Komentář Eleison DLXVIII – Zpochybněný Mozart (2018)
(568)
2. června
2018
ZPOCHYBNĚNÝ MOZART
Poté, co číslo
550 těchto „Komentářů“ vysoce ocenilo Mozarta (27. ledna 2018), napsal
mi soukromě jeden čtenář, že má problém s tímto proslulým skladatelem:
Mozart byl zanícený svobodný zednář, v druhé polovině svého života
nedokončil žádné velké dílo pro katolickou Církev a jeho opery pojednávají
vztahy muže a ženy a morálky velmi uvolněným způsobem. Hudba je v duších
lidí tak důležitá, že si námitky tohoto čtenáře zaslouží být zodpovězeny
veřejně, aby lidé, kteří Mozarta ještě neznají, byli povzbuzeni – samozřejmě ne
donuceni – učinit si z něj hudbu pro své volné chvíle. Upozorněme tedy na
některé principy u každé z oněch tří čtenářových námitek.
To, že byl
Mozart zednář, vznáší nejdůležitější princip: umělec a jeho dílo nejsou oddělení,
ale jsou odlišní. To, co vytváří mravní půvab umělce jakožto osoby, není
totéž jako to, co vytváří umělecký půvab výtvorů, které produkuje (Summa
Theologiae, 1a 2ae, Q57, Art. 3). A tak byl Picasso jako osoba bídák, ale jeho
umění, čistě jako umění, je vynikající, zatímco bezpočtu viktoriánských malířů
mohli být jako osoby velmi morální, ale jejich malby jsou tak kalné jako
stojatá voda. A tak zednářství zajisté vstoupilo do některé pozdější Mozartovy
hudby, zvláště do „Kouzelné flétny“, ale tato hudba stojí na svých vlastních
nohou a svou krásu jistě dluží nikoliv válce zednářů proti Bohu, ale Mozartově
katolickým rodičům a jeho rané výchově ve velmi katolickém Rakousku císařovny
Marie Terezie.
To, že, za
druhé, dospělý Mozart nikdy nedokončil další velké dílo pro Církev, je pravda
potud, že Velká mše c moll a Requiem jsou nedokončené. Jak často jsou však tato
dvě díla hrána a s jakým náboženským účinkem! A existuje také nějaké
hudební dílo hrané či zpívané v katolických chrámech a kaplích tak často
jako Mozartovo „Ave Verum Corpus“? A jestliže rozlišíme hudbu implicitně od
explicitně katolické, může kdokoliv popřít, že Mozart, stejně jako Shakespeare,
je obrovským nositelem katolických hodnot, v Mozartově případě hodnot
harmonie, řádu, krásy a radosti pro bezpočet posluchačů? A nejsou tito velcí
umělci – implicitně a svým odkazem katoličtí – Boží milostí, která umožňuje
postkatolíkům těšit se z katolických hodnot, aniž by si to uvědomovali?
Kdyby si to postkatolíci uvědomili, nezavrhli by tyto hodnoty jako zatvrzelí
liberálové, kteří v současnosti „dekonstruují“ Shakespeara na tzv.
„univerzitách“, a nepochybně i Mozarta na „hudebních konzervatořích“? Mohou se
vlastně dnešní liberální herci a hudebníci jakkoliv přiblížit podstatě Shakespeara
nebo Mozarta? Co to o takové podstatě říká? Není liberální!
A za třetí,
to, že jsou některé Mozartovy opery částečně tak rozmarné, že přivodily
Beethovenovo pohrdání – „Nikdy bych nemohl napsat tak frivolní opery,“ řekl –
ponechává stranou vážnou tvář týchž oper. Hned vedle Zerlinina flirtování jsou
plameny don Giovanniho zatracení, hned vedle hraběcího záletnictví je jeho
upřímná omluva své trpící hraběnce; hned vedle Únosu ze serailu je zdůraznění
odpuštění. Skutečný život v padlém světě je komický i vážný.
Podívejte se, jak na začátku „dona Giovanniho“ Mozart hudebně kombinuje
duelantův souboj a smrt se zurčící panikou „zaječího“ sluhy dona Giovanniho,
Leporella. Mozart jistě jako Shakespeare „nazíral život soustavně a nazíral jej
celý“, jak řekl Matthew Arnold o Sofoklovi.
Jedna
stránka Mozarta však přece jen zůstává stránkou zlobivého kluka (srov. film
„Amadeus“) a on je integrální součástí křesťanstva, které již bylo na konci 18.
století dekadentní. Není však, v porovnání s úpadkem hudby od té doby,
jeho hudba takřka andělská, aniž by byla tak vzdálena naší vlastní době, že by
se zdála nedostupnou? Jakýkoliv člověk poškozuje svou duši, když si zvykne
poslouchat hudbu, která je odpadem, s malou nebo žádnou vnitřní hodnotou
melodie, harmonie nebo rytmu. Naopak, obvykle svou duši nepoškodí, když si
uvykne na Mozarta.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
