Liberalismus je nejnebezpečnější
nepřítel společenské vlády Krista (1832)
P. Henri Ramiére
Francouzský jezuita P. Henri
Ramiére (1821-1884) byl proslulým teologem, filozofem, historikem, spisovatelem
a velkým apoštolem pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Založil
měsíčník „Posel Ježíšova Srdce“ a byl jeho editorem až do konce svého života.
Na Prvním vatikánském koncilu byl
silným oponentem liberalismu, který viděl vstupovat do Církve a společnosti.
Papež Pius IX. tomuto jezuitovi gratuloval k jeho dílu s názvem
„Církevní učení o liberalismu“ („Les Doctrines Romaines sur le Libéralisme“).
V roce 1871 mu tentýž papež svěřil úkol napsat všem katolickým biskupům a
nařídit jim, aby podporovali zasvěcení
křesťanského světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.
Abychom demonstrovali, jak se
hlavní principy liberalismu, před nímž P. Ramiére varoval, staly obecným
myšlením mezi katolíky, dnes pod názvem progresivismus, přinášíme zde přepis velmi
příhodné kapitoly z jeho vynikajícího díla „Společenská vláda Srdce
Ježíšova“ („Le Regné Social du Coeur de Jesus“), publikovaného v roce 1832
v Toulouse ve Francii.
Tato kapitola byla také dvakrát
publikována jako článek v jeho měsíčníku v září 1868 a v roce
1871 pod titulem „Nebezpečí katolického liberalismu“.
P. Henri Ramiére (1821-1884)
***
Ve
světě existovala armáda, jejíž historie po osmnáct století byla nepřerušenou
sérií zdánlivých zvratů a skutečných vítězství. Tato armáda bojující proti nepřátelům
stokrát početnějším, je všechny porazila, a její pochlebníci ji ujišťovali, že
je vyhladila. Stráž pevnosti, jejíž byl Bůh ochráncem, se smála útokům mocných
země; a marnost snah největších dobyvatelů oslabit jí, jí dávalo právo pohrdat
budoucími útoky, jimž by čelila.
Ale
pohleďme, nepřítel neschopný překonat tuto armádu silou, se uchýlil
k ďábelské lsti: Oslovil obránce pevnosti a svěřil jim úkol zničit
opevnění a otevřít brány. Aby však získal jejich souhlas, nepředložil jim pošetile
takovou zradu, kterou by věrní duchové válečníků této armády odmítli.
Mazanost
nepřítele byla zručnější: Odvolal se na velkorysost těchto válečníků.
Přesvědčil je, že jestliže mají právo bránit pevnost, jejich protivníci mají
rovnocenné právo na ni útočit. Proto spravedlnost vyžaduje, aby namísto
vynaložení všech svých sil na odvrácení těchto útoků hájili práva oněch
útočníků.
Pevnost, která po staletí vítězila
nad všemi útoky nepřítele
Tento
manévr měl bohužel účinek: Uvnitř oné mocné armády, jíž jednota učinila nepřemožitelnou,
se zformovala početná skupina, která si jako válečný pokřik vzala „svobodu
útočit!“. Ti, kteří se k této skupině nechtěli přidat, se stali u svých
bratrů ve zbrani terčem nepřátelství ostřejšího, než bylo nepřátelství vůči
nepřátelům. Toto nepřátelství se rozšířilo i na Velitele vyvoleného Bohem, aby
této armádě velel. Jeho vlastní vojáci – bez ohledu na tvrdost, která udržovala
striktní kázeň v armádě, jež byla do tohoto dne její silou – se nebáli
napadnout výsadu jeho nejvyšší autority.
Neexistuje
jediný z našich čtenářů, který neprohlédl průhledný závoj této alegorie a
nevztáhnul jej na nebezpečí, jimž liberalismus vystavuje armádu Ježíše Krista.
Toto je v pravdě koukol rozsévaný nepřítelem na poli hospodáře. Je to
past, do níž se mnohá ušlechtilá srdce nechala chytit. Je to strategie, jež
přinesla výhody věčnému Nepříteli Pravdy, jež mu nepřineslo násilí.
