úterý 13. října 2015

Proč musí být „Rusko“ jmenováno v zasvěcení (2012)

 
Proč musí být „Rusko“ jmenováno v zasvěcení (2012)
John F. Salza, J.D.
Ti, kteří znají historii Fatimy, vědí, že Bůh skrze intervenci Naší Paní nařídil v roce 1929 papeži, aby zasvětil ruský národ Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, v jednotě se všemi katolickými biskupy světa ve stejný den a ve stejný čas. Také vědí, že od chvíle, kdy Náš Pán vydal tento rozkaz, mu žádný papež (od Pia XI. po Benedikta XVI.) nevěnoval pozornost. Papež Pius XI. neprovedl žádné zasvěcení. Papež Pius XII. zasvětil v roce 1942 svět a v roce 1952 ruský národ (což bylo jedinkrát, kdy papež zmínil „Rusko“ při zasvěcení Panně Marii). Žádné z těchto zasvěcení nebylo za účasti biskupů. Jan XXIII., který, poté, co svolal Druhý vatikánský koncil, pohřbil třetí fatimské tajemství, nevykonal žádné zasvěcení. Pavel VI. bez biskupů zasvětil svět v roce 1964 a Jan Pavel II. učinil totéž v roce 1981, 1982, 1983, 1984 a 2000 (Jan Pavel I. možná zamýšlel zasvětit Rusko, ale záhadně zemřel, než tak mohl učinit, což byl dle některých spekulací důvod jeho skonu).
Samozřejmě, jestliže zasvěcení světa bez biskupů ze strany Pia XII. a Pavla VI. nevyhovělo tomu, co předepisovala Fatima, pak nevyhověla ani zasvěcení Jana Pavla II. (včetně jeho zasvěcení světa bez biskupů v roce 1984). Navzdory tvrzením vatikánského státního sekretáře neexistuje žádný jiný závěr. Jak řekl kardinál Ratzinger, v roce 2000 Vatikánem vydané Fatimské poselství (v němž arcibiskup Bertone tvrdil, že zasvěcení z roku 1984 postačovalo) je „pokusem“ o výklad Fatimy, který není pro katolíky závazný. Pátý lateránský koncil (1512-1517) deklaroval, že papež sám je konečnou autoritou, která vykládá proroctví, a žádný papež neprohlásil, že fatimská proroctví se naplnila (tj. žádný papež neprohlásil, že Rusko bylo zasvěceno a že Neposkvrněné Srdce zvítězilo). Ve skutečnosti Jan Pavel II. učinil docela jasným to, že nezasvětil Rusko, když po zasvěcení v roce 1984 řekl otci Caillonovi: „...nemůžeme zasvětit Rusko odděleně samo osobě.“ (1) Dokonce i během zasvěcení v roce 1984 se Jan Pavel II. spontánně nedržel svého scénáře a naléhavě prosil Pannu Marii, aby „osvítila zvláště ty národy, u nichž Ty sama očekáváš naše zasvěcení a vyjevení tajemství.“ (2) Krátce řečeno, Jan Pavel II. připustil, že nezasvětil Rusko dle příkazu Naší Paní fatimské.
V důsledku těchto selhání (což je mravní provinění, jež bude souzeno Bohem samotným), zakusil svět nejhorší materiální tresty v historii lidstva. Desítky milionů lidí umřelo v druhé světové válce, následovalo další krveprolévání v Koreji a Jihovýchodní Asii, a nekonečné konflikty v Izraeli a Palestině. Další životy byly ztraceny v iráckých konfliktech a při teroristických útocích 11. září. Posledních sto let bylo nejkrvavějších v historii světa, s více válečnými oběťmi než všechna jiná staletí zaznamenané historie dohromady. (3) Vlastně od roku 1984 (roku zasvěcení „světa“ ze strany Jana Pavla II.) do roku 2005 (smrt Jana Pavla II.) existovalo více válek a konfliktů než v kterékoliv chvíli v dějinách. Všemu tomuto krveprolití se mohlo zabránit platným zasvěcením Ruska papežem v jednotě s katolickými biskupy světa.
