Dopis rektora semináře – Pluralismus: hlavní hrozba pro Víru a spásu dnešních katolíků (1995)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. září 1995
nedávno proběhla vynikající přednáška amerického univerzitního profesora o tom, co tento Dopis často odsuzuje jako hlavní hrozbu pro Víru a spásu dnešních katolíků: Pluralismus je praxe, jejímž principem je náboženská svoboda.
Dr. John C. Rao, profesor historie na St. John´s University na Staten Island v New Yorku, přednesl tuto přednášku na oslavě prvního výročí založení Institutu Dietricha von Hildebranda, a vysvětlil na ní, jak byl Institut založen, aby pomohl řešit problém, který nastolil pluralismus. Ať už si o jeho řešení myslíme cokoliv, jeho analýza problému je vynikající.
Profesor říká, že pluralismus ochromuje katolíky, protože jako katolíci vědí, že pravda je jedna, jedinečná a vylučuje veškeré omyly a že oni ve své Víře vlastní plnost této pravdy. Pluralismus je naopak ten, který katolíky přesvědčuje, že v zájmu toho, aby se uprostřed rozmanitosti a rozdělení moderního života dokázali sžít s ostatními, musí být „otevřeni svobodě pokojného soužití všech vyznání a kultur, které podléhá diktátu základního zdravého rozumu“. Jinak řečeno, pluralismus říká, rozhodně věřte tomu, čemu jako katolíci věříte, a dokonce tomu věřte i nadále, protože to z vás dělá dobré občany v zájmu všech ostatních, jen se nechovejte tak, jako by vaše „pravda“ byla absolutní nebo výlučná, protože to by bylo rozdělující a elitářské. Prostě se chovejte, jako byste měli svou pravdu, zatímco i ostatní mají svou – i když si tyto „pravdy“ navzájem odporují. Nezáleží na tom, za jak výlučnou považuješ svou katolickou pravdu, dokud se nechováš, jako by jen ona byla výlučně pravdivá.
Vidí čtenáři rafinovanost tohoto pokušení? Pluralismus, jak prohlašuje dr. Rao, přímo nevyžaduje, aby se katolíci zřekli své Víry, naopak je může pozitivně vyzývat, aby se jí drželi, jenom musejí jednat tak jako, že i jiné víry mohou být také pravdivé. Pluralismus tedy svádí katolíky k tomu, aby to hráli na obě strany – mohou si dál věřit ve své absolutní pravdy, ale zároveň mohou zapadnout mezi všechny ostatní v tom drahém moderním světě, aniž by s nimi museli neustále bojovat, bojovat, bojovat! Ó, jaká úleva! Přátelé s Bohem i přátelé se světem, přátelé se všemi, idyla!
Ale ve skutečnosti, pokud jsou mé katolické pravdy absolutně pravdivé, pak je nemůžu směšovat s přecitlivělým omylem a idiotskou herezí; zatímco pokud mi mé pravdy dovolují mísit se s přecitlivělými idioty, pak mé pravdy nejsou absolutně pravdivé, ale jsou přecitlivělou idiocií! Proto katolíci, pokud přistoupí na pluralismus, už se nemohou hájit jako katolíci, ale jsou redukováni na ty malé „pusinkující se a objímající“ kašovité skupinky, kterými je mainstreamová Církev zaplavena.
Proto dr. Rao odsuzuje „tento zdánlivě nevinný, otevřený, mírumilovný a pragmatický pluralismus, tuto pouhou »metodologii« zdravého rozumu“ jako „rafinovaně obludnou lež, která ničí vše, čeho se dotkne. Místo aby byl pluralismus praktickým nástrojem, je dogmatem – ve skutečnosti jediným a výlučným dogmatem… navíc heretickým dogmatem... Superdogmatem“.
Je velice důležité to pochopit. Pluralismus toho typu, kdy se jde s proudem, aby člověk zapadl, předstírá, že neodporuje katolické Víře, ani žádné jiné, předstírá, že se do celé otázky víry nevměšuje, a pokud je obviněn, že do víry zasahuje, důrazně popírá, že by s ní měl cokoliv společného. Zároveň však, aby mohl všechny lidi s protichůdnými přesvědčeními smíchat dohromady, vyžaduje od všech, aby jejich konkrétní víry nebyly tím nejdůležitějším – jinými slovy, aby své konkrétní dogma podřídili jemu, tedy aby se sám stal jejich Superdogmatem.
Proto dr. Rao nazývá pluralismus lží – předstírá, že není dogmatem, ale ve skutečnosti se vnucuje jako Superdogma. „Ne, nejsem dogma,“ říká pluralismus, „ale všechna vaše dogmata se mi musí podřídit!“ Pluralismus je tedy jediné dogma, že žádná (jiná) dogmata nejsou skutečně důležitá; jediné přesvědčení, že na všech (jiných) přesvědčeních nezáleží; jediná absolutní pravda, že všechny (jiné) pravdy jsou pouze relativní. To znamená, že všechna nepluralistická dogmata, přesvědčení a pravdy jsou redukovány na kaši. Proto je katolík katolíkem na základě absolutnosti svého dogmatu, přesvědčení a pravdy, a katolíci, pokud přijmou pluralismus, se změní v kaši a stanou se neschopnými se bránit.