*
Co
tedy je katolický liberalismus? Je to umírněná forma absolutního liberalismu,
neboli jinak řečeno volnomyšlenkářství. Vždy bylo taktikou Otce lží sjednocovat
umírněnější omyly s extrémními omyly, a tak snadněji svést ty, kteří by
byli odrazeni absolutními popřeními Víry.
Takto
se v 17. a 18. století jansenismus, umírněné luteránství, vetřel do mnoha
myslí, jež by odmítly Lutherovo rouhačství. Volnomyšlenkáři jsou protestanty
19. století a legitimními nástupci Luthera.
Luther
protestoval proti nadvládě papeže a proti autoritě Církve; volnomyšlenkáři
protestují proti autoritě Ježíše Krista a nadvládě pravdy. Luther pro každého
„křesťana“ požadoval právo věřit tomu, co si myslel, že našel v Bibli, a
hlásat to. Volnomyšlenkáři požadují pro každého člověka právo myslet si a
zastávat vše, co si jeho rozum vymyslí.
Kroužek tzv. „reformátorů“
uprostřed s Lutherem, který zpochybnil nadvládu pravdy
Protestanté
nechtěli jakékoliv pevné dogma v nadpřirozeném řádu; volnomyšlenkáři
nechtějí jakoukoliv pevnou zásadu v rozumovém řádu. Podle nich existují
pouze názory a veřejná moc nemá žádné právo nad těmito názory; spíš by se lidem
měla dát ještě větší svoboda prezentovat a šířit své osobní názory.
Jestliže
chce někdo napadat existenci Boha, duše, budoucího života a nejzákladnějších
mravních zákonů, občanský zákon by v této věci neměl mít žádné slovo. Není
zločin zastávat názor, a protože myšlenka je svobodná, slovo a tisk musí být
stejně tak. Takový je absolutní liberalismus, který je také nazýván
racionalismem, což je velká dogmatická hereze 19. století.
Katolický
liberalismus je daleko toho, aby dosáhl tohoto bodu. Nedělá ohromné ústupky
omylu, který by zničil integritu Víry. Nepopírá, že existuje absolutní pravda,
s níž musí člověk rozumově souhlasit; nerozporuje Božství Ježíše Krista a
autority Církve; spíše se shoduje s volnomyšlenkářstvím při uzavírání víry
do těch pravd, které spočívají v oblasti individuálního svědomí.
Podle
katolického liberalismu, pokud jde o společnost a moc, která ji řídí, nemá
pravda žádná větší práva než omyl. Veřejná moc by měla na ty, kteří ji drží,
pohlížet jako na ty, kteří mají pouze názory, a jejichž svobodu je povinná
chránit – dokud se neuchýlí k násilí, aby zabránili svobodě opozičních
názorů.
A
tak musí být v očích liberálů, ať už jsou katoličtí nebo protikatoličtí,
zákon ateistický, tj. neměl by se starat o Boha, jako by neexistoval. Pro ně
Jeho nařízení neexistují, Jeho autorita je neplatná, Jeho Zjevení zbytečné. Ve
svých důvěrných kruzích, jakožto katolík a člověk, může veřejný činitel tomu
všemu věřit, ale jakožto veřejný činitel při výkonu své pravomoci se musí
chovat, jako by v nic nevěřil.
John Kennedy vyhrál teprve poté, co
ujistil národ, že podporuje absolutní odluku Církve a státu
Liberální
teorie proto po všech katolících ve veřejném úřadu vyžaduje, aby měli dvoje
svědomí: osobní svědomí, podle nějž se všechny jeho osobní činy řídí Božím
zákonem, a veřejné svědomí, jež mu dovoluje ignorovat kterýkoliv z těchto
zákonů při výkonu své funkce. Jako katolík chodí na mši a jako veřejný činitel
asistuje při pokládání základního kamene mešity. Kdybychom stále žili
v době pohanství, doprovázel by Césara do chrámu model.
Netvrdíme,
že všichni katoličtí liberálové přijímají tuto teorii ve svém úplném rozsahu.
