Liberálové, modernisté a progresivisté (2006)
Atila S. Guimarães
21. února 2006
Byl jsem požádán, abych poukázal na rozdíly mezi liberálními katolíky, modernisty a progresivisty, protože tyto termíny se ve Spojených státech používají zaměnitelným způsobem a mohou vést k záměně.
Liberalismus, modernismus a progresivismus jsou v jistém smyslu jako prarodič, otec a syn ze stejné rodiny. Pokusím se to vysvětlit.
Liberál přijímá principy Francouzské revoluce, která zavedla moderní stát.
Liberální v ideologickém spektru má jen málo společného s liberálním jako synonymem slov šlechetný, velkodušný, velkorysý, což jsou původní významy – to je dobré vědět, abychom je ponechali stranou, když budeme pojednávat o moderním liberalismu.
Z ideologického hlediska je liberál v obecném smyslu každá osoba, která přijímá principy osvícenství a Francouzské revoluce – volnost, rovnost a bratrství. Liberální je termín, který pochází z přijetí oné revoluční volnosti. Z toho vyplývá, že liberál přijal i další důsledky Francouzské revoluce jako jsou odluka Církve od státu, sekulární vzdělávání dětí, občanské sňatky a především idea, že by všechna náboženství měla mít před občanským zákonem rovné postavení.
V onom historickém období se termín liberální katolík vztahoval na ty, kteří přijali Francouzskou revoluci a přísahali věrnost modernímu státu, který se z ní zrodil. Proto francouzští duchovní, kteří přísahali věrnost Občanské ústavě duchovenstva, byli liberálními katolíky.
Tento termín se však vyvíjel a získal širší význam. Liberálními katolíky se stali ti, kteří, aniž by složili takovou formální přísahu, přijali výše uvedené principy a vstřebali je jako součást svého myšlení. V tomto světle liberální katolíci přijímají princip suverenity lidu jako povinný pro jakýkoliv politický režim, a tudíž akceptují, že demokracie, která vzešla z Francouzské revoluce, je legitimním systémem vlády nebo dokonce jediným legitimním systémem.
Tento postoj znamenal odmítnutí katolické monarchie, jejíž poslední verze byla připravena o hlavu při Francouzské revoluci. Tento antimonarchistický postoj liberálních katolíků se odrážel uvnitř Církve. Mnozí liberální duchovní chtěli demokracii zavést také do hierarchické struktury Církve. To vysvětluje, proč v roce 1869, když byl svolán První vatikánský koncil, liberální biskupové jako Strossmayer a Dupanloup odporovali Petrovu primátu a papežské neomylnosti, jak byly v jednotě s tímto koncilem slavnostně definovány Piem IX. v konstituci Pastor Aeternus (18. července 1870).
Papež Lev XIII. se stal známým pro svou politiku ralliement [smíření s republikánským zřízením], což znamenalo schválení ustavení revoluční demokracie ve Francii ze strany Církve. (1) Byl to jasně liberální postoj Lva XIII., a bohužel ne jediný. Liberalismus chráněný touto podporou zrodil modernismus.
Mezi známé liberální katolíky patřili Lammenais, Lacordaire a Montalembert ve Francii, Döllinger v Německu, Gioberti a Rosmini v Itálii, Newman a John Acton v Anglii, O’Connell v Irsku a Sterckx v Belgii.
V Anglii zastával liberální postoje kardinál Newman.
Kontrarevoluční katolíci, kteří se stavěli proti katolickému liberalismu, zaujali postoj proti Francouzské revoluci a jejím důsledkům. Proto upřednostňovali zachování více než tisíc let staré francouzské monarchie, jednoty Církve a státu, katolického vzdělávání, katolického manželství s plnou platností zákona atd. Byli také naklonění monarchii v Církvi a proto podporovali papežský primát a papežskou neomylnost.
Tito antiliberální katolíci začali být známí jako ultramontánní katolíci, protože hájili papežství, které sídlilo v Římě, což bylo z pohledu Francie, kde se soustředila největší ultramontánní síla, za horami, za Alpami. Ultramontanismus se stal synonymem pro antiliberalismus.
Mezi známé ultramontánní katolíky patřili Joseph de Maister, Louis Veuillot a Dom Guéranger ve Francii, Donoso Cortés ve Španělsku, Taparelli D’Azeglio v Itálii, Manning a Faber v Anglii, von Ketteler v Německu, Rauscher v Rakousku.
Modernista byl ten katolík, který se chtěl bezostyšně smířit nejen s moderním státem, ale i s celým moderním světem – s moderní filozofií, moderní vědou a dokonce i s moderními mýty. Takové přilnutí k moderní době přirozeně vytvořilo jméno modernismus, které mělo tento proud charakterizovat.
Joseph de Maistre, vůdčí představitel ultramontánního hnutí.
Zatímco se liberalismus obracel především k politické sféře, modernismus se rozšířil na filozofii a částečně přijal německý idealismus. Konkrétně teorii, že v lidské duši existuje podstatná Božská imanence, kterou formuloval Schleiermacher, převzal Johann Adam Möhler, katolický zakladatel teologické školy v německém Tübingenu. Odtud ovlivnila německý i francouzský modernismus. Z filozofie se tento omyl současně dostal do teologie a rozšířil se do sociální sféry. Různé typy modernistů, kteří z tohoto procesu vzešli, jsou popsány v encyklice Pascendi sv. Pia X. Modernismus je mnohem širší a mnohem členitější než jeho předchůdce, katolický liberalismus. (2)
Progresivista se od modernisty liší dvěma důležitými vývojovými rysy týchž omylů – rozšířením jejich důsledků a rafinovaností jejich vyjádření.
