„Kanonizace“:
Rozhovor CFN s prof. de Matteiem (2014)
15.4.2014
„V případě papeže, aby byl
považován za svatého, musel praktikovat heroickou ctnost při výkonu svého
poslání papeže, jako například v případě svatého Pia V. nebo svatého Pia
X. Pokud jde o Jana XXIII., jsem si po pečlivém zvážení jistý, že byl jeho
pontifikát objektivně škodlivý Církvi a je tedy nemožné hovořit u něj o
svatosti.“ – profesor Roberto de Mattei
Rozhovor
Catholic Family News s profesorem Robertem de Matteiem k předkládaným
kanonizacím papežů Jana XXIII. a Jana Pavla II.
***
Catholic
Family News: Profesore de Mattei, bezprostřední kanonizace Jana XXIII. a Jana
Pavla II. vyvolávají z rozličných důvodů pochyby a zmatení. Jaký soud
jakožto katolík a historik vyslovujete?
Profesor
Roberto de Mattei: Mohu vyslovit osobní názor, aniž bych
tvrdil, že vyřeším tento komplexní problém. Především jsem, obecně řečeno,
vyveden z míry lehkostí s jakou kanonizační proces v posledních
několika letech začal a uzavřel se. První vatikánský koncil definoval primát
jurisdikce papeže a neomylnost jeho Magisteria za jistých podmínek, jistě však
nedefinoval osobní dokonalost nejvyšších pontifiků. V dějinách Církve
existovali dobří a špatní papežové a ti, kteří byli slavnostně povýšeni
k úctě oltáře, byli nepočetní. Dnes má člověk dojem, že na místo principu
neomylnosti papeže, je touha nahradit jej principem jejich dokonalosti. Všichni
papeži, nebo spíše všichni poslední papeži, počínaje Druhým vatikánským
koncilem, jsou prezentováni jako světci. Není náhodou, že kanonizace Jana
XXIII. a Jana Pavla II. nechaly za sebou kanonizaci Pia IX. a beatifikaci Pia
XII., zatímco případ Pavla VI. se posouvá vpřed. Skoro se zdá, že svatozář
svatosti musí obklopovat koncilní a pokoncilní dobu, aby „zneomylnila“
historickou dobu, která zažila, jak se primát pastorační praxe v Církvi
prosazuje nad naukou.
CFN:
Zastáváte místo toho názor, že poslední papežové nebyli světci?
RDM:
Dovolte mi podat vysvětlení za užití příkladu jednoho papeže, kterého znám jakožto
historik lépe: Jana XXIII. Když jsem studoval Druhý vatikánský koncil, zkoumal
jsem detailně jeho životopis a konzultoval jsem kroky jeho beatifikačního
procesu. Když Církev kanonizuje jednoho z věřících, není to proto, že nás
chce ujistit, že je tento zesnulý v nebeské slávě, ale spíše jej předkládá jako
vzor heroické ctnosti. V závislosti na [daném] případě, byl dokonalým
řeholníkem, duchovním, otcem rodiny atd. V případě papeže, aby byl považován za
svatého, musel praktikovat heroickou ctnost při výkonu svého poslání papeže,
jako například v případě svatého Pia V. nebo svatého Pia X. Pokud jde o
Jana XXIII., jsem si po pečlivém zvážení jistý, že byl jeho pontifikát
objektivně škodlivý Církvi a je tedy nemožné hovořit u něj o svatosti.
Dominikánský otec Innocenzo Colosio, někdo, kdo chápal svatost a je považován
za jednoho z největších historiků spirituality v moderní době, to již
přede mnou potvrdil ve svém známém článku v Rivista di Asceticae e Mistica.
CFN:
Jestliže, jak se domníváte, nebyl Jan XXIII. papežem-světcem, a jestliže jsou,
jak se zdá, kanonizace neomylným aktem, čelíme velkému rozporu. Neexistuje zde
riziko upadnutí do sedesvakantismu?
RDM:
Sedesvakantisté aplikují přehnaný význam papežské neomylnosti. Jejich uvažování
je zjednodušené: jestliže je papež neomylný a učiní něco špatného, znamená to,
že je [papežský] stolec uprázdněný. Realita je mnohem komplexnější a premisa,
že každý čin, nebo takřka každý čin, papeže je neomylný, je chybná. Jestliže ve
skutečnosti nadcházející kanonizace způsobují problém, sedesvakantismus způsobuje
svědomí nesrovnatelně větší problémy.
CFN:
A přesto většina teologů, zvláště těch nejspolehlivějších, těch z tzv.
„římské školy“, podporuje neomylnost kanonizací.
RDM:
Neomylnost kanonizací není dogmatem víry, to je názor většiny teologů,
především po Benediktu XIV., který toto navíc vyslovil jako soukromý učitel a
nikoliv jako nejvyšší pontifik. Pokud jde o „římskou školu“, nejvýznačnějším
představitelem této teologické školy, který žije v dnešní době, je Msgr.