Naopak, víme, že mnozí odmítají smířit se s důsledky takových zásad;
nicméně, důsledek logicky plyne z těchto zásad.
Ve
skutečnosti neexistuje nic mezi: Buď je společnost podrobena Bohu a pak má
povinnost hájit Jeho práva a řídit se Jeho nařízeními, jak stanovuje katolická
nauka; nebo je společnost nezávislá na Bohu a pak má absolutní právo nedbat
Jej, což je právní ateismus.
Aplikace
těchto dvou teorií může mít různé modifikace, jedna teorie však naprosto
vylučuje druhou, a my si mezi nimi musíme vybrat. Jestliže, alespoň
v teorii, hájíme nadvládu pravdy, jsme katolíky; jestliže přiznáváme omylu
tatáž práva jako pravdě, jsme liberálové.
Pro
protikatolický liberalismus je tato rovnost mezi pravdou a omylem absolutní,
pro katolický liberalismus se vztahuje pouze na společnost a na moc, jež ji
řídí. Toto jsou dva odlišné omyly, ale shodují se při popírání práv pravdy. Vlastně,
i když tato druhá forma liberalismu je mnohem méně nesnesitelná než první, o
nic méně neodporuje katolické nauce a nepřeháníme, když ji kvalifikujeme jako
herezi. Protože je zjevné, že popírá zároveň práva Boha, Ježíše Krista i
Církve.
Buď
není Bůh nic, nebo je Svrchovaným Pánem všech společností, jakož i jednotlivců.
Chtít jej umístit mimo zákon, odepřít Mu základní autoritu, znamená odepřít Mu
existenci. Právní ateismus vede nutně k naukovému ateismu.
Ježíš
Kristus, o nic méně než Bůh Otec, má právo na úctu a poslušnost společností.
Když přišel Kristus na zemi, Věčný Otec Mu dal nejen duše, ale také národy.
Učinil jej Svrchovaným Králem a jediným Spasitelem národů i jednotlivců a
naplnil tak slova apoštola: „A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného
jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni.“ (Skutky apoštolské 4:12)
A
tak, když liberalismus opravňuje národy nedbat učení a nařízení Ježíše Krista
ve své kolektivní existenci, narušuje práva nebeského Otce a stejně tak i Jeho
jednorozeného Syna.
Stejným
způsobem liberalismus napadá autoritu Církve. Ve skutečnosti byla učiněna
svrchovaným depozitářem Vtěleného Slova a nejvyšším vykladatelem Jeho zákona.
Náš Pán řekl apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy … učte je zachovávati
všecko, co jsem vám přikázal!“ (Mt. 28: 19-20)
On
zde nerozlišuje mezi společenskými a individuálními povinnostmi. Neřekl
apoštolům: „Jděte a učte každého člověka, co je osobně povinován Bohu,
nestarejte se však o to, co jsou lidé shromáždění ve společnosti povinováni
sobě navzájem.“ Nehovoří jenom k jednotlivcům, ale k národům. Když
tedy liberalismus vyjímá společnosti z autority Církve a ponechává je, aby
odpovídaly pouze svým jednotlivým svědomím, jedním úderem redukuje na nulu
osobu Našeho Pána Ježíše Krista a poslání Církve.
Kristova pravda musí vládnout ve
světské i náboženské sféře
Ano,
redukuje oboje na nulu, protože pravda je jedna a nedělitelná. Chtít rozdělit
pravdu na dvě části a pak obětovat jednu požadavkům světa k lepšímu
zachování té druhé, znamená zcela ji zničit. Můžeme být náchylní k tomu
omlouvat úmysly katolíků, kteří takto kalkulují, a představovat si, že činíme
velkou službu pravdě, máme však povinnost jim s papežem říkat, že taková
služba činěná pravdě jejími obhájci je pro ni škodlivější, než násilný útok
jejích nepřátel.
