(303)
4. května 2013
VĚROUČNÁ DEKLARACE II
Odpusťte mi, drazí čtenáři, když se vrátím k sedmému odstavci Věroučné deklarace z 15. dubna před rokem. Deklarace měla sloužit jako nic menšího než základ pro všechny budoucí vztahy mezi Bratrstvem sv. Pia X. a Římem. 13. června (nikoliv 11.) ji Řím odmítnul, takže to teď vedení FSSPX může popírat, ale ukazuje nám, čeho je současné vedení FSSPX schopné. Pokud jde o sedmý odstavec, je to mistrovské dílo zmatení. Tyto „Komentáře“ to před třemi týdny (KE 300, 13. dubna) částečně vysvětlily s dvojnásobným rozlišením, zmatení si však žádá čtyřnásobné rozlišení, abychom to dobře vykreslili. Zde je úplný odstavec:
Deklarace III, 5: „Vyhlášení Druhého vatikánského koncilu a pozdějšího papežského učitelského úřadu Církve týkající se vztahu mezi Církví a nekatolickými křesťanskými vyznáními a stejně tak i společenského úkolu náboženství a práva na náboženskou svobodu, (1) jejichž formulace je obtížně slučitelná s předešlými věroučnými vyhlášeními učitelského úřadu Církve, (2) musí být chápána ve světle úplné, neporušené Tradice, (3) způsobem konzistentním s pravdami, které dříve učil učitelský úřad Církve, (4) bez přijímání naprosto jakéhokoliv výkladu těchto vyhlášení, který by katolickou nauku vystavil do protikladu či rozkolu s Tradicí a s tímto učitelským úřadem Církve.“
Podtržení jsou moje, abych zdůraznil klam tohoto odstavce. Všimněte si (1), jak to nejsou tvrzení Druhého vatikánského koncilu, která jsou problematická, ale pouze jejich „formulace“. To už odcházíme od významu slov a toho, co objektivně říkají. Slova kolují podle toho, jak jsou subjektivně „chápána“ (2), nebo „vykládána“ (4). Naše uvažování je nuceno opustit pevný bod, kdy se věci nazývají pravými jmény. Nepředkládá se zde žádná objektivní nemožnost smíření koncilního nesmyslu s katolickým smyslem, jsou pouze „obtížně“ subjektivně slučitelné (tj. v uvažování zaostalých tradičních katolíků).
Všimněte si především v (2) a (3) nepatrného, ale rozhodujícího posunu od „ve světle tradice“ ke „způsobu konzistentnímu s“. Skutečné pochopení novot Druhého vatikánského koncilu „ve světle“ Tradice, znamená pochopit, že jsou zcela neslučitelné. Jejich chápání „způsobem konzistentním s“ Tradicí, znamená chápat je, jako by byly slučitelné. Naše uvažování je znovu nuceno k posunu, protože „ve světle“ a „způsobem konzistentním s“ neznamená totéž. Určitě (4) jakékoliv subjektivní chápání novot, které je dostává do střetu s Tradicí a odvěkým Magisteriem, musí být naprosto odmítnuto.
Proto věta (2) může vzdát hold „úplné a neporušené Tradici“ a tak může být (2) přizpůsobena katolickému smyslu, ale (3) předkládá modernistický nesmysl a (4) o nesmyslu přesvědčuje. Proto tento odstavec jako celek utváří nejdůmyslnější postupný posun od náznaku pravdy k naprostému omylu „hermeneutiky kontinuity“, což je ryzí Alenka v říši divů – „Slova znamenají, to, co si vyberu, že budou znamenat“, hřmí Humpty Dumpty.
Bůh ví, kdo tento odstavec napsal. Možná to nebyl generální představený FSSPX. Může však kdokoliv, kdo jej pečlivě studuje, popřít, že tak, jak stojí, je upraven tak, aby vedl uvažování od katolické Pravdy ke koncilnímu omylu? Nutí to slova tančit, jak heretici chtějí, aby tančila, a heretici, kteří nutí slova tančit, nutí duše ztratit svou víru a padnout do pekla. Kdokoliv, kdo byl odpovědný za tento sedmý odstavec, budiž proklet!
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof
