středa 1. listopadu 2017

Katolický integralismus a společenská vláda Krista (2015)

 
Katolický integralismus a společenská vláda Krista (2015)
Gabriel Sanchez
Katolický integralismus (někdy zmiňovaný jako „integrismus“) je dnes zavrhovaný jako pozůstatek dávno minulé doby, který dostal svou poslední šanci skrze několik údajně zcestných sociálně-politických hnutí během prvních desetiletí minulého století. Ačkoliv si termín „integralismus“ přisvojilo a přepracovalo několik význačných teologů 20. století, je do velké míry spojován s hypertradicionalistickými reakcionáři, kteří odmítají uznat ideologickou reorganizaci katolické Církve po Druhém vatikánském koncilu. Zda byla nebo nebyla tato ideologická reorganizace rozumná či moudrá zůstává znepokojivou otázkou. Seriózní zkoumání této věci je příliš často bráno jako znamení flagrantní neposlušnosti, a v Církvi zůstávají síly, které chtějí obhajovat, že tato ideologická reorganizace směrem k liberalismu je přímým důsledkem autentického vývoje nauky nebo s ním probíhá současně. Tato teze byla v posledních letech seriózně a nepřetržitě zkoumána, jak dokládá čtyřdílný článek patera Edmunda Waldsteina „Náboženská svoboda a tradice“ (anglicky dostupný zde, zde, zde a zde) a práce teologa Johna Lamonta „Katolická nauka o náboženství a státu“.  Někteří přirozeně zůstávají nepřesvědčení, včetně těch, kdo věří, že dokument Druhého vatikánského koncilu o náboženské svobodě, Dignitatis Humanae, je nejen v rozporu s předkoncilními výroky Magisteria, ale má také ten praktický dopad, že zamlžuje společenská práva Krista Krále. To, že se vláda Krista pro mnoho dnes žijících katolíků stala „ztracenou naukou“ je takřka mimo pochybnost. Nicméně, jak nedávno vyjádřil dominikánský teolog P. Adrian Nichols: „[V]eřejně  uznávat Boží zjevení s sebou nese [uznání] vlády Krista, kterou navzdory jejím obtížím v postosvícenské společnosti nemůžeme neuznávat.“ Katolický integralismus se snaží o opětovné nastolení tohoto veřejného uznání.
V protikladu k obecně rozšířenému přesvědčení není katolický integralismus – nebo to, co budu v tomto eseji prostě nazývat „integralismem“ – především politickým programem. Protože integrální pochopení křesťanství začíná nejprve u nadpřirozené společnosti ustavené Naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem, konkrétně Corpus Mysticum, Svaté katolické Církve, která přesahuje světskou sféru a má za svůj cíl spásu duší. Vykonáváním svého poslání ve světě katolická Církev drží nepřímou moc nad pozemskou sférou, která je uplatňována pro dobro duší. Tato nepřímá moc nijak neposkvrňuje Božské poslání Církve, ani ji neoslabuje přílišným rozšířením, protože občanská autorita si po celou dobu ponechává moc nad světskými záležitostmi.
Církevním i občanským autoritám vévodí Kristus Král. V protikladu k překroucením, jež vstoupila do liturgie Církve skoro před půl stoletím, není Kristova vláda výlučně duchovní. Ačkoliv duchovní vláda Krista započala před 2000 lety a nemůže být nijak zrušena, světské přijetí této vlády, tj. uznání Kristovy vlády v její úplné celistvosti a pravdě nastalo teprve po staletích, kdy občanští vládci, jejichž autorita nikdy nebyla jejich vlastní a byla vždy od Boha, přijali Božské poslání Církve a její nadpřirozenou konstituci. I když se národy tohoto světa od přijímání této skutečnosti vzdálily, jejich odmítání nemůže s jakýmkoliv skutečným účinkem Krista „zbavit koruny“ nebo „zbavit trůnu“. Jeho společenská vláda může být skrze nevědomost nebo hřích nerozpoznána nebo neuskutečňována ze strany současných občanských autorit, nemají však žádné právo tak činit. Jak objasnil papež Pius XI. ve své velké encyklice Quas Primas: „Ostatně, velice by se mýlil, kdo by Kristu člověku upíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. On totiž obdržel od Otce naprosté právo nad všemi stvořenými věcmi, takže všechno je podrobeno jeho vůli.
