Náš bratr Jidáš (2023)
Atila Sinke Guimarães
31. března 2023
Jak se blíží Svatý týden, zveřejnil oficiální vatikánský tiskový orgán L´Osservatore Romano článek Simona Caleffiho s názvem „Náš bratr Jidáš – pochybnosti a otázky ohledně Jidášovy zrady“. Jeho cílem je přesvědčit čtenáře, aby měli sympatie k Iškariotskému, a naznačit, že byl díky milosrdenství Našeho Pána Ježíše Krista spasen.
Vatikánský tiskový orgán naznačuje, že Jidáš upřímně litoval – L´Osservator Romano 29.3.2023
Tento článek přichází těsně po různých incidentech, kdy papež František zmiňoval Jidáše jako člověka, který byl katolickou Církví a dějinami špatně pochopen. Ve skutečnosti byl prý člověkem, který litoval svého nechvalného činu. Stal by se patronem a symbolem „marginalizovaných menšin“ utlačovaných tyranskou Církví.
František je natolik přesvědčen o Jidášově „nevinnosti“, že veřejně prohlásil, že má za svým papežským pracovním stolem obrázek zpodobňující jeho sebevraždu. Při několika příležitostech vyjádřil svůj neotřelý názor na tohoto Zrádce – jehož Církev dle Tradice zavrhuje do pekla. Web Tradition In Action již některé Františkovy poznámky analyzoval ([česky] zde, zde a zde).
Tento trend není nový. P. Hans Urs von Balthasar, rádce Jana Pavla II. i Benedikta XVI., považoval Jidáše za „temnou stranu“ Vykoupení, zatímco Náš Pán byl jeho „světlou stranou“. Zašel až tak daleko, že nepřímo říkal, že Vykoupení bylo souběžně provedeno Ježíšem zavěšeným na Kříži a Jidášem visícím na fíkovníku. Ježíš se dvěma zloději Dismasem a Gestasem a zrádcem Jidášem tvořili Církev Zavržených, což je nejlepší vyjádření Kristova poslání.
Podle von Balthasara není nejpravdivější Církví, která reprezentuje nejhlubší aspekt reality, ani petrovská Církev, tj. oficiální Církev apoštolů – kteří při Umučení utekli – ani janovská Církev, Církev lásky reprezentovaná sv. Janem, Naší Paní a svatými ženami u paty Kříže. Tyto dvě podoby Církve reflektují pouze pozitivní stránku utrpení. Církev, která je nejvíce sjednocená s Naším Pánem a jedna s Ježíšem Kristem, je Církev Jidášova, Církev Zavržených.
Tuto morbidní teorii – spolu s dalšími urážkami vůči naší Svaté matce Církvi – jsem důkladně analyzoval s patřičnou dokumentací v jednom ze svazků mé sbírky o Druhém vatikánském koncilu. (1)
Toto je myšlení stojící za zmíněným článkem v L´Osservatore Romano.
Článek „Náš bratr Jidáš“ a stejně tak i Františkův postoj a von Balthasarova mylná teze se zakládají na překrouceném výkladu pasáže ze sv. Matouše, kde se píše:
„Tehdy vida Jidáš, který ho zradil, že jest odsouzen, z lítosti vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším se slovy: »Zhřešil jsem, poněvadž jsem zradil krev spravedlivou!«“ (Mt. 27:3–4)
Katolíkům se dnes prezentuje krajně přecitlivělý výklad této pasáže, aby je přesvědčil, že Jidáš ve skutečnosti upřímně litoval. Výklad těchto slov ze strany Církve byl však po mnoho století zcela opačný. Nejproslulejší exegeta P. Cornelius á Lapide, S.J., totiž při úvaze o této multisekulární katolické nauce prohlašuje:
„Pokání, o nějž Jidáš usiloval, nebylo skutečným a ryzím pokáním, protože to zahrnuje naději na odpuštění. Toto [pokání] ale bylo vynuceno mukami a zoufalstvím, takovými, jaké vyvolává špatné svědomí, které mučí a usvědčuje zavržené, kteří jsou trýzněni pekelným ohněm.“ (In Mattheum 27:3–4 in Commentaria in Scripturam Sacram, Paříž, Louis Vivés 1877, sv. 15, str. 597)
To je docela přísná nauka Církve, která sama o sobě ukazuje, jak mimo je přecitlivělý výklad Františka, von Balthasara a Caleffiho. Tito progresivističtí autoři někdy citují prokletí Jidáše ze strany Našeho Pána, snaží se ho však nebrat v úvahu, když prohlašují, že pak s Jidášem v Getsemanské zahradě zacházel jako s přítelem.
