Pojem liturgie – II (1936)
P. Ant. Čala, O.P.
II. O božském kultu podle nadpřirozeného světla víry.
1. Z víry víme, že Bůh původně všem
rozumným tvorům, andělům i lidem dal nadpřirozený cíl, a proto je milostí
povznesl nad jejich přirozenost. Samozřejmo, že povinnost bohopocty platila
dále i v nadpřirozeném řádě; neboť milost neruší přirozenosti, nýbrž zdokonaluje.
Podle plánu Božího měl každý rozumný tvor dosíci blaženosti vykonáváním kultu.
Jedna část andělů, která Bohu vzdávala příslušnou poctu, si zasloužila
blaženosti; druhá část, která Bohu odepřela povinný kult, byla okamžitě
zavržena. Podobně i první člověk mohl kultem zasloužit blaženost sobě i svému
potomstvu. Ale svou neposlušností, odpíraje Bohu povinnou poctu, ztratil
původní spravedlnost, tj. ztratil milost a všechny mimopřirozené dary. A
poněvadž jeho hřích byl hříchem přirozenosti, celé lidské pokolení se stalo neschopným vzdávat Bohu povinnou úctu.
Nekonečné urážky byl člověk schopen, protože velikost urážky se měří hlavně
podle uražené osoby. Ale zadostučinit za svůj hřích nemohl, byl neschopen
přinésti Bohu nekonečné zadostučinění, jež se měří pole úkonů toho, kdo je
přináší.
Chtěl-li Bůh člověku odpustit a chtěl-li
důstojné zadostučinění, pak bylo nutné vtělení věčného Slova. Kristus
v hypostatickém spojení mohl Bohu Otci zadostučinit za hřích lidského
pokolení jakýmkoli úkonem, neboť každý jeho úkon měl cenu nekonečnou. Avšak jak
víme z víry, Bůh rozhodl, aby Kristus vykoupil lidské pokolení svou smrtí.
(1) Celý život Kristův byl ustavičným a nekonečným kultem Boha; a tento kult
vyvrcholil v oběti sebe sama na kříži. Kristus i po svém zmrtvýchvstání a
nanebevstoupení bez ustání vzdává Bohu kult, neboť jeho člověčenství vždy může
a má se podřizovat Božství.
Celý život Kristův na zemi i na nebi je
tedy ustavičným kultem, jejž Kristus obětuje Bohu nejen za sebe, nýbrž i za
celé lidstvo. Největším projevem tohoto neustálého kultu Kristus vykoupil celé
lidské pokolení a zadostučinil za jeho hříchy. (2)
2. Z toho, co bylo dosud řečeno, je
také patrno, že po dědičném hříchu žádný
člověk nemůže Bohu vzdávat povinný kult, leč prostřednictvím Ježíše Krista.
Chce-li člověk Bohu vzdávat důstojnou poctu, je třeba, aby si napřed vlastními
úkony osvojil kult Kristův a jej pak Bohu obětoval za odpuštění hříchů a
udělení milostí. Toto přisvojení kultu Kristova se děje hlavně věrou
v Krista, Bohočlověka a Vykupitele lidského pokolení, nadějí
v odpuštění a dosažení milosti, a zároveň též láskou. (3)
I tuto pravdu můžeme vyvodit z Písma
svatého. V evangeliu sv. Jana čteme: „Jako Mojžíš povýšil hada na poušti,
tak musí býti povýšen i Syn člověka, aby nikdo, jenž v něho věří,
nezahynul, nýbrž měl život věčný.“ (4) Povýšení Syna člověka znamená oběť
kříže, největší to vnější projev kultu Kristova, jejž si má člověk věrou
přivlastnit. Proto po dědičném hříchu žádný člověk nemůže Bohu vzdávat povinný
kult, nepřivlastní-li si kult Kristův věrou, nadějí a láskou.
Avšak je také nutno, aby toto přivlastnění
se dělo viditelnými znaky; neboť
člověk se skládá z těla a duše, a proto je mu přirozeno, své vnitřní
uzpůsobení projevovat vnějšími smyslovými znaky, které pak zase působí zpětně.
(5) Tyto viditelné znaky musejí býti ustanoveny
od Boha, neboť člověk má jimi Bohu obětovati kult Kristův, aby dosáhl
milosti a zadostučinil za své hříchy. Avšak zadostučinění za hříchy není
v moci člověka, nýbrž pouze v moci Boha Posvětitele. Proto ne člověk,
nýbrž pouze Bůh může ustanovit ony viditelné znaky, jimiž by se Bohu vzdával
důstojný kult a člověk se posvěcoval. (6)
Ve Starém zákoně byly Bohem ustanoveny
různé znaky a obřady, které zobrazovaly budoucí kult Kristův a tak člověka posvěcovaly,
ne vykonaným úkonem účinně, nýbrž věrou v budoucího Mesiáše. Byly to jen
jakési znaky víry v žádaného Vykupitele.
