Článek byl původně otištěn
v časopise Si Si No No č. 28, září 1998.
JISTÝ DRUH
VZPOURY
Všeobecně se již dlouho ví, že už
Pius XII. (který zemřel 9. října 1958) zvažoval možnost svolání ekumenického
koncilu. Jeho nástupcem se stal Jan XXIII., který byl v té době považován
za přechodného papeže (přechodného mezi kým?). Sotva tři měsíce po svém zvolení
oznámil svůj úmysl svolat koncil. Kurie a přípravné komise začaly své přípravy
a po osmnáctiměsíční práci představily 73 „schémat“, která byla zamítnuta nebo
výrazně změněna koncilem samotným. Časopis La
Croix ve zvláštním čísle v prosinci 1975 přinesl rozhovor
s dominikánem P. Yvesem Congarem (který se následně stal kardinálem a byl
jedním z koncilních „expertů“). V tomto článku P. Congar otevřeně
zesměšňoval tato „schémata“: „Sedmdesát
tři z nich! Mnohá z nich odrážela teologii Pia XII. a znovu
potvrzovala protireformační nauku...“ Nemohlo to být jasnější: ti, kteří
tahali za koncilní drátky, nechtěli slyšet nic o „katolické teologii“ (protože
neexistuje nic jako osobní teologie Pia XII.), ani o Tridentském koncilu.
Papež Jan
XXIII.
V tomto bodě sehrál papež Jan
XXIII. roli, která připomíná roli čarodějova učně. Skutečností je, že byl
událostmi náhle zaskočen, a působil dojmem, že již není schopen vládnout. Podle
zpráv P. Congara (a dalších) měl papež „na
mysli něco prostého, určitou kerygmatickou [popularizační – pozn. překl] teologii víry s velmi podrobným
přepracováním kanonického práva.“ Ve skutečnosti tento koncil, u nějž papež
Jan XXIII. zamýšlel, že potrvá dva měsíce a skončí před Vánocemi, trval čtyři
roky.
Koncil sotva začal, říká nám P.
Congar v témže rozhovoru, když „biskupové
získali větší sebedůvěru a velice rychle, od října 1962, se jistý počet biskupů
rozhodnul odmítnout nauková schémata, která již byla připravena.“
P.
Yves Congar, O.P.
Říká se, že papež Jan XXIII. unášený
touto přílivovou vlnou, řekl několika kardinálům (od nichž tuto informaci
získal P. Congar): „Nepochopili mě.“
Je-li tomu tak, pak to nepřímo říká, že nikdy znovu nezískal kontrolu nad
situací. Arcibiskup Lefebvre v jednom ze svých prvních proslovů na toto
téma (v roce 1969), když popisoval události, které v mnoha ohledech
připomínaly jistý druh vzpoury, řekl:
Celé drama
této situace je toto... a já nejsem jediný, kdo si to myslí: od prvního dne byl
koncil v obležení sil progresivismu... Byli jsme přesvědčeni, že se na
koncilu děje něco nenormálního. Bylo skandální, jak se lidé snažili odvrátit
koncil od svého účelu napadáním Římské kurie a tím i samotného Říma a nástupce
Petrova.
„DUCH
KONCILU“
Všechny předešlé koncily,
s výjimkou 4. (Chalcedonského) a 13. (Lyonského), představují velmi
pečlivý systém. Je vysvětlena správná nauka a protikladné omyly jsou zavrženy.
Je to provedeno v logické posloupnosti. To znamená, že tyto dvě části jsou
neoddělitelné: druhá nutně a logicky vyplývá z první. Naproti tomu úkony
Druhého vatikánského koncilu mají formu řady proslovů, po kterých následují
doporučení, výzvy a vágní návrhy, které pak tudíž mohou být přizpůsobovány a
použity v konkrétním smyslu dle přání koncilních manipulátorů. Aby člověk
pochopil Druhý vatikánský koncil, musí mít na mysli, že zvláštní přístup užívaný
v každé diskutované oblasti a jejich dokumentech navazuje na určitý
obecný přístup, který může být nazván „Duchem koncilu“ ...zbloudilý a neurčitý
jako duch modernosti, kroutící se a kluzký jako úhoř. Když se člověku podaří
zachytit ono vlákno, musí jej v souladu s řečeným sledovat a nenechat
jej zmizet. Takovým vláknem může být například zvláštní příloha La Croix z prosince 1975, deset let
po koncilu, věnovaná výhradně „skvělému novému přístupu“ koncilu. Máme zde
velice zajímavou analýzu koncilních dokumentů, po níž následuje dokonce ještě
zajímavější rozhovor s P. Congarem, který byl mezitím povýšen
k důstojnosti kardinálské hodnosti...která dodává jeho slovům váhu a má
hodnotu oficiálního uznání ze strany Kurie a Nejvyššího velekněze.
