Zapomenutý rozhovor se sestrou
Lucií (1946)
Poznámka
REX!: Tento rozhovor vedl P. William Thomas Walsh
prostřednictvím tlumočníka se sestrou Lucií z Fátimy 15. července 1946.
Rozhovor je epilogem jeho velmi populární knihy „Our Lady of Fátima“ vydané
v roce 1947. Z rozhovoru mimo jiné jednoznačně vyplývá, že komunismus
se v případě nesplnění požadavků Panny Marie rozšíří po celém světě. Za
pozornost stojí také dodatečné otázky v poznámkách na konci článku.
***
Biskup da Silva a sestra Lucie v roce 1946
Bylo to
v ženském klášteře Kongregace sester svaté Doroty ve Vilaru poblíž Porta,
kde jsem měl tu čest vést v pondělí odpoledne dne 15. července 1946
rozhovor se sestrou Marií das Dores [řádové jméno, které si Lúcia Abóbora dos
Santos zvolila – pozn. překl.]. Nejprve se zdálo, že jí to není příjemné, a asi
nebylo, protože takové rozhovory má velmi nerada, a podvoluje se jim pouze tehdy,
pokud je jí to nařízeno. Nervózně si mačkala ruce. Její světle hnědé oči vypadaly poměrně
obezřetně a nevlídně. Ve vysokém a nesmělém hlase nebylo mnoho přesvědčivosti.
O pár chvil
později jsem na tento první dojem skoro zapomněl. Začala se cítit víc
v klidu. Ráda se smála, a když se usmála, na obou tvářích se jí objevil
malý důlek. Její hlas teď zněl přirozeně a jistě. V této tváři se také
zračila inteligence a šarm. Nebylo možné ji nemít rád a nedůvěřovat jí.
Nejprve jsem
jí položil několik otázek z Ameriky. Některé z nich možná byly zřejmé
a zbytečné. Jedna byla od sochaře, který chtěl vědět, zda růženec
v ruce Naší Paní měl 5 nebo 15 desátků.
„Nepočítala
jsem je,“ řekla rychle s uličnickým úsměvem.
„Když vám
Anděl míru podal Svaté přijímání v Cabecu, vypadalo to jako sen nebo
vidění, nebo to bylo jako ve skutečnosti, když přijímáte Svátost oltářní
v kostele?“
Váhala
s volbou správných slov. „Nemohu si tím být naprosto jistá, protože jsem
v průběhu tohoto prožitku nebyla v běžném stavu mysli. Ve zjevení
Anděla a v tom, co řekl a udělal, bylo něco tak důvěrného, tak niterného,
tak intenzivního. Jsem však přesvědčená, že to bylo jako skutečný prožitek
přijímání v kostele, protože jsem cítila dotek Svaté hostie.“
„Viděla jste
v roce 1927 Našeho Pána?“
„Dvakrát.“
Odpověď byla okamžitá a věcná. Nebylo mi však dovoleno zeptat se jí na to, co
řekl. Nebylo mi ani dovoleno zeptat se jí na rozhovory, které s Naší Paní
vedla v roce 1917. Je dobře známé, že proběhlo několik takových zjevení.
Podle časopisu Voz de Fátíma (Hlas
Fátimy), který je publikován ve svatyni, jí Blahoslavená Matka v její cele
10. prosince 1925 řekla: „Pohlédni, má dcero, na mé Srdce obklopené trny, jimiž
jej nevděční lidé zraňují svým rouháním a neřestmi. Ty se mě alespoň snažíš
utěšit, a já prohlašuji, že v hodině smrti pomůžu milostmi nutnými ke
spáse všem těm, kteří se o prvních sobotách v pěti po sobě jdoucích
měsících vyzpovídají, přijmou Svátost oltářní, odrecitují část mého růžence a
budou mi dělat společnost při 15minutovém rozjímání o jeho tajemstvích
s úmyslem nabídnout mi náhradu.“ Sestra Dores to uvedla ve známost a dalo to
silný podnět k pobožnosti k Neposkvrněnému Srdci.