Brunero Gherardini. A Msgr. Gherardini vyslovil v revue Divinitas, kterou řídí, všechny své
pochyby ohledně neomylnosti kanonizací. Vím, že v Římě význační teologové
a odborníci na kanonické právo, žáci jiného vynikajícího představitele římské
školy Msgr. Antonia Piolantiho, chovají tytéž pochyby jako Msgr. Gherardini.
Zastávají názor, že kanonizace nenaplňují podmínky stanovené Prvním vatikánským
koncilem k zaručení neomylnosti papežského aktu. Posouzení kanonizací není
samo o sobě neomylné, protože mu chybí podmínky pro neomylnost, počínaje
faktem, že kanonizace nemá jako svůj přímý nebo výslovný cíl pravdu Víry nebo
mravů obsaženou ve Zjevení, ale pouze skutečnost nepřímo spojenou
s dogmatem, aniž by, správně řečeno, byla „dogmatickou skutečností“.
Oblast víry a mravů je široká, protože obsahuje celou křesťanskou nauku, spekulativní i praktickou, lidskou víru a konání. Rozlišování je však nutné.
Dogmatická definice nikdy nemůže mít za následek definici nové nauky
v oblasti víry a mravů. Papež může pouze učinit explicitním to, co je
implicitní ve víře a mravech, a co je předáváno Tradicí Církve. To, co papež
definuje, musí být obsaženo v Písmu svatém a v Tradici, a to
zajišťuje neomylnost onoho aktu. To určitě není případ kanonizací. Není
náhodou, že nauka o kanonizacích není obsažena v Kodexu kanonického práva
z roku 1917 a 1983, ani ve starých i nových katechismech katolické
Církve. Ve vztahu k tomuto tématu existuje, kromě výše zmíněně studie
Msgr. Gherardiniho, vynikající článek od Josého Antonia Urety, který se objevil
ve vydání časopisu Catolicismo
z března 2014.
CFN:
Zastáváte názor, že kanonizace ztratily svou neomylnou povahou v důsledku
změn kanonizačního procesu, které zavedl v roce 1983 Jan Pavel II.?
RDM:
Tento názor je v Courrier de Rome
podporován vynikajícím teologem P. Jeanem-Michelem Gleizem. Mimoto je jedním
z argumentů, na nichž P. Low ve svém článku o kanonizacích v Enciclopedia catollica zakládá svou tezi
o neomylnosti, existence ohromného souboru šetření a zjištění, následovaná
dvěma zázraky, které kanonizaci předcházejí. Není pochyb, že po reformě tohoto
procesu zavedené Janem Pavlem II. v roce 1983, se tento proces ověřování pravdy
velmi zeslabil, a že došlo ke změně samotného konceptu svatosti. Tento argument
se mi však nezdá jako rozhodující, protože proces kanonizace se v průběhu
historie velmi změnil. Vyhlášení svatosti Ulricha z Augsburgu papežem Janem
XV. v roce 993, považované za první kanonizaci ze strany papeže [do té
doby tato prohlášení vydávali biskupové – pozn. překl.], bylo učiněno bez
jakéhokoliv šetření ze strany Svatého stolce. Proces důkladného šetření se
datuje zpět především k Benediktu XIV. On byl odpovědný například za
rozlišení mezi formální kanonizací dle všech kanonických pravidel, a
rovnocennou kanonizací, kdy je sluha Boží prohlášen za svatého na základě
lidové úcty. Sv. Hildegarda z Bingenu obdržela titul světce po své
smrti a papež Řehoř IX. začal v roce 1233 kanonizační šetření. Nikdy to
však nebyla formální kanonizace. Ani sv. Kateřina Švédská, dcera sv. Brigity,
nebyla nikdy kanonizována. Její proces se konal mezi lety 1446 a 1489, ale
nebyl nikdy uzavřen. Je uctívána jako světice, aniž by kdy byla kanonizována.
CFN:
Co si myslíte o tezi sv. Tomáše [Akvinského], která je také připomínána
v článku o kanonizacích v Dictionnaire
de Théologie catholique (Slovníku
katolické teologie), podle nějž, kdyby nebyl papež při slavnostním
vyhlašování, jakým je kanonizace, neomylný, klamal by sebe i Církev.
