čtvrtek 10. dubna 2014

Otevře „svatý“ Jan Pavel II. dveře nekatolickým „svatým“? (2014)

 
Otevře „svatý“ Jan Pavel II. dveře nekatolickým „svatým“? (2014)
Peter Crenshaw
Jestliže všechna náboženství vedou k Bohu a v pekle vlastně nejsou žádné duše, nebylo by pak logickou nástavbou, že všichni zemřelí lidé jsou v nebi? A je-li tomu tak, nestala se svatořečení naprosto zbytečnými? Co tedy pokoncilní Vatikán skutečné myslí svatořečením?
***
Jak čas plyne a my se blížíme plánovaným svatořečením blahoslavených Jana XXIII. a Jana Pavla II., těší se většina katolíků, neuvědomujících si skutečný význam této události, na celosvětovou oslavu těchto dvou populárních papežů. Na Jana XXIII. vzpomínají starší generace jako na „dobrého papeže Jana“, což je přezdívka, která mu byla dána kvůli jeho laskavému chování a kvůli chvále ze strany médií za to, že otevřel Církev světu.
Podobně Jan Pavel II. byl a stále je velice populární kvůli svému osobnímu charismatu, cestám po světě a neuvěřitelným Světovým dnům mládeže. Kolem obou mužů se tak rozvinul jistý kult osobnosti. V případě blahoslaveného Jana Pavla II. horlivost pro jeho svatořečení od jeho smrti v roce 2005 nepolevila.
Za osobní popularitou ve světě však leží hlubší otázky ohledně toho, zda některý z těchto mužů vyhoví tradičním standardům na blahořečení či svatořečení. Je tomu tak kvůli bezprecedentním a novotářským krokům obou papežů a také kvůli nesporně katastrofálním plodům obou pontifikátů. Dokonce i Vatikán uznává problematické aspekty pontifikátu blahoslaveného Jana Pavla II. A to natolik, že 1. dubna 2011 kardinál Angelo Amato, prefekt Kongregace pro záležitosti svatých, učninil bezprecedentní krok, kdy vyjasňoval důvod pro blahořečení Jana Pavla II.:
Papež Jan Pavel II. je blahořečen nikoliv kvůli svému vlivu na historii či na katolickou Církev, ale kvůli způsobu, jak žil křesťanské ctnosti víry, naděje a lásky.
The Remnant Newspaper shrnul tyto znepokojující otázky týkající se blahořečení Jana Pavla II. v Prohlášení o výhradách týkajících se nadcházejícího blahořečení papeže Jana Pavla II. dne 21. března 2011. Toto prohlášení za méně než měsíc sesbíralo tisíce podpisů a bylo nakonec předloženo Angelu kardinálovi Amatovi, prefektu Kongregace pro záležitosti svatých.
Degenerace procesu svatořečení
Od svého započetí v roce 1983 byly nové beatifikační a kanonizační procedury Jana Pavla II. pečlivě zkoumány v různých publikacích. Nové procedury Jana Pavla II. v zásadě odstranily model trvající 400 let od doby Sixta V., papeže, který zavedl „ďáblova advokáta“, aby zajistil, že bude případ každého kandidáta důkladně prověřen. Kanonizační zákony Sixta V. se vyvinuly v období během více než 350 let od chvíle, kdy Řehoř IX. prvně ustanovil přezkoumání života a zázraků kandidátů. Tato přezkoumání byla skutečně potřebná v důsledku mylných blahořečení, která byla pohoršlivě vyhlášena místními biskupy.
Poté, co již Pavel VI. „zjednodušil“ tyto kanonické procedury v 60. letech 20. století, je Jan Pavel II. prostě jen „nerevidoval“; celkově je nahradil svou procedurou. Jan Pavel II. uváděl předešlé organické změny pravidel kanonizace v průběhu staletí, stejně jako Pavel VI. uvedl změny týkající se tradiční mše, jako záminku k provedení svých vlastních „změn“. Až na to, že místo, aby se spíše pokusily stavět na existujícím systému, zničily „změny“ Jana Pavla II. předešlý systém.