Rozhovor
pokračoval:
„Když jste
oznamovala slova tohoto Anděla a Naší Paní, použila jste přesná slova, jak byla
vyřčena, nebo jenom jejich obecný smysl?“
„Andělova
slova měla pronikavou a intenzivní povahu, nadpřirozenou reálnost, kterou nelze
zapomenout. Zdálo se jako by se přesně a nesmazatelně vryla do paměti. U slov
Panny Marie to bylo jiné. Nemohla jsem si být jistá, že každé slovo bylo
přesné. Byl to spíše smysl [těch slov], který ke mně přicházel a to, co jsem
pochopila, jsem převedla do slov. Není jednoduché to vysvětlit.“
„Naše Paní
vám ukázala mnoho duší, které jdou do pekla. Měla jste z její strany dojem,
že je více duší zatraceno než spaseno?“
To jí trochu
pobavilo. „Viděla jsem ty, které jdou dolů. Neviděla jsem ty, které šly
nahoru.“
„Vypadá
socha ve svatyni v Cova da Iria jako Panna Maria, kterou jste tam viděla?“
„Ne, ani moc
ne. Byla jsem zklamaná, když jsem ji viděla, kvůli jedné věci – byla příliš
veselá, příliš alegre. Když jsem Naší
Paní viděla, byla víc triste
[smutná], nebo spíše měla více lítosti. Bylo by však nemožné popsat Naší Paní a
bylo by nemožné udělat sochu tak krásnou jako je ona.“ Na chvíli opustila
místnost a vrátila se s malým obrázkem Naší Paní na jakémsi průhledném
plastovém materiálu, nejjednodušším a nejprostším, jaký jsem kdy viděl, a
podala mi ho. „Toto je obrázek, který se nejvíc blíží tomu, co jsem viděla,“
řekla. „Zdálo se, že Naše Paní je celá vytvořená ze světla a její oblečení
také. Nebyl tam žádný zlatý lem, žádné zdobení.“
„V mnoha
knihách o Fátimě se modlitba, kterou po vás Naše Paní žádala recitovat po
desátcích růžence, podává v nějaké takovéto formě: » Pane Ježíši, odpusť
nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, smiluj se nad dušemi
v očistci, zvláště těmi nejopuštěnějšími.« Je to správně?“
„Ne, není,“
odpověděla rozhodně. „Správná forma je ta, kterou jsem sepsala ve své zprávě o zjevení
z 13. července. »Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného
ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství
nejvíce potřebují.«“ (1)
„Četla jste
někdy díla svaté Terezie z Ávily?“ Měl jsem na mysli zvláště popisy
nestvořeného světla v díle Libro de
su vida.
„Ne. Část
z nich nám četli v refektáři.“
„Měla jste
od Naší Paní nějaké zjevení o konci světa?“
„Na tuto
otázku nemohu odpovědět.“
„Někteří
lidé jsou přesvědčení, že Hyacintina vize pronásledovaného papeže odkazovala na
nějakého konkrétního pontifika. Někteří jsou přesvědčení, že ten koho viděla,
byl současný Svatý Otec.“
„Hyacinta
řekl, že to byl papež. Neexistovalo nic, co by naznačovalo nějakého konkrétního
papeže.“
„Proč jste
tolik let neřekla nic o Andělovi míru?“
„Nikdo mi
neřekl, abych to udělala. Jsem vázána poslušností. Kněz, kterému jsem se o tom
v té době zmínila, mi řekl, abych o tom znovu nemluvila. Nikdy jsem to
neudělala, dokud mi biskup neřekl, abych všechno sepsala.“
Vysvětlila
všechny různé účinky zjevení Anděla a Naší Paní velmi podobnými výrazy, jako
byly ty, které použila ve svých pamětech. Zdálo se, že má velkou zálibu
v takových slovech jako „intimo“
a „intenso“. Její vzpomínky byly
jasné a přesné. „Anděl nás zanechal vyčerpané, bezmocné, přemožené a na celé
hodiny jsme zůstali ztracení. Naše Paní nás vždy zanechala rozzářené a
radostné.“
Nakonec jsme
došli k důležitému předmětu druhého červencového tajemství, o němž bylo
zveřejněno tolik různých a odporujících si verzí. Lucie dala na srozuměnou, že
Naše Paní nežádala o zasvěcení světa
Neposkvrněnému Srdci. Žádala konkrétně o zasvěcení Ruska. Samozřejmě nekomentovala skutečnost, že papež Pius XII.
v roce 1942 zasvětil Neposkvrněnému Srdci svět, nikoliv Rusko. Vícekrát
však se záměrným důrazem řekla:
„To, co Naše
Paní chce, je, aby papež a všichni biskupové světa zasvětili Rusko jejímu
Neposkvrněnému Srdci v jeden konkrétní den. Pokud se to stane, ona obrátí
Rusko a bude mír. Pokud ne, omyly Ruska se rozšíří ve všech zemích světa.“
„Znamená to
podle vás, že každá země bez výjimky podlehne komunismu?“
„Ano.“
Bylo jasné,
že cítí, že přání Naší Paní ještě nebyla vyplněna. Lidé se musí modlit růženec,
konat oběti, přijmout Svatost oltářní o prvních pěti sobotách, modlit se za
Svatého Otce.
