Budoucí odchody od FSSPX: pouze
doleva (2017)
Sean Johnson
6. března
2017
Když P.
Pfluger ve své přednášce pro Bratry ve Flavigny v prosinci 2013 hovořil o odchodech
a vyloučeních kněží Odporu z FSSPX jako o „očistě“ Bratrstva, mluvil v jistém
ohledu pravdivě: Nejsilnější stoupenci arcibiskupa Lefebvra a ti, kteří byli
nejvíc oddáni případné obnově Církve, byli vyřazeni.
To, co
zbylo, byly poddajnější typy: „umírnění“, „rozumní“ nebo stoupenci dohody [s
neomodernistickým Římem].
Proměna
Bratrstva však ještě s odchodem „potížistů“ nebyla završena. Ti, co
zůstali, mlčenlivě sledovali vývoj. A přestože osobně byli proti směřování
k znovuzačlenění do koncilní církve, postrádali statečnost, nauku, touhu
a/nebo bystrost myšlení, aby se postavili na odpor.
Tento stav
věcí umožnil hlubší úpadek Bratrstva:
Umírnění
(kněží i laici) viděli vedení se skrupulemi, což postupně způsobilo, že
ztratili odvahu. Když jsou vojáci uprostřed bitvy svědky toho, že jejich vůdci
ztrácí odvahu, strach zasáhne celou armádu. Jen vzácně se bude vyskytovat
voják, který „si zachová chladnou hlavu, když všichni kolem něj ji ztrácejí“.
Začínají sami pochybovat a tento červ pochybnosti podlomí jejich vůli bojovat:
„Možná má
biskup Fellay pravdu!“
V takovém
bodě se všechen Odpor stal nemožným.
Tento stav
věcí posunul kolektivní vědomí celého Bratrstva doleva a největším důkazem
tohoto tvrzení je to, že pozorujeme, že odchody od FSSPX pokračují do dnešního
dne...ale ke koncilní církvi.
Tento vývoj
byl samozřejmě naprosto logický: Volba již nebyla/není mezi FSSPX a Odporem,
ale je v důsledku tohoto psychologického posunu mezi FSSPX a diecézemi.
Nedávný příspěvek na fóru francouzského Odporu (zde)
líčí, jak jedna diecéze ve Francii nyní disponuje čtyřmi bývalými kněžími FSSPX
a vedlejší diecéze právě přijala dalšího čerstvého zběha od FSSPX.
FSSPX se
zredukovalo na kněze recyklující se pro znovuzačlenění do diecézí a celá budova
brzy padne tímto směrem. Nemůže tomu být jinak. Kněží (i laici) jsou vedení
k tomu, aby cítili osten své „nenormální situace“ a v důsledku toho i
vnímali akutní potřebu nápravy.
Skrupule
vůdců prosákly mezi věřící a do priorátů, a protože sblížení se s Odporem
tento psychologicko-spirituální problém nevyléčí, zůstává Odpor bez povšimnutí.
Řešení pro tyto „defektní“ duše leží v opačném směru: jurisdikční
schválení a koncilní církev.
Ano, čas od
času mohou a budou mít někteří kněží v Bratrstvu světlé chvilky naukové
jasnosti a budou vidět stav věcí v Církvi a v FSSPX takový, jaký je.
Je však zvláštní vlastností a povahou skrupulí přemoct a potlačit intelektuální
síly a podřídit je emočním a citovým podnětům, takže se pak úsudek zakládá
převážně na těchto emočních/citových vlivech. V důsledku toho tyto prchavé
jasné chvilky a schopnost myslet budou krátkodobé a osamocené (a snadno
vymýtitelné klepnutím přes prsty ze strany šéfa), protože vyvstanou
v rámci sociálního kontextu, který zahrnuje kolegy a vůdce směřující
opačným směrem. Jen nemnozí budou schopní plavat proti proudu, zvláště pokud
narazí na otázku, zda kvůli tomu může být v sázce jejich spása! A u těch,
kteří přesto odolají společenskému tlaku, se prstem ukáže na některé špatné
příklady kněží, kteří od FSSPX odešli, na jihoamerické sedesvakantisty a řekne
se: „Podívejte se, co se stalo z těch, kteří opustili Bratrstvo!“
To, že se
právní otázky nadřadily věroučným záležitostem, ukazuje zmatení, jež proniklo
do vztahu mezi rozumem a emocemi: Jak jinak by proces „regularizace“ mohl
pokračovat po věroučných rozhovorech [FSSPX a Říma] z let 2009-2011, které
byly neúspěšné, kdyby rozum (a nauka) nebyly odsunuty do pozadí až za kanonické
úvahy? Když litera zákona (která zabíjí) vítězí nad integritou nauky a pravdy,
znamená to připustit, že myšlení ztratilo svou rovnováhu v řádném
uspořádání rozumu a emocí, a že emoce si získaly nepřiměřený vliv nad rozumem.
To je
podstata skrupulí.
Nedá se ani
vyvrátit tvrzení, že převážná většina odchodů od FSSPX nyní bude směřovat ke
koncilnímu Římu a k různým diecézím v důsledek této uměle vytvořené
choroby, poukazem na to, že v rámci Bratrstva stále kolují rozšířené
vnitřní výhrady k současné politice Menzingenu: výhrady, tajná opozice,
pochyby atd., nedostačují k tomu, aby zastavily (tím méně pak zvrátily)
toto směřování, právě proto, že výhrady a pochyby jsou méně podnětné a
udržitelné, než pevně zastávaná přesvědčení, a tudíž nedostačují k tomu,
aby odolaly oněm silným přesvědčením, jež má protivník. Je to také proto, že
ukázka slabosti ze strany vedení Bratrstva nakazila do té či oné míry celé tělo
tak, že jakýkoliv podnět Odporu je udušen pocity osamění, jež opět pěstují
tytéž pochyby, které zapříčiňují, že voják se zařazuje zpět do řady.
Dopis
biskupa Fellayho Benediktu XVI., v němž ohlašuje své pevné odhodlání
pokračovat v procesu regularizace navzdory silné opozici (která již není
tak silná!), to krásně dokazuje: Méně záleželo na tom, že může být Bratrstvo
uvrženo do chaosu, než na tom, aby se dosáhlo regularizace. Vyloučení jednoho
biskupa a narůstající seznam kompromisů dále ukazují odhodlání nechat se
„vyléčit“. A to, že tento motor uprostřed nejnepřátelštějšího protikatolického
pontifikátu v dějinách zrychluje, nenechává naprosto žádný prostor pro
pochyby, že je celý tento proces mánií, která skončí v zajetí a rozpadu
[FSSPX].
Kněží se
s tím vnitřně ztotožnili a dokonce i biskup Tissier začal „správně myslet.
[Biskup Tissier se nyní údajně vyjadřuje
v tom smyslu, že FSSPX se všude daří dobře, kromě Francie, kde se mu
nedaří kvůli Odporu, a dále, že má v úctě arcibiskupa Pozza, který dělá
vše pro to, aby FSSPX získalo prelaturu apod. – pozn. překl. ] Smířili se
s kapitulací.
Od nynějška budou
takřka všechny odchody směřovat doleva.
„Ale to bylo
v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad
sebou. Miloval Velkého bratra.“ (Závěrečná slova v Orwellově „1984“)
Zdroj: Sodalitium Pianum
Překlad: D.
Grof