NEJZÁSADNĚJŠÍ
TEXT
P. Congar, který nemá velké mínění o
Deklaraci o náboženské svobodě (Dignitatis
Humanae), jíž považuje za banální dokument, který neměl žádný jiný přínos,
než že „protiřečil Syllabu“,
vychvaluje přínosy Dogmatické konstituce o Božím zjevení (Dei Verbum) a lituje, že tento text neměl větší dopad.
My také připouštíme, že má tento
dokument velký význam, ale z důvodů velmi odlišných, než má P. Congar.
Přeskočíme jeho pochvalné komentáře
o věcech, které schvaluje, a budeme se soustředit na jeho tvrzení, že tato
konstituce měla „značný vliv“:
Ačkoliv je
to jeden z nejkratších textů koncilu, je tato konstituce asi
nejzásadnější. Tím, že učinila Písmo svaté základem pro hlásání víry a
teologii, naznačila směr, kterým měly jít všechny ostatní koncilní texty.
Řídila liturgickou reformu tím, že umožnila křesťanům, aby měli přístup
k širšímu výběru biblických pasáží při mši i ostatních svátostech. Když
odmítla potvrdit teorii dvou zdrojů zjevení (Písmo a Tradice), dovolila sblížení s protestanty
[kteří očividně připouštějí pouze Písmo, ne Tradici – pozn. vydavatele] a měla značný ekumenický vliv. P. Congar
mohl říci, že tato konstituce ukončila protireformaci (tj. Tridentský koncil).
SPOJENECTVÍ
S LUTERÁNSTVÍM
Jinými slovy tato koncilní
konstituce, která si nárokuje, že je „dogmatická“ a která nastavila směr pro
všechny ostatní koncilní texty, která řídila liturgickou reformu, která měla
značný vliv, má v úmyslu vnutit – jako dogma – likvidaci tridentské
protireformace. Nařizuje tudíž spojenectví s protestantskou reformací, u
které se (předpokládáme) Tridentský koncil mýlil, když jí vzdoroval!
Nový pastorační „přístup“, který
chtěl koncil dogmaticky zavést (Dei
Verbum je „dogmatická konstituce“), je pobídkou k ignorování
Tridentského koncilu, k jednání, jako by již neexistoval, jako by již
neměl jakoukoliv platnost. To je návrat k protestantskému principu „sola Scriptura“ – Písmo svaté samo je
zdrojem zjevení – což vysvětluje (a zde má P. Congar pravdu) ekumenickou
strategii koncilu a úplnou reformu liturgie, ne jen obřadu, ale celé laické
oblasti. To vysvětluje čelní místo dané „bohoslužbě slova“ a biblickým textům (sola Scriptura) jdoucí ruku v ruce
s vymizením systematické výuky náboženství dle pravého katechismu (což je
Katechismus Tridentského koncilu, který formoval základ diecézních katechismů
ještě do doby před 30 lety). To vysvětluje návrat k připomínce Poslední večeře,
která nepotřebuje skutečný oltář, ale jen prostý stůl a funkci kněze zbavenou
své povahy, kdy kněz již neobětuje, ale předsedá shromáždění.
Historický
okamžik: 25. ledna 1959 v Bazilice sv. Pavla za hradbami papež Jan XXIII.
oznamuje, že se bude konat Druhý vatikánský koncil.
EKUMENICKÝ
PŘÍSTUP
Jsme si dobře vědomi, že liturgická
reforma navazovala na špatně maskované ekumenické cíle. Reformátoři pracující
společně se známými protestanty to hráli na dvojznačnost nového ritu a pomocí
této lsti si pohrávali s myšlenkou, že tento reformovaný misál by mohl být
používán katolíky i protestanty, společně či odděleně.
Je to intelektuální nepoctivost,
která stvořila a zastávala dvojznačnost v naději, že přitáhne protestanty.
Je v tom něco, co připomíná známou Pascalovu „sázku“ (Podle tzv. Pascalovy
sázky je životní strategie orientovaná na Boha výhodnější, jelikož věřící získá
víc než ateista, pokud měl pravdu a Bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik
jako ateista, pokud žádný Bůh není – pozn. překl.), v tom smyslu, že
katolík zve nekatolíka, aby zakusil určitou zkušenost katolické náboženské
praxe tím, že nahradí víru zvykem. Proto jistí filozofové mimochodem považují
Pascala za modernistu před modernismem. „Zkušenost“ katolicismu jako zdroje
Víry je velmi blízká modernistické imanenci, pokud s ní není přímo
totožná.
Je přípustné vidět podobnosti mezi Pascalovou
„sázkou“ a tím, co je nazýváno „communio
in sacris“, které koncilní Dekret o ekumenismu, dalek toho, aby mu bránil,
považuje za něco, co je „někdy žádoucí“
jako způsob znovuustavení křesťanské jednoty, za metodu, která se má užívat
„soudně“, prozíravě. Bereme-li v potaz biskupské autority, je takový bezpečný
přístup spíše něčím na způsob zbožné naděje.