Ve skutečnosti se toto prokletí nedá přehlédnout, protože v zahradě Jidáš díky popření poslední milosti pokračoval ve své neblahé zradě.
Lapide v komentáři k pasáži, v níž Náš Pán proklíná Jidáše – „...běda tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ (Mt. 26:24) – říká:
„Zrada Jidáše byla svatokrádeží, přímo spáchanou vůči samotné osobě Krista a Boha: Proto to byla skutečně Kristovražda a Bohovražda. Je tedy velice uvěřitelné, že Jidáš dlí v nejhlubších hlubinách pekla vedle Lucifera a je tam nanejvýš trpce mučen. A toto je tím, co je trápení a co zde Kristus zamýšlel, pokud jde o další zatracence.“ (Mt. 26:24), ibid. str. 553)
Sv. Jeroným také v komentáři o trápení Našeho Pána říká, že: „bylo ohroženo zatracení i peklo, neboť je mnohem lepší neexistovat, než existovat tak, abychom byli vždy nešťastní a neustále hořící v pekle“. (Apud á Lapide, ibid., str. 553)
Tito progresivističtí autoři také ignorují nejdrsnější pasáž o Jidášovi, v níž sv. Jan potvrzuje, že ďábel posednul Jidášovu duši poté, co přijal při Poslední večeři Svaté přijímání:
„Ježíš odpověděl: »Ten je to, komu já podám namočenou skývu.« A namočil skývu a podal ji Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po té skývě vešel do něho ďábel.“ (Jn. 13.26–27)
Ve skutečnosti á Lapide vysvětluje:
„Jidáš byl vůči této Kristově lásce nevděčný. Přijal namočenou skývu [Svaté přijímání] špatným způsobem, protože si myslel, že Kristus mu namočenou skývu podal z nenávisti a opovržení, aby jeho zločin odhalil apoštolům. Proto Jidáš, který se tehdy vyňal z povolání Kristova apoštola a z kolegia apoštolů, přešel k Satanovi a Židům jako zběh a apostata.“ (Jn. 13:27, á Lapide, ibid., sv. 16, str. 532)
Jako další komentuje tutéž pasáž sv. Ambrož:
„Když sám Satan vstoupil do Jidášova srdce, Kristus jej opustil, a ve chvíli, kdy Jej [Jidáš] přijal [v Eucharistii], ztratil Jej. Proto je psáno Po Přijímání do něj vstoupil Satan.“ (Apud ibid.)
Á Lapide podává výčet některých známých světců, aby vysvětlil důvody, proč ďábel posednul Jidáše:
„A ďábel do něj vstoupil ze tří důvodů: za prvé, kvůli Jidášově nevděku, říká sv. Augustin, protože když vůči němu Kristus konal všechny oficiální činy lásky a Jidáš nebyl pohnut, byl ponechán, aby jej ďábel zcela posedl.
Za druhé, proto, že ďábel již věděl z předešlých slov Pána a ze znamení, že je Jidáš zatvrzelý ve zlu a opuštěný Pánem, jak říká Chrysostom.
Za třetí, proto, že Jidáš sám si uvědomoval, že již byl všem odhalen a je izolován od učedníků a od Mistra a tudíž byl utvrzen ve zlu a v zoufalství a zřetelně dal své srdce ďáblu ... říká dle sv. Chrysostoma Euthymius.“ (ibid)
Tyto texty jsou jen vzorkem tvrdosti Našeho Pána, evangelistů a tradičního Magisteria Církve, pokud jde o Jidáše a neblaze proslulou zradu, kterou spáchal vůči Vykupiteli. Slouží k tomu, aby ukázaly, jak mylný je výklad, že Jidáš byl upřímný muž, který se na konci svého života obrátil.
Cožpak papež František a tito autoři neznají Magisterium k tomuto tématu? Určitě jej znají. Cílevědomě ale prosazují svou agendu s jasným přáním zvrátit tuto nauku a vnutit své vlastní nové myšlení, které je naprosto v protikladu ke katolické víře.
Doporučuji svým čtenářům, aby byli podezřívaví vůči těm, kteří obhajují Jidáše. Zítra mohou obhajovat Jidášova pána, přesně toho, který vstoupil do jeho duše poté, co na Zelený čtvrtek přijal Svaté přijímání.
To je můj příspěvek k rozjímání ve Svatém týdnu dva dny před tím, než začne.
Poznámky
1) Sbírka Lamma sabachtani, sv. III, Animus Injuriandi II, Los Angeles, TIA, 2011, str. 161–176.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
