Dopis rektora semináře – Veritatis splendor: nebezpečná polopravda (1994)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. března 1994
obávám se, že to bude další dlouhý dopis, ale když jde o obhajobu naší katolické Víry, neexistuje žádná zkratka. Náš Pán nás varoval, že na konci světa povstanou falešní Kristové a falešní proroci, kteří by svedli, pokud by to bylo možné, i vyvolené. V posledních třiceti letech byly stovky milionů katolíků svedeny na scestí „římským protestantismem“, který je má začlenit do Satanova Nového světového řádu. Působení omylu pokračuje, svůdnější než kdy jindy, soudě podle poslední encykliky, která vzešla z Říma v loňském roce a nese název Veritatis splendor, Jas pravdy! Odstranění svodů nám možná zabere trochu času, ale náš Pán nám řekl: „Bděte a modlete se.“ Bděme nad Veritatis splendor, aby nám pomohl vyzbrojit se proti ještě větším svodům, které na nás nepochybně míří, každopádně ze strany Satana...
Podívejme se nejprve na celý obsah encykliky, abychom jí dali šanci promluvit za sebe a zabránili tomu, že některé její části budou napadány po částech nebo vytržené z kontextu. Souhrny nutně více či méně zkreslují originál, ale tento se snaží být spravedlivý.
Encyklika, obsahující 120 podstatných částí, malá knížka o 147 stranách ve vydání Dcer sv. Pavla, které je v USA nejsnáze dostupné, si klade za cíl poučit nás o pravých základech katolické morální teologie neboli etiky, protože ty jsou zpochybňovány a podkopávány omyly, které dnes kolují (odstavce č. 4 a 5).
V první ze tří hlavních částí encykliky, které následují (č. 6–27), Jan Pavel II. rozjímá nad pasáží z Písma svatého (Mt. XIX, 16–21), v níž se bohatý mladý muž ptá Ježíše, co musí udělat, aby měl věčný život. Papež Ježíšovu odpověď prezentuje tak, že vede mladého muže k postupnému uvědomování si potřeby podřídit se Bohu, dodržovat přirozený zákon neboli Desatero a odpovídat na další výzvu k dokonalosti, kterou nakonec nalezneme v Kristu. Tuto odpověď Kristus svěřil Své Církvi, katolické Církvi, aby ji nesla po celé věky, což je to, co bude tato encyklika dělat.
Druhá a nejdelší část encykliky (č. 28–83) se zabývá současnými omyly, a to nikoliv v nepodstatných bodech katolické morálky, ale v jejich samotném základu. Papež říká, že je skvělé, že si moderní člověk uvědomuje svou důstojnost a svobodu, ale svoboda musí záviset na pravdě (č. 28–34). A tak zaprvé, svobodu nelze učinit absolutní, protože člověk v sobě nachází vepsaný přirozený zákon, který je zákonem jeho osoby, a který se nemění (č. 35–53). Za druhé, ze svědomí nelze udělat autonomní absolutno, tj. absolutno, které si samo dává své vlastní zákony, protože svědomí je pouze v člověku „zabudovaný“ aplikátor Božího zákona na konkrétní situace tady a teď (č. 59–64). Třetí omyl, takzvaná „základní volba“, rovněž odděluje Boží zákon od rozhodnutí tady a teď tím, že předstírá, že smrtelný hřích spočívá pouze v plném odmítnutí Boha (č. 65–70). Posledním omylem, který je v této části encykliky vyvrácen, je omyl, podle něhož dobrota morálního činu nezávisí primárně na jeho objektu, nýbrž buď na úmyslech, které za ním stojí (teleologismus nebo proporcionalismus), nebo na výsledcích, které z něj plynou (konsekvencionalismus) (č. 71–82). Odsouzením všech těchto omylů Církev „respektuje a podporuje člověka v jeho důstojnosti a povolání“ (č. 83).
Třetí hlavní část encykliky (č. 84–117) prezentuje Církev jako obhájkyni pravé morálky v minulosti, současnosti i budoucnosti. Matka Církev spojením svobody s pravdou a morálky s Vírou zaručuje ryzí svobodu (č. 84–89), jak v minulosti ukázali její mučedníci svým svědectvím o lidské důstojnosti a dokonalém lidství (č. 90–94). V současnosti pouze rozhodný postoj Matky Církve k pravé morálce může zajistit důstojnost a svobodu lidí v politice a jejich pokojné, národní i mezinárodní, soužití (č. 95–101). Tato morálka je možná s Boží milostí a je naléhavě nutná uprostřed dnešní zkaženosti (č. 102–108), takže do budoucna musí morální teologové spolupracovat s Magisteriem Církve na prohloubení jejího morálního učení a biskupové musí bdít nad zdravou naukou ve svých diecézích a institucích (č. 109–117).