Zatímco jsou tyto materiální tresty pro svědomí šokující, duchovní tresty jsou mnohem vážnější, protože mají věčné, nikoliv jen časné, důsledky. Od Druhého vatikánského koncilu je v katolické Církvi krize. Miliony katolíků zběhly od Víry, včetně bezpočtu kněží a řeholníků. Proběhly bezprecedentní a nevysvětlitelné změny v církevní liturgii, teologii a disciplíně a nepochopitelný pedofilní skandál mezi katolickým klérem.
Papež Pavel VI. bědoval nad dopady Druhého vatikánského koncilu, když popisoval „sebezničení Církve“ a prohlašoval, že „Satanův dým proniknul do Chrámu Božího“. Ve své modlitbě k Naší Paní fatimské papež Jan Pavel II. připustil, že „jsou podkopávány samotné základy naší spásy“. Papež Benedikt XVI. také ve spojitosti s fatimskými proroctvími dokonce řekl, že „největší pronásledování Církve nepochází od vnějších nepřátel, ale je z hříchu v Církvi“. Paradoxně byly všechny tyto tresty, duchovní i materiální, prorokovány Naší Paní fatimskou a mají spojitost se selháními papežů zasvětit jmenovitě Rusko Jejímu Neposkvrněnému Srdci v jednotě se všemi katolickými biskupy světa.
Proč vlastně Naše Paní požaduje, aby papež jmenoval ruský národ při zasvěcení? Abychom pochopili odpověď na tuto otázku, je nutné pochopit teologický význam „zasvěcení“. Slovo „konsekrace“ [zasvěcení] pochází z latinského slova consecrare a obecně znamená zasvětit, obětovat či posvětit. Katolická encyklopedie jej definuje jako „akt, jímž je věc oddělena od obecného a profánního k posvátnému použití“. (4) Akty zasvěcení jsou vidět v Písmu svatém, například v Mojžíšově posvěcení Božího lidu (Ex 19:10), Jozueho zasvěcení (Num 27:18-23), kněží (Ex 19:22) a levitů (Num 8:14) a zasvěcení Árona (Ex 29). Jak tyto a další pasáže odhalují, zasvěcení musí být konkrétní a musí přesně identifikovat zamýšlený objekt.
Například, ačkoliv Mojžíš oddělil svůj lid skrze akt posvěcení, musel dále oddělit kněze skrze posvěcení pro jejich specifické kněžské poslání: „Potom levity postav před Árona a před jeho syny a nabídni je jako obětní dar Hospodinu. Tak oddělíš levity z řad synů Izraele.“ (Num 8:13-14). Podobně musel být Áron znovu posvěcen jako velekněz, i když byl již členem Božího zasvěceného lidu: „ať Áronovi udělají roucha, v nichž bude posvěcen, aby mi konal kněžskou službu“ (Ex. 28:3).
Protože posvěcení vyjímá něco ze svého dřívějšího profánního stavu, je jedním ze základních principů zasvěcení pokání nebo náhrada za stav ve své minulosti, za neposvěcený život. To je zvláště pravdivé, když byl objekt posvěcení znesvěcen zlem. Například sv. Tomáš učí, že „kostely poskvrněné prolitím krve nebo semene se mají smířit“, tj. znovu vysvětit, „protože nějaký úklad nepřítele je zjevný vzhledem k tam spáchanému hříchu.“ (5) Jinak řečeno, vysvěcení slouží k zahnání démonů, jež mohli přilnout k objektu. Aby byli démoni vypuzeni, musí být objekt výslovně identifikován. Netřeba říkat, že kněz by nemohl vykonávat exorcismus na posedlém člověku tím, že by jej vykonal nad celým městem, v němž tento člověk žije.