„Řekla vám
Naše Paní někdy něco o Spojených státech amerických?“
Letmo se na
mě udiveně podívala a pak se s nepatrným pobavením usmála, snad jako by
chtěla naznačit, že Spojené státy nebyly v obecném schématu věcí tak
důležité, jak si představuji.
„Ne,“ řekla
mírně. „To nikdy neudělala. Já bych si však přála, abyste za mě ve Spojených
státech sloužil mše!“ Slíbil jsem to a ona řekla, že se za mě bude modlit.
Bylo skoro
osm a již jsme hovořili skoro tři hodiny. U rozhovoru byla přítomná matka
Pignatelli, otec Galamba, otec Rocha, otec Furtado a pan Daniel Sullivan. Matka
nám všem dala limonádu a koláče. Ona a sestra Maria das Dores nás následovaly
do sloupořadí. Spala zde černá kočka v posledním teple zapadajícího
slunce. Vzduchem se nesla vůně růží a gardénií z jedné ze šesti
nádherných zahrad kláštera. Když jsme odcházeli, sestra Maria das Dores, která
do tohoto domu vstoupila jako Lucia Abóbora, se naklonila přes zábradlí a
rozloučila se s námi milým úsměvem. (2)
Poznámky:
1) „Ó meu
Jesus, perdoai-nos e livrai-nos do fogo do inferno; levai as alminhas todas
para o Céu, principalmente aquelas que mais precisarem.“
2) Po mém
návratu z Portugalska jsem sepsal několik otázek. Jeho Excelence biskup
z Leira byl tak hodný, že je poslal sestře Dores. Její odpovědi napsané
17. února 1947 se ke mně dostaly příliš pozdě, aby se dostaly do prvního vydání
této knihy. Zde podávám souhrn a cituji ty nejdůležitější:
Specifický
požadavek Naší Paní, že Rusko má být
zasvěceno jejímu Neposkvrněnému Srdci „papežem a všemi biskupy světa ve
zvláštní den“ byl vznesen v roce 1927, deset let po původních zjeveních.
Otázka:
„Zasvětí dle vašeho názoru papež a biskupové Rusko Neposkvrněnému Srdci teprve
poté, co splní svou povinnost laici při růžencích, obětech, Svatých přijímáních
o prvních sobotách atd.?“
Odpověď:
„Svatý Otec již Rusko zasvětil, když jej zahrnul do zasvěcení světa, nebylo to
však učiněno ve formě, kterou určila Naše Paní – nevím, zda to Naše Paní přijme
tímto způsobem, aby to vyhovělo jejím slibům. Modlitba a oběť jsou vždy nutnými
prostředky, jak na sebe přivolat milosti a požehnání Boží.“
Otázka:
„Napsala jste o přáních Naší Paní papeži Piu XI.?“
Odpověď: „V
roce 1929 jsem napsala přání a požadavky Našeho Pána a Naší Paní, jež byly
tytéž, a předala jsem dopis svému zpovědníkovi. Tehdy to byl důstojný pán
Bernardo Goncalves, jezuita, nyní představený misie v Leifidizi na
Zambezi. Důstojný pán jej předal Jeho Excelenci, nejdůstojnějšímu otci
biskupovi z Leira, a o něco později byl předán Jeho Svatosti Piu XI.
Neznám přesné datum, kdy byl předán Jeho Svatosti nebo jméno člověka, kterého
můj zpovědník využil. Dobře si však pamatuji, že můj zpovědník mi řekl, že si
Svatý Otec tuto zprávu zdvořile vyslechl a slíbil, že ji zváží.“
Otázka:
„Můžete mi dát stručný popis jakýchkoliv jiných zjevení, která jste obdržela od
roku 1917?“
Odpověď:
„To, co už bylo ze zjevení po roce 1917 zveřejněno, se mi jeví jako
dostačující k umožnění realizace přání Našeho Pána, a nemyslím si, že je
vhodná chvíle uvádět cokoliv dalšího.“
Zdroj: P. William
Thomas Walsh, Our Lady of Fátima, The
Macmillan Company, New York, 1947, str. 223–228
Překlad: D. Grof
