Pojem
liturgie – I (1936)
P. Ant. Čala, O.P.
Když Pius X. v Motu Proprio z 22. listopadu
1903 prohlásil: „Prvním a nenahraditelným zdrojem pravého křesťanského ducha je
účinná účast na přesvatých tajemstvích a na veřejné slavné modlitbě Církve,“ od
té doby možno v celém světě pozorovati stále vzrůstající snahu o obnovu
liturgického života. Od té doby se také mnoho mluví a píše o liturgii, ale
někdy se jí, bohužel, málo rozumí.
Někteří považují liturgii jen za část archeologie,
velmi vzácnou a úctyhodnou, avšak určenou pouze pro několik milovníků starožitnosti
(diletantismus). Jiní si pod liturgií představují krásná bohoslužebná roucha,
ladné obřady a libozvučné zpěvy (esthetismus). Jiní konečně liturgii považují
za souhrn podrobných předpisů nebo za pouhé uspořádání vnější veřejné
úcty, kterou Církev vzdává Bohu (rubricismus). (1) Zapomíná se, že to všechno
je pouze hmotnou složkou liturgie a že hlavním tvarovým prvkem liturgie jest
něco zcela jiného.
Chceme-li míti správný pojem liturgie, musíme si
především objasnit pojem kultu, jehož částí je liturgie. O kultu však můžeme
uvažovat s dvojího hlediska: podle přirozeného světla rozumu a podle
nadpřirozeného světla víry. Až si objasníme pojem kultu, můžeme přikročit
k výměru liturgie a k podrobnějšímu určení její podstaty a jejich
vlastností.
I. Božský kult
podle přirozeného světla rozumu
1. Už přirozeným světlem rozumu můžeme poznat, že
každý rozumný tvor je ze spravedlnosti povinen vzdávat Bohu poctu, neboť od
Boha byl stvořen, od Boha je zachováván ve svém bytí, a Bohem je hýbán ke
každému úkonu nejen jako první hybnou a poslední cílovou příčinou, nýbrž i jako
tvarovou příčinou. (2) Proto každý tvor
je ze spravedlnosti zavázán uznat vznešenost Boha, jako první příčiny a
posledního cíle, a podrobit se jeho nejvyšší moci. K tomu jej však
nakloňuje ctnost nábožnosti, jejíž úkony se nazývají kultem. (3) Božský kult
tudíž není nic jiného, než úkony, jimiž člověk projevuje a vyznává Boží
vznešenost a svou podřízenost Bohu, a tak ctí Boha jako první Příčinu a
nejvyššího Pána.
Každý člověk všechno, co má, přijal od Boha. Proto
sebe celého a vše, co mu náleží, má odevzdat Bohu: rozum a vůli – modlitbou a
zbožností; tělo klaněním vnější věci – sliby a oběťmi. To všechno jsou úkony
vzbuzené ctností nábožnosti, jež svou povahou přímo náležejí k božskému
kultu. Ale člověk může a má Boha ctíti také úkony rozkázanými ctností
nábožnosti, tj. úkony vzbuzenými a vykonanými některou jinou ctností
z pohnutky nábožnosti. (4) „Tím, že Boha ctíme,“ praví sv. Tomáš, „naše
mysl se mu podrobuje a v tom spočívá její dokonalost. Neboť každá věc se
zdokonaluje tím, že se podřizuje vyššímu; jako tělo tím, že jest oživováno
duší.“ (5)
Hlavním úkonem celého božského kultu, dokud jsme na
cestě k Bohu, jest oběť. (6). Neboť obětí se nejlépe uznává nejvyšší moc
Boží a nejlépe se naznačuje naše úplná, naprostá závislost na Bohu. Obětí
člověk nejvhodněji zevně vyjadřuje své vnitřní uzpůsobení a ukazuje, že je
ochoten obětovati Bohu svůj život, své tělo i duši a všechno co má. (7) Proto
dokud jsme na cestě k Bohu, oběť je hlavním úkonem celého kultu.