V Novém zákoně však Bůh ustanovil sedm svátostí, aby se jejich užíváním
přinášel Bohu kult Kristův a lidé aby byli posvěcováni. Přirozeností dříve
se při užívání svátostí obětuje Bohu kult Kristův, aby Bůh pro kult Kristův dal
člověku milost. Tak svátosti působí milost mravně. Avšak přirozeností později
se při užívání svátostí člověk posvěcuje. A tímto způsobem milost, kterou
svátosti naznačují, také působí účinně fysicky.
Jak v oběti mše sv., tak i ve všech
svátostech se napřed Bohu obětuje kult Kristův, a pak se člověk posvěcuje.
Jinak se to ovšem jeví při mši sv. a jinak při svátostech. Při mši sv. je
nejpatrnější oběť kultu Kristova, jak je zřejmo z pojmu mše sv. Avšak je
tu i posvěcování člověka, jak je patrno ze sněmu tridentského. (7) – Naopak ve
svátostech zřejměji se jeví posvěcení člověka než kult Kristův. Že i při
užívání svátostí se obětuje kult Kristův, můžeme vyvodit z prakse Církve,
která udílení svátostí považuje za podstatnou část liturgie. Avšak liturgie,
jak dokážeme níže, jest především přinášení kultu, povinného Bohu. Proto ve všech svátostech se Bohu obětuje kult
Kristův.
3. Z řečeného je patrno, že kult křesťanského náboženství ve světle
víry není nic jiného než obětování kultu Kristova k obdržení milosti. A to
se děje při mši sv. a při užívání svátostí. Ale to všechno náleží do řádu
nadpřirozeného, a proto naprosto převyšuje přirozenou schopnost člověka. Člověk
je tedy přirozeně neschopen obětovat Bohu kult Kristův. Proto, chce-li, jak jest povinen, vzdávat Bohu náležitou poctu (kult
Kristův), je nutno, aby mu Bůh dal onu
schopnost, onu možnost. A to se děje prostřednictvím svátostných
charakterů. Křestní charakter člověka uschopňuje k přijímání božského
(svátostí), kněžský charakter k rozdílení božského. (8)
Jsme-li v theologii důslední, musíme
uznat, že všechen křesťanský kult a celá liturgie je vlastně dílem ctnosti
nábožnosti a trojího svátostného charakteru.
Ježíš Kristus jest jediným Knězem Nového
zákona. Proto On jediný má řádnou moc obětovat Bohu důstojný kult. Avšak
svátostnými charaktery se člověk stává účasten onoho jediného kněžství
Kristova, dostává moc obětovati Bohu kult Kristův. (9) A proto jen svátostné
charaktery působí, že celý křesťanský kult je kultem pravým, řádným, platným a
bohulibým.
Pokračování.
Poznámky:
1) Sr. Denz. n. 790.
2) Tamtéž n.
319, 552.
3) Srov. S. Thomas: De Veritate, 29, 7, ad 8: „Zásluhy Kristovy dostatečně působí jako
jakási všeobecná příčina lidské spásy; ale je potřeba tuto příčinu aplikovat
jedincům svátostmi a živou věrou, která pracuje s láskou.“
4) Jan, 3,
15-16.
5) Srov. Sv.
Tomáš: Theol. Summa, II-II, 84, 2.
6) Srov.
Tamtéž III, 60, 5.
7) Seď.
XXII, hl. 2.
8) Srov. Sv.
Tomáš: Theol. Summa, III, 63.
9) Kněžství
záleží v moci přinášeti oběť, jež jest hlavním úkonem celého kultu. Ale
rozlišujeme dvojí oběť; a proto i dvojí kněžství. Ti, kteří mají kněžský
charakter, mají moc přinášeti oběť ve vlastním slova smyslu. Proto kněžský
charakter je vlastní účast na kněžství Kristově. Ti, kteří mají charakter křtu
nebo biřmování, nemají téže moci jako kněz; avšak mohou Bohu přinášeti oběť v širším
slova smyslu, pokud totiž každý úkon ctnosti nábožnosti se může nazývat obětí.
Proto charaktery křtu a biřmování jsou nevlastní neboli metaforická (přenesená)
účast na kněžství Kristově.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XI, číslo 2
Zpracoval: D. Grof
