Pojem liturgie – III (1936)
P. Ant. Čala, O.P.
III. Kult a liturgie.
Dosud jsme uvažovali, že člověk je
přirozeným zákonem zavázán vzdávat Bohu kult nejen vnitřní, nýbrž i vnější i
společenský. Avšak víra nás učí, že po dědičném hříchu je člověk neschopen
důstojně ctít Boha. Jen skrze Krista, účastí na jeho kněžství prostřednictvím
svátostných charakterů bylo člověku zase umožněno vyplniti tuto svoji
přirozenou povinnost.
Zbývá ještě uvažovat, jaký je vztah mezi
kultem a liturgií. Dá se obojí úplně ztotožnit? Či snad jen částečně?
Předně je třeba přesně vymezit, co je liturgie.
1. Etymologicky liturgie (1) znamená veřejný
úkon. U Řeků liturgie značí povinnost
zákonem uloženou, opatřit vlastním nákladem buď lodi k válce, nebo
vojsko, nebo uspořádat k náboženským svátkům hry, tance nebo hostinu.
V Písmě svatém liturgie znamená náboženskou
povinnost, vykonávanou kněžími a levity v chrámu, hlavně při oběti.
V řecké liturgii od nejstarších dob až po dnes liturgie značí všechny oltářní obřady, to jest asi
totéž, co západní Církev nazývá mší. V západní Církvi se začíná užívat
slova liturgie teprve v 17. století k označení toho, čemu se do
té doby říkalo „officia divina“ (služby Boží) neb „officia ecclesiastica“
(služby církevní).
2. Z mnoha věcných výměrů liturgie za
nejlepší považujeme tento: Liturgie je
vnější kult, který Církev Kristova vzdává Bohu. Nebo ještě stručněji: Liturgie
je vnější kult Církve Kristovy. (2)
Musíme zde znova zdůrazniti, že, ačkoliv
rozlišujeme vnější a vnitřní kult, přece je nesmíme považovati za protikladné.
Vnitřní kult je možný i bez vnějšího. Ale vnější kult je bez vnitřního naprosto
nemyslitelný. Vnější úkony můžeme zváti kultem jen potud, pokud jsou vyjádřením
nitra. Proto, jestliže liturgii nazýváme vnějším kultem, nikterak tím
nevylučujeme vnitřní kult, nýbrž předpokládáme, že vnější kult je nerozlučně
spojen s vnitřním a je pouze jeho projevem.
Avšak vnější kult může býti buď jednotlivý a soukromý, nebo společenský a
veřejný, podle toho, zda tlumočí city
jednotlivce nebo společnosti. Úkony, které vykonává společnost nebo zástupce
společnosti, tvoří společenský nebo veřejný kult. Naopak úkony, které
vykonávají jednotlivci, třebas také veřejně, ale svým vlastním jménem, náležejí
ke kultu soukromému.
Poněvadž však liturgie etymologicky
znamená „veřejný úkon“, je patrno, že liturgie chápaná věcně, není jakýmkoli
vnějším kultem, nýbrž pouze kultem
společenským, to jest kultem, který je konán společností nebo jedincem jako
zástupcem společnosti a jménem společnosti. Z předešlé úvahy je také
zřejmo, že ona společnost musí býti schopna dáti člověku moc přijímati a
udělovati božské věci (svaté svátosti). Ale tuto moc může člověku dáti pouze
Církev Kristova. Proto, klademe-li do výměru liturgie „vnější kult“ jako rod, musíme dodat jako druhovou rozlišnost: „který Církev Kristova vzdává Bohu“,
abychom tím z liturgie vyloučili kult soukromý, konaný jménem jednotlivců,
a kult jakékoliv jiné společnosti, než Církve Kristovy.
Vlastním úkolem liturgie není tudíž
vyjádření bohopocty, kterou vzdává jedinec, ani ne množství jedinců,
shromážděné v jednom chrámě, nýbrž kterou vzdává celá společnost věřících
jako taková, celá Církev nejen bojující, nýbrž i trpící a vítězná, celé
mystické tělo Kristovo. Proto opakujeme: Liturgie
je veřejný uzákoněný kult, který Církev Kristova vzdává Bohu.
Tento pojem je třeba zvlášť zdůraznit,
abychom dobře pochopili rozdíl mezi liturgií a tak zvanými lidovými
pobožnostmi, které bývají také konány veřejně, někdy i s knězem.
V lidových pobožnostech většinou převládají osobní prvky, které se stále
mění. Avšak liturgie musí býti všeobecná, musí vyhovovat nejen několika
jednotlivcům, nejen některému národu, nýbrž všemu lidstvu, všem národům celého
světa. Proto nemůže pěstovat jen tu neb onu pobožnost. Proto nesmí býti
ovládána osobními měnivými city jednotlivců, nýbrž hlubokými myšlenkami,
věčnými pravdami; a to nejen tou neb onou pravdou, nýbrž celou zjevenou naukou.
A tím se liturgie stává bohopoctou všeobecnou, objektivní, vhodnou pro všechny
lidi a pro všechny časy. – Ale hlavní rozdíl mezi liturgií a lidovou pobožností
je v tom, že liturgie je bohopocta, vykonávaná jménem celé Církve, kdežto
lidová pobožnost je vykonávána vlastním jménem jedinců.
3. Liturgie takto pochopená není pouze
souhrnem bohoslužebných předpisů, nýbrž obsahuje všechny úkony veřejného kultu
Církve Kristovy: předně Oběť, která
je nejvyšším úkonem kultu; pak svátosti,
jejichž přijímáním ctíme Boha a sebe posvěcujeme; a konečně chvály.
Liturgie se tedy dělí na tři hlavní části:
1. na liturgii obětní, 2. liturgii svátostnou,
a 3. liturgii chvály. První převyšuje
obě další svou důstojností a vznešeností. Svátostná liturgie souvisí
s obětí, k níž připravuje věřící a jejíž účinky jim přivlastňuje.
Liturgie chvály bere svou vznešenost hlavně z toho, že je přípravnou
modlitbou k oběti, nebo z toho, že po oběti udržuje ozvěnu
chvalozpěvů a díkůčinění.
Z řečeného je tedy patrno, že úkolem
liturgie je předně vzdávat Bohu poctu, a pak posvěcovat člověka. Proto je zcela
přirozené, že všude tam, kde je snaha o opravdový křesťanský život, je také
snaha o liturgický život, neboť „činná
účast na přesvatých tajemstvích a na veřejné slavné modlitbě Církve je prvním a
nenahraditelným zdrojem pravého křesťanského ducha“. (3)
Poznámky:
1) Sr. Dom
Festugiére OSB: La liturgie
catholique,v Revue Thomiste, 1914 (XXII), p. 44 sq. Viz také De Vathaire: Autour d´une définition, v La Vie Spirituelle, 1926 (XV), p.
378 sq. Dom Guéranger definuje
liturgii jako souhrn symbolů, zpěvů a úkonů, jimiž Církev vyjadřuje svůj vztah
k Bohu. (Institutions liturgiques,
t. I, p. 1.)
2) Z řeckého slova pro „veřejný
úkon“.
3) Pius X. v Motu proprio z 22.
listopadu 1903.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XI, číslo 3
Zpracoval: D. Grof
