úterý 9. července 2019

Otázka kanonického uznání (2019)


Otázka kanonického uznání (2019)
Je schismatickým postojem říct, že kanonické uznání není realizovatelné před tím, než se Řím vrátí k Tradici?
Maubert
22. června 2019
publikováno v Le Sel de la Terre č. 107
***
Důvody pro souhlasnou odpověď
  • První důvod
Odmítnutí jurisdikce, jež nám je nabídnuta, se rovná popírání veškeré jurisdikce, která pochází od papeže. Odmítat však jurisdikční primát římského pontifika je charakteristickou vlastností schizmatiků.
  • Druhý důvod
Popírat společenství s papežem a většinou věřících v průběhu stále více let nám přineslo schizmatický postoj: necítíme potřebu začlenit se do „viditelného rozmezí“ Církve, takže jsme ztratili Sensus Ecclesiae [církevní vědomí].
  • Třetí důvod
Stát stranou církevních autorit, když po nás požadují, abychom opustili víru a starobylou liturgii, je pochopitelné a omlouvá „schizma“; ale protože dnes jsme přijímáni „jací jsme“, stalo se naše chování bezdůvodným a schizma je formální.
  • Čtvrtý důvod
Místo Tradice musí být v „oficiálním rozmezí“ Církve, aby zůstávala [Tradice] viditelná.
Názory tvrdící opak
Nadále vyznávat víru všech časů a slavit tradiční bohoslužbu mimo koncilní církev nikdy nebylo arcibiskupem Lefebvrem považováno za schizma: „skutečně reprezentujeme katolickou Církev“, (1) říkal, a tak to bylo i po biskupských svěceních v roce 1988, právě poté, co jej Jan Pavel II. exkomunikoval.
Proč bychom nyní měli být schizmatičtí, když zastáváme vůči modernistickému Římu tentýž postoj?
Detailní odpověď
  • Co je schizma?
Schizma, říká kardinál Billot, odporuje jednotě společenství. [...] Je zapříčiněno dvěma způsoby:
- Za prvé, jestliže člověk přímo odmítne poslušnost nejvyššímu pontifikovi a nepřijímá to, co mu nařizuje, nikoliv z hlediska toho, co se nařizuje (protože to by se rovnalo pouhé neposlušnosti), ale z hlediska autority, která nařizuje, tj. odmítá uznat papeže jako hlavu a představeného.
- Za druhé, jestliže se člověk přímo odděluje od společenství katolických věřících například tak, že se chová jako oddělená skupina. (2)
Na první pohled se tradicionalisté zdají být schizmatičtí dvěma způsoby:
- absence účinného vztahu závislosti naznačuje, že neuznávají autoritu papeže;
- a zdá se, že vytvářejí jistý druh „malé církve“ a jsou nazýváni „lefebvristé“ nebo „integristé“, přičemž se odmítají mísit s ostatními věřícími.
  • Pouto víry jako první
Když však papež Lev XIII. v encyklice Satis Cognitum hovoří o Církvi, říká toto:
Nezbytným základem této niterné a dokonalé svornosti mezi lidmi je však shoda a sourodost mysli; z toho pak také přirozeně vyplývá souzvuk ve vůli a jednomyslnost v jednání. To je důvodem, proč podle svého božského úradku dal příkaz, aby v jeho Církvi panovala jednota ve víře: ctnost víry je totiž mezi všemi podmínkami sjednocení člověka s Bohem, a proto jsme také přijali jméno věřících.“
O několik let později Pius XI. ve své magisteriální encyklice, Mortalium Animos, odsuzující falešný ekumenismus, znovu pojednává tutéž myšlenku:
Poněvadž tedy láska spočívá na základě neporušené a upřímné víry, musí učedníci Kristovi býti navzájem spojeni svazkem jednoty víry.“
Z těchto papežských nauk vyplývá, že v Církvi existuje fundamentálnější jednota než jednota společenství: je to jednota víry. A aby byla jednota víry skutečná, je pro ni naprosto nezbytné, aby měla jednotu víry. Proto je jasné, že prvními schizmatiky jsou heretici: „Hereze,“ říká kardinál Billot, „je schizmatem, protože přímo odporuje jednotě víry.“ Člověk může odporovat jednotě společenství, aniž by odporoval jednotě víry, ale nemůže odporovat jednotě víry, aniž by neodporoval jednotě společenství, protože ta první je základem té druhé.