Proto v obřadu exorcismu kněz přikazuje démonovi, aby se identifikoval svým jménem, protože démon je vyháněn jménem. Ani biskup by nevysvětil svou katedrálu tím, že by provedl obecné vysvěcení kostelů ve své diecézi, ani by nezasvětil svou diecézi zasvěcením všech diecézí ve své zemi. Nejenže tedy všeobecné zasvěcení „světa“ ze strany Jana Pavla II. v roce 1984 nenaplnilo to, že by identifikovalo Rusko jakožto objekt, který má být zasvěcen, selhalo i při zahnání démonů této země a při vykonání pokání za jeho mnohé hříchy – tj. náhrady, o níž Naše Paní řekla, že je pro platné zasvěcení nezbytná. (6)
Jak jsme se dozvěděli, Rusko musí být nejen zasvěceno jmenovitě, ale musí se při tomto zasvěcení spojit všichni katoličtí biskupové světa. Proč Naše Paní požadovala tuto dodatečnou podmínku? Odpověď vás může překvapit. Učinila tak, aby bojovala proti falešnému ekumenismu koncilní církve, která, jak uvidíme, je také středem fatimského poselství. Řecké slovo pro „ekumenismus“ je oiko-menos, což doslova znamená „to, co patří do domu“. „Domem“, jejž svatý Pavel nazývá “domovem víry“ [v různých českých překladech též „rodina víry“, „souvěrci“, „členové rodiny víry“ – pozn. překl.] je samozřejmě Římskokatolická církev. Na každém ekumenickém koncilu až do Druhého vatikánského koncilu se jednání účastnili pouze katoličtí biskupové světa – ti, kteří patřili „do domu“. Přesně to znamená ekumenismus – vyjádření pravé katolické jednoty mezi papežem a jeho biskupy – a proto jsou tyto koncily nazývány „ekumenickými“.
Na Druhý vatikánský koncil však, jako součást hanebné dohody Vatikánu s Moskvou (známé jako „dohoda z Met“), papež Jan XXIII., poté, co pohřbil třetí fatimské tajemství, pozval ruské pravoslavné „duchovní“ (tj. dva formální heretiky a schizmatiky), aby se formálně účastnili koncilu. Tento bezprecedentní a skandální akt také vyžaduje náhradu a pokání, jichž se dosáhne, když katoličtí biskupové světa s vyloučením heretických a schizmatických „křesťanských“ duchovních (kteří nebudou pozváni, aby se účastnili jako na shromážděních v Assisi) zasvětí Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Toto společné zasvěcení bude světu demonstrovat, že papež je Kristovým náměstkem na zemi a že heretici a schizmatici se musí podrobit jeho autoritě (včetně ruských pravoslavných). Tento akt také potvrdí papežské dogma (napadané „omyly Ruska“, jež bylo vyhlášeno papežem Bonifácem: „Prohlašujeme, pravíme, stanovíme a oznamujeme, že ke spasení je veškerému lidskému stvoření nutně potřebná podřízenost římskému veleknězi.“ (7)
To také znamená, že toto zasvěcení má spásný účel. Konec konců, zatímco světským účinkem zasvěcení Ruska bude období míru na zemi, duchovním účinkem bude obrácení Ruska ke katolické Víře. Proto je převažující (a nejdůležitější!) součástí fatimského poselství spása duší. Vzpomeňte si, že Naše Paní prvně řekla dětem, aby se obětovaly a činily náhrady za hříšníky. Pak jim ukázala vizi pekla: „Viděli jste, kam jdou ubohé duše hříšníků. K jejich záchraně si Bůh přeje uvést do světa úctu k Mému Neposkvrněnému Srci. Když lidé udělají, co vám říkám, mnoho duší bude zachráněno [duchovní účinek] a nastane pokoj [světský účinek].“ Co Naše Paní říká, že se musí „učinit“? Papežské zasvěcení Ruska Jejímu Neposkvrněnému Srdci v jednotě se všemi biskupy světa: „Jestliže se mé požadavky splní, Rusko se obrátí [duchovní účinek] a nastane mír [světský účinek] ... Nakonec Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec Mně zasvětí Rusko a to se obrátí [duchovní účinek] a světu bude zaručeno období míru [světský účinek].“
Obrácení Ruska na katolickou Víru není jen věcí selského rozumu, ale je také potvrzeno otcem Joaquinem Alonsem, asi největším učencem, pokud jde o Naší Paní fatimskou. Otec Alonso píše: „...měli bychom vědět, že Lucie si vždy myslela, že „obrácení“ Ruska se nemá omezovat jen na návrat ruského národa k pravoslavnému křesťanskému náboženství a odmítnutí marxistického ateismu sovětů, ale že se spíše vztahuje pouze, jasně a jednoduše na úplné, celkové obrácení Ruska k jediné pravé Kristově Církvi, katolické Církvi.“ (8) Bohužel moderní Církev ve svém ďábelském zmatení překroutila fatimské poselství na falešné zasvěcení („světa“ nikoliv „Ruska“), falešný ekumenismus (shromáždění heretiků nikoliv katolíků) a falešný mírový plán (modlitba s pohany v Assisi nikoliv dovolávání se Matky Boží v zasvěcení Ruska). V důsledku toho zemřely nespočetné miliony.