Mezi jinými úpravami Jan Pavel II. zlikvidoval 400 let starou funkci ďáblova advokáta, drasticky zredukoval časovou délku toho, jak dlouho musel kandidát čekat, než mohl být proces kanonizace zahájen, a přenesl velkou část tohoto procesu zpět dolů na úroveň diecéze a biskupství, kde byl před dobou Řehoře IX. Tak nás „změny“ Jana Pavla II. přivedly zpět ke kanonizačnímu procesu vedenému biskupem jako na počátku 13. století – doby, kdy jedna diecéze ve Švédsku jednou svatořečila opilého mnicha, který byl zabit při opilecké rvačce.
Degenerace procedury kanonizace v katolické Církvi proto vyvolala otázky ohledně spolehlivosti nového a zdokonaleného procesu a toho, zda jsou papežské kanonizace založené na takovéto zjednodušené proceduře stále neomylné. Jednu takovou podrobnou studii sepsanou P. Jean-Michelem Gleizem, FSSPX, lze najít zde. Studie, jako je tato, tvoří důležitý příspěvek k úsilí dát smysl této materii z teologické a kanonické perspektivy. Když jsem řekl toto, přemýšlím, zda může být tato věc vyřešena na mnohem méně vysoké úrovni.
Luteránský svatý?
Všechna vemlouvavost kanonických, teologických a naukových argumentů týkajících se toho, zda nadcházející kanonizace jsou neomylné, se zdá vytvářet jeden základní předpoklad: že papež František chápe koncept svatosti v souladu s Tradicí Církve a bude zamýšlet takovou svatost potvrdit 27. dubna 2014. Je to však bezpečný předpoklad?
Zvažte následující prohlášení papeže Františka přednesné během jeho rozhovoru s Andreou Torniellim 10. prosince 2013:
...Znal jsem farního kněze v Hamburgu, který měl co do činění s procesem blahořečení katolického kněze popraveného gilotinou nacisty za to, že učil děti katechismus. Po něm byl na seznamu odsouzených osob luteránský pastor, který byl zabit ze stejného důvodu. Jejich krev se promísila. Farní kněz mi řekl, že šel za biskupem a řekl mu: „Budu se tím dále zabývat, ale oběma případy, nejen případem katolického kněze.“ To je ekumenismus krve. Ještě dnes existuje; stačí jen číst noviny. Ti, co zabíjí křesťany, se neptají na váš průkaz totožnosti, aby viděli, v jaké církvi jste byl pokřtěn. Musíme vzít tato fakta v potaz.
Zdá se tedy, že je František velmi otevřený možnosti beatifikace a potencionální kanonizace luteránského pastora. František se zde možná odvolával na případ luteránského pastora Karla Friedricha Stellbrinka. Stellbrinkovi a třem katolickým kněžím sťali hlavy rychle po sobě v důsledku toho, že se vyjadřovali proti nacistickému režimu v Německu. Beatifikační případy těchto tří katolických kněží se rozeběhly pod Benediktem XVI. v roce 2011, nikoliv však u Stellbrinka. To vytvořilo spor ve vztazích s německými luterány:
...rozhodnutí Vatikánu beatifikovat 25. června tyto tři kněze – ne však Stellbrinka – prověřuje ekumenického ducha a znepokojilo některé náboženské vůdce, že by tato událost mohla vrazit klín mezi tyto dvě komunity.
„Lidé se bojí, že kněží, kteří jsou beatifikováni, budou nahlíženi jako, že jsou výše postavení  než Stellbrink, a že pozornost se bude zaměřovat na tyto tři, nikoliv čtyři,“ řekl Constanze Maase, pastor luteránské církve v Lübecku.
