Dopis rektora semináře – Veritatis splendor a dvě pojetí lidské důstojnosti a lidské svobody (1994)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. května 1994
když jsem před dvěma měsíci v Argentině přednášel na téma dopisu, který jste četli o papežově poslední encyklice Veritatis splendor (Jas pravdy), bylo mi doporučeno, že by mohlo pomoci úvodní vysvětlení. Dovolte mi, abych vám část tohoto vysvětlení nabídl nyní, protože míří k jádru mnoha zmatků v myslích dnešních katolíků.
Tento zmatek vzniká směšováním dvou zcela odlišných pojetí lidské důstojnosti a následně dvou zcela odlišných pojetí lidské svobody. Začněme dvěma pojetími lidské důstojnosti, která je poněkud snazší rozdělit.
Vezměme si například láhev vína. Jaká je hodnota nebo cena láhve vína? Odpověď: To záleží na tom, zda je prázdná, nebo plná. Prázdná třeba 10 centů. Plná třeba 10 dolarů. Lze použít stejné slovo „hodnota“ nebo „cena“ pro to, zda je láhev prázdná nebo plná, ale nelze srovnávat hodnotu prázdné a plné láhve, a pokud by někdo zaměnil tyto dvě věci tím, že by se snažil prodávat prázdnou láhev, jako by byla plná, měl by několik naštvaných zákazníků, i kdyby sklo, korek a etiketa prázdné láhve byly sebehezčí! Ve skutečnosti je reálnou hodnotou prázdné láhve pouze její potenciál být jednoho dne plná, a pokud se jako většina láhví vína naplní pouze jednou, pak je po vyprázdnění vyhozena jako bezcenná. Pokud tedy jde o láhev vína, nikoho ani nenapadne zaměňovat její pouhou potenciální hodnotu, když je prázdná, a její skutečnou hodnotu, když je plná vína.
Pokud však jde o člověka, spousta lidí zaměňuje jeho pouhou potenciální hodnotu nebo důstojnost, když je prázdný, a jeho skutečnou hodnotu nebo důstojnost, když je plný. Je to proto, že ztrátou víry lidé přestali vnímat nadpřirozené víno, o němž je řeč, milost posvěcující, a jeho hodnotu, která je nekonečně vyšší než hodnota celého pouhého přirozeného řádu. Katolík díky své víře ví, že posvěcující milost znamená účast na samotném Bohu [tj. na Božské přirozenosti – pozn. překl.], takže je zde na zemi pouze proto, aby do své smrti naplnil svou přirozenost co největším množstvím této milosti. Ví, že pokud ve chvíli smrti před svého Stvořitele předstoupí se svou přirozenou duší prázdnou a bez nadpřirozené milosti, pak ať už si své čistě přirozené výdobytky a ozdoby duše udělá jakkoliv krásné, jako mnoho etiket na láhvi, jeho Stvořitel se přesto rozzlobí natolik, že ho jako bezcenného odhodí do věčného pekelného ohně. Přirozená důstojnost člověka neboli důstojnost jeho přirozenosti, která je pouze potenciální, pokud jde o její naplnění nadpřirozenou milostí, je ničím ve srovnání s jeho nadpřirozenou neboli skutečnou důstojností, když jeho přirozenost tuto milost skutečně obsahuje.
Neboť stejně jako je láhev pro víno, tak je stvoření pro Stvořitele a přirozenost pro milost. Je pravda, že jako je láhev velmi cenná k tomu, aby nesla víno, tak je přirozený řád a lidská přirozenost nepostradatelná pro člověka, aby do ní mohl přijmout milost. Nicméně jako žádný milovník vína se zdravým rozumem neoslavuje láhve samy o sobě, tak nikdo, kdo chápe, k čemu je člověk, neoslavuje jeho pouhou přirozenou či potenciální důstojnost, ani neoslavuje člověka sama o sobě.
Problém moderního světa spočívá v tom, že ztrátou víry v Boha a v jeho posvěcující milost, nebo pozitivním odvrácením se od nich ztratil moderní svět smysl pro plnou neboli nadpřirozenou či skutečnou důstojnost člověka, a tak oslavuje svou čistě potenciální důstojnost, jako by to byla skutečná neboli plná lidská důstojnost. Je to stejné jako oslavování prázdných láhví. Jinak řečeno, člověk je nejvyšší hodnotou sám o sobě, už svou přirozeností. Zapomeňte na víno, zapomeňte na Boha. Pouze tím, že mám lidskou přirozenost, mám nejvyšší důstojnost! Nádherná láhev! Co záleží na víně? Nádherný člověk! Co záleží na milosti?