Integralismus s maximálním stupněm vážnosti vychází z této připomínky Pia XI. Dokonce i při absenci států a lokalizovanějších politických komunit, které jsou plně prodchnuté naukami katolické Církve, žijí integralisté své veřejné životy, ať už na pracovišti, nebo u volební urny, pod vládou Krista. To znamená, že neexistuje žádné oddělování soukromého „náboženského života“ a veřejného „občanského života“. Oprávněné závazky, které by měly zavazovat všechny národy ve všech dobách, nadále zavazují všechny katolíky bez ohledu na to, co doporučuje občanská autorita. I když prozíravé úvahy ovlivňují jejich aplikaci, žádný katolický podnikatel například nebude zastávat právo zaplatit svým pracovníkům nespravedlivou mzdu prostě jen proto, že liberální ekonomická ideologie ztotožňuje „spravedlnost“ s převládající tržní mzdou. Podobně žádný katolický politik bez ohledu na úroveň úřadu, který zastává (obecní, regionální nebo národní) nemá právo podporovat nemorální zákony, inter alia, potrat, svazky stejného pohlaví, drogy, prostituci a pornografii. Integralismus neuznává žádné právo utéct od morální povinnosti ve jménu světského pohodlí.
Zde je důležité zdůraznit, že integralismus není ani romantický, ani utopický. Ohledně obvinění z romantismu nebo obvinění, že integralisté prostě chtějí v lidských dějinách „vrátit čas zpět“, musí být řečeno, že i když mohou existovat někteří integralisté, kteří věří, že něco takového by mělo nastat, takové fantastické přesvědčení není integralismu vlastní. A skutečně, krátký pohled zpět na několik posledních století papežského učení o náboženství a společnosti odhaluje, přinejmenším do doby před padesáti lety, touhu zachovat integrální přístup k politickým a ekonomickým záležitostem v moderním světě. Vzhledem k rychlému tempu změn, které se udály mezi 19. a 20. stoletím, se velcí papežové minulosti někdy cítili nuceni vyjádřit k témuž tématu v relativně krátkém časovém rozmezí. Například to trvalo jen 40 let od promulgace encykliky Rerum Novarum Lva XIII. do vydání encykliky Quadragesimo Anno Pia XI., jež obě prohloubily dřívější ekonomické poučky, přičemž je rozšířily na svět, který byl otřesen účinky nespoutaného kapitalismu a ekonomické deprese.  Ani Lev XIII. ani Pius XI. nevyzývali k rozmontování průmyslových strojů, aby tak úmyslně zpomalovali vědecký a technologický pokrok, ani neobnovovali starší systém sociální ochrany, jako jsou cechy, v izolovanosti od ekonomické revoluce, která nastala v průběhu předešlých dvou století. Integralismus obsahuje nadčasové principy, ale nikoliv bez dvou očí pevně upřených na konkrétní situaci, v níž se svět nachází.
Pokud jde o tvrzení, že integralisté jsou utopisté, nic není dál od pravdy.  I když integrální vztah mezi Církví a státem dosáhl svého vrcholu ve středověku, integralisté přiznávají, že tento vztah nebyl nikdy dokonalý, a že hříšnost a lidské nedokonalosti často podkopávaly schopnost Církve plně vybavit svět svými poklady. Integralisté zároveň rozpoznávají onu přemíru nekatolických sil, které nadále konspirují proti Církvi a společenským právům Krista Krále. I když se tyto síly v průběhu staletí změnily a přijaly na sebe nové formy podpořené novými lžemi, zůstávají vážnou výzvou pro obnovu skutečně katolické kultury a společnosti, která se skví nádherou pravdy. Také se musí zdůraznit, že znepokojivý počet moderních omylů si našel cestu do Corpus Mysticum a infikoval kleriky i laiky virem liberalismu, který vede ke katastrofálním příznakům indiferentismu a relativismu. Integralismus se věnuje potírání těchto omylů, zaprvé pro dobro Církve a její Božské poslání, a za druhé, pro obecné dobro společnosti, která nikdy nemůže být po právu odtržena od zamýšleného nadpřirozeného cíle člověka.
Budoucnost integralismu jako významné síly v životě Církve a národů světa je dosud nenapsaná, ale principy integralismu, které jsou svázány s pravdou Kristovy oprávněné vlády v duchovní i světské sféře, přežijí s Církví až do druhého příchodu Krista. Poraženecké smýšlení, které zastává názor, že dny integralismu pominuly a že musí být mezi Církví a světem ustanoven „nový řád“ nebo „nový vztah“, zůstává rozšířeným pokušením, a jako všechna pokušení, která jsou od ďábla, je nutné se mu bránit. Stejným pokušením je pro integralisty zoufalství. Cožpak se věci v Církvi a ve společnosti nestaly tak zkaženými omylem a mravním rozkladem, že již neexistuje jakákoliv naděje nebo jestliže existuje naděje, spočívá ve snaze uniknout tomuto světu a modlit se za eschatologickou dobu? Ach, ale žádný katolík nemá jakékoliv právo na zoufalství. Žádný! Integrální katolík musí být opevněn poselstvím světla, které Bůh, ve Své lásce a soucitu ke svému křehkému, padlému a bázlivému stvoření, dal skrze Církev. A především se integralista uchyluje ke slovům svého Spasitele a Krále: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Na světě budete míti soužení, avšak důvěřujte, já jsem vítěz nad světem!“ (Jan 16:33)
Zdroj: The Josias
Překlad: D. Grof