„Mnozí křesťané včetně mě jsou zklamáni, že současný papež, jak se zdá, činí málo pro ekumenickou solidaritu církví, zvláště pokud jde o luterány,“ napsal luteránský pastor Heinz Russmann v úvodníku publikovaném na lübeckém zpravodajském webu.
„Všichni čtyři by měli být blahořečeni,“ řekl Russmann, veterán ekumenického dialogu v tomto městě. „Neprojde-li toto [blahořečení], pak žádné!“
Mohl by František být člověkem, který nakonec pozvedne Stellbrinka k úctě oltáře ve velkém ekumenickém gestu? Mohlo by svatořečení Jana XXIII., muže, který svolal Druhý vatikánský koncil, a Jana Pavla II., který předsedal nejekumeničtějšímu pontifikátu v historii, vydláždit cestu? Konec konců, stanou-li se jednou tito papeži svatými, neměli bychom následovat jejich příkladu?
Sv. Martin Luther King?
Bez ohledu na to, zda František tento krok učiní, mnozí katoličtí biskupové, kněží a věřící již ctí jisté nekatolíky de facto jako světce a dokonce kladou tuto „povinnost“ nad zjevně menší povinnosti jako je např. vzdorovat vraždění nenarozených. V roce 2010 kardinál Daniel DiNardo sloužil jako hlava pro-life úřadu USCCB [Americké biskupské konference – pozn. překl.] a jako arcibiskup arcidiecéze Galveston-Houston. Téhož roku utratila organizace Planned Parenthood 26 milionů dolarů na sedmipatrové zařízení pět kilometrů od kardinálovy katedrály, jehož celé jedno podlaží sloužilo jako potratová klinika. Podle houstonské Coalition for Life je tento komplex v Houstonu nejrozsáhlejším potratovým zařízením na západní polokouli.
V lednu 2010 na den Martina Luthera Kinga zorganizovali vůdci pro-life první rozsáhlý protest proti této budově; měl zohlednit fakt, že bylo toto zařízení postaveno v oblasti, která je převážně hispánská a černošská, čímž se mělo umožnit, aby, pokud jde o potraty, efektivněji cílila na ženy z menšin. Různí afroameričtí a menšinoví náboženští vůdci se protestu účastnili k poctě dědictví Dr. Kinga. Navíc akci navštívili mnozí další náboženští vůdci a pro-life organizace a řečníci. Počty protestujících se počítaly na tisíce.
Jediným prominentním houstonským náboženským vůdcem, který nebyl přítomen na protestu, však byl kardinál DiNardo. Přesto si tento kardinál, hlava pro-life úřadu USCCB, nalezl čas den před protestem sloužit mši na počest nekatolíka Martina Lithera Kinga. Arcidiecéze ten týden na svém webu oznamovala:
...katolíci z celé arcidiecéze Galveston-Houston uctí život Dr. Martina Luthera Kinga ml. tuto neděli a připomenou si jeho nadčasovou výzvu k dosažení míru skrze službu jeden druhému.
...Kardinál DiNardo bude slavit arcidiecézní mši a emeritní arcibiskup Joseph A. Fiorenza pronese kázání...
...Taneční sbor vystoupí těsně před začátkem mše v 15 hodin.
Fotografování, které nebude rušit, a točení na video v jistých částech uvnitř katedrály je během mše dovoleno...
Tím se kardinál, hlava pro-life úřadu USCCB a hlavní pastýř katolického stáda v Houstonu, rozhodl pro sloužení katolické mše pro nekatolické náboženské vůdce, zatímco se nedokázal připojit k protestantským stoupencům řečených náboženských vůdců a stejně tak i jeho bratrů katolíků v protestu proti potratovému zařízení za 26 milionů dolarů vzdálenému 5 kilometrů od jeho vlastní katedrály. O dva roky později v listopadu 2013 byl tentýž kardinál DiNardo svými spolubratřími oceněn, když jej zvolili viceprezidentem USCCB.