Toto – pro katolickou mysl – šílenství je implicitní učení Druhého vatikánského koncilu. Jeho Deklarace o náboženské svobodě ve své úvodní větě (převzaté ve „Veritatis splendor“ č. 31) zakládá to, co bude jejím požadavkem na náboženskou svobodu, na lidské důstojnosti, nikoliv na skutečné důstojnosti člověka, když je naplněn Bohem, ale na jeho potenciální důstojnosti, kterou má už jen tím, že je člověkem. To, že zde (č. 1) deklarace myslí potenciální důstojnost, je jasné o něco později, když deklarace (č. 2) říká, že i když člověk odmítá pravdu, stále si zachovává (důstojnost, která zakládá) jeho právo na náboženskou svobodu. Jinak řečeno, sklo je tak nádherné, že láhev na víno má právo zůstat prázdná!
Opět, abyste mohli pít víno, předpokládá to láhev nebo její obdobu, ale neznamená to, že sklo má nádheru vína! Jakmile dojde víno, láhev se vyhodí. Duše, která je prázdná a nemá v sobě milost, ať je jakkoliv přirozeně důstojná, je uvržena do pekla. Je tomu tak proto, že stejně jako skutečná nádhera láhve nespočívá v tom, že je skleněná, ale v tom, že je schopna pojmout víno, tak skutečná důstojnost lidské přirozenosti spočívá v jejím potenciálu obsahovat (poznávat a milovat) Boha, potenciálu, který je sice sám o sobě nádherný („Jak mistrné dílo je člověk,“ říká Hamlet), ale přesto není ničím ve srovnání s nádherou a skutečnou důstojností člověka, který skutečně poznává a miluje Boha.
Nyní však čtěte citát z Druhého vatikánského koncilu a z encykliky „Veritatis splendor“, která citaci přebírá (Gaudium et Spes č. 17, Veritatis splendor č. 42) tak, že se potenciální a skutečná důstojnost člověka zamlžuje a zaměňuje: „Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená, aby byl hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje ke svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky.“ Důstojnost v první z těchto dvou vět je přirozená neboli potenciální důstojnost přirozenosti člověka, který má svobodnou vůli neboli schopnost si zvolit svobodně, a nikoliv pudově nebo z donucení. Důstojnost v druhé větě je skutečná důstojnost, kterou člověk nabývá, když správně používá schopnost svobodné vůle. Tyto dvě důstojnosti se zcela liší jedna od druhé, ačkoliv druhá předpokládá první, jako víno na stole předpokládá láhev. Slovem „této“ na začátku druhé věty však Druhý vatikánský koncil tyto dvě důstojnosti staví na roveň, což se rovná tomu, že se vyhazuje nikoliv láhev, ale víno! Totéž povyšování přirozenosti na úroveň milosti nebo snižování milosti na úroveň přirozenosti, tento naturalismus, je zakotveno ve Druhém vatikánském koncilu a v encyklice „Veritatis splendor“ a znamená buď povyšování člověka na úroveň Boha, což je humanismus, nebo snižování Boha na úroveň člověka, což je ateismus, nebo obojí, tj. ateistický či sekulární humanismus. Drahý Pane, smiluj se nad námi! Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšníky, aby se v našich duších nyní i v hodině naší smrti nacházela posvěcující milost tvého Syna!
Přesnou obdobou záměny dvou důstojností člověka, je záměna jeho dvou svobod: na jedné straně jeho přirozená nebo potenciální svoboda neboli schopnost svobodné vůle, která je vlastní jeho rozumové přirozenosti a je jí nezcizitelná; na druhé straně jeho morální nebo skutečná svoboda neboli správné užívání svobodné vůle, která není vlastní jeho přirozenosti, ale je jí zcizitelná volbou jakéhokoliv hříchu
Tato záměna přirozené a morální svobody, schopnosti a jejího správného použití, svobodné vůle a „svobody slávy dítek Božích“ (Ř VIII, 21), je tak častá a škodlivá, že si zasluhuje samostatný dopis. Například ta svoboda, která je nezcizitelná, svobodná vůle, není právem, ale schopností, zatímco ta svoboda, která je právem, křesťanská svoboda, je bohužel až do okamžiku naší smrti zcizitelná hříchem. Proto hovořit o svobodě jako o „nezcizitelném právu“ je matoucí nesmysl, ale na to už zde není místo.
...
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