Encyklika končí výzvou o pomoc Matky Boží (č. 118–120).
Někteří z vás se mohou ptát, v čem je problém? Poslušnost k Bohu, neměnný přirozený zákon, objektivní morálka a její propojení s Vírou jsou jen některé ze zcela katolických nauk encykliky. Proto se encyklika setkala s ohlušujícím mlčením ze strany vůdčích liberálů a s nadšeným uznáním katolických konzervativců.
V čem je tedy problém? Vraťme se k souhrnu. Pokud jste při prvním pročítání souhrnu neviděli žádný zásadní problém z pohledu katolické nauky, tak jste encykliku četli stejně jako mnoho ctihodných katolíků. Proto ta svůdnost. Možná bude třeba druhého čtení, abyste pochopili, že Veritatis splendor není tak katolická, jak se na první pohled zdá.
Problémem je, že tento papež studoval moderní filozofy a byl jimi hluboce ovlivněn, zejména Kantem a jeho stoupenci, pro něž důstojnost člověka spočívá ve svobodě člověka a svoboda člověka spočívá v jeho absolutní nezávislosti a autonomii, tj. že nepodléhá zákonu nikoho jiného než sama sebe. Katolická Církev naopak učí, že člověk je v každém okamžiku své existence naprosto závislý na Bohu a podléhá Božímu zákonu. Tyto dva postoje jsou samy o sobě zcela neslučitelné. Proto takový velký světec, jako byl papež Pius X., řekl: „Kantismus je moderní hereze.“
Moderní svět je však Kantovými principy prosycen a lidé nemohou uvěřit, že to, čím jsou sami prosyceni, může být tak špatné. Pokud tedy katolíci žijí v moderním světě, je pokušení smířit nezávislost člověka s Božím zákonem silné. Proto je tu Veritatis splendor. Znovu se podívejte na souhrn: První část, bohatý mladý muž si uvědomuje pravdu v sobě. Druhá část, pravda přirozeného zákona je ve mně, svědomí je ve mně, omyly odporují mojí důstojnosti. Třetí část, pravá morálka zajišťuje moji svobodu, moji důstojnost, moji dokonalost, moje práva člověka...
Přiblížit se modernímu člověku je jedna věc, ale podbízet se jeho omylům zase druhá. Podívejme se ještě jednou na samotnou encykliku.
Bohatého mladíka z XIX. kapitoly Matoušova evangelia, od nějž Jan Pavel II. začíná, nepředstavuje jako toho, komu Ježíš přikazuje zvenčí, nýbrž jako toho, koho Ježíš provází nebo vede z jeho vnitřních tužeb (č. 7) k vnitřnímu uvědomění si sebe sama (č. 8) a Boží vůle. Tento úryvek evangelia se samozřejmě nabízí k takovému výkladu, kdy Bůh ani tak nepřikazuje, jako spíše zve člověka, což je nepochybně důvod, proč si ho papež vybral jako výchozí bod pro tuto encykliku. Je však moudré uvádět autoritativní výklad katolické morálky – nebo jakéhokoliv jiného zákona – spíše formou výzvy než příkazu? Je peklo skutečné? Ve Veritatis splendor o něm není ani zmínka. Z této první části bychom mohli mít dojem, že papež hodlá vyzdvihnout přitažlivost katolické morálky a zamaskovat jakýkoli prvek příkazu či hrozby.
Na začátku druhé části se tento dojem potvrzuje. Jakmile se papež pustí do vlastní analýzy omylů, které chce vyvrátit (č. 28–83), stanoví (v č. 31) jako výchozí bod „obzvláště silný smysl pro svobodu“ dnešních lidí: „Z toho plyne požadavek, »aby lidé mohli jednat podle vlastního úsudku a užívali odpovědné svobody, ne z donucení, nýbrž z uvědomění povinnosti« (citát z Dekretu Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě).“ Papež zjevně schvaluje tuto nechuť k donucování, což ho však staví před vážný problém – součástí nádhery Boží pravdy je, že Bůh donucuje hrozbou věčného trestu každého, kdo neuposlechne Jeho zákon. Jak to papež udělá, aby donucení nevypadalo a nepůsobilo jako že donucuje?