Jestliže si někdo myslí, že to, že katoličtí duchovní vzdávají úctu, která se vzdává svatým, lidem jako Dr. King a jiným protestantským postavám, je výjimkou, pak se zjevně neúčastnil jedné z tisíce předměstských lidových Novus Ordo mší v USA, jimž „předsedají“ liberální „sociálně spravedliví“ kněží. Zvažte tuto otázku, kterou položila katolička v Missouri v EWTN [katolická televizní síť – pozn. překl.]:
Je dovoleno umístit obraz Martina Luther Kinga ml. v kostele během doby, kdy USA slaví svátek na jeho počest? Mnohdy je obraz vyzdoben a dokonce má kolem sebe i zapálené svíce. Zdá se, že to porušuje kánon 1187 [Nového Kodexu kanonického práva – pozn. překl.], který říká, že úctu je dovoleno vzdávat pouze schváleným světcům a blahoslaveným. Zdá se, že je to zde v USA obvyklejší, dokonce jsem se s tím setkala během výstavy Nejsvětější svátosti, kdy byl jeho obraz umístěn v sanktuáriu poblíž oltáře se zapálenými svícemi. - L.S. O´Fallon, Missouri
Ačkoliv si expert EWTN nemyslel, že to je zvláště dobrý nápad, navazující otázka, kterou dostal, zapříčinila, že v této věci provedl průzkum. Nakonec objevil dopis Ekumenické komise Ústředního výboru pro velké Jubileum roku 2000 z roku 1998 určený příslušným národním komisím, který lze nalézt na vatikánských webových stránkách. Dopis říká následující:
Svědectví víry vydané křesťany, dokonce až k prolití jejich krve, si zasluhuje zvláštní pozornost vzhledem k Jubileu. Toto svědectví se stalo společným dědictvím katolíků, pravoslavných, anglikánů a protestantů. Křesťanská komunita nemůže dovolit, aby vzpomínka na tato svědectví Kristu zanikla, protože demonstrují přítomnost a účinky Ducha Svatého v různých církvích a církevních společenstvích. Tento hlas z „communio sanctorum“ je hlasitější a přesvědčivější než prvky rozdělení. Památka jejich svědectví a víry je příslibem naděje pro budoucnost. Za tím účelem by bylo užitečné sestavit „společný kalendář“ nebo „ekumenickou martyrologii“, kompendium křesťanů – katolických, pravoslavných, anglikánských, protestantských – kteří vydali svědectví Kristu našemu Spasiteli, někdy dokonce i tím, že prolili svou krev.
A později pod pozoruhodným podtitulkem „Společenství svatých“ říká:
Na mnoha místech křesťané ve svém středu uznali mučedníky a příkladné vyznavače víry, naděje a lásky – muže i ženy. Někteří z nich jako jsou František z Assisi, Rublev, Johann Sebastian Bach, monsignor Romero, Alžběta Setonová, mučedník Anuarite ze Zairu a Martin Luther King jsou z mnoha důvodů uznáváni za konfesními hranicemi. Ekumenické skupiny by se mohly podívat na příklad některých těchto svědectví s ohledem na to, jak identifikovat, jak v nich lze rozpoznat dílo Ducha Svatého a jaká může být jejich role v prosazování plného společenství.
Později poskytla Komise „pro nové mučedníky“ v rámci Výboru pro velké Jubileum „seznam mučedníků a svědků víry se zastoupením mnoha křesťanských denominací“. Ačkoliv expert EWTN připouští, že jméno Dr. Kinga bylo na tomto seznamu, ujišťuje čtenáře, že „nebyl výslovně zmíněn na akci, kterou navštívil Svatý Otec“. Ptáte se: Ona zde proběhla akce, kterou navštívil Svatý Otec (Jan Pavel II.) týkající se této věci? Ano, proběhla.
„Ekumenismus svědků víry“ papeže Jana Pavla II.