2. Poněvadž božský kult je v podstatě uznáním
Boží vznešenosti a naší závislosti na Bohu, vyplývá z toho, že – má-li být
vůbec kultem – vždy musí býti vnitřní;
neboť postřehnouti vztah člověka k Bohu a uznat vznešenost Boží dovede jen
rozumová schopnost. Tím však není řečeno, že božský kult se má omezit pouze na
nitro člověka. Naopak, je nutno, aby se
projevoval též navenek. Vnitřní úkony kultu jsou duší bohopocty vnějším
tělem: jako tělo bez duše je mrtvolou, tak i vnější úkony kultu jsou mrtvé,
nejsou-li spojeny s přiměřeným vnitřním smýšlením. Jako duše, odloučená od
těla, může ještě dále žíti svým vlastním životem, tak může býti i vnitřní kult
bez vnějšího (je-li např. vnějším projevům nějak násilně zabráněno). Ale vnější
kult bez vnitřního je naprosto nemožný.
Že člověk má Bohu prokazovat nejen vnitřní, nýbrž i
vnější poctu, vyplývá především z toho, že celý člověk pochází od Boha. Proto je povinen, aby celý vzdával Bohu poctu, nejen úkony
duše, nýbrž i těla.
Totéž vyplývá také z toho, že duše je formou
těla. Protože tělo a duše jsou v člověku podstatně spojeny, úkony duše
mají vliv na tělo a naopak. Proto je zcela přirozené, že vnitřní kult se takřka
samovolně projevuje vnějšími úkony, a naopak vnějšími úkony je člověk veden a
povzbuzován k úkonům duchovním. Vnější
kult tedy působí na vnitřní, jej posiluje a zvětšuje. Vnějšími úkony
bohopocty (klečením, sepnutí, rukou, bitím v prsa, úklonami) se člověk
povzbudí k pokornější a vroucnější modlitbě, jak praví již sv. Augustin.
(8) A sv. Tomáš jako cíl vnějšího kultu označuje rozohnění a zvýšení vnitřního
kultu: Praví: „Vnější klanění se děje pro
vnitřní, aby totiž znaky pokory, které vykonáváme tělem, se rozohnil náš
cit, abychom se podřídili Bohu, protože
je nám přirozeno, abychom smyslovými postupovali k duchovním.“ (9) A
na jiném místě praví podobně: „V božském kultu je nutno užívati nějakých
tělesných věcí, aby se jimi jakýmisi znaky mysl lidská povzbudila
k duchovním úkonům… A proto nábožnost má ovšem vnitřní úkony jako hlavní, a o sobě náležející k nábožnosti;
avšak vnější úkony jako druhotné a jako
směřující k úkonům vnitřním.“ (10)
3. Člověk je svou přirozeností nejen rozumným tvorem,
nýbrž i společenským. A proto jako spojení vnějšího a vnitřního kultu je
požadavkem lidské přirozenosti, tak i společenský
kult nutně vyplývá z téže přirozenosti.
Člověk je tvorem společenským nejen pro své tělesné,
nýbrž i pro své duševní potřeby. Když se jeho duše rozjásá radostí nebo naplní
smutkem, je přirozeně puzen sděliti se s jinými o svou radost nebo žal.
Podobně když je přesvědčen o pravdě, dobru, nebo kráse nějaké věci, chce získat
i jiné pro své přesvědčení, chce se spojiti se stejně smýšlejícími.
V božském kultu člověk uznává vznešenost, pravdu a krásu Boží; vidí
v Bohu cíl lidského života, a proto chce dosíci tohoto cíle ne sám, nýbrž
s jinými. A tak vzniká společný kult
jako požadavek lidské přirozenosti, jak dokazují dějiny všech národů, ať už
jde o rodinný kult, nebo o veřejný státní kult, jako u kulturních národů.
Je nepopiratelno, že společně vykonávaný kult zvyšuje zbožnost. Zmocní-li se nějaká
nálada množství lidu, ať už je to radost či zármutek, bázeň či naděje, táž
nálada naplní každého jednotlivce, který třebas jen náhodou se přidruží
k celému zástupu; nadšení celku uchvacuje každého jednotlivce a
v každém roste a mohutní.
