Komentář Eleison DXLV – Vánoční vyprávění (2017)
(545)
23. prosince
2017
VÁNOČNÍ VYPRÁVĚNÍ
Následující vrcholný moment z vyprávění,
které je jistě vhodné pro vánoční období, je vložen do úst Matky Boží, když
znovu vstupuje do posvátné jeskyně v Betlémě, aby přátelům popsala lidské
narození Boha přímo na místě, kde se odehrálo. Je to odvážný autor, který se
ujímá popisu této scény a klade slova do úst Matky. Ne všichni čtenáři těchto
„Komentářů“ mohou souhlasit, že je tento pokus úspěšný. Na tom nezáleží. Jiní
čtenáři mohou v této scéně nalézt velké potěšení, které opravdu nastalo a
muselo nastat nějakým takovým způsobem. A pro takové čtenáře je zde
prezentováno:
Maria se
znovu staví na nohy a vstupuje do jeskyně: „Vše je přesně tak, jak to bylo
tehdy. Jen tehdy byla noc... Josef zažehl světlo, když jsem vstoupila. Tehdy a
právě tehdy, když jsem slezla z oslíka, jsem si uvědomila, jak unavená a
zmrzlá jsem. Přivítal nás vůl. Šla jsem k němu, abych pocítila trochu
tepla, abych spočinula na slámě... tam, kde nyní stojím, rozprostřel Josef slámu, aby mi udělal lůžko, a vysušil
jej pro nás dva, Ježíše a mě, u malého ohně v tamtom rohu... protože můj
andělský manžel měl pro nás lásku skutečného otce... a on a já jsme se drželi
za ruce jako dva bratři ztracení v temnotě noci, a jedli jsme svůj chléb
a sýr, a pak šel támhle, aby se podíval
na oheň, a sundal si plášť, aby utěsnil vchod do jeskyně... Ve skutečnosti
zakrýval slávu Boží, která měla sestoupit z nebe. S Ježíšem jsem
stála na slámě v teple mezi dvěma zvířaty, zabalená do svého pláště a
vlněné pokrývky... Můj drahý manžel! V té pro mě úzkostné chvíli, kdy jsem
poprvé měla sama čelit tajemství zrození, neznámého pro kteroukoliv ženu, ale
zvětšeného pro mě jedinečností mého mateřství, a ještě více zvětšeného vyhlídkou
na to, že uvidím Syna Božího vycházet ze smrtelného těla, byl pro mě on, Josef,
jako matka, jako anděl... můj utěšovatel... tehdy a navždy...
A pak ticho
a spánek sestoupili, aby zahalili tohoto Spravedlivého Muže... aby neviděl to,
co pro mě bylo denním přijímáním Boha... A pro mě započaly nekonečné vlny
extáze valící se z moře z ráje, které mě znovu pozvedaly na hřebeny
světla, výše a výše, unášely mě vzhůru, vzhůru s sebou, v oceánu světla,
ještě většího světla, pokoje a lásky, dokud jsem se neztratila v Božím
moři, v náručí Boha... Přesto ke mně ze země dosáhl hlas: „Spíš, Maria?“
Ach, tak vzdálený!... Holá ozvěna volající ze země!... a tak slabá, že se sotva
dotkla duše, a já nevím, jakou odpověď mu dám zatímco stoupám, stále stoupám
v propasti ohně, nesmírné blaženosti, v předtuše Boha... dokud to
není Bůh, Bůh Sám... Ach, zrodil se Ježíš ze mě, nebo jsem já byla té noci
zrozena z nádhery Svaté Trojice? Byla jsem to já, kdo dal Ježíši život,
nebo to byl Ježíš, který mě přitáhl, aby mi dal život? Nevím...
A pak
sestoupení od chóru k chóru andělů, od úrovně k úrovni hvězd,
sestoupení tak jemné a pomalé a blažené a pokojné jako sestoupení květiny
vynesené vysoko orlem a pak upuštěné, padající pomalu na křídlech vzduchu,
třpytící se v krůpějích deště s úlomkem duhy zcizeným z nebe, a
přistávající zpět na své rodné půdě.... A má drahokamy posázená koruna: Ježíš,
Ježíš na mém srdci...
Seděla jsem
zde, poté, co jsem Jej uctívala na kolenou, milovala jsem Ho. Konečně jsem Jej
mohla milovat bez jakékoliv překážky těla mezi námi, a odtud jsem vstala, abych
jej pozvedla, aby byl milován Spravedlivým, který si jako já zasloužil být mezi
prvními, kteří Jej budou milovat. A zde mezi těmito dvěma prostými sloupy jsem
Jej obětovala Otci. A tady spočinul poprvé na Josefově srdci... Chovala jsem
Jej ve svém náručí, zatímco Josef usušil slámu u ohně a udržoval ji teplou,
abychom ji umístili na hruď Dítěte, a pak támhle, pro nás dva, abychom Jej
adorovali a klaněli se před Ním, stejně jako se klaním teď, abych hltala Jeho
dech, abych žasla, jak dalece se může Boží láska sklonit, aby milovala lidi,
abych prolévala slzy, které jsou jistě prolévány v nebi,
z nevyčerpatelné radosti patření na Boha.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