Modrá armáda [Naší Paní fatimské – veřejné mezinárodní sdružení křesťanských věřících, které má jako jeden cíl šíření fatimského poselství – pozn. překl.] právě oznámila, že bude pokračovat ve své mylné cestě se svou celosvětovou „mezináboženskou“ modlitební iniciativou za mír (univerzální „Assisi“). Jestliže však zasvěcení z roku 1984 uspokojilo požadavek Naší Paní (jak Modrá armáda tvrdí), proč se pak modlit za mír, který bude ovocem platného zasvěcení? Jestliže zasvěcení z roku 1984 neuspokojilo požadavek Naší Paní, proč se pak Modrá armáda nemodlí za zasvěcení Ruska? I když jsme zajisté vděční komukoliv, kdo obrací pozornost k Naší Paní fatimské a usiluje o Její přímluvu, je iniciativa Modré armády de facto uznáním toho, že Rusko není zasvěceno. To znamená, že požadavky Naší Paní zůstávají nesplněny. Pohoršující aktivita Modré armády (modlitební jednota s nekatolíky, která ignoruje nápravný prostředek, jejž nám nebe dalo) je aktem neposlušnosti pod maskou poslušnosti. Není divu, proč je Církev a svět na pokraji Božího soudu. Kéž papež Benedikt XVI. zmaří zasvěcením Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie ještě horší duchovní i materiální tresty, které mají přijít.
Poznámky:
1)      Christopher Ferrara, „Setting the Record Straight“, The Fatima Crusader, č. 98, jaro 2011, str. 55.
2)      Zprávu o přesně těchto slovech přinesl L´Osservatore Romano. V italštině jsou slova tato: „Illumina specialmente i popoli di cui Tu aspetti la nostra consacrazione e il nostro affidamento“. Toho večera se papež opět odvolával na „ty národy, pro něž Ty sama očekáváš náš akt zasvěcení a svěření“. L´Osservatore Romano, francouzské vydání, 27. března 1984, str. 3; tamtéž, 10. dubna 1984, str. 5.
3)      Nejvážnější válkou byla válka proti nenarozeným, kde je každý rok zabito 50 milionů dětí při potratu.
5)      ST, III, Q83, čl. 3, a. 3, ad 3.
6)      Od Druhého vatikánského koncilu modernisté útočili na neměnné církevní učení ohledně skutečnosti pekla a démonské posedlosti (dokonce i staletí starý římský ritus exorcismu byl značně oslaben skrze drastické revize), což slouží jako další síla k zabránění zasvěcení Ruska.
7)      Papež Bonifác VIII., Unam Sanctam, 18. listopadu 1302.
8)      La Verdad sobre el Secreto de Fatima sin mitos, P. Joaquin Alonso (2. vydání, Ejercito Azul, Madrid, 1988, str. 78), citováno v The Devil´s Final Battle, str. 137.
Překlad: D. Grof