Koncilní
církev (2013)
Dopis dominikánů z
Avrillé
14. září 2013
Drahé rodiny, přátelé a
dobrodinci,
Letos v létě jsme
obdrželi milost tří kněžských svěcení. Deo Gratias! Další tři kněží pro Církev.
Ano, ale pro Církev, která je v takovém stavu, že oni skutečně musí být
„bojovníky za víru“ jak nazval první mnichy našeho řádu papež Honorius III. Zde
je několik úvah o této věci. Prosíme, modlete se, aby naši noví kněží byli
věrní svému povolání. V dopise datovaném 25. června 1976 a adresovaném
arcibiskupu Lefebvrovi Msgr. Govanni Benneli (zástupce státního sekretáře)
v zastoupení papeže Pavla VI. jako první použil výraz: „Koncilní církev“:
[Mají-li
seminaristé z Éconu] dobrou vůli a jsou-li vážně připraveni na kněžskou službu
v pravé víře ke koncilní církvi, postaráme se o nejlepší řešení pro ně.
Arcibiskup Lefebvre si
tohoto vyjádření povšimnul. Když byl postižen suspenzí a divinis za to, že vysvětil kandidáty [na kněžství] 29. června
téhož roku 1976, napsal 29. července:
Co
může být jasnější! V budoucnu musí člověk poslouchat a věřit koncilní církvi
a nikoliv již katolické Církvi. To je přesně náš problém. My jsme suspendováni
a divinis koncilní církví a pro koncilní církev, jejíž částí být nechceme. Tato
koncilní církev je schizmatická, protože se odštěpuje od katolické Církve všech
časů svými novými dogmaty, novým kněžstvím, novými institucemi a novou formou
bohoslužby již dříve Církví v mnoha oficiálních a definitivních
dokumentech zavrženou.
Několik obránců
katolické Tradice komentovalo ono vyjádření. Mezi jinými si ocitujme Jeana
Madirana (ze zvláštního vydání Itinéraires, duben 1977: La condamnation sauvage
de Mgr. Lefebvre, str. 113-115):
S tím,
že zde v současnosti jsou dvě Církve s jedním a týmž Pavlem VI.
v čele obou, nemůžeme nic dělat, nic si nevymýšlíme, jen poznamenáváme, že
tak to je.
Gustavo Corcao
v časopise Itinéraires z listopadu 1974 a pak otec Bruckberger
v L´Aurore 18. března 1976 veřejně upozornili: náboženská krize již jako
v 16. století nespočívá v tom, že máme dva nebo tři [vzdoro]papeže
pro jednu Církev. Krize dnes je to, že máme jednoho papeže pro dvě Církve, katolickou
Církev a pokoncilní církev.
Mezi různými studiemi,
které na toto téma vyšly, si zmiňme:
Článek o „Porovnání
eklesiologie“ publikovaný v Le Sel de la Terre 1 v létě 1992. Autor
se zabývá některými úvahami arcibiskupa Lefebvra týkajícími se čtyř znaků
Církve a novou eklesiologií (novou naukou Církve), kterou vyjevil papež Jan
Pavel II. při promulgování nového Kodexu kanonického práva. Autor ukazuje, že
koncilní církev je realitou odlišnou od katolické Církve a má čtyři znaky: je
ekumenická, humanistická, věřící a koncilní (namísto jedna, svatá, všeobecná,
apoštolská).
Úvodník z Le Sel
de la Terre 59 (zima 2006/2007), [s názvem] „Jedna hierarchie pro dvě Církve“
(česky zde),
při objasňování čtyř znaků společenství definoval novou koncilní církev takto:
Je to společnost těch, kteří jsou pokřtění a kteří se podvolují nařízením
současného papeže a biskupů v jejich touze prosazovat koncilní
ekumenismus, a kteří tedy uznávají učení Druhého vatikánského koncilu, novou
liturgii a nový Kodex kanonického práva.
Poté úvodník zodpověděl
námitku: „Není možné, že by tatáž hierarchie řídila dvě Církve“, protože
jestliže člověk řídí jinou církev než katolickou Církev, pak je apostata.
Jestliže papež řídí jinou církev, není již papežem; člověk upadá do sedesvakantismu.
Omylem této námitky je
představovat si koncilní církev jako společnost, která formálně způsobuje
schizma nebo herezi jako to činí pravoslavní nebo protestanti. Například pokud
lnu k anglikánské církvi, jsem formálně schizmatik a dokonce i heretik a proto
již nejsem členem katolické Církve.
Přesto mohu být
koncilní – to jest ekumenický – a stále si uchovávat katolickou Víru. Bez
pochyby uvádím svou víru a víru jiných v nebezpečí, ale bezprostředně se
jí nezříkám. Proto členové hierarchie zůstávají členy katolické hierarchie, i
když jsou koncilní, za předpokladu, že neprosazují své omyly až do bodu popření
katolické Víry.