„Communio
sacris“ znamená účast nekatolíků na posvátném úkonu, tj. na liturgii, nejen
modlitbě. Existuje více než prostá podobnost mezi touto praxí, která se stále rozšiřuje,
a Pascalovou „sázkou“. Ta nevěřícího, jehož by ráda přivedla k víře skrze
prostředky náboženské praxe, vybízí „sázet“ na existenci nebo neexistenci Boha
a pak z toho na základě víry v Boží existenci vyvodit praktické
důsledky pro život. Poté Pascal ukazuje, co jsou praktické důsledky pro jeho
život. Následně Pascal ukazuje to, o čem věří, že je to „systémem“, který již
ostatní následují:
Začněte tam,
kde začali oni, to jest, že dělali vše jako by již byli věřícími, používali
svěcenou vodu, chodili na mše atd. ... To vás přirozeně přivede k víře a
pomůže vám to uvyknout si. (Pensées,
č. 233).
Oprávněnou námitkou vůči této metodě
je, že nahradila vnější gesta za vnitřní akt víry a dala nevěřícímu oprávnění
provádět akty na základě „zkušenosti“, zatímco tyto akty jsou Církví vyhrazeny
těm, kteří mají víru a nezbytnou čistotu srdce. (Oprávnila tak nevěřícího, aby
vykonával svatokrádežné a velice trestuhodné akty.) Aplikujeme-li to na ekumenismus,
tento proces nespočívá v ničem víc a ničem méně, než v tom, že jsou
přizváni protestanti a pravoslavní, „aby
jednali jako by byli katolíci,“ v Pascalově pojmech a zapojili se (communicatio) do liturgie Církve (in sacris) poté, co byla přizpůsobena
tak, aby pro ně bylo snazší tento krok učinit. Jinak řečeno, liturgičtí
reformátoři snížili práh pravověrnosti, aby přizvaní hosté při prvním kroku
neklopýtli.
Praktickým výsledkem, který je stále
zřejmější, je, že neexistují žádné konverze [ke katolicismu], zatímco mezi
katolíky je stále rozšířenější názor, že všechny křesťanské denominace a
všechna náboženství mají rovnocennou hodnotu. Proto to, o čem lidé věří, že
mohou získat jménem špatně pojaté křesťanské lásky, je prohrou na úrovni víry.
Je to náhoda? Tento dopad je potenciálně obsažen v příčině a tato příčina
může být přesně rozpoznána v tom, co La
Croix nazval „skvělým novým přístupem koncilu“.
„ANTROPOLIGICKÝ“
PŘÍSTUP
Druhý proud, který určoval úvahy a
kroky koncilních otců, je tzv. teologická antropologie nebo antropologická
teologie, která přeměnila teologii na sociologii. Nejsměrodatnějším svědkem
tohoto přístupu je papež Pavel VI. sám. 7. prosince 1965 v proslovu ke
koncilu při jeho posledním sezení řekl:
Sekulární
humanismus se nakonec objevil ve svých děsivých rozměrech a v jistém
smyslu vzdoroval koncilu. Náboženství Boha, který se stává Člověkem, se střetlo
s člověkem, který se stává Bohem! Jaký byl výsledek? Otřes, boj, klatba? Bylo
by to možné, ale nestalo se to...Výsledkem je objevení lidských potřeb...které
zaujalo pozornost naší synody...
Svedlo snad
toto vše a vše, co bychom mohli říci o lidské hodnotě koncilu, ducha Církve na
koncilu k antropocentrické náplni současné kultury? Nesvedlo, ale udalo to
směr. Nikdo pozorující tento převládající zájem o lidské a světské hodnoty ze
strany koncilu nemůže popřít, že tento zájem nastal kvůli pastorální povaze,
kterou si koncil zvolil za svůj program. Takový pozorovatel by musel uznat, že
tento zájem nebyl nikdy oddělen od nejautentičtějšího zájmu náboženského, ať už
kvůli křesťanské lásce, která je jeho výhradní inspirací, nebo koncilem
ustavičně potvrzovaným a prosazovaným blízkým vztahem mezi lidskými a světskými
hodnotami a těmi hodnotami, které se správně nazývají duchovními, náboženskými
a věčnými: dáváme předost člověku, světu, ale pozvedáme je ke Království Božímu (Homílie ze
7. prosince 1965, Osservatore Romano,
8. prosince 1965).
Toto je přiznání značné váhy: Církev
se obrátila k člověku.
Máme tomu rozumět tak, že se Církev
obrátila k člověku tím, že se obrátila zády k Bohu? Papež Pavel VI.
říká, že ne, hierarchie samozřejmě, řekne, že ne. Ale když 30 let po skončení
koncilu vidíme biskupy a jejich duchovní, že se stali sociology a vlastně již
nevyučují náboženství, člověk může a musí váhat, zda po všech diskuzích a
prohlášeních není toto reálnou situací: Církev se v osobě svých
představitelů obrátila k člověku tím, že se odvrátila od Boha.
