Františkova nová Církev postupuje
vpřed (2017)
Atila Sinke Guimarães
Jeden čtenář
webu Tradition In Action mi poslal tuto prosbu, na niž odpovídám v dnešním
sloupku:
„Pane Guimarãesi, vidíme papeže Františka
podnikat mnoho revolučních kroků, aby změnil Církev. Pohnul a otřásl každou
částí církevní struktury. Chápu, že má plán, ale nechápu jeho direktivy. Žádám
vás o službu, abyste mi vysvětlil to, na co nemohu přijít. Pokud byste to mohl
učinit, považoval bych to za skutečné dílo milosrdenství. Děkuji. P.M.M.“
Pane P.M.M.,
s potěšením se vám v této prosbě pokusím pomoci. Když říkáte, že jste
zmatený, odhalujete, že část Františkova plánu funguje tak, jak chce.
Mao Ce-tung
ve svém manuálu pro partyzány skutečně radí svým komunistickým stoupencům
překvapivě útočit na pravidelnou armádu, když se její síly utábořily na noc.
Jedna partyzánská skupina zuřivě zaútočí na tábor na jedné straně, což způsobí,
že se vzbudí celá armáda, zaujme své pozice a připraví se na protiútok.
Když je celá
armáda připravena bojovat, skupina partyzánů zastaví útok a zmizí v lese.
Armáda čeká, posílá průzkumníky, aby hledali nepřítele, ale žádného nenaleznou.
Když uplyne nějaký čas, velitelé nařídí armádě, aby se vrátila do kasáren a
odpočívala.
Vojáci usnou
a další partyzánská skupina zběsile zaútočí na tábořiště z druhé strany,
což přinutí celou armádu připravit se znovu na boj. Partyzáni opět zmizí a za
chvíli dostane armáda rozkaz jít spát. Vidíme, že tři takové útoky každou noc
mohou armádu udržet ve stavu neklidu a zmást jejich velitele ohledně plánů
nepřítele. To je cílem této taktiky. Není to vojenský manévr konvenční války,
ale taktika psychologické války.
Jsem
přesvědčen, že František používá něco podobného v překvapivých útocích,
které provádí více než tři roky v různých oblastech katolické Církve. Chce
ničit, to je pravda, ale chce také mást. Toto je tedy první část mé odpovědi
vám. Překvapení v jeho útocích je částí partyzánské strategie
k udržení lidí nervózních a zmatených.
Ve druhé
části své odpovědi se pokusím dát vám představu Františkova skutečného plánu.
Jsem
přesvědčen, že bel et bien [jistě]
sleduje agendu připravenou pro něj toutéž německou
klikou, která vládne Církvi od konce pontifikátu Pavla VI. Tím myslím,
že to byla frakce, která zvolila a kontrolovala Jana Pavla I., Jana Pavla II.,
Benedikta XVI., a že v nedávné době dovedla na papežský trůn i Jorgeho
Bergoglia a každý den mu říká, co by měl dělat.
Protože
progresivistická agenda byla v podstatě ochromena, dokud Ratzinger
neabdikoval, tito Němci se rozhodli jej nahradit argentinským loutkovým
klaunem s nádechem despoty, tak aby se jejich progresivistická
agenda pohnula vpřed.
A jaká je
tato agenda? Má přetvořit papeže z krále na prezidenta a Církev z monarchie
na demokracii. To stojí za synodální Církví, o níž papež Bergoglio tolik
hovoří.
Před lety P.
Edward Schillebeeckx, O.P., proslulý holandský perito na Druhém vatikánském koncilu, vyložil tyto principy, jež se
zdají představovat základ pro Františkovu synodální Církev:
„Jak jde
čas, lze doufat, že vzájemné spojení místních církví bude fungovat pružněji,
například skrze synodu biskupů. Již bylo jasně řečeno, že toto spojení mezi místními církvemi a Římem
funguje lépe kolegiálním způsobem, který je v protikladu
k předsynodálnímu systému jedné [papežské] autority stojící v opozici
ke všem ostatním. Tento kolegiálně-synodální princip se nyní musí stát funkčním
v každém procesu komunikace – konkrétně například při přípravě
formálních synodálních shromáždění.“
„Rád bych silně zdůraznil synodální princip.