RDM:
Musíme nejprve rozptýlit sémantické nepochopení: akt, který není neomylný, není
špatným aktem, který nutně klame, ale jen aktem podléhajícím možnosti omylu. Ve
skutečnosti může být tento omyl velmi zřídkavý nebo nikdy nenastat. Sv. Tomáš,
jako vždy vyvážený ve svém soudu, není až do konce neomylný. Správně usiluje o
obranu neomylnosti Církve a činí tak teologicky uvážlivým argumentem. Jeho
argument lze v širším smyslu přijmout, ale musí se připustit možnost
výjimek. Souhlasím s ním, že Církev se jako celek nemůže mýlit. To však
neznamená, že každý akt Církve, jakým je i akt kanonizace, je sám o sobě
neomylný. Schválení, které se propůjčuje aktům kanonizace, je církevní, nikoliv
Boží víry. To znamená, že věřící věří, protože přijímá princip, že Církev se
normálně nemýlí. Výjimka nepopírá pravidlo. Vlivný německý teolog Bernhard
Bartmann srovnává ve své Příručce
dogmatické teologie (1962) uctívání (kult) falešného světce s úctou
vzdávanou falešnému velvyslanci krále. Omyl nic neubírá na podstatě, dle níž má
král pravé velvyslance a Církev kanonizuje pravé světce.
CFN:
V jakém smyslu tedy pak můžeme hovořit o neomylnosti Církve při
kanonizacích?
Jsem přesvědčen, že by
bylo vážnou chybou redukovat neomylnost Církve na mimořádné Magisterium
římského papeže. Církev není neomylná jen, když učí mimořádným způsobem, ale
také při svém řádném Magisteriu. Ale stejně jako existují podmínky neomylnosti
mimořádného Magisteria, tak také existují podmínky neomylnosti řádného
Magisteria. A první z nich je jeho univerzalita, která je prokázána, když
se pravda víry nebo mravů po celou dobu učí stálým způsobem. Magisterium může
neomylně učit nauku skrze akt definování ze strany papeže, nebo aktem řádného
Magisteria, který nedefinuje, za předpokladu, že je tato nauka trvale zastávána
a předávána (přenášena) tradicí a řádným a univerzálním Magisteriem. Instrukce Ad Tuendam Fidem Kongregace pro nauku
Víry z 8. května 1998 (č.2) to potvrzuje. Obdobně by člověk mohl prohlásit,
že Církev se nemůže mýlit, když potvrzuje pravdu v čase, vztahující se
k víře, [a] když potvrzuje dogmatické skutečnosti, liturgický úzus.
Kanonizace také mohou spadat do této skupiny provázaných pravd. Můžete si být
jistí, že sv. Hildegarda z Bingenu je ve slávě svatých a může být
předkládána jako vzor nikoliv proto, že byla slavnostně kanonizována papežem,
jelikož v jejím případě nikdy neproběhla formální kanonizace, ale proto,
že Církev bez přerušení uznávala její kult od její smrti. A fortiori [tím spíše – pozn. překl.] má u těch svatých, kteří
nebyli nikdy formálně kanonizováni, jako sv. František nebo sv. Dominik,
neomylná jistota o jejich slávě v diachronickém smyslu (tj. ve smyslu
vývoje v čase) příčinu v univerzálním kultu, který jim Církev propůjčila,
a nikoliv v kanonizačním posouzení samotném. Církev ve svém univerzálním
Magisteriu neklame, ale člověk může připustit chybu ze strany církevních
autorit omezených v čase a prostoru.
CFN:
Shrnul byste svůj názor?
RDM:
Kanonizace papeže Jana XXIII. je slavnostním aktem nejvyššího pontifika, aktem,
jenž pochází ze svrchované autority Církve, a mělo by se na něj nahlížet
s úctou, není to však neomylný soud sám o sobě. Užití rozumu podpořené
pečlivým zkoumáním fakt docela jasně ukazuje, že pontifikát Jana XXIII. nebyl
ku prospěchu Církve. Kdybych musel připustit, že papež Roncalli uplatňoval
ctnost heroickým způsobem, když uskutečňoval svou roli pontifika, v jádru
bych oslabil racionální předpoklady své víry. Jsem-li na pochybách, přidržuji
se dogmatu víry ustanoveného Prvním vatikánským koncilem, podle nějž nemůže
existovat žádný rozpor mezi vírou a rozumem. Víra přesahuje rozum a povznáší
jej, ale neodporuje mu, protože Bůh, Pravda sama o sobě, není kontradiktorní.
Ve svědomí cítím, že si ohledně tohoto aktu kanonizace mohu ponechat všechny
své nejistoty.
***
Profesor Roberto de
Mattei učí církevní dějiny na Evropské univerzitě v Římě, kde je hlavou
Fakulty historických věd. Je viceprezidentem Národní rady pro výzkum [Consiglio Nazionale delle Ricerche] a
členem vedení Historického institutu pro
moderní a současnou dobu a Italské
zeměpisné společnosti. Je prezidentem nadace Lepanto a edituje vědecké časopisy Radici Cristiane a Nova
Historica. Mimoto spolupracuje s Papežskou radou pro historické vědy a
Svatý stolec jej ocenil insignií Řádu sv. Řehoře Velikého v uznání za jeho
služby Církvi. Mezi jeho naposledy publikované práce patří: Druhý vatikánský koncil: dosud nenapsaný
příběh; Blahoslavený Pius IX.; Diktatura relativismu, Turecko v Evropě: výhoda nebo pohroma?
aj.
Překlad: D. Grof