To
je rozsudek Šalamouna – který nařídil, aby bylo dítě dvou žen, jež si jej obě
nárokovaly, rozpůleno – aplikované opačně, nikoliv na smrtelné dítě, ale na
věčnou pravdu. Rozdělení, jež bylo pro Šalamouna jen předstírané, by od
liberálních katolíků požadovalo, aby činili to, co je zjevně nemožné. Člověk
umístěný mezi své svědomí, které je katolické, a veřejný názor, který již
katolický není, a snažící se zachránit oboje, tak učinit nemůže. Vzít meč a
seknout, znamená pokusit se rozseknout pravdu na dva kusy.
Vůči
veřejnému mínění se zříká společenských práv této Boží pravdy, i když
drahocenně střeží svá individuální práva pro sebe. Jak může nevidět, že takto
zmrzačená Boží pravda již není pravdou a již nemá cokoliv z Božského?
Jestliže již Bůh neřídí společenské vztahy, pak si zjevně nezasluhuje čest
jednotlivců. Když tuto věc postupuje svobodnému myšlení, pak mu podrobuje vše;
předává pevnost a obětuje korunu Božího Krále, jehož se chlubí, že hájí.
„Ale,“
jak říkají liberální katolíci, „jestliže odmítneme veřejnému mínění toto
zadostiučinění, stane se vůči nám popuzeným a my nebudeme schopní uplatnit na
něj jakýkoliv vliv.“
Ano,
to je pravda. Stejně jako křesťané prvních století nemohli hlásat jednotu Boha
a Božství Ježíše Krista, aniž by pozvedli veřejné mínění své doby proti sobě,
tak ani my nemůžeme. Je to vždy tentýž boj, ačkoliv bojiště je jiné. Je to
světská bitva proti Ježíši Kristu.
Poprava kněží ze strany liberálů
při Pařížské komuně byla méně účinná, nežli infiltrace progresivismu do Církve;
dole, P. Boff, vůdce teologie osvobození
Předstírat
usnadnění spásy světa tím, že se obětují práva Spasitele, by znamenalo klamat
sebe sama pošetilou nadějí. Kdybychom toto činili, jenom bychom učinili spásu
nemožnou: zaprvé, protože Ježíš
Kristus by již nebyl pravým Spasitelem, pokud by nebyl nutným Spasitelem; zadruhé, protože místo, abychom si
vydobyli náklonnost světa, jenom bychom získali jeho pohrdání; zatřetí, protože by pravda přestala mít
moc spasit lidi, kdyby ji její obhájci přestali prosazovat v celé její úplnosti.
Skutečně
to nejsou útoky nepřátel, co oslabuje pravdu; tyto útoky ji naopak dávají zazářit
dokonce ještě jasněji. Samotnou její přirozeností je, že proti ní omyl bojuje,
stejně jako je přirozeností světla, že mu odporuje temnota. Dokud je pravda
statečně, odvážně a úplně prosazována těmi, jež si vyvolila, aby byli jejími
hlasy na zemi, zachovává si celou svou moc osvětlovat mysli dobré víry.
Jestliže
však hlasy zodpovědné za její ukazování světu, ji hlásají jen napůl, jak to
může zatemněná mysl vědět? Nezíská omyl prospěch v boji z nerozumných
ústupků jejích obhájců?
Tyto
umírněné omyly, jež svádějí katolíky a dokonce i kněze, jsou pro pravdu
nepochybně nesrovnatelně hroznější, než krajní omyly hlásané pouze těmi, kteří
jsou otevřeně bezbožní. Jestliže je lampa, která osvětluje dům, skryta pod
nádobu, jak mohou jeho obyvatelé neklopýtat ve tmě? Jestliže sůl ztratí chuť,
co zanechala k uchování světa před zkažením?
Proto
Pius IX. nepřeháněl, když odsoudil liberalismus jako pohromu pro katolickou
Francii strašnější než násilí tyranů Komuny [radikálně komunistické vlády,
která vládla v Paříži od 19. března do 28. května 1871]. Když tak učinil,
nesrovnával liberální katolíky s vůdci této Komuny. Spíše přirovnal
výsledky iluze prvně zmíněných k důsledkům tyranie druhých zmíněných.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad:
D. Grof