Že každá společnost jako taková je přirozeně ze
spravedlnosti povinna vzdávat Bohu příslušnou poctu, vyplývá též z jiné
úvahy. Každý člověk je povinen uznat svrchovanou vznešenost Boží a svou
naprostou závislost, protože Bůh je první příčinou a posledním cílem každého
tvora. Avšak i rodina i stát a každá společnost jest dílem Božím, je na Bohu
naprosto závislá. Proto přirozeně je povinna ctíti Boha společenským kultem. A poněvadž tento kult má býti konán viditelnou
společností a pro viditelnou společnost, nutně bude vnější, viditelný a veřejný. Není však nutno, aby
společenský kult byl vykonáván jedincem jako zástupcem společnosti a jménem
společnosti. Proto se také u všech národů setkáváme s kněžími, kteří
vykonávali veřejný kult jako zástupci společnosti.
Je třeba uvědomiti si také rozdíl mezi kultem
jednotlivce a kultem společnosti. Jednotlivec si může projevovat kult, jak se
mu líbí: může při něm stát, klečet nebo sedět, může jej vykonávat s rukama
sepjatýma nebo založenýma, hlasitě nebo potichu; je úplně volný. (11) Ale při
společném a veřejném kultu je tomu jinak. Aby společný kult dosáhl svého cíle,
musí při něm vládnout pořádek a soulad. Proto musí býti prováděn určitým
jednotlivým způsobem, což je nemožné bez autoritativního řízení. A proto také u
všech národů byly pro veřejný, společný kult zavedeny určité podrobné předpisy,
jimiž muselo býti řízeno přinášení obětí, někdy i pod trestem neplatnosti.
Co bylo dosud řečeno o kultu, platí pro všechno
lidstvo všech dob; neboť i pohané jsou povinni Boha ctít, uznávat jeho
vznešenost a svou naprostou závislost na Bohu jako první příčině a posledním
cíli. Lidská přirozenost pak vede každého člověka k tomu, aby tuto svou
vnitřní úctu projevoval také vnějšími a společenskými úkony, řízenými určitou
autoritou.
Pokračování.
Poznámky:
1) Zvláště
tento směr má v poslední době mnoho stoupenců, mezi nimiž jest i známý C.
Callewaert, J. C. D: Liturgicae institutiones, Brugis 1925, str. 5-7.
2) Srovnej:
Svatý Tomáš: Theologická Summa I, 105, 5.
3) Tamtéž
II, II, 81 a násl.
4) Srov.
Sv. Tomáš: Theol. Summa, II-II, 81, 4, k 2: „Všechno, co se děje
k slávě Boží, náleží k nábožnosti, ne jako ku vzbuzující, nýbrž jako
k rozkazující; to však náleží k nábožnosti vzbuzující, co podle pojmu
svého druhu náleží k úctě Boha.“
5) Tamtéž
čl. 7.
6) Oběť ve
vlastním slova smyslu bývá obyčejně definována: Vnější přinesení smyslové a
trvalé věci, nějakou změnou nebo zničením, vykonané knězem Bohu, na dosvědčení
jeho panství a naší poddanosti.
7) Srov. Sv.
Tomáš: Theol. Summa: II-II, 85, 2: „Přinesení oběti se děje k naznačení
něčeho. Avšak oběť, která se přináší zevně, značí vnitřní duchovní oběť, jíž se
duše sama obětuje Bohu, protože vnější úkony nábožnosti jsou zařízeny
k vnitřním.“
8) Sv.
Augustin: Péče o zemřelé, hl. 7.
9) Sv.
Tomáš: Theol. Summa, II-II, 84, 2.
10) Tamtéž, 81, 7.
11) Srov. Sv. Tomáš: Theol. Summa,
II-II, 81, 2: „Jest požadavkem přirozeného rozumu, aby člověk používal nějakých
znaků k vyjádření úcty k Bohu; ale aby používal právě těchto neb oněch, to není požadavkem přirozeného
rozumu, nýbrž pochází z ustanovení Božího nebo lidského zákona.“
Zdroj: Na hlubinu,
ročník XI, číslo 1
Zpracoval: D. Grof