Otec Alain Lorans také
na přednášce přednesené na 8. teologickém kongresu Si Si No No a nazvané „Jeden
papež pro dvě Církve“ předkládá některé úvahy k tomuto tématu (viz
Nouvelles de Chrétiené č. 115, leden-únor 2009). Autor trvá na diskontinuitě
mezi těmito dvěma Církvemi a ukazuje, že se papež Benedikt XVI. se svou
hermeneutikou kontinuity marně pokouší vyřešit tuto dichotomii.
Nejposlednější a
nejdůkladnější studií v této věci je studie Jeho Excelence biskupa Tissiera
de Mallerais. Byla publikována v Le Sel de la Terre 85 (léto 2013) a má
název „Existuje koncilní církev?“.
Je jisté, že koncilní církev
se nemůže klást na stejnou úroveň jako katolická Církev. Ta druhá je jedinou pravou
Církví, jedinou Církví založenou Naším Pánem Ježíšem Kristem. Tato pravda však
nezabraňuje tomu, aby existovala koncilní církev: strana, systém, společenství,
které analogicky připomíná Církev, přechodně ji okupuje a odvrací ji od jejího
cíle. Sen, který prosazovala Alta Vendita (černá lóže italského zednářství) se
stal realitou. Papežové Řehoř XVI. a Pius IX. publikovali zednářské dokumenty
k této věci. Zde je výňatek z těchto dokumentů, který se datuje do
roku 1820:
Co
musíme žádat, usilovat o to a čekat na to, jako Židé na Mesiáše, je papež podle
našich potřeb. Chcete přivodit (...) aby klérus pochodoval pod vaším praporem,
přičemž by si myslel, že pochoduje pod praporem apoštolů. (...) Budete hlásat
revoluci v tiáře a pluviálu kráčející s křížem a standartou, revoluci
takřka bez úsilí, která podpálí všechny čtyři konce světa.
Zde je další výňatek
z dopisu „Nubia“ „Volpemu“ (kódovaná jména, aby bylo zachováno tajemství,
které je v zednářství pravidlem) datovaný 3. dubna 1824:
Na
naše ramena byl naložen těžký náklad, drahý Volpe. Musíme dosáhnout výchovy
nemravnosti v Církvi a s malými dobře dávkovanými prostředky
dosáhnout vítězství revoluce, i když poněkud chabě definovaného,
prostřednictvím papeže. V tomto plánu, který se mi vždy zdál být plánem
nadlidské vychytralosti, stále pokračujeme [jen]váhavě.
Vítězství revoluce
skrze papeže je skutečně vrcholným útokem, jak říká arcibiskup Lefebvre, když
výše zmíněné pasáže cituje ve své knize Zbavili Ho krouny. Zde je komentář,
který podává:
„Nadlidská
vychytralost“, říká Nubius, což znamená ďábelská vychytralost! Naplánovat
podkopání Církve skrze papeže samotného je tím, co Msgr. Delassus nazývá vrcholným
útokem, protože člověk si neumí představit cokoliv podvratnějšího pro Církev,
než papeže získaného pro liberální ideje, papeže užívajícího moc klíčů sv.
Petra ve službě proticírkve! Cožpak v tom teď od Druhého vatikánského
koncilu, od nového Kodexu kanonického práva nežijeme? S falešným
ekumenismem a falešnou náboženskou svobodou promulgovanou na Druhém vatikánském
koncilu a vyučovanou papeži s mrazivou úporností navzdory vší zkáze
vyvolávané po více než dvacet let!
Arcibiskup také řekl:
Církev
je okupována touto proticírkví, kterou dobře známe a kterou dokonale znají
papežové a kterou papežové po staletí zavrhovali. Brzy to budou čtyři století,
kdy Církev nepřestala zavrhovat tuto proticírkev, která započala a rozvíjela se
spolu s protestantismem, a která je u zrodu všech moderních omylů, ničí
každou filozofii a vtahuje nás do všech omylů, které známe a které papežové
zavrhovali: liberalismus, socialismus, komunismus, modernismus, sillonismus.
Tím vším hyneme. Papežové činili vše, aby zavrhli tyto omyly, a pohleďte na
muže, kteří jsou nyní na místech těch, kteří tyto omyly zavrhovali a kteří jsou
nyní ve shodě s liberalismem a ekumenismem. Tento program nemůžeme
přijmout. A čím více se věci vyjasňují, tím víc vidíme, že tento program (...)
že všechny tyto omyly, byly rozpracovány v zednářských lóžích
(21. června 1978, viz Le Sel de la Terre 50, str. 244).
Bohužel nic se od doby
těchto úvah arcibiskupa Lefebvra nezměnilo. Ruiny se nyní kupí již takřka
padesát let. My se jen musíme modlit, aby Náš Pán zničil budovu koncilní církve
dechem Svých úst a aby nás mezitím udržel silné a velkomyslné v boji za
Víru a pilné ve studiu tohoto tajemství nepravosti.
...
Překlad:
D. Grof
