Liberalismus je nejnebezpečnější nepřítel společenské vlády Krista (1832)

Liberalismus je nejnebezpečnější nepřítel společenské vlády Krista (1832)

P. Henri Ramiére

Francouzský jezuita P. Henri Ramiére (1821-1884) byl proslulým teologem, filozofem, historikem, spisovatelem a velkým apoštolem pobožnosti k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Založil měsíčník „Posel Ježíšova Srdce“ a byl jeho editorem až do konce svého života.

Na Prvním vatikánském koncilu byl silným oponentem liberalismu, který viděl vstupovat do Církve a společnosti. Papež Pius IX. tomuto jezuitovi gratuloval k jeho dílu s názvem „Církevní učení o liberalismu“ („Les Doctrines Romaines sur le Libéralisme“). V roce 1871 mu tentýž papež svěřil úkol napsat všem katolickým biskupům a nařídit jim, aby podporovali zasvěcení křesťanského světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Abychom demonstrovali, jak se hlavní principy liberalismu, před nímž P. Ramiére varoval, staly obecným myšlením mezi katolíky, dnes pod názvem progresivismus, přinášíme zde přepis velmi příhodné kapitoly z jeho vynikajícího díla „Společenská vláda Srdce Ježíšova“ („Le Regné Social du Coeur de Jesus“), publikovaného v roce 1832 v Toulouse ve Francii.

Tato kapitola byla také dvakrát publikována jako článek v jeho měsíčníku v září 1868 a v roce 1871 pod titulem „Nebezpečí katolického liberalismu“.

P. Henri Ramiére (1821-1884)

***

Ve světě existovala armáda, jejíž historie po osmnáct století byla nepřerušenou sérií zdánlivých zvratů a skutečných vítězství. Tato armáda bojující proti nepřátelům stokrát početnějším, je všechny porazila, a její pochlebníci ji ujišťovali, že je vyhladila. Stráž pevnosti, jejíž byl Bůh ochráncem, se smála útokům mocných země; a marnost snah největších dobyvatelů oslabit jí, jí dávalo právo pohrdat budoucími útoky, jimž by čelila.

Ale pohleďme, nepřítel neschopný překonat tuto armádu silou, se uchýlil k ďábelské lsti: Oslovil obránce pevnosti a svěřil jim úkol zničit opevnění a otevřít brány. Aby však získal jejich souhlas, nepředložil jim pošetile takovou zradu, kterou by věrní duchové válečníků této armády odmítli.

Mazanost nepřítele byla zručnější: Odvolal se na velkorysost těchto válečníků. Přesvědčil je, že jestliže mají právo bránit pevnost, jejich protivníci mají rovnocenné právo na ni útočit. Proto spravedlnost vyžaduje, aby namísto vynaložení všech svých sil na odvrácení těchto útoků hájili práva oněch útočníků.

Pevnost, která po staletí vítězila nad všemi útoky nepřítele

Tento manévr měl bohužel účinek: Uvnitř oné mocné armády, jíž jednota učinila nepřemožitelnou, se zformovala početná skupina, která si jako válečný pokřik vzala „svobodu útočit!“. Ti, kteří se k této skupině nechtěli přidat, se stali u svých bratrů ve zbrani terčem nepřátelství ostřejšího, než bylo nepřátelství vůči nepřátelům. Toto nepřátelství se rozšířilo i na Velitele vyvoleného Bohem, aby této armádě velel. Jeho vlastní vojáci – bez ohledu na tvrdost, která udržovala striktní kázeň v armádě, jež byla do tohoto dne její silou – se nebáli napadnout výsadu jeho nejvyšší autority.

Neexistuje jediný z našich čtenářů, který neprohlédl průhledný závoj této alegorie a nevztáhnul jej na nebezpečí, jimž liberalismus vystavuje armádu Ježíše Krista. Toto je v pravdě koukol rozsévaný nepřítelem na poli hospodáře. Je to past, do níž se mnohá ušlechtilá srdce nechala chytit. Je to strategie, jež přinesla výhody věčnému Nepříteli Pravdy, jež mu nepřineslo násilí.