Také zde ústřední autorita nadále existuje, ale funguje ve službě synodální a
demokratické struktuře, která je zároveň zvláštní strukturou Církve, a je do ní plně integrována. Když je
ústředí [papež] odděleno a v opozici vůči všem ostatním, jsou potíže
v komunikaci nevyhnutelné, a to v době, kdy nové sebepojetí Církve
formuluje tu samou Církev jako svátost mezilidské komunikace a dialogu.“
„Není třeba říkat, že tento synodální
princip se také aplikuje na nejnižší úrovně církevní struktury v každé
církevní provincii nebo diecézi ... Program, který byl například přijat na
pastorační radě zde v Holandsku,
se mi zdá pro tento nový synodální princip charakteristický: Nejsou to biskupové, kdo rozhoduje po konzultaci
s druhými, ale episkopát spolu se všemi věřícími. Každý má aktivní hlas
v rozhodovacím procesu ... To je zcela nový program, který se nikde
jinde v Církvi nenachází. Bude-li úspěšný ... mohl by se stát jistým vzorem a příkladem pro jiné.“ (1)
Jiným
teologem, který nám podává základní rysy synodální Církve, kterou se Bergoglio
snaží zavést, je Rakušan P. Ferdinand Klostermann. Vrhá více světla na podstatu
synodality v Církvi:
„Také pro výběr papeže by bylo nutné nalézt formu
volby, která by učinila spoluzodpovědnost celé Církve viditelnou a účinnou.
Synoda biskupů, nebo, jak bylo před nedávnem navrhováno, předsedové národních biskupských
konferencí, kteří by určitě prodiskutovali výběr kandidátů se svými kolegy, by
se jevila mnohem vhodnějším volebním orgánem, než současné kolegium kardinálů.
Zároveň by i hlavy důležitých
křesťanských dikastérií světa mohly také patřit do tohoto volebního orgánu. A
světový sekretariát laiků by mohl otevřít možnost spolupráce křesťanů ve světě;
také by měly být zastoupeny řeholní řády.“ (2)
Toto říká
známý progresivistický teolog Gustave Thils o novém způsobu volby papeže:
„Problém možné změny ve jmenování papeže by
se měl také nechat uzrát. Změny, které se dnes dějí s ohledem na formy
vlády a obecné uplatňování autority, budou mít dopady i uvnitř Církve.
S tím by také bylo možné, že jednoho dne bude papež volen shromážděním,
které zahrnuje kardinály, biskupy a nakonec zástupce zbytku kléru a
křesťanského lidu.“ (3)
Pane P.M.M.,
vidíte, že tito teologové sepsali tyto zásady již před dlouhou dobou. Nadále
jsou však neuvěřitelně aktuální. Šéfové,
kteří kontrolují Františkovu revoluci, nic nevynalézají. Následují tutéž starou
agendu, kterou se progresivismus zavázal vnutit Církvi železnou pěstí oné
německé kliky. Bergoglio je jen poslušný loutkový klaun.
Doufám, že vám tyto komentáře mohou
pomoci.
Se srdečným pozdravem,
Atila Sinke Guimarães
„Nepřítel
postupuje, my ustupujeme; nepřítel táboří, my dorážíme; nepřítel se unaví, my
útočíme; nepřítel ustupuje, my pronásledujeme.“ (Mao Ce-tung)
Poznámky:
1.
E. Schillebeeckx, „Fundamento da autoridade na
Igreja,” V.A., Cinco problemas que desafiam a Igreja hoje,, Sao Paulo:
Herder, 1970, str. 42-43.
2.
F. Klostermann, „Principi per una riforma di struttura
della Chiesa,” V.A., La fine della Chiesa come società perfetta,,
Verona: Modatori, 1968, str. 278.
3.
Alfredo Marranzini, „Summary” of Gustave Thils, Choisir
les Évêques? Élire le Pape?, Paris: Lethielleux, 1970, in La Civiltà
Cattolica, 5. června 1971, str. 506.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D.
Grof