Na zmíněné akci řekl Jan Pavel II. ve svém kázání následující:
...V našem století ‘svědectví Kristu až k prolití krve, jsou pokládána za společný poklad katolíků, pravoslavných, anglikánů i protestantů‘ (Tertio Millenio Adveniente, 37) ...A jejich tolik! Nesmí být zapomenuti, spíše musí být připomínáni a jejich životy zdokumentovány...Přítomnost zástupců jiných církví a církevních společenství dává dnešnímu svátku zvláštní význam a výmluvnost v tomto Jubilejním roce 2000. Ukazuje, že příklad hrdinských svědků víry je pro všechny křesťany skutečně drahocenný. Ve 20. století takřka všechny církve a církevní společenství poznaly pronásledování, což sjednocuje křesťany na svých místech utrpení a činí z jejich sdílené oběti znamení naděje pro dobu, která má teprve přijít... Tito naši bratři a sestry ve víře, ke kterým se dnes obracíme s vděkem a úctou, stojí jako ohromný přehled křesťanské humanity ve 20. století, přehled evangelia blaženosti žité až k prolití krve... ‘Kdo miluje svůj život, ztratí jej; a kdo nenávidí svůj život na tomto světě, zachová jej pro život věčný‘ (Jn 12:25)...
Drazí bratři a sestry, drahocenné dědictví, které nám tito stateční svědci předali, je dědictvím sdíleným všemi církvemi a církevními společenstvími. Je to dědictví, které hovoří mocněji než všechny příčiny rozdělení. Ekumenismus mučedníků a svědků víry je nejpřesvědčivějším ze všech; křesťanům 21. století ukazuje cestu k jednotě. Je to dědictví Kříže žitého ve světle Velikonoc: dědictví, které obohacuje a zachovává křesťany, když vstupují do nového milenia.
„Ekumenismus mučedníků?“ „Ekumenismus svědectví víry?“ Jestliže se „sv. Jan Pavel II.“ stane skutečností, přemýšlí někdo o tom, zda František neužije tato slova jako sjednocující pokřik pro kanonizaci nekatolických  mučedníků a světců? Jak lépe postoupit na „cestě k jednotě“?
Aby nezůstal pozadu ve věci „jednoty“, zdá se, že druhý papež v kanonizační rovnici, Jan XXIII., by mohl být jmenován jejím svatým patronem! V článku z 24. března 2014 nazvaném „Sv. Jan XXIII., svatý patron křesťanské jednoty?“ Vatican Insider píše:
Vlivní zástupci pravoslavné církve byli mezi prvními, kteří uznali svatost Jana XXIII. ve dnech Druhého vatikánského koncilu. Dokonce chtěli prohlásit tohoto dobrého papeže svatým „patronem“ ekumenické cesty...
...Nyní se papež František rozhodnul prohlásit Jana XXIII. svatým pro gratia, založeném na validních důvodech, které jsou zdravou alternativou k vědecky a teologicky prokázanému zázraku. Jedním z pastoračních důvodů, proč se František rozhodnul prohlásit Roncalliho za svatého, je relevantnost jeho ekumenické vize v moderní době.
Ekumenická horečka skutečně rychle stoupá. P. Kenneth Doyle, prominentní sloupkař v diecézních novinách jihozápadní Indiany, je již napřed. 11. března prohlásil, že by nejen „neměl žádný problém“ modlit se v soukromé modlitbě za přímluvu k takovým hrdinům jako jsou baptista Martin Luther King a luterán Dietrich Bonhoeffer, nevidí také žádný problém modlit se za přímluvu ke Gándhímu, stejně jako to činí k zesnulým členům své vlastní rodiny.