„Křesťanská“ filantropie pronikla
všude. Nalézá se dokonce i v Dekretu o ekumenismu, ve druhé kapitole,
která pojednává o praxi ekumenismu. Nalezneme zde oddíl věnovaný „spolupráci
s našimi odloučenými bratry“, kteří jsou zváni, aby se připojili ke
křížovému tažení „proti utrpením naší doby, jako jsou hladomor a přírodní
pohromy, negramotnost a chudoba, nedostatek bydlení a nerovné přerozdělování
bohatství“, což jsou vše úkoly, které jsou v kompetenci států a veřejných
orgánů a nikoliv Církve.
Není tedy překvapením, když vidíme,
jak papež svolává hlavy hlavních nejdůležitějších náboženství do Assisi, aby
prosazovaly mír společnou modlitbou. Projekty tohoto typu jsou v dokonalé
shodě s přístupem, který nastavil koncil.
„DUCH
NEZÁVISLOSTI“
Třetím faktorem, který je spíše
způsobem myšlení, než úmyslným přístupem, ale který hrál svou roli na koncilu a
kráčí dlouhou cestou k vysvětlení toho, co se stalo „po koncilu“, je duch
nezávislosti – který spočívá v kořenech protestantismu.
Prvním projevem ducha vzpoury byla
vzpoura významné části episkopátu na počátku koncilu. Hned poté modernisti
převzali směrování koncilu, které měl nabrat. Díky této úvodní revoltě vůči
autoritě se biskupové vroucně zamilovali do nezávislosti a „svobody“. Právě
v této chvíli se odvážil jeden troufalý jedinec poté, co řekl, že po
Prvním vatikánském koncilu měla Církev některé velké papeže jako Lva XIII., Pia
X., Pia XI. a Pia XII., říci, že postupem času se Římská kurie stala dokonale efektivním...všemocným..nástrojem
vlády a bádání... Jinak řečeno, stala se tyranií.
Zdálo se, že papež Pavel VI. během
koncilu tuto neopodstatněnou opozici vůči nejvyšší moci sdílí. V již
zmiňovaném rozhovoru P. Congar podává toto svědectví:
Když (papež
Pavel VI.) intervenoval, činil tak s velkou zdrženlivostí. Jak několikrát
řekl, dával by přednost tomu neintervenovat vůbec a ponechat koncilu svobodu.
Ale několikrát nám připomněl, že je přinejmenším jedním z koncilních otců.
Je cosi neuspokojivého na způsobu, jak papež se svým primátem, komunikuje
s koncilem, jehož je členem. Postrádáme dobrý teologický a praktický vztah
mezi těmito dvěma realitami. (A přesto mezi nimi byl vynikající
vztah po 2000 let. Stačí si jen pamatovat, že papež není členem koncilu, ale
jeho hlavou a že je nezbytný pro platnost koncilu.) Papež Pavel VI. intervenoval zdrženlivě v některých komisích,
několikrát zaslal „modi“ (modifikace) teologické komisi, ale ponechal jí
svobodu, zda je přijme nebo ne. Komise tyto „modi“ někdy odmítla. Také
intervenoval, aby bylo 19 „modi“ vloženo do Dekretu o ekumenismu, což vyvolalo
rozruch, protože o tomto textu již předtím hlasoval celý koncil. Z těchto
19 „modi“ se pouze tři nebo čtyři týkaly tohoto textu. Papež Pavel VI. neměl
potuchy o tom, že tato intervence by mohla vyvolat takovou bouři protestu.
Nakonec nechtěl opakovat podobný krok a požádal, že by mu texty měly být předávány v předstihu, aby k nim
mohl učinit své postřehy.
Zde si musíme připomenout epizodu
s Nota Praevia (Předběžnou vysvětlující poznámkou),
kterou papež Pavel VI. zadal, aby vyjasnil, že pojem „kolegiality“ má být
chápán v v tradičním smyslu. Sama existence této Nota Praevia (viz dále), zcela nezávisle na tom, co obsahuje, je
jedním z mnoha důkazů nedostatku intelektuální důslednosti tvůrců koncilu.
Nejvíce znepokojivou věcí však je nekonzistentní postoj papeže vis-a-vis koncilu, jak zdůraznil P.
Congar. Je to postoj hlavy, která si vůbec neuvědomuje svou pravomoc a
neodvažuje se intervenovat. Při všech událostech příliš neintervenuje a ani tak
nečiní precizním způsobem. Nacházíme zde nekonzistentní teologický přístup. Na
jednu stranu je čas od času zavázán připomenout otcům, že on má primát, zatímco
na druhou stranu se zdá, že svými „zdrženlivými“ intervencemi se snaží získat
přijetí jako jeden z koncilních otců mezi jinými (což není).
Není tento přístup nepřímým uznáním
onoho „konciliarismu“ – staré hereze jdoucí zpět až do 12. století – která
prohlašovala, že koncil je nadřazený papeži a která byla Prvním vatikánským
koncilem zavržena? Papež Pavel VI. tak působil dojmem, že by se spokojil
s prostým čestným primátem: „primus
inter pares“. To je přesně tím, co si nárokuje pravoslavné schizma.