Vraťte se k souhrnu druhé části: první omyl, absolutizování svobody. Papež chce svobodu člověka – myšleno užívání svobodné vůle – podřídit Božímu zákonu. Potud dobře. Ale zároveň nemůže snést, aby moderní člověk měl pocit, že je Božím zákonem nucen. Proto, i když říká pravdu, má Jan Pavel II. sklon používat jazyk, který naznačuje nepravdu. Klasickým příkladem je č. 41: Člověk má „nezávislost“ (pravdou je, že člověk má svobodnou vůli; falešný náznak je, že člověk je svým vlastním zákonem.); poslušnost vůči Bohu není žádnou „heteronomií“ (pravdou je, že Bůh člověku neodnímá svobodnou vůli; falešný náznak je, že člověk nepodléhá jinému zákonu než svému); poslušnost vůči Bohu je „účastí na teonomii“ (pravda je, že člověk se určitým způsobem podílí na Božím zákoně, když ho dodržuje; falešný náznak je, že člověk se podílí na stanovení Božího zákona). Bohužel moderní člověk nedbá na pravdu, ale na sympatie k jeho omylu vyjádřené ve volbě papežova jazyka.
Ve skutečnosti se papež od okamžiku, kdy začal obdivovat moderní svobodu (č. 31), snaží provést kvadraturu kruhu, pokud jde o katolickou morálku, protože jak může Bůh říkat člověku, co má dělat (katolická morálka), aniž by člověku bylo řečeno, co má dělat (moderní svoboda)? Moderní svoboda je falešnou svobodou Boeingu 747, který je „osvobozen“ od zákonů aerodynamiky, v důsledku čehož není schopen létat. Katolická svoboda je pravá svoboda duší, které se podřizují Božímu zákonu, aby mohly svobodně letět do nebe. Ve skutečnosti musí Boeing dodržovat neuvěřitelné množství zákonů, které se před letem v kokpitu pečlivě kontrolují, než může volně přeletět oceán. Moderní svoboda je od [něčeho] katolická svoboda je k [něčemu]. Papež v hloubi duše (č. 31) respektuje moderní pojetí svobody, což má za následek, že to podkopává vše, co řekne o Božím zákoně, jakkoliv oslnivě pravdivé může být to, co jinak říká.
Když například dále vyvrací absolutizaci svědomí (č. 54–64), říká mnoho dobrého o tom, že svědomí je hlasem Božím a Božího zákona, ale přesto se nemůže ubránit závěru (č. 64), že „autorita Církve... nijak neporušuje svobodu svědomí křesťanů“ a „Církev se vždy pouze staví do služeb svědomí“, což jsou výrazy naznačující, že Církev rozhoduje o morálních otázkách, aniž by je vyvolávala, a svědomí sice nevelí, ale přesto velí. Veritatis splendor tak provádí výprodej, aniž by zavíral obchod! Tak to dopadá, když se snažíme přizpůsobit Boží pravdu modernímu myšlení namísto toho, aby se moderní myšlení přizpůsobilo Boží pravdě.
Dalším moderním omylem, který papež v této druhé části encykliky vyvrací, je omyl tzv. „základní volby“, totiž že pokud člověk v zásadě miluje Boha, pak na několika konkrétních smrtelných hříších tam či onde nezáleží. S výjimkou několika stop existencialismu v jeho analýze je papežovo vyvrácení dobré: základní postoj k Bohu se neprojevuje jinak než v konkrétních skutcích, takže stačí jeden smrtelně špatný skutek, aby mezi duši a Boha vnesl nepřátelství (č. 65–70).
