Společnost nepřátelská vůči
katolicismu (2002)
REX!: Následující výňatek z knihy Jeana
Ousseta pochází z kapitoly, která se zabývá čtyřmi možnými situacemi,
v nichž se člověk může nacházet vzhledem k tomu, jak společnost,
v níž žije, přijímá katolicismus.
***
Společnost
zcela nepřátelská vůči katolicismu a přirozenému a křesťanskému řádu
Toto je ta
nejhorší možná situace, které může člověk čelit (ačkoliv ani zde nejde o
beznadějný případ). Činnosti, které může jednotlivec mít možnost konat, mohou
být omezené až na to základní a nezredukovatelné minimum, jež žádný režim,
jakkoliv nepřátelský, nemůže zakázat nebo mu zabránit, konkrétně na modlitbu (v
soukromí nebo v rodině a to, i když se modlitební společenství ukáže jako
nemožné), aby Jeho „království přišlo“; uplatňování aktivní, nadpřirozené snášenlivosti a ohromné trpělivosti a obětování
svých osobních trápení, dokonce i svého života; obětování ponížení a soužení
své vlasti soucitné přímluvě Naší Paní, andělů a svatých.
Kromě této
soukromé duchovní akce může člověk mít možnost udělat o trochu víc, než pomoci udržovat
Boží pravdu živou mezi malým zbytkem věřících s pomocí diskrétních
prostředků a někdy dokonce i práce v utajení a v podzemí.
Předvídáme
zde námitku, že takové aktivity správně patří k otevřenému duchovnímu
apoštolátu Církve, spíše než k naší občanské akci, a že by tedy měly přímo
spadat pod kontrolu a vedení ze strany duchovních.
To je pravda
do určité míry. Ale v takové nepřátelské situaci jsou kněží (zvláště ti
věrní) mnohem zranitelnější než laici, kteří mohou mít docela dobře závazek
převzít práci, kterou již duchovní nejsou fyzicky schopní vykonávat, nebo ji
nejsou schopní vykonávat účinně, nebo ji dokonce sabotují, protože
v revolučním státě se stejně jako mezi laiky i mezi duchovními najdou
zrádci.
Laik, který
čelí takové situaci, má jednoznačně odpovědnost být tak dobře informovaný, jak
je to jen možné. Bude chtít být odolný proti tomu, aby byl sveden nebo podveden
zrádnými kněžími. Vyvine si zdravou nedůvěru k „apoštolským“ hnutím typu „Pax“
[levicové kněžské hnuté – pozn. překl.]. Bude se snažit rozvinout a prohloubit
svou znalost víry, aby i přes absenci duchovního vůdce vycítil a odmítnul
nevyhnutelné levicové naukové úchylky. Bude se, jak je to jen možné, snažit
zůstat naladěn na to, co říká Řím – nikoliv na posuny vatikánské diplomacie,
ale na jeho nejzásadnější věrouku.
Jako doplněk
k této apoštolské aktivitě se stane nezbytnou další akce, akce formování a
výchovy, aby se poskytla intelektuální, duchovní a morální podpora pro ty klíčové
muže a ženy, na jejichž pevnost a loajalitu se lze spolehnout, ať už jsou
okolnosti jakkoliv katastrofální – muže a ženy schopné udržet víru živou (a
předávat ji druhým, pokud je to vůbec možné), schopné zajistit, že se nauka
bude šířit, ať se stane cokoliv a ať zlé časy potrvají jakkoliv dlouho. (1)
Takováto
formativní akce bude poměřována kvalitou a intenzitou. Bude vyvinuto maximální
úsilí použít s co nejlepším možným výsledkem těch několik nástrojů a
způsobů, které za takových okolností zbývají. Publicita a propaganda jsou
zjevně znemožněny. Naše metody budou vybrány tak, aby na nás přitahovaly co
nejmenší pozornost, a aby byly takřka nenarušitelné ze strany odhalení a
infiltrace.
Zde se
s největší pravděpodobností ukážou jako nejúčinnější sítě založené na
přirozených vztazích. Takové vztahy založené na rodinných vazbách nebo na
přátelství, nebo na společném profesním, místním, kulturním, sportovním nebo
oddechovém zájmu, existují ve všech společnostech, jakkoliv špatně řízených či
diktátorských. Přirozená síť je vždy naším základním plánem pro akci
v jakékoliv situaci. V tragických okolnostech naprosto nepřátelského
a protikřesťanského prostředí, s jakými můžeme počítat, je to
pravděpodobně náš jediný prostředek sdružování a výcviku klíčových mužů a žen,
na něž je naše akce cílena. Je to proto, že když se taková síť správně řídí,
může se vyhnout odhalení a potlačení déle, než jakékoliv jiné formy organizace
a přitom poskytnout nejlepší šanci na nejpřínosnější výsledky. Přirozená síť má
spontánnost své vlastní povahy. Je to svého druhu sdružení, které neustále
vzniká znovu, jakkoliv často může být rozptýleno. Proto má velkou hodnotu pro
přežití a vytváří jakoby nedobytnou obrannou pozici, když zuří bouře, ze které
[pozice] může člověk začít širší aktivity, jakmile bouře pominula.
To se
skutečně v minulosti dělo a stále se děje. Stačí, aby člověk pomyslel na
dějiny Církve a na nespočetná pronásledování, jež podstoupila od doby římských
katakomb až do naší současné éry železné a bambusové opony. Společenství
věřících přežilo všechny tyto nepříjemné zvraty osudu za pomoci svých
základních metod – modlitby a akce skrze přirozené sítě.
Poznámky:
1) „Největším neštěstím, jaké může nějaká doba
nebo nějaká země vytrpět,“ napsal Msgr. Freppel, „je, pokud oslabí pravdu nebo
ji opustí. Z jakékoliv jiné rány se člověk může zotavit, ale nemůže se
nikdy zotavit z obětování principů. Charaktery lidí se mohou
v určitých momentech oslabit, a veřejná morálka může být do nějaké míry
narušená kvůli neřesti a špatnému příkladu, nic však není úplně ztraceno, dokud
integrita pravé nauky zůstává nezmenšená. Protože když nauka zůstává, lidi a instituce
lze dříve či později učinit dobrými, protože se člověk vždy může vrátit
k tomu, co je dobré, pokud neztratil kontakt s pravdou. Byli bychom
však okradeni o veškerou naději, kdybychom ztratili ze zřetele ty principy, bez
nichž nemůže být nic pevného a stálého nikdy vystavěno. A tak největší službou,
kterou člověk může prokázat svým druhům v dobách, kdy víra zeslabuje a je
zastřená, je nebojácně hlásat pravdu, i když nikdo neposlouchá. Protože to je
jako cesta světla otevřená do lidského myšlení a i když se jeho hlasu ani na
chvíli nepodaří přehlušit hluk, bude přinejmenším vítán v budoucnu jako
zvěstovatel spásy.“
Zdroj: Action, Jean Ousset,
IHS Press, Norfolk, 2002, str. 210–212
Překlad: D. Grof