V každém případě nás tento podivný koncil zanechává s otázkou: řídil
jej papež Pavel VI. nebo koncil řídil jeho?
MODERNISTICKÁ
TYRANIE
Pokračování je v souladu
s touhou po emancipaci na straně biskupů. Žádají, aby byla Římská kurie
„internacionalizována“: je to zaručeno. Žádají reformu Kurie a řízení Církve:
reforma byla zahájena 15. srpna 1967 konstitucí Regimini Ecclesiae Universae, která uspokojuje ty, kteří si
stěžovali na „tyranii“ Říma. Svaté officium, jehož hlavním úkolem bylo strážit
integritu nauky víry – kvůli čemuž bylo ze strany modernistů obáváno – je
zlikvidováno, aby uprázdnilo místo jakési teologické akademii bez jakékoliv
donucovací pravomoci. Případ Hanse Künga to dostatečně demonstroval. Konzistoř,
disciplinární kongregace, byla také zlikvidována a nahrazena Kongregací pro
biskupy bez donucovací pravomoci. Navíc všechny kongregace ztrácí svou
autonomii a jsou nyní závislé na státním sekretariátu, který se tak stává
ústředním orgánem církevního řízení, zatímco papež je redukován na čelní osobu
bez pravomocí jako panovník v moderním státě, kde král panuje, ale
nevládne. Od roku 1967 začíná v Církvi vláda opačné tyranie. Tyranie
modernistů, kteří převzali kontrolu nad vším.
Jedním prospěšným účinkem nové konstituce
Pastor Bonus z 28. června 1988
bylo znovuobnovení části autonomie římských kongregací, která jim byla odňata
konstitucí Regimini Ecclesiae Universae,
ale to neznamená, že je Církev v bezpečí. Zlo se stalo a škody ještě
nebyly napraveny. Třicet let po Druhém vatikánském koncilu je Církev z 90%
protestantská.
POKUSY
PROTESTANTIZOVAT CÍRKEV
Když již byly překážky odstraněny a
římské poručnictví otřeseno, na oplátku diecézní duchovní zaujali stejný postoj
vůči biskupům. Věřící pak díky špatnému příkladu těch nad nimi učinili totéž
vůči svým farním kněžím. Musíme dokonce říci, že to byli samotní duchovní,
kteří postrkovali věřící, aby tímto způsobem jednali.
Biskupové a kněží si mysleli, že
činí dobře, když pochlebují laikům, kteří nyní byli zváni, aby se stali
„dospělými křesťany“. Tím zaseli vítr a sklidili bouři. Následkem toho se
věřící stali nezávislými. Kdo by neviděl ohromný rozdíl mezi „dospělými
křesťany“ a křesťanskými dospělými? Hned po koncilu křesťané, které pošetile
učili, že jsou od nynějška „dospělými“, pochopili, že mají odmítnout veškeré
věroučné i disciplinární vedení ze strany svých duchovních. Takto se
protestantský způsob myšlení – „svoboda svědomí“ – vetřel do myslí lidí, aniž
by bylo třeba – jak před dávnou dobou učinil Luther ve Wittenbergu – přibít na
dveře kostela seznam tezí a deklarovat rozchod s Římem. Lutherův
protestantismus byl věroučný, protestantismus modernistů je po 30 let
praktický. Je to protestantismus činů, je skutečný a výsledek je tentýž. Proč
by nás měly překvapovat pokusy rehabilitovat Luthera? A co je účelem této
rehabilitace? Možná usnadnění návratu luteránů do katolické Církve? ... Buďme
jednou vážní!
A proč by nás měly ohromit požadavky
vznesené skupinou s názvem „My jsme Církev“ v petici obíhající minulý
rok (1997 – pozn. překl.) v Německu? Jedna věc přímo vyplývá z druhé.
V míře, v jaké se tito
věřící – ačkoliv musí být zpochybněno, zda patří do Církve – považují za
osvobozené od hierarchického vedení a v té míře, v jaké je jejich
myšlení ovlivněno demokratickými principy moderní společnosti, pouze napodobují
mylné požadavky vznášené odbory v ekonomické a společenské oblasti. Aby
jim člověk ukázal, že se mýlí, musel by vystoupat až na vrcholek myšlenkového
žebříku a zde by narazil na svědectví P. Congara:
Jednoho dne Jan
XXIII. řekl, že chce otevřít dokořán dveře a okna Církve: de facto dát Církvi právo projevu, zatímco za Pia
XII. byli lidé omezeni jen na opakování papežových slov.
Ve světě idejí existují některé
nebezpečné věci, které jsou stejně nebezpečné jako granáty. Když s nimi
člověk manipuluje, vybuchnou a škody někdy překračují všechny předpovědi.