Podobně, když vyvrací moderní omyly, které podkopávají objektivní morálku (č. 71–83), ať už teleologismus nebo proporcionalismus, podle nichž dobrota činu závisí především na úmyslu jednajícího, nebo konsekvencionalismus, podle něhož závisí na důsledcích činu, a nikoliv především na jeho objektu, pak papež jasně potvrzuje katolickou nauku: morální dobrota nebo špatnost činu závisí především na objektu činu, a to tak, že některé činy (jako je umělá antikoncepce) jsou ze své podstaty vždy a všude špatné. Poslední odstavec (č. 83) druhé části však otevírá dveře k podkopání všeho, co dobře řekl: v této otázce vnitřně špatných činů říká, že je „soustředěna i sama otázka o člověku, pravdě o něm...“ Tím, že Církev učí o vnitřní špatnosti některých činů, „zůstává věrna celistvé pravdě o člověku a to znamená, že též člověka respektuje a povznáší jeho důstojnost a povolání“. Moderní člověk odpoví: „Skvělé. Teď je nedílnou pravdou o mé důstojnosti a povolání mé ženy to, že bychom se měli přestat množit jako králíci, takže protože Církev nijak nepodkopává naši svobodu svědomí, použijeme pilulku.“ „Ale děti,“ odpoví papež, to nepoukazujete »na fascinující zář oné pravdy, kterou je sám Ježíš« (č. 83).“ „Ale, Svatý otče, »v pravdě člověk může plně pochopit a... dokonale žít své povolání ke svobodě«, že? (č. 83) To je to, co děláme s pilulkou!“ Jak kdysi před několika lety řekl jeden Skot o jakési slabošské církvi, kterou odvrhl na své cestě do skutečné katolické Církve: „Církev bez pekla nestojí za nic!“
Třetí a poslední část Veritatis splendor představuje Církev jako podporovatelku a obhájkyni morálky – a skutečné svobody (č. 84). Papež však stále formuluje otázku v termínech svobody, jako by svobodu ohrožovaly zákony aerodynamiky: „Jak může poslušnost vůči všeobecně platným a neměnným morálním předpisům respektovat jedinečnost a neopakovatelnost lidské osoby a nepoškozovat její svobodu a důstojnost?“ (č. 85) Vzhledem k tomu, že papež formuluje problém tak, že v centru stojí člověk, jsou taková i jeho řešení. Mučedníci tedy položili své životy za katolickou morálku a vydali svědectví, v němž „září svatost Božího zákona a zároveň i nedotknutelnost osobní důstojnosti člověka“ (č. 92), z čehož vyplývá, že takové mučednictví se neomezuje jen na katolíky (č. 94). Jaké to zamlžování přirozenosti a milosti, respektive přirozeného a nadpřirozeného řádu! Naprosto nelze srovnávat pohana umírajícího z přirozených pohnutek, byť morálních, a katolíka umírajícího z nadpřirozených pohnutek, zejména pro svou Víru. Když se však perspektiva, jako v této encyklice, v podstatě soustředí nikoliv na Boha, původce milosti a přirozenosti, ale na člověka, který je sám o sobě nositelem pouze přirozenosti, pak je toto zamlžení nadpřirozeného, aby vypadalo jako přirozené, nevyhnutelné a najdeme ho v celé encyklice Veritatis splendor.
Námitka! Hned v následující části (č. 102–108) dříve, než papež učí o naléhavé potřebě křesťanské morálky v dnešní době (č. 106–108), učí, že křesťanská morálka je možná s Boží milostí (č. 102–105). Odpověď: Čtěte pozorně: „Pokušení je však možno přemáhat a hříchům je možno se vyhnout, protože Pán nám dává spolu s Božími přikázáními i možnost zachovávat je.“ (č 102) „Kristus nás vykoupil! To znamená dal nám možnost uskutečnit plnou pravdu o našem bytí. Osvobodil naši svobodu...“ (č. 103) Takové věty lze vykládat katolicky, ale lze je také číst tak, že Kristova milost pozvedá přirozenost k její nejvyšší důstojnosti ještě v rámci přirozeného řádu, nikoliv nad ním. Ostatně, neznehodnotilo by to, co je pro moderního člověka nejvyšší důstojností lidské osoby, kdyby byla pozvednuta daleko nad svůj vlastní řád?
Myslím si, že papež se svým hluboce dvojznačným myšlením rozkročeným mezi katolicismem a moderní filozofií, by odpověděl „ano i ne“ a byl by o své odpovědi přesvědčený! Pro katolíka je problém na začátku nastaven špatně, protože pro katolíka nemá lidská osoba v první řadě žádnou důstojnost mimo Boha. Otázky jako: „Jak to, že svoboda a zákon nejsou v rozporu?“ nejsou pro katolíka skutečnými otázkami.
