v přestrojení
Lev XIV. uvažuje nad tím, že by se biskupským konferencím měla přidělit větší „nauková autorita“. Apoštolský list Apostolos Suos Jana Pavla II. už to vyřešil: konference jako takové nemají žádnou pravomoc učit neomylně. Subjektem neomylnosti je papež a biskupové v jednotě, nikoliv byrokraté v Bruselu nebo Bogotě.
Navrhovat naukový federalismus znamená podporovat schizma s jiným jménem.
Liturgie: „Žádný skutečný rozdíl“ mezi rity?
A nakonec si zasluhují rozebrat poznámky Lva XIV. o liturgii.
Nejprve se pokouší celý spor zredukovat na otázku jazyka:
„Lidé pořád mluví o »latinské mši«. No, vždyť mši můžete sloužit latinsky i teď. Pokud je to ritus Druhého vatikánského koncilu, není to žádný problém.“
To je buď neznalost, nebo urážka. Tradiční katolíci strávili půl století vysvětlováním, že problém není v jazyku, ale v samotném ritu – v jeho teologii, modlitbách, gestech, orientaci, v samotné jeho duši. Nikdo nesnášel pronásledování, vyhnanství a ponižování jen proto, aby poslouchal druhou eucharistickou modlitbu v latině. Předstírat opak, je urážkou každého kněze, který byl suspendován, každého věřícího zahnaného do hotelového salónku, každé rodiny, která budovala kapli ve stodole, jen aby zachovala římský ritus při životě.
Pak Lev XIV. jen pokrčí rameny:
„Je zjevné, že vztah mezi tridentskou mší a mší Druhého vatikánského koncilu, tedy mší Pavla VI., je složitý — a sám nevím, kam to směřuje.“
Složitý? On je papež. Pokud ani on neví „kam to směřuje“, kdo tedy ví? Tridentský koncil to vyřešil bulou Quo Primum: Římský ritus se má zachovávat a předávat dál, ne upravovat podle rozmaru výborů. Není to „složité“. Složité to je jedině tehdy, když odmítáte uposlechnout liturgickou tradici, kterou ctili vaši předchůdci.
Pak přichází klasická výmluva:
„Část tohoto problému… se stala procesem polarizace… lidé používali liturgii jako záminku k prosazování jiných témat. Stalo se to politickým nástrojem, což je velice nešťastné.“
Jaká „jiná témata“ myslí? Klimatický aktivismus a demonstrace za masovou imigraci, oslavované v Novus ordo? Duhové vlajky na oltářích? Loutkové mše a liturgie s Pačamamou? Pokud je problémem zneužívání liturgie pro ideologii, pak je Novus ordo liturgie vinná. Jeho pokrytectví je ohromující.
Nejhorší věta však přichází zde:
„Když liturgii Druhého vatikánského koncilu slavíme správně, opravdu v tom vidíte tak velký rozdíl mezi tou a onou zkušeností?“
Jde o zamlžování. Tvrdit, že tridentská mše a „dobře slavená“ Novus ordo mše jsou v zásadě totéž, znamená plivnout do tváře každému katolíkovi, který ten rozdíl zakusil. Tyto rity se neliší jen „pocitově“, ale liší se i teologicky. Jeden je organickým plodem tradice, druhý je výtvorem výboru slátaným v 60. letech 20. století. Naznačovat, že jsou zaměnitelné, přesně odhaluje to, proč Lev XIV. starý ritus nikdy bránit nebude – v jeho myšlení není důvod, proč by měl vůbec existovat.
A nakonec Lev XIV. připouští:
„Ve skutečnosti jsem zatím neměl příležitost si sednout se skupinou lidí, kteří by obhajovali tridentský ritus.“
Měl ale čas se setkat P. Jamesem Martinem. Měl čas pozvat do Vatikánu LGBTQ aktivisty, kteří pak spáchali svatokrádež. Měl čas na dronové show a rockové koncerty na náměstí sv. Petra. Nemá však čas se setkat s věrnými katolíky, kteří prosí o zachování mše všech časů. Toto ticho říká vše.
A přesto tradiční scéna stále šeptá: „Počkejte. Buďte trpěliví. Obnoví latinskou mši, když ho nebudeme provokovat.“ Jaký klam! Ten člověk vám právě řekl, že podle něj starý ritus vlastně není nijak zásadně odlišný. Mlčet a doufat v drobky není prozíravost, ale zrada.
Rozsudek: spoluvina, nebo odpor
Po tomto rozhovoru se nikdo nemůže vymlouvat na nevědomost. Lev XIV. promluvil jasně. Uvažuje o svěcení žen. Nechává otevřené dveře změně nauky o homosexualitě, až se „postoje“ změkčí. Pohrává si s myšlenkou, že z biskupských konferencí udělá malá Magisteria. Popírá rozdíl mezi mší všech časů a Novus ordo jako otázku nálady.
Je hanebné, aby tradiční scéna mlčela. Mlčet a doufat v drobky od tohoto muže – tu nějaký budoucí indult, tam trpěná farnost – znamená spoluvinu. Nebo ještě hůř, znamená to zločin.
Lev XIV. vyhlásil svůj program. Odporovat mu znamená bránit víru. Mlčet znamená spolupracovat na jejím zničení.
Zdroj: Hiraeth In Exile
Překlad: D. Grof