VINA BY MĚLA
BÝT DÁVÁNA PAPEŽŮM VČEREJŠKA
Měla by hierarchie 30 let po Druhém
vatikánském koncilu odvahu skládat účty? Bude stále říkat, jak již někteří řekli,
že se musí rozlišovat mezi koncilem a tím, co přišlo po něm?
V této věci dal ohromující
odpověď čtenářům La Croix v roce
1976 P. Congar: za pokoncilní zmatení jsou, jak tvrdí, odpovědní Řehoř XV.,
Pius IX., Pius X. a Pius XII., jehož kvality jakožto velkého papeže rychle
uznává, aby jej vzápětí napadl tím, co následuje:
Mnozí lidé
nedokázali ocenit radikální změnu, kterou přinesl Druhý vatikánský koncil.
Církev doby Pia XII., který byl velice skvělým papežem s mimořádnou
prestiží a vlivem, byla poddajná způsobem, o němž dnešní mladí lidé nemají
nejmenší představu. Řím tehdy vykonával nesmírně účinnou a přísnou kontrolu ve
všech oblastech založenou částečně na teologii – římské scholastice – ale také
na kanonickém, etickém a kulturním systému... Celé drama pokoncilního období je
kvůli skutečnosti, že věci byly příliš dlouho blokovány a drženy
v patřičných mezích Církví, která měla zavřené dveře a okna, a nyní se
tyto věci násilně a poněkud bez rozmyslu tlačí dovnitř. Zdá se, že tento typ
oblevy s sebou odnáší vše pryč. Abych to řekl přesněji, 18. a 19. století
vytvořilo některé vznešené hodnoty a výsledky: víru v lidské úsilí, ve
vědě, v pokroku, v touze po svobodě a demokratickém povědomí, v rovnosti
a sociální spravedlnosti, v historickém kriticismu...včetně toho, co se
vztahovalo na Bibli. To vše přišlo v atmosféře, v níž byl vyzdvižen
člověk, a s tím Církev samozřejmě nemohla souhlasit. Je pravda, že někteří
lidé začali rozlišovat mezi tím, co je pravdivé a co je nepřijatelné, ale
obecně a konkrétně ze strany Řehoře XVI., Pia IX. a do určité míry Pia X. byl
postoj Církve odmítavý – šlo o způsob myšlení města v obležení. Dnes jsou
dveře a okna otevřené. Není možné
rehabilitovat dvě století dějin v rozmezí 20 nebo 30 let. Co musíme
učinit, je uznat a přijmout věci, které byly příliš dlouho zapomenuty, a přitom
zůstat v kontaktu s vírou. A zde je nám koncil dobrým vodítkem. Není
to koncil, který je příčinou krize, ale spíše skutečnost, že lidé krizi
ignorují nebo nejsou schopni na ní reagovat.
Je tedy
jasné, že vzdálený důvod pokoncilního nepořádku a zmatku se musí hledat
v úzkém způsobu myšlení papežů 19. a 20. století včetně Pia XII.
Když si však dá někdo námahu
s analyzováním „skvělého nového přístupu“ koncilu, a když člověk pochopí,
že tento základní přístup odmítání tradice, nahrazení teologie sociologií a
všeobecná emancipace vysvětluje koncil i to, co přišlo po koncilu, pochopí také
myšlenkovou kontinuitu mezi nimi a obecnou příčinu, kterou sdílejí.
ZÁVĚRY
Nebude zapomenuto, že P. Congar měl
na koncilu vliv jako teolog, jako jeden z „expertů“. Je to dobře známé. On sám
tuto skutečnost včas oznamoval a novináři, kteří s ním dělali rozhovory, to
rádi zdůrazňovali, aby dodali důležitost a autoritu jeho výrokům. To, co řekl o
přístupu, který zvolil koncil, jenž je prezentován jako velký podnik
s pastoračním cílem, nemůže být opomenuto. Faktem je, že jeho postřehy o
úspěchu Druhého vatikánského koncilu nebyly francouzským episkopátem, ani Římem
upravovány. Nejen, že se od P. Congara nedistancovali, ale chovali se
k němu s kardinálskou důstojností. To dodalo jeho názorům,
prohlášením, spisům a publikacím nejvyšší záruku v jakou mohl doufat. Tím,
že papež Jan Pavel II. a kardinálové Kurie schválili jeho názory a komentáře o
celkovém přístupu koncilu, dali jim oficiální potvrzení autority.
Z obyčejného člena náboženského řádu, jímž byl v roce 1960, se tedy
kardinál Congar jménem hierarchie stal autorizovaným vykladačem koncilu.
Když jsme si toho povšimli, bude
snadné vyvodit následující důsledky, které jsou skutečně oslnivě zřejmé:
- Tím, že
tvůrci Druhého vatikánského koncilu usilovali o „pastorační“ koncil, který
se rozejde s protireformací, se především vzdálili z dosahu
pomoci Ducha Svatého. Z toho vyplývá, že Druhý vatikánský koncil je
čistě lidským dílem, dílem duchovních. Jeho deklarace tudíž musí být
posuzovány ve vztahu k tradiční věrouce.