*

Co tedy je katolický liberalismus? Je to umírněná forma absolutního liberalismu, neboli jinak řečeno volnomyšlenkářství. Vždy bylo taktikou Otce lží sjednocovat umírněnější omyly s extrémními omyly, a tak snadněji svést ty, kteří by byli odrazeni absolutními popřeními Víry.

Takto se v 17. a 18. století jansenismus, umírněné luteránství, vetřel do mnoha myslí, jež by odmítly Lutherovo rouhačství. Volnomyšlenkáři jsou protestanty 19. století a legitimními nástupci Luthera.

Luther protestoval proti nadvládě papeže a proti autoritě Církve; volnomyšlenkáři protestují proti autoritě Ježíše Krista a nadvládě pravdy. Luther pro každého „křesťana“ požadoval právo věřit tomu, co si myslel, že našel v Bibli, a hlásat to. Volnomyšlenkáři požadují pro každého člověka právo myslet si a zastávat vše, co si jeho rozum vymyslí.

Kroužek tzv. „reformátorů“ uprostřed s Lutherem, který zpochybnil nadvládu pravdy

Protestanté nechtěli jakékoliv pevné dogma v nadpřirozeném řádu; volnomyšlenkáři nechtějí jakoukoliv pevnou zásadu v rozumovém řádu. Podle nich existují pouze názory a veřejná moc nemá žádné právo nad těmito názory; spíš by se lidem měla dát ještě větší svoboda prezentovat a šířit své osobní názory.

Jestliže chce někdo napadat existenci Boha, duše, budoucího života a nejzákladnějších mravních zákonů, občanský zákon by v této věci neměl mít žádné slovo. Není zločin zastávat názor, a protože myšlenka je svobodná, slovo a tisk musí být stejně tak. Takový je absolutní liberalismus, který je také nazýván racionalismem, což je velká dogmatická hereze 19. století.

Katolický liberalismus je daleko toho, aby dosáhl tohoto bodu. Nedělá ohromné ústupky omylu, který by zničil integritu Víry. Nepopírá, že existuje absolutní pravda, s níž musí člověk rozumově souhlasit; nerozporuje Božství Ježíše Krista a autority Církve; spíše se shoduje s volnomyšlenkářstvím při uzavírání víry do těch pravd, které spočívají v oblasti individuálního svědomí.

Podle katolického liberalismu, pokud jde o společnost a moc, která ji řídí, nemá pravda žádná větší práva než omyl. Veřejná moc by měla na ty, kteří ji drží, pohlížet jako na ty, kteří mají pouze názory, a jejichž svobodu je povinná chránit – dokud se neuchýlí k násilí, aby zabránili svobodě opozičních názorů.

A tak musí být v očích liberálů, ať už jsou katoličtí nebo protikatoličtí, zákon ateistický, tj. neměl by se starat o Boha, jako by neexistoval. Pro ně Jeho nařízení neexistují, Jeho autorita je neplatná, Jeho Zjevení zbytečné. Ve svých důvěrných kruzích, jakožto katolík a člověk, může veřejný činitel tomu všemu věřit, ale jakožto veřejný činitel při výkonu své pravomoci se musí chovat, jako by v nic nevěřil.

  

John Kennedy vyhrál teprve poté, co ujistil národ, že podporuje absolutní odluku Církve a státu

Liberální teorie proto po všech katolících ve veřejném úřadu vyžaduje, aby měli dvoje svědomí: osobní svědomí, podle nějž se všechny jeho osobní činy řídí Božím zákonem, a veřejné svědomí, jež mu dovoluje ignorovat kterýkoliv z těchto zákonů při výkonu své funkce. Jako katolík chodí na mši a jako veřejný činitel asistuje při pokládání základního kamene mešity. Kdybychom stále žili v době pohanství, doprovázel by Césara do chrámu model.