Neboť, jak dr. Rao vysvětluje (č. 25, 26), pluralismus „říká katolíkům, že můžou myslet, ale ne jednat jako katolíci, protože jednat v souladu se svým myšlením by mohlo být v našem světě nevyhnutelné a rostoucí diverzity rozdělující“. Toto oddělení myšlení od jednání deformuje osobnost, obrací člověka do sebe, činí introspektivní sterilitu normální, vytváří psychické poruchy a přivádí jednotlivce i společnosti k šílenství. Odtud pramení moderní posedlost sterilní antikoncepcí. Proto tolik lidí jedná svévolně, protože jednání z rozumu je vyloučeno. Doktor logicky dochází k závěru, že toto vykastrování lidského myšlení, rozumu a jednání škodí zejména mužskému pohlaví, které je od přírody odkázáno na myšlení, rozum a rozkazování. Pluralismus je hlubokou příčinou nemužnosti dnešních mužů a následného vzestupu feminismu!
Dr. Rao dále (č. 27) vysvětluje svou analýzou jinak zcela záhadné chování mnoha biskupů a kněží v dnešní Církvi – jak je možné, že jsou tak pravověrní ve svém učení, a přitom svým chováním tak ničí Církev? Odpověď: Protože tím, že se podrobili pluralismu, nepřestali věřit ani hlásat to, co učí katolické Magisterium, ale v jejich jednání je toto katolické Magisterium vždy podrobeno pluralistickému magisteriu. To znamená, že nádherné katolické pravdy lze vyslovovat, dokonce se musí vyslovovat, ale můžou se pouze vyslovovat, protože pokud by se měly brát vážně v jednání, staly by se nebezpečnými a rozdělujícími.
Dr. Rao dále uvádí příklad jemu známého katolického biskupa (č. 28), který je osobně dokonale pravověrný a dává vynikající veřejné přednášky o katolické nauce, ale v jeho diecézi bují šílený modernismus. Proč? Protože „dobrý“ biskup se obává, že jakákoliv jeho akce proti modernistům by ho učinila, jak prohlašuje pluralistické magisterium, naivním, nepraktickým, nedemokratickým a rozdělujícím. Když pak někdo kritizuje tuto rozpolcenost mezi jeho správným myšlením a špatným jednáním, odpovídá odvoláváním se – podle něj nezpochybnitelným – na „ducha koncilu“, opět pluralistického. Díky tomuto pluralismu je jeho mysl uzavřena všemu jinému než faktickému zničení jeho diecéze a Církve! Pluralismus ho, stejně jako nespočet dalších katolíků, zredukoval na roztleskávače těch, kteří ho chtějí zničit! Skutečně, jak praví staré přísloví: „Koho chtějí bohové zničit, toho nejprve připraví o rozum.“
Když přijde na řešení všeho toho šílenství (č. 37–43), dr. Rao navrhuje Institut Dietricha yon Hildebranda jako prostředek, který by katolíky naučil plnosti kultury a dějin jejich Církve, aby jejich mysl unikla z okouzlující pasti moderního světa, aby se už nebáli být rozdělující, pokud jde o jeho rozmanité nesmysly. V rámci možností dobrá myšlenka, ale nejeden kultivovaný a vzdělaný katolický historik se přesto nechal zkazit pluralismem.
Samozřejmě jde o tajemství milosti, tajemství zbytku z milosti vyvolených (Ř XI, 5), a nikdo z nás nemůže Pánu Bohu předepsat, jak a komu bude rozdávat svou milost, takže nikdo z nás nemá bezpečnou odpověď na tuto děsivou krizi katolické Církve. Jedno je však jisté, a to, že klíč k budoucnosti Církve vždy leží v jejích kněží, a další věc, kterou máme v autoritě sv. Vincence de Paul, pokud jde o kněze, je to, že je snazší vytvořit nového, než obrátit starého.
Proto arcibiskup Lefebvre řešil problém, který tak skvěle analyzoval dr. Rao, tím, že vytvořil novou generaci kněží, kteří nebudou mít nic společného s pluralismem ani pluralisty se vší jejich okázalostí ani se všemi jejich skutky. I mnoho přátel a obdivovatelů Bratrstva, které založil, od té doby naléhalo na to, aby se s těmito pluralisty nějak dohodlo, Bratrstvo však zatím s milostí Boží odmítlo přijmout sebemenší kousek plurality, která je smrtelně nebezpečná pro jedinost Boží pravdy. A jak čas plyne, stále více těchto přátel a obdivovatelů je nuceno kvůli devastaci pluralismu uznat, že měl onen jednostranně smýšlející arcibiskup pravdu.
[…]
S přáním všeho dobrého a požehnáním, upřímně váš v Kristu
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