Pokud jde o rozšíření jejich důsledků, progresivismus se objevil současně jako hnutí ve čtyřech oblastech: liturgické, biblické, patristické a sociální.
Liturgické hnutí začalo ve 20. letech 20. století v různých benediktinských opatstvích – Maria Laach v Německu, Maredsous ve Francii a Amay sur Meuse v Belgii – a podporovalo účast lidu na mši svaté, jako by byl stejně důležitý jako kněz. Špatný ekumenismus také do liturgie přijal protestantské ideje jako například, že mše svatá je méně obětí a více hostinou, že Boží slovo je stejně důležité jako Eucharistie atd.
Současně byla vyzdvihována atmosféra tajemství vlastní východním schizmatikům – nejprve v liturgii, poté v dogmatické teologii. Proto liturgické hnutí prezentovalo Církev jako tajemství – tajemné Tělo Kristovo – v protikladu k Církvi bojující, která předpokládá viditelnou a hierarchickou společnost.
Biblické hnutí v podstatě prosazovalo nový výklad Písma svatého. Podle něj by posvátné texty měly být chápány ne tak, jak byly napsány, ale podmíněně s ohledem na jejich historický kontext, použitý literární žánr, výpovědi svědků, z nichž posvátní autoři vycházeli, dobové společenské a kulturní vlivy atd. K takovému výkladu, museli bibličtí badatelé využít rozsáhlý archeologický výzkum, přínos přírodních věd a také konsenzus současných sociálních a psychologických teorií, které nabízejí vysvětlení chování společnosti a jednotlivce. Při tolika rozličných kritériích je praktickým důsledkem volný výklad Písma svatého, což je cíl, který se líbí protestantům a podporuje ekumenismus.
Hlavním protagonistou biblického hnutí byl francouzský dominikán P. Marie Joseph Lagrange, který byl za vlády Lva XIII. zakladatelem Biblického institutu v Jeruzalémě (1891). Lagrange unikl odsouzení jako modernista a za pontifikátu sv. Pia X. se neprojevoval. Ve 20. letech v katolické exegezi převládla jeho historická metoda.
Hlavním cílem patristického hnutí, nazývaného také re-sourcement [návrat k pramenům], bylo přeskočit scholastiku zpět k myšlení církevních Otců. Byl to způsob, jak zastínit scholastiku a její logiku. Přívrženci tohoto hnutí vyhledávali ty Otce, jejichž spisy vykazovaly platónské tendence, nebo dokonce omyly, jež překračují linii, které Církev později překonala nebo odsoudila. V 19. století toto hnutí iniciovali Möhler a Scheeben v Německu a Newman v Anglii. Od třicátých let 20. století nabývá nové síly a rozšíření díky komentářům k Otcům od von Balthasara, De Lubaca a Danieloua, abychom jmenovali alespoň některé z mnoha aktérů Nouvelle Theologie.
Hans Urs von Balthasar, jeden z přívrženců nové teologie.
Sociální hnutí představovalo spojení Církve s revolučním světem jako takovým. Podobný pokus byl zastaven odsouzením hnutí Sillon ze strany sv. Pia X. Mezi hlavní protagonisty progresivistického sociálního hnutí patřili belgický otec Joseph Cardijn, který v roce 1924 založil Jeunesse Ouvriere Catholique – JOC [Svaz mladých katolických dělníků]; francouzský dominikán P. Louis Joseph Lebret, který v roce 1929 založil Jeunesse Etudiante Catholique – JEC [Svaz mladých katolických studentů] a francouzský dominikán P. Jacques Loew, který v roce 1941 založil Svaz dělnických kněží. Tato sdružení a celá ta revoluční sociální práce, která z nich vycházela, měla za praktický důsledek spojení katolické sociální práce s komunismem pod záminkou pomoci chudým. Ve snaze přizpůsobit se revolučnímu světu se progresivismus spojil s komunismem, podobně jako se liberalismus asi o 150 let dříve spojil s Francouzskou revolucí.
Progresivisté se vyhýbají přímé konfrontaci se Syllabem Pia IX.
Z těchto čtyř hnutí se progresivismus rozšířil do moderní filozofie, kde přijal fenomenologii a existencialismus, což byly extravagantní důsledky německého idealismu, a také do teologie, kde začal „nově číst“ všechna dogmata Církve a nabízet výklady odlišné od těch tradičních.
Pokud jde o jeho rafinovanost, progresivismus se od modernismu liší v následujícím: Až do svého vítězství na Druhém vatikánském koncilu se progresivisté snažili vyhnout odsouzením sv. Pia X. v Pascendi a Pia IX. v Syllabu. I když zastávali stejné omyly, dávali si pozor, aby je prezentovali v méně zjevné verzi, co nejpodobnější pravověrnému učení. Proto může být obtížnější a komplikovanější tyto omyly zachytit.
Toto jsou hlavní odlišnosti a podobnosti týkající se tří pojmů liberální katolík, modernista a progresivista.
Pokud tedy o současných progresivistech mluvíte jako o liberálech či modernistech, člověk, s nímž mluvíte, nejspíš pochopí, co máte na mysli. Otevíráte však dveře k dalším nejasnostem, zejména, pokud mluvíte s mladými lidmi, kterým chybí historické vzdělání.
Ve skutečnosti není dobrým zvykem oslovovat syna křestním jménem otce nebo vnuka křestním jménem jeho dědečka. Běžnou praxí je oslovovat každého z nich jeho vlastním jménem. Dnes bychom měli používat křestní jméno progresivisté.
Poznámky
1) Srov. Guimarães, Matt, Vennari,
Horvat, An Urgent Plea: Do Not Change the
Papacy, Los
Angeles: TIA, 2001, str. 21–23.
2) Srov, An Urgent Plea, str. 15–22
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
