Komentář Eleison DCXXV – „Prométheus“ – Modloslužba (2019)
(625)
6. července
2019
„PROMÉTHEUS“ – MODLOSLUŽBA
Část první – Podstatou Druhého vatikánského koncilu (DVK) je oslava člověka
maskovaná oficiálními představiteli Církve jako katolicismus. Část druhá – Nový
člověk DVK je osvobozený: od reality skrze subjektivismus; od morálky skrze
svědomí; od přirozenosti skrze svědomí. Část třetí – Novocírkev DVK již není
proti světu, ani proti jiným náboženstvím, je to Novocírkev přívětivosti a
dialogu se všemi. Ve čtvrté části své knihy se P. Calderón ptá, jestli se
DVK rovná novému náboženství, a říká, že ano, protože již nekoná bohopoctu
vůči Nejsvětější Trojici, protože 1
Zjevení a Tradice, 2 ústřední akt
bohopocty a 3 Vtělený Bůh náležející
katolicismu byli všichni podstatně změněni.
1 Nauka pravé
Církve byla změněna, protože katolík může věřit buď v objekt sám,
například ve Vtělení, nebo v objektivní tvrzení vyjadřující onen objekt,
například „Bůh se vtělil“. Toto tvrzení vyjadřuje tajemství nedostatečně, ale
vyjadřuje jej pravdivě, a dostatečně na to, aby věřící spasil svou duši. Ale
Novocírkev je modernistická a pro modernisty nemůže být žádné tvrzení
objektivní. A proto v Novocírkvi může existovat pouze subjektivní
zkušenost tajemství (Dei Verbum č. 2,
Lumen Gentium č. 4), jež ponechává
nauku široce otevřenou rozmarům všeho druhu charizmatických subjektů. Protože
v Novocírkvi je Tajemství přítomné v živoucím církevním společenství,
s nímž se nauka Zjevení i Tradice může a musí vyvíjet ve svých měnících se
historických okolnostech. A tak je Nová víra rámcem myšlení umožňujícím člověku
zakoušet a vykládat toto Tajemství v nějakém společenství. Formulace nebo
kréda prostě následují. Nové Písmo svaté je pouze základním ukotvením oné
zkušenosti, modelem, který má Boží lid následovat. Novopravověří smýšlí spolu
se společenstvím Novocírkve, takže ten, kdo odmítá Novospolečenství, je
nejhorším z heretiků, např. arcibiskup Lefebvre.
2 Pokud jde o
bohopoctu, středověké náboženství Kříže, je depresivní! A tak si Novocírkev
zachová radost, ale odstraní oběť. A tak, jestliže to byl hřích lidí, který
vedl k dluhu lidí vůči Bohu, což vedlo ke Kristovu splacení tohoto dluhu
skrze oběť, zbavme se hříchu. Bůh je nad a mimo utrpení, a tak Ho hříchy lidí
nezraňují, může nad nimi bědovat, ale nikdy by nikoho nepotrestal věčným
peklem. Kristus zemřel pouze jako Otcův nástroj (Gaudium et Spes č. 22), aby ukázal solidaritu s lidmi, takže
to není Kristus, ale Otec, kdo nás spasil, a nikoliv Křížem, ale skrze
Vzkříšení, jež bylo Otcem způsobeno, aby oslavil člověka! Takže přejmenovaná
mše, tj. „paschální Tajemství“, má oslavovat člověka, a Bůh by měl děkovat člověku,
že je pro Něj tak velkolepý! Tento řetězec rouhavých lží, jasně orientujících
novou mši vnucenou Církvi Pavlem VI. v roce 1969, je v dekretu DVK o
liturgii, Sacrosanctum Concilium,
skrytý spíše než otevřený, protože se datuje na počátek koncilu, kdy
modernisté ještě museli našlapovat opatrně. Ale od roku 1969 se brzdy
odbrzdily. Církevní liturgie je nyní v chaosu.
3 Pokud jde o
Vtěleného Boha, Ježíše Krista, ve středu křesťanství a pravé katolické Církve,
pojednává se o Něm přímo ve dvou dokumentech DVK, Gaudium et Spes a Ad Gentes.
P. Calderón prohlašuje, že nauka obou dokumentů je tatáž: Kříž je strašlivý,
takže je lepší být pouhým člověkem pokoje než adoptovaným synem Boha skrze
utrpení. Člověk je obrazem Boha (svou svobodou), takže čím víc se dělá
člověkem, tím božštějším se stává. Proto se Ježíš Kristus stal člověkem nikoliv
pro člověka, aby se stal adoptivním synem Boha, ale pro člověka, aby se stal
plněji člověkem! Navíc DVK nikde neprohlašuje, že Ježíš Kristus je skutečně a náležitě
Bohem, a ani nezmiňuje hypostatickou jednotu. Koncilní teologové kolísají ve
svém jazyce mezi Tradicí a Novoteologií dle svého obecenstva.
4 Závěrem P.
Calderóna je, že důstojnost člověka je konečným cílem DVK, a konečné cíle ve
skutečnosti vytvářejí náboženství, takže DVK je náboženstvím odlišným od
katolicismu, jehož konečným cílem je (vnější) sláva Boha. A tak s DVK má milost
osvobodit lidskou přirozenost, Ježíš je člověk, který přišel, aby nás
učinil lidštějšími, a mše již není obětí, jíž dlužíme Bohu, ale je díkůvzdáním
lidstva korunujícím Stvořitele, protože ono je svobodnější než je On,
protože je schopné si volit i zlo!
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