V děsivých chvílích jako jsou tyto je často užitečné obrátit se pro ujištění k oné neokatolické baště pravověrnosti ke Catholic Answers (Katolické odpovědi), ohledně toho, že se taková věc nikdy nemůže stát. Bohužel, to, co jsem zjitil, nebylo tak ujišťující. Když byl „expert“ z Catholic Answers dotazován: „Mohl by být nekatolík kanonizován v katolické Církvi?“, expert odpověděl následovně:
Teoreticky je možné, že by Církev mohla kanonizovat nekatolíka, protože kanonizace je prostě oficiálním uznáním, že konkrétní osoba je v nebi. Dodneška tak vždy Církev činila pouze u svých vlastních členů. Je tomu tak proto, že jedním z důvodů kanonizace je stanovení vzoru katolické křesťanské svatosti pro katolíky.
Koncilní koncept svatosti
Co tedy toto vše znamená? Myslím, že to znamená, že se potřebujeme zeptat, zda pokoncilní koncept kanonizované svatosti je totožný se stálým katolickým konceptem kanonizované svatosti. Protože, chápe-li František a neokataolické Magisterium kanonizace nekatolíků jakou reálnou možnost, pak musí být celý jejich pojem „svatosti“ sám podezřelý.
Jestliže 27. dubna 2014 papež František prohlásí Jana Pavla II. za „světce“, ale má-li za „světce“ „ekumenického svědka víry“, jakým by stejně dobře mohl být někdo jako baptista Martin Luther King nebo luterán Dietrich Bonhoeffer, má skutečně v úmyslu použít svou papežskou neomylnost závazně, jak vždy kanonizace v Církvi závazná byla? Nebo spíše jen formálně uznává ekumenické příklady, u nichž věří, že se můžeme poučit z jejich životů? Jak sám papež František řekl, jedním z důvodů, proč kanonizuje Jana XXIII. je „relevantnost jeho ekumenické vize v moderní době“.
Koncilní koncept neomylnosti
Katolická encyklopedie prohlašuje:
...všechny argumenty teologů pro papežskou neomylnost v kanonizaci svatých se zakládají na skutečnosti, že při takových příležitostech papeži věří tomu a trvají na tom, že rozhodnutí, které zveřejňují, je neomylné.
Proto bychom se měli také ptát, jaký je koncept koncilní neomylnosti. Je to kolegiální pojetí neomylnosti, oddělené a odloučené od katolického pojetí, které neomylnost přímo váže s papežským úřadem? Mimo to, věří papež František v této ekumenické pokoncilní éře, kdy se neomylnosti nikdy nedovolává, že jsou kanonizační prohlášení skutečně neomylná v katolickém smyslu toho slova? A co dřívější kanonizovaní světci předkoncilní Církve, kteří jsou dnes pokoncilním ekumenickým papežům „nepříjemní“? Řekl by František svým anglikánským, pravoslavným a protestantským bratrům a sestrám, že kanonizace těchto velmi „neekumenických“ předkoncilních svatých byly neomylně správné? A pokud ne, jak by mohl věřit, že jeho vlastní kanonizace jsou neomylné?
Koncilní koncept spásy
Navíc, protože kanonizovaní svatí musí být v nebi, vstupuje do hry otázka spásy. Je pokoncilní koncept spásy totožný s katolickým konceptem? Jednou zkouškou by bylo to, zda František nebo pokoncilní papeži skutečně souhlasí s Piem IX., když zavrhnul následující představy jako omyly:
Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.
Jsou odsudky těchto prohlášení jakkoliv slučitelné s ideou spásy vyjádřenou budoucím „svatým“ Janem Pavlem II. během jeho středeční audience v roce 1999?:
Věčné zatracení zůstává možností, nemáme však bez zvláštního božího zjevení zaručeno vědění o tom, zda a kteří lidé jsou v něm skutečně zahrnuti.