- Vše
v koncilních textech (konstituce, dekrety, deklarace), co se domáhá
víry a souhlasu věřících, by zde nebylo, kdyby zde nebylo 20 předešlých,
autentických, neomylných a nezměnitelných koncilů. Jinak řečeno, cílem
víry a věrnosti věřících jsou, s výjimkou Druhého vatikánského koncilu,
všechny nauky formulované dříve a navíc to, z těchto nauk, co je tu a
tam roztroušeno ve zlomku narážek v textech Druhého vatikánského
koncilu. To znamená, že koncil jako vztažný bod je nejen neúplný a tudíž
nepotřebný, ale je navíc škodlivý potud, pokud je zamořen modernistickými
rysy, které jsou duchovním jedem.
Zde je
vhodné připomenout, že dogmatická konstituce Dei Verbum, která pojednává o Božím Zjevení a nahradila původní
schéma nazvané De Fontibus Revelationis,
je považována za nejdůležitější dokument, protože udala směr jiným koncilním
textům. Směrovala liturgickou reformu a tím, že odmítla schválit teorii o dvou
zdrojích zjevení (Písmo a Tradice), umožnila – jak je nárokováno – sblížení s protestanty a uplatnila
značný ekumenický vliv... Je to konstituce, která dle P. Congara, ukončila
protireformaci.
- Navzdory
tomu, jak vypadá, je tedy Druhý vatikánský koncil pseudokoncilem. Ze zcela
jiného úhlu pohledu by člověk mohl říci, že byl užitečný pro život a
zdraví Církve tím, že na poli medicíny lze hnisavý zánět považovat za
užitečný, protože soustřeďuje a lokalizuje infekci organismu. Dříve či
později budou „koncilní“ muži, kteří budou rozpoznáni jako modernisté,
vyřazeni z Církve.
Žádný
skutečný pokrok, žádný církevní vývoj nemůže být naplněn mimo Tradici,
natožpak, je-li odmítnuta. Přesto je to právě tohle, co strůjci Druhého
vatikánského koncilu chtěli a co učinili. V této věci nám kardinál Congar
podal oficiální, nesporné svědectví.
Zdroj: SSPX Asia
Překlad: D. Grof
Oficiální
český překlad Předběžné vysvětlující poznámky převzat z archívu ZDE.
Z AKT POSVÁTNÉHO DRUHÉHO
VATIKÁNSKÉHO
VŠEOBECNÉHO KONCILU
Sdělení přednesená
generálním tajemníkem
na 123. všeobecném zasedání
16. listopadu 1964
na 123. všeobecném zasedání
16. listopadu 1964
Byla položena otázka, jaká teologická
kvalifikace přísluší nauce vyložené v předloze O církvi a postoupené
k hlasování.
Komise pro nauku odpověděla na tuto
otázku pří rozboru výhrad (modi) vztahujících se ke třetí kapitole
předlohy O církvi takto: „Je samozřejmé, že text koncilu se má vždycky
vykládat podle všeobecných pravidel, která jsou všem známá.“
Při této příležitosti Komise pro nauku
odkazuje na své prohlášení z 6. března 1964, jehož znění zde
přepisujeme:
„S ohledem na koncilní zvyklosti a na
pastorální cíl právě probíhajícího koncilu tento posvátný sněm definuje jako
závazné pro církev pouze ony věci víry a mravů, které za takové jasně
prohlašuje.
Ostatní, co posvátný sněm předkládá
jako nauku nejvyššího učitelského úřadu církve, musí všichni věřící a každý z
nich přijmout a uchovávat ve shodě s úmyslem posvátného sněmu, který se zjistí
podle pravidel teologického výkladu buď z pojednávané látky, nebo ze způsobu,
jakým je vyjádřena.“
Z vůle vyšší autority se dále otcům
sděluje předběžná vysvětlující poznámka k výhradám vztahujícím se ke třetí
kapitole předlohy O církvi. Nauka vyložená v této kapitole se musí
vysvětlovat a chápat podle ducha a formulace této poznámky.
PŘEDBĚŽNÁ VYSVĚTLUJÍCÍ
POZNÁMKA
„Komise se rozhodla před rozborem výhrad
sdělit následující obecné připomínky.
1 Sbor (collegium) se nechápe
ve smyslu striktně právním, totiž jako skupina sobě rovných, kteří by
udělovali svou pomoc předsedovi, nýbrž jako stálá skupina, jejíž struktura a
autorita se musí odvodit ze zjevení. Proto se v odpovědi na 12. výhradu
výslovně říká o Dvanácti, že je Pán ustanovil „na způsob sboru neboli stálé
skupiny“. Srov. též výhradu 53c. – Z téhož důvodu se také sbor biskupů
porůznu označuje slovy stav (ordo) nebo těleso (corpus). Paralela
mezi Petrem a ostatními apoštoly z jedné strany a nejvyšším veleknězem a
biskupy z druhé strany v sobě nezahrnuje to, že apoštolové odevzdali svým
nástupcům svou mimořádnou moc, ani, jak je zřejmé, rovnost mezi hlavou a
členy sboru; vyjadřuje se pouze úměrnost mezi prvním vztahem (Petr –
apoštolové) a druhým vztahem (papež – biskupové). Proto se komise rozhodla v
čl. 22 napsat: nikoli týmž (eadem), ale odpovídajícím (pari)
způsobem. Srov. výhradu 57.
