Ztráta staré mše (1994)
P. James Francis Wathen
Je dobře známé, že jsem jeden z mála žijících kněží, kteří se zabývají věcí morálnosti Novus Ordo Missae. Je docela zajímavé, že většina tradicionalistických kněží se tomuto problému vyhýbá, jako by to byl nakažlivý vir. Tomuto problému se však nelze vyhnout, protože je naprosto základní a podstatný, pokud jde o naši nešťastnou situaci katolíků zbavených svých svobod. Základní proto, že morálnost každého aktu je první věcí, kterou člověk jako Boží stvoření musí stanovit: Je tento akt hříšný nebo není? Po zodpovězení této otázky se můžeme ptát na další: Je tento akt vhodný, nebezpečný, směšný atd.?
Tato otázka je podstatná proto, že každý katolík římského ritu se musí rozhodnout, co v současné krizi Církve udělá. A to, kam půjde na mši, je ústřední otázkou. To, že každý katolík musí navštěvovat mši svatou je nejzávažnější povinností. Ti, kteří tak nečiní, se za to budou Bohu zodpovídat. A Jeho neoslepí něčí vlastní smyšlená teologie. Opakuji, abych to zdůraznil, každý se musí účastnit každou neděli a o svátcích mše, pokud má přiměřenou možnost.
Čím častěji nemůže, tím naléhavější je, aby tak učinil následující neděli. Člověk tak musí učinit, je-li mše dostupná, tj. pokud mši slouží s patřičnou důstojností platně vysvěcený kněz. Nedokonalá knězova teologie z této povinnosti laika nevyjímá, protože nelze očekávat, že kněz bude neomylný, a ať už jsou laici skutečně nebo domněle vzdělaní, musí to s patřičnou pokorou odsunout stranou, aby se všemohoucímu Bohu odsloužila patřičná bohoslužba.
Jedinou výjimkou je případ, kdy kněz po návštěvnících požaduje formální souhlas s nějakou teologickou úchylkou, jako jsou například „tři křty“ nebo „sedesvakantismus“ nebo požaduje kněžskou jurisdikční autoritu nad všemi přítomnými nebo požaduje věřit v autoritu a katolicitu Druhého vatikánského koncilu nebo v přijatelnost nové mše nebo něco podobného. Jinak každé teologické zdůvodnění, které katolíka zbavuje povinnosti navštěvovat mši, když by mohl a měl, je od ďábla.
Navzdory svým teologickým omezením jsem si v roce 1970 dovolil pojednat otázku morálnosti nové mše v knize The Great Sacrilege (Velká svatokrádež). Od té doby vyvíjím úsilí, abych každého, s kým jsem hovořil, přesvědčil, že pod trestem smrtelného hříchu nesmí z žádného důvodu navštěvovat novou mši, dokonce ani kvůli svatbě, pohřbu a podobným věcem. Počet tradicionalistických katolíků, kteří tento postoj přijímají, zřejmě proporčně přesně odpovídá počtu kněží, kteří jej zastávají, což jsou jen nemnozí.
Toto téma sem vnáším kvůli tomu, že existuje šance, že si o tom přečtou někteří, kteří s tímto problémem nikdy nepřišli do styku, protože jejich kněží to odmítají učinit. V průběhu let jsem své argumenty zjednodušil, protože otázka se zredukovala na toto: Buď je sloužení nebo navštěvování nové mše smrtelným hříchem, nebo není. Je-li to smrtelným hříchem, pak je to smrtelným hříchem vždy, stejně jako křivá přísaha a velká krádež. Neexistují situace ani podmínky, kdy taková účast není hříšná. Pokud sloužení nebo navštěvování nové mše není mravně hříšné, pak jde o dobrý a povinný akt a všichni mají povinnost s tím souhlasit bez ohledu na jeho nesčetné vady.
Pokud nová mše není vnitřně špatná, je vnitřně dobrá – pak je ve všech svých podobách a evolučních mutacích mší římského ritu a Církev má právo nám nařídit ji jako takovou přijímat. Je zajímavé, že kněží, kteří odmítají novou mši prohlásit za svatokrádež, protestují, že by ani pod hrozbou smrti nikdy novou mši nesloužili, zřejmě proto, že by to znamenalo vážný kompromis s jejich vírou. Pak musejí zodpovědět, proč je sloužení nové mše z morálního hlediska něčím naprosto jiným, než je její navštěvování. Takoví kněží dávají radu nechodit na novou mši, dokonce před tím varují, ale nezakazují to pod trestem těžkého hříchu.