Netvrdíme, že všichni katoličtí liberálové přijímají tuto teorii ve svém úplném rozsahu. Naopak, víme, že mnozí odmítají smířit se s důsledky takových zásad; nicméně, důsledek logicky plyne z těchto zásad.

Ve skutečnosti neexistuje nic mezi: Buď je společnost podrobena Bohu a pak má povinnost hájit Jeho práva a řídit se Jeho nařízeními, jak stanovuje katolická nauka; nebo je společnost nezávislá na Bohu a pak má absolutní právo nedbat Jej, což je právní ateismus.

Aplikace těchto dvou teorií může mít různé modifikace, jedna teorie však naprosto vylučuje druhou, a my si mezi nimi musíme vybrat. Jestliže, alespoň v teorii, hájíme nadvládu pravdy, jsme katolíky; jestliže přiznáváme omylu tatáž práva jako pravdě, jsme liberálové.

Pro protikatolický liberalismus je tato rovnost mezi pravdou a omylem absolutní, pro katolický liberalismus se vztahuje pouze na společnost a na moc, jež ji řídí. Toto jsou dva odlišné omyly, ale shodují se při popírání práv pravdy. Vlastně, i když tato druhá forma liberalismu je mnohem méně nesnesitelná než první, o nic méně neodporuje katolické nauce a nepřeháníme, když ji kvalifikujeme jako herezi. Protože je zjevné, že popírá zároveň práva Boha, Ježíše Krista i Církve.

Buď není Bůh nic, nebo je Svrchovaným Pánem všech společností, jakož i jednotlivců. Chtít jej umístit mimo zákon, odepřít Mu základní autoritu, znamená odepřít Mu existenci. Právní ateismus vede nutně k naukovému ateismu.

Ježíš Kristus, o nic méně než Bůh Otec, má právo na úctu a poslušnost společností. Když přišel Kristus na zemi, Věčný Otec Mu dal nejen duše, ale také národy. Učinil jej Svrchovaným Králem a jediným Spasitelem národů i jednotlivců a naplnil tak slova apoštola: „A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni.“  (Skutky apoštolské 4:12)

A tak, když liberalismus opravňuje národy nedbat učení a nařízení Ježíše Krista ve své kolektivní existenci, narušuje práva nebeského Otce a stejně tak i Jeho jednorozeného Syna.

Stejným způsobem liberalismus napadá autoritu Církve. Ve skutečnosti byla učiněna svrchovaným depozitářem Vtěleného Slova a nejvyšším vykladatelem Jeho zákona. Náš Pán řekl apoštolům: „Jděte tedy, učte všechny národy … učte je zachovávati všecko, co jsem vám přikázal!“ (Mt. 28: 19-20)

On zde nerozlišuje mezi společenskými a individuálními povinnostmi. Neřekl apoštolům: „Jděte a učte každého člověka, co je osobně povinován Bohu, nestarejte se však o to, co jsou lidé shromáždění ve společnosti povinováni sobě navzájem.“ Nehovoří jenom k jednotlivcům, ale k národům. Když tedy liberalismus vyjímá společnosti z autority Církve a ponechává je, aby odpovídaly pouze svým jednotlivým svědomím, jedním úderem redukuje na nulu osobu Našeho Pána Ježíše Krista a poslání Církve.

Kristova pravda musí vládnout ve světské i náboženské sféře

Ano, redukuje oboje na nulu, protože pravda je jedna a nedělitelná. Chtít rozdělit pravdu na dvě části a pak obětovat jednu požadavkům světa k lepšímu zachování té druhé, znamená zcela ji zničit. Můžeme být náchylní k tomu omlouvat úmysly katolíků, kteří takto kalkulují, a představovat si, že činíme velkou službu pravdě, máme však povinnost jim s papežem říkat, že taková služba činěná pravdě jejími obhájci je pro ni škodlivější, než násilný útok jejích nepřátel.