Pokud jde o budoucnost (č. 109–117), papež vybízí morální teology Církve, aby spolupracovali s Magisteriem. Činí tak poté, co opakovaně vyjádřil svůj obdiv k principům svobody, lidské důstojnosti, lidských práv a demokracie, což jsou právě ty principy, které stojí za vzpourou tolika teologů proti Magisteriu! Jak se často poukazovalo, umírněný revolucionář (jako je papež) není schopen zastavit radikální revolucionáře (jak jsou dnešní opoziční teologové), protože hluboce respektuje jejich principy a dokonce je sdílí. Tank nelze zastavit foukačkou. K zastavení radikálů je potřeba nezředěná pravda. Veritatis splendor načechrává své vlastní nejlepší řádky, a proto když papež konečně vyzývá katolické biskupy k pořádku (č. 114–117), nejstrašnější sankcí, kterou jim navrhuje uplatnit, je, že by měli odebrat titul „katolická“ každé instituci, která tomuto označení vážně neodpovídá! Ale ve jménu lidské důstojnosti se tisíce těchto institucí, které si stále ještě říkají katolické, tohoto titulu stejně brzy zbaví samy!
Tento ubohý papež! Věří v moderní svět a věří, že věří v katolickou Víru. Ale věřit současně v takové protiklady, v zásadní zbožnost a zásadní bezbožnost, ukazuje přinejmenším na to, že nechápe katolickou Víru, o níž si upřímně myslí, že v ni věří. Kdyby skutečně rozuměl pravé Víře, v žádném případě by nemohl brát tak vážně všechny ty nesmysly moderních filozofů o důstojnosti lidské osoby.
Ne svoboda, ale rozum dává rozumnému živočichovi (bez milosti) takovou vnitřní důstojnost, jakou má. Svoboda je pouze nezadatelnou vlastností – nikoliv nezadatelným právem – rozumných bytostí. Mluvit o nezadatelném právu lidí být svobodní má stejný smysl jako mluvit o nezadatelném právu jejich trávení trávit! Celá otázka zní, k čemu člověk využívá svou schopnost svobody? Pokud ji používá dobře, pak má důstojnost, ale pokud ji používá špatně, pak nemá žádnou důstojnost kromě potenciální důstojnosti, že kdyby začal znovu, mohl by ji používat dobře.
Jinak řečeno, člověk není sám pro sebe, ale pro Boha. Ve Veritatis splendor se však stále znovu klade důraz na to, aby byl člověk hodnotou sám o sobě. Encyklika se samozřejmě stále pokouší o smíření tohoto sebezbožštění člověka s katolicismem tím, že tvrdí, že aby člověk byl skutečně hodnotou sám o sobě, musí se řídit Božími zákony, tj. neměnnou katolickou morálkou. Je naprosto pravdivé, že teprve taková poslušnost učiní člověka tím nejlepším, čím člověk může být, ale je naprosto falešné, že sebehodnota či lidská důstojnost je to, o co katolické morálce jde, protože od okamžiku, kdy by jí šlo o toto, byl by každý čin člověka smrtelným hříchem. Katolická morálka je pro SLÁVU BOŽÍ, které důstojnost člověka v pojetí moderních filosofů přímo odporuje. „Sláva na výsostech Bohu... Ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán, ty jediný jsi Nejvyšší, Ježíši Kriste, se svatým Duchem ve slávě Boha Otce. Amen.“ A celá moje ubohá osoba, celá moje ubohá důstojnost, celá moje ubohá morálka jsou pro tebe a jen pro tebe, můj Bože a mé všechno!
Svůdnost Veritatis splendor (stejně jako dokumentů Druhého vatikánského koncilu spočívá v tom, že autor sice vnitřně adoruje člověka, ale stále zná katolickou nauku natolik dobře, aby vnější vyjádření této adorace udržel právě v mezích katolické pravověrnosti. Proto i když jejich litera je stále převážně správná, jejich duch rozhodně ne. Proto konzervativci hájí literu Druhého vatikánského koncilu a Veritatis splendor, zatímco liberálové pravdivě prohlašují, že následují jejího ducha. Proto Veritatis splendor v dnešní Církvi nic nezmění. Vnější zdání jde jedním směrem, vnitřní tah jde jiným. Papež nám nedal jas pravdy, ale lidské osoby, což je nebezpečná polopravda. Pozor v příštích letech na nebezpečné tříčtvrteční a dokonce sedmiosminové pravdy!
A modlete se za tohoto papeže, oslněného jasnými světly moderního světa, který (svět) je ze své podstaty bezbožný. Modleme se zejména za to, aby co nejdříve provedl zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a to s co největším počtem biskupů, které dokáže přimět k poslušnosti. Nic jiného nemůže zachránit moderní svět, protože to je to, co Bůh určil, že ho zachrání. Ale jen naše modlitby mohou přivést autora Veritatis splendor k tomu, aby to viděl.
...
S úctou v Nejsvětějším Srdci Ježíšově váš
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