Novou mši klasifikují jako „příležitost ke hříchu“, čímž myslí to, že návštěvníci na nové mši slyší a vidí věci, který by mohly být škodlivé pro jejich víru. Naše argumenty proti nové mši a důvody proč ji prohlašujeme za svatokrádežnou, lze označit za vnější a vnitřní. Vnějším argumentem je Apoštolská konstituce Quo Primum papeže sv. Pia V. Pro čestného člověka neexistuje ani nejmenší šance, že by se usnesení a tresty této papežské buly nevztahovaly na Novus Ordo Missae. Pokud jde tento zákon porušit, pak jej ti, co nám dali novou mši, porušili!
V něm vydaná odsouzení nelze ani vykládat jinak, než jako autoritativní a smrtelně závažná. Jediným protiargumentem, který církevní revolucionáři proti tomu závěru vždy vytáhnou je, že to, co papež Pius V. ustanovil, mohl papež Pavel VI. legálně odsunout stranou, potlačit, zrušit, anulovat atd. Tento argument většinu lidí umlčí, protože nevědí, jak říct – nebo že by mohli a měli říct – následující: „Tato obrana je zcela mylná!“ Jeden papež nemůže anulovat všechny zákony vyhlášené některým nebo všemi jeho předchůdci zpět až ke sv. Petrovi. Jak by řekl každý, kdo má rozum: Zjevně existují věci, které papež změnit může, a věci, které změnit nemůže. Závažnost věci je pro tento případ rozhodná.
Papež sv. Pius V. nejostřejšími možnými výrazy naznačuje, že je nanejvýš jisté, že tomuto zákonu jeho nástupci nesmí odporovat nebo jej odsunout stranou. Předkládám několik příkladů:
„A tak, aby mohli a směli tohoto misálu svobodně a právem užívat při zpívané nebo čtené mši v kterémkoli kostele a bez výčitek svědomí, bez hrozeb nějakými tresty, odsuzováním a zákazy, svou apoštolskou mocí a to navždy povolujeme. Ani vysocí hodnostáři, administrátoři, kanovníci, kaplani a jiní kněží světští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno.
A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke změně tohoto misálu, ani přítomná listina nemůže být nikdy odvolána nebo zmírněna, nýbrž zároveň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“
„Tedy vůbec nikdo z lidí nesmí zrušit tuto stránku našeho povolení, ustanovení, nařízení, rozkazu, koncese, dovolení, prohlášení vůle, rozhodnutí a zadržení (zákazu), ani se jí v nerozvážné opovážlivosti protivit. Jestliže by se však někdo odvážil zkusit to, nechť ví, že ho stihne hněv všemohoucího Boha a jeho apoštolů Petra a Pavla.“
(Apoštolská konstituce Quo Primum, papež sv. Pius V., 14. července 1570)
Kdokoliv, kdo říká, že tato slova neznamenají to, co říkají, a to, že nemají trvalou platnost, prohlašuje, že neexistují žádná slova, která by takovou sílu měla. Říká navíc, že neblahý a revoluční papež jako byl například papež Pavel VI., může legálně, i když ne morálně, zrušit všechny zákony Církve, s výjimkou těch, které mají vztah k přirozenému zákonu a Desateru Božích přikázání, a že všichni katolíci jsou ve svědomí vázáni to přijmout. Krátce řečeno, Církev nemá žádný způsob, jak něco ustanovit na věčnost, ani žádný způsob, jak se bránit proti nepřátelům ve svém nitru.
Mělo by to být zbytečné, ale vkládám zde poznámku, že pokud jde o mši, neměla by se zde uvádět papežská neomylnost, protože je na tento případ neaplikovatelná. Papežská neomylnost má co do činění s naukou, nikoliv s rozhodováním v liturgických záležitostech a ani se samotnou Boží liturgií. Vnitřním argumentem proti nové mši je uvažování nad tím, co nová mše je. Mělo by stačit říct, že nová mše není starou mší, není jen překladem staré mše, není revizí nebo aktualizací či modernizací staré mše. Není to dokonce ani zkažená forma staré mše. Je to nová věc, nová forma, nový výtvor.
Bez ohledu na to, že připomíná starou mši, není to vůbec „mše“, ale zbraň! Důvod, proč to jsme schopní říct je, že teologie nové mše je zcela odlišná od staré mše. Její účel – její důvod existence – je zcela odlišný a nepochybně protikladný vůči staré mši. Pokud člověk není schopen pochopit a přijmout tuto skutečnost, bude nadále popírat, že je to svatokrádež a bude zastávat názor, že ji on i každý jiný může navštěvovat dle svého rozmaru.