2 Členem sboru se někdo
stává biskupským svěcením a hierarchickým společenstvím s hlavou a členy sboru
(srov. čl. 22, § 1, konec). Při svěcení se dává ontologická účast
na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i
liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates),
protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad
actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby
hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio).
Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení
podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další
norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat
více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících. Je zřejmé,
že se toto „společenství“ (communio) v životě církve uplatňovalo podle
dobových okolností, dříve než bylo jakoby kodifikováno v právu.
Proto je výslovně řečeno, že se
vyžaduje hierarchické společenství s hlavou a členy církve. Společenství
je pojem, který je ve staré církvi (ale i dnes, zvláště na Východě) ve
velké úctě. Nechápe se však ve smyslu nějakého neurčitého citu, ale organické
skutečnosti, která vyžaduje právní formu a zároveň je oživována láskou.
Proto se komise skoro jednohlasně rozhodla napsat „v hierachickém společenství“.
Srov. výhradu 40 a také to, co je řečeno o kanonickém poslání v čl.
24.
Dokumenty papežů z novější doby
týkající se pravomoci biskupů je třeba vykládat na základě tohoto nezbytného
zpřesnění ohledně pravomocí.
3 O sboru, který neexistuje bez
hlavy, se říká, že „je také nositelem nejvyšší a plné moci nad
všeobecnou církví“. To je nutné připustit, aby se nezpochybnila plnost moci
římského velekněze. Spolu se sborem se totiž nutně a vždycky rozumí i hlava, která
ve sboru neporušeně uchovává svůj úřad Kristova náměstka a pastýře celé církve.
Jinými slovy: nedělá se rozlišení mezi římským biskupem a ostatními biskupy
vzatými souhrnně, ale mezi římským biskupem zvlášť a římským biskupem zároveň s
biskupy. Protože však nejvyšší velekněz je hlava sboru, může sám činit některé
úkony, které biskupům nijak nepřísluší, např. svolávat a řídit sbor, schvalovat
pravidla činnosti atd. Srov. výhradu 81. Je to ponecháno na uvážení nejvyššího
velekněze, kterému bylo svěřeno do péče celé Kristovo stádo, aby podle potřeb
církve podléhajících dobovým změnám určoval, jak se má tato péče vykonávat, buď
osobně, nebo sborově. Římský biskup postupuje při řízení, podněcování a
schvalování sborové činnosti podle vlastního úsudku, s ohledem na dobro
církve.
4 Nejvyšší velekněz jako
svrchovaný pastýř církve může svou moc vykonávat v každé době podle svého
uznání (ad placitum), jak to vyžaduje jeho úřad. Sbor sice stále existuje,
neuskutečňuje však stále svou činnost v přesném smyslu sborově, jak je
známo z církevní tradice. Jinými slovy, není stále „v plné činnosti“ (in actu
pleno), nýbrž vykonává sborovou činnost v přesném smyslu pouze občas a vždy jen
se souhlasem hlavy. Je řečeno „se souhlasem hlavy“, aby se nemyslelo
na nějakou závislost jakoby na někom cizím; výraz „souhlas“
naopak připomíná společenství mezi hlavou a členy a vyjadřuje nutnost úkonu,
který přísluší hlavě jako takové. To je výslovně řečeno v čl. 22, § 2 a tam je
to také ke konci vysvětleno. Slovo „jedině“ (nonnisi) zahrnuje všechny
případy; z toho jasně vyplývá, že normy schválené nejvyšší autoritou se
musí vždycky zachovávat. Srov. výhradu 84.
Ve všem tom však je zjevné, že se
mluví o spojení biskupů s jejich hlavou, nikdy o činnosti biskupů
nezávisle na papeži. V případě, že chybí činnost hlavy, nemohou
biskupové jednat jako sbor, jak vyplývá z pojmu „sbor“. Toto hierarchické
společenství všech biskupů s nejvyšším veleknězem je bezpečně obsaženo v
tradici.
N.B. Bez hierarchického
společenství se nemůže vykonávat úřad svátostně ontologický, který je
třeba rozlišovat od hlediska kanonicko právního. Komise však byla toho názoru,
že není třeba zabývat se otázkou dovolenosti (liceitas) a platnosti (validitas),
která se přenechává zkoumání teologů, zvláště pokud jde o moc, která je
vykonávána de facto u odloučených východních křesťanů a která se vykládá různým
způsobem.“
† PERICLES FELICI, tit.
arcibiskup samosatský,
generální tajemník posvátného
sněmu