To je rozsudek Šalamouna – který nařídil, aby bylo dítě dvou žen, jež si jej obě nárokovaly, rozpůleno – aplikované opačně, nikoliv na smrtelné dítě, ale na věčnou pravdu. Rozdělení, jež bylo pro Šalamouna jen předstírané, by od liberálních katolíků požadovalo, aby činili to, co je zjevně nemožné. Člověk umístěný mezi své svědomí, které je katolické, a veřejný názor, který již katolický není, a snažící se zachránit oboje, tak učinit nemůže. Vzít meč a seknout, znamená pokusit se rozseknout pravdu na dva kusy.

Vůči veřejnému mínění se zříká společenských práv této Boží pravdy, i když drahocenně střeží svá individuální práva pro sebe. Jak může nevidět, že takto zmrzačená Boží pravda již není pravdou a již nemá cokoliv z Božského? Jestliže již Bůh neřídí společenské vztahy, pak si zjevně nezasluhuje čest jednotlivců. Když tuto věc postupuje svobodnému myšlení, pak mu podrobuje vše; předává pevnost a obětuje korunu Božího Krále, jehož se chlubí, že hájí.

„Ale,“ jak říkají liberální katolíci, „jestliže odmítneme veřejnému mínění toto zadostiučinění, stane se vůči nám popuzeným a my nebudeme schopní uplatnit na něj jakýkoliv vliv.“

Ano, to je pravda. Stejně jako křesťané prvních století nemohli hlásat jednotu Boha a Božství Ježíše Krista, aniž by pozvedli veřejné mínění své doby proti sobě, tak ani my nemůžeme. Je to vždy tentýž boj, ačkoliv bojiště je jiné. Je to světská bitva proti Ježíši Kristu.

Poprava kněží ze strany liberálů při Pařížské komuně byla méně účinná, nežli infiltrace progresivismu do Církve; dole, P. Boff, vůdce teologie osvobození

Předstírat usnadnění spásy světa tím, že se obětují práva Spasitele, by znamenalo klamat sebe sama pošetilou nadějí. Kdybychom toto činili, jenom bychom učinili spásu nemožnou: zaprvé, protože Ježíš Kristus by již nebyl pravým Spasitelem, pokud by nebyl nutným Spasitelem; zadruhé, protože místo, abychom si vydobyli náklonnost světa, jenom bychom získali jeho pohrdání; zatřetí, protože by pravda přestala mít moc spasit lidi, kdyby ji její obhájci přestali prosazovat v celé její úplnosti.

Skutečně to nejsou útoky nepřátel, co oslabuje pravdu; tyto útoky ji naopak dávají zazářit dokonce ještě jasněji. Samotnou její přirozeností je, že proti ní omyl bojuje, stejně jako je přirozeností světla, že mu odporuje temnota. Dokud je pravda statečně, odvážně a úplně prosazována těmi, jež si vyvolila, aby byli jejími hlasy na zemi, zachovává si celou svou moc osvětlovat mysli dobré víry.

Jestliže však hlasy zodpovědné za její ukazování světu, ji hlásají jen napůl, jak to může zatemněná mysl vědět? Nezíská omyl prospěch v boji z nerozumných ústupků jejích obhájců?

Tyto umírněné omyly, jež svádějí katolíky a dokonce i kněze, jsou pro pravdu nepochybně nesrovnatelně hroznější, než krajní omyly hlásané pouze těmi, kteří jsou otevřeně bezbožní. Jestliže je lampa, která osvětluje dům, skryta pod nádobu, jak mohou jeho obyvatelé neklopýtat ve tmě? Jestliže sůl ztratí chuť, co zanechala k uchování světa před zkažením?

Proto Pius IX. nepřeháněl, když odsoudil liberalismus jako pohromu pro katolickou Francii strašnější než násilí tyranů Komuny [radikálně komunistické vlády, která vládla v Paříži od 19. března do 28. května 1871]. Když tak učinil, nesrovnával liberální katolíky s vůdci této Komuny. Spíše přirovnal výsledky iluze prvně zmíněných k důsledkům tyranie druhých zmíněných.

Zdroj: Tradition In Action

Překlad: D. Grof