Účelem staré mše je přinášet obnovovanou kalvárskou oběť při svátostném rituálu. Ústředním a hlavním účelem nové mše je zničit starou mši tím, že ji násilně vytlačí, aby přestala existovat. Druhým a pomocným účelem nové mše je učit lid antináboženství koncilní revoluce: humanismus, modernismus, liberalismus a koncilní antikatolicismus. To, že jejích záměrů bylo dosaženo, prokazuje stav Církve dnes.
Že právě tohle zamýšleli ti, kteří zavedli novou mši, prokazuje skutečnost, že i tváří v tvář ničení víry lidu nadále díky své právní moci propagují a chrání novou mši a pronásledují ty, kteří se pevně drží tradiční Víry. A nadále neústupně zastávají lež, že stará a pravá mše byla zakázána.
Velkým problémem, který má mnoho lidí, je vidět věci, na které se dívají. V případě menších záležitostí vzniká díky takové slepotě nebo zatemnělosti jen malá škoda nebo nevzniká žádná, třeba když se nevnímá, že „moderní umění“ je antiuměním nebo když se nerozpoznává, že Amerika je socialistickým policejním státem. Nevidět záměrné a rozhodné úsilí ke zničení mše, když je tato skutečnost tak křiklavá a nepopiratelná, je vážně zaviněné. Hlavní potíží, že v tomto případě nevidíme zjevné, je to, že pachateli jsou papežové, biskupové a kněží posledních třiceti šesti let. Člověk musí dát stranou to, aby bral v potaz domnělou významnost a úctyhodnost těch, kteří na nás takové špatnosti strhli, a musí se soustředit na špatnosti samotné, počínaje Novus Ordo Missae. Mnohem vážnějším problémem je, že mnozí lidé i v tento pozdní čas nevědí o existenci světového spiknutí, které zosnoval sám Satan. Satan chce zničit všechny dobré věci, zvláště však nadpřirozený život lidí, kteří jsou v Církvi jedno s Kristem. Způsob, jak zničit tento život milosti je, zničit jejich víru a mši svatou, která je naším primárním zdrojem milosti. Mše je tím aktem, jímž mystický Kristus, „Celý Kristus“, abych použil vyjádření sv. Augustina, Kristus, věčný velekněz, se všemi těmi, kteří s Ním jsou jedno skrze křest a Eucharistii, obětuje Své vtělené Božství Otci v adoraci a lásce.
Tento rituální akt slavený na bezpočtu míst po celém světě, byl zdrojem vší milosti, kterou lidé pro své obrácení, a spásu dostávali skrze Ducha Svatého. Před novou mší byla tato mše sloužena všude ve stovkách tisíc kostelů a kaplí. „Od východu slunce až do jeho západu,“ se Kristus obětoval za lidi v usmíření, v prosbách a při bohoslužbě. S výjimkou těch kněží a lidí, jež se odvažují vzdorovat těm, kteří nenávidí pravou mši a mají dočasnou kontrolu nad věcmi, byla kvůli nové mši pravá Oběť smetena z povrchu země.
To, co se nazývá novou mší, Boha uráží víc než všechny protestantské obřady a pohanské rituály světa, protože to napodobuje a zesměšňuje svatou Oběť a zároveň to zrádně klame ty, kteří ji navštěvují. Je to nejvyšší akt nezákonnosti a pokrytectví, když se předstírá, že jde o modlitbu, i když to není nic jiného než parodie a šaráda.
A právě tím to je, bez ohledu na dobré úmysly předsedajícího kněze a jeho důvěřivých lidí. Velký stupeň zla nové mše spočívá v oklamání dobře smýšlejících lidí, ačkoliv po tak dlouhé době je lze jen stěží omluvit. Kdyby mělo být zhašeno světlo po celém světě, takže by ve dne v noci existovala jen temnota, nebyla by to větší tragédie, než potlačení pravé mše. To je touhou a cílem ďábla již od Poslední večeře – zbavit svět nenáviděné Oběti. Je proti tomu však bezmocný.
Nic nemůže Boha víc urážet nebo škodit lidem, než to, co učinili naši náboženští představení. Zvažte všechny hříchy světa: všechno rouhání, nečistotu, ukrutnosti, ustavičné a zbytečné války, vraždy, rozvody, potraty, lži, zrady, opuštění Boha atd. atd. Všechny tyto věci nejsou ničím ve srovnání se ztrátou mše svaté, protože prostřednictvím mše se pro svět získává odpuštění a milosrdenství, prostřednictvím mše je navzdory všemu Bůh zaslouženě uctíván.
Zdroj: CathInfo.com
Překlad: D. Grof