  • Ti, kteří se odchylují od víry, páchají schizma
Když zvážíme situaci Církve od Druhého vatikánského koncilu, vidíme, že lidé, kteří zaujímají pozice autority, jsou prodchnutí liberalismem a modernismem. Zavedli reformy, jež ničí Církev, protože odporují tradiční víře a bohoslužbě. A tím se rozcházejí s Tradicí mnoha staletí, tj. s konečnou platností se rozcházejí s jednotou víry; a jednota společenství, jíž se snaží dosáhnout, je pouze pseudojednotou, protože ztratila svůj skutečný základ. Modernistická hierarchie je heretická, dokud je modernistická: odporuje jednotě víry tím, že hlásá své omyly a v důsledku toho odporuje jednotě společenství. Jinak řečeno, koncilní církev je schizmatická, protože usiluje o dosažení jednoty, která již není katolickou jednotou.
Arcibiskup Lefebvre jasně řekl:
Koncilní církev je prakticky schizmatická. [...] Je to v podstatě exkomunikovaná církev, protože je to modernistická církev. Papež chce vytvořit jednotu bez jednoty víry. To je společenství. Společenství pro koho? pro co? v čem? To již není jednota. Ta může být dokonána pouze v jednotě víry.“ (3)
  • A papež?
Jak vysvětluje kardinál Journet v Církvi Vtěleného Slova (4), papež sám může hřešit proti církevnímu společenství tím, že poruší jednotu směřování, což by nastalo, kdyby neplnil svou povinnost a odmítal Církvi směřování, jež se od něj oprávněně očekává ve jménu toho, který je větší než on, Krista, zakladatele a neviditelného vůdce. A to je bohužel bolestná situace, v níž se od koncilu nacházíme. Jestliže se arcibiskup Lefebvre držel stranou modernistické hierarchie a koncilní církve, bylo to kvůli věrnosti Tradici, kdy odmítal spáchat schizma a rozejít se s jednotou víry, jak byla v Církvi vždy zachovávána. „Církev,“ řekl P. Calmel, O.P., není mystickým tělem papeže, ale Krista.“ (5) Jestliže tedy papež selhává ve svém úřadu do té míry, že propaguje herezi a schizma, pak je lepší uposlechnout Krista a zůstat věrný Církvi všech časů, i když to znamená snášet hněv autorit u moci. Arcibiskup Lefebvre upřednostňoval držet se stranou od této hierarchie a této falešné jednoty:
Opustit tedy oficiální Církev? Do jisté míry ano, samozřejmě. Jestliže jsou biskupové v herezi, je nutné opustit tyto biskupy, jestliže člověk nechce ztratit svou duši. Jestliže odejdeme od těchto lidí, je to naprosto totéž jako s lidmi, kteří mají AIDS. Nechceme ho chytit. Oni však mají duchovní AIDS, [a] takovéto nakažlivé nemoci. Chceme-li zůstat zdraví, nesmíme jít s nimi.“ (6)
  • Původ našeho postoje
V praxi katolík nesmí chtít a nemůže být ve společenství s hierarchií, která upřednostňuje modernismus, liberalismus a ekumenismus, jež jsou odsouzeny papeži a směrují věřící na cesty cizí Tradici. Je lepší snášet pronásledování, kritiku, přízviska „schizmatiků“ a „exkomunikovaných“, nežli spolupracovat na podnicích této hierarchie a na ztrátě duší.
Poznámky:
1) Fideliter 70, str. 6
2) Kardinál Billot, L´Eglise, sv. II, Publikace Courrier de Rome, 2010, str. 69-70
3) Fideliter 70, str. 8
4) Kardinál Journet, L´Eglise du Verbe Incarné, Desclée de Brouwer, Fribourg, 1962, sv. II, str. 839
5) Pére Roger-Thomas Calmel, O.P., Del´Eglise et du pape, in Itinéraires 173, květen 1973, str. 28
6) Přednáška v Écône, 9. září 1988, citováno in Fideliter 66, str. 28
Překlad: D. Grof