Stejně jako Jan Pavel II., i kněží jako P. Robert Barron a také biskup Michael Olson, kteří jsou oba v konzervativních kruzích považováni za pravověrné, jsou velmi otevřeni ideji, že v pekle není žádná lidská duše. Když někdo sdílí tento koncilní názor na možnou univerzální spásu, je snadné chápat, jak by „expert“ z Catholic Answers či papež František neměli problém s kanonizací nekatolíka, když je v nebi stejně pravděpodobně jako kdokoliv jiný. Navíc by mohli kanonizovaného nekatolíka vystavovat jako dobrý příklad lidských a přirozených ctností.
Pro katolíka je však tato představa spásy a svatosti zcela zavržená. Ačkoliv Církev nepřehlíží teoretickou možnost, že nekatolíci v nezaviněné nevědomosti mohou být spaseni, zřídka ohledně toho sdílí „dobrou naději“, protože jediné jisté a určité prostředky, které Církev poskytuje ke spáse, jí dal Ježíš Kristus. Proto by byla kanonizace nekatolíka pro katolíka zcela nemožná. Kdyby tak papež učinil, zašel by dál, než že se řeklo, že existuje možnost spásy nekatolíků, [zašel by] až k tomu, že spása některých nekatolíků je neomylně jistá.
Mimoto, celý předpoklad kanonizované svatosti samotné se vždy zakládal na konceptu mučednictví za jednu pravou katolickou Víru a na heroické ctnosti a svatosti v jedné pravé katolické Víře. Jan Pavel II. hovořil o „ekumenismu mučedníků“ a František hovoří o „ekumenismu krve“, jako by Církev učila, že nekatolíci, kteří jsou zavražděni jako čestní, jsou jistě a okamžitě spaseni. Tak tomu není. Jak učí Florentský koncil:
Nikdo, nezáleží na tom, jak mnoho dal na almužnách, a dokonce i když prolil krev pro jméno Kristovo, nemůže být spasen, pokud nesetrval v náručí a jednotě katolické Církve. (Papež Evžen IV., Florentský koncil, Cantate Domino, sezení 11, 4. února 1442)
Podobně i mnoho velkých světců hovořilo proti ideji ekumenických křesťanských světců:
Praví mučedníci se nacházejí pouze v katolické Církvi; protože existuje jen jediná pravá víra, existuje jen jediné pravé mučednictví. – Sv. Irenej z Lyonu
Protože jsou heretici a schizmatici vně Církve a odděleni od jednoty a lásky, i kdyby měl být nějaký zabit pro jméno Kristovo, nemohl by být v smrti korunován. – Sv.  Cyprián
Nakonec proto papež František nemůže předstírat, že nekatolík, který je zabit ve jménu Krista, je automaticky spasen, tím méně pak nekatolíci, kteří jsou zabiti proto, že žijí bezúhonný život.
Je proto jisté, že žádný skutečně katolický koncept kanonizované svatosti nemůže zahrnovat nekatolíky. Předpokládá se, že katoličtí svatí jsou heroickými příklady toho, o co by věřící měli usilovat, aby spasili svou duši. Svatí nebyli jen do morku kosti katoličtí, ale vystavěli na tom i pevný základ k dosažení duchovních výšin. Idea vyzdvihnout nekatolíka jako příklad ke spáse něčí duše, by byla považována nejen za nemyslitelnou, ale v každém okamžiku historie Církve před naší dobou za rouhavou.
Závěr
V závěrečné analýze je problém mnohem vážnější a strašnější, než co papež František učiní 27. dubna. Problém jde až k samotnému kořeni toho, co to znamený být „světcem“ a být „spasen“ v katolické Církvi. Nakonec může docela dobře nastat to, že nadcházející kanonizace 27. dubna a možná mnohé další koncilní kanonizace budou v budoucnu Církví posouzeny jako neplatné. Jestliže budou, je pochybné, že budou za takové prohlášeny kvůli procedurálním nebo formálním nedostatkům. Namísto toho to bude na tom základě, že velká část věřících, kněží, biskupů a kardinálů až po papeže prostě ztratili všechen smysl toho, co skutečná katolická svatost vůbec znamená.  
Překlad: D. Grof