REX!: Stigmatička Anna Tomanová – výročí narození (2016)

Stigmatička Anna Tomanová – výročí narození (2016)

8. 11. 2016

D. Grof

Motto: „Nebe se nedá koupit, ale vykoupit.“ (Anna Bohuslava Tomanová, extáze 12. srpna 1948)

Úvod

Na dnešní den připadá výročí narození Anny Bohuslavy Tomanové, jejíž podivuhodný životní příběh, i přes zvyšující se zájem o ní v posledních letech, stále není dostatečně známý, přestože se jedná o jedinou známou českou stigmatičku. Tento článek chce proto krátce připomenout osudy této ženy, která i pokud bychom odhlédli od darů, jichž se jí od Boha zřejmě dostalo, může všem sloužit jako následováníhodný vzor pro život. Pokora s jakou snášela všechna životní trápení, pevná víra a zbožnost totiž byly v jejím případě příkladné.

Narození a bod zlomu

Anna Tomanová se narodila 8. listopadu roku 1907 do rolnické rodiny v obci Pastviny ve farnosti Klášterec nad Orlicí v nynějším Královéhradeckém kraji a její život se až do jejích čtyř let nelišil od života vrstevníků. Událostí, která navždy změnila její život, byl náhlý požár sousedního stavení. Živě si lze představit vzrušení, jaké může taková tragická událost vyvolat u dospělých, natožpak u dítěte. Anička, která právě doma stála na lavici a dívala se ven z okna, úlekem z náhlého prudkého výšlehu plamene nešťastně spadla naznak tak, že se uhodila o trnož stolu, což zřejmě poškodilo její páteř. Tehdy však ještě nikdo netušil, jak vážné následky bude tento pád mít, problémy se začaly objevovat teprve postupně. Anička si při pohybu zpočátku pomáhala lezením po kolenou, což bylo považováno za dětskou hru, později za dětský rozmar, za nějž byla i na radu lékaře trestána. Dle svědectví člena rodiny se jednou po čtyřech doplazila dokonce za rodiči až na pole, které bylo vzdálené asi kilometr a půl od jejich domu. Nakonec však všem začalo být jasné, že příčinou je vážné onemocnění. Příštích deset let se pak táhly peripetie návštěv lékařů a lékařských ústavů a střídání různých způsobů léčby.

Náboženské základy

Vzhledem k vážné nemoci nemohla Anička řádně navštěvovat školu, což ji velmi mrzelo. Nikdy se tak nenaučila ani číst ani psát. Důležitější pro ni však byla náboženská výchova, kterou ji poskytl především místní kněz P. František Morávek, který docházel za Aničkou, nebo ji k němu vozívali na vozíku. Víra se jí stala útěchou a s její pomocí se dokázala vypořádat se svým utrpením, které se postupem času stále zvětšovalo. Dobrá náboženská výchova a ponaučení o smíru a zástupném utrpení přispěly k tomu, že Anička své utrpení především v pozdějších letech stále více spojovala s kalvárskou Obětí Krista a toužila takto pomáhat druhým.

Stigmata

Když bylo Aničce necelých 13 let, byla v Praze operována a po rekonvalescenci se v roce 1920 její stav přece jen zlepšil natolik, že Anička začala chodit o berlích s bandážemi na nohou. 28. května 1921 Anička přistoupila ke svému prvnímu Svatému přijímání. V té době už však byl vážně nemocný i její o mnoho let mladší bratr Bernard, ke kterému měla Anička od narození hezký vztah. Anička se proto v kostele, kam sama došla o berlích, po poradě se zpovědníkem nabídla Bohu namísto Bernarda, aby se uzdravil.

Zpět z kostela již Anička nedokázala sama odejít a její stav se prudce zhoršil. Naopak její mladší bratr byl druhý den zázračně uzdraven. Tehdy ji pětiletý Bernard sám od sebe řekl: „Andulo, nebreč, až budu farářem, vezmu tě k sobě.“ Od té chvíle už Anička prakticky navždy zůstala upoutána na lůžko a kolečkové křeslo.

Bernard později skutečně vstoupil do semináře a stal se knězem. Anička pak v období mezi 4. červnem 1944, kdy její bratr sloužil svou primiční mši svatou, a 16. červnem 1944, kdy se slavil Svátek Božského srdce Páně, obdržela stigmata na rukou, na nohou, na boku a na hlavě. Již předtím však v roce 1929 na Svátek Krista Krále údajně spatřila Ježíška, který se ji dotkl a ona pak dle svých slov pocítila bolest na rukou, nohou a u srdce.

Aniččina stigmata

Zde je nutné na chvíli odbočit a krátce vysvětlit, co vlastně stigmata jsou. Jedná se o zvláštní mystickou milost, kterou dává Bůh, kdy má člověk známky Kristova utrpení v podobě ran na rukách a nohách po hřebech při ukřižování, na boku po zásahu kopí a na hlavě jako obtisk trnové koruny. Kromě pěti ran a obtisku trnové koruny mají někteří stigmatici také viditelné znamení na rameni na místě, na němž Náš Pán nesl kříž, nebo i jiné rány po bití a bičování. Stigmatik může mít všechny tyto rány najednou nebo jen některé. Stigmata mohou být neviditelná nebo i viditelná a připomínají utrpení Našeho Pána. Velmi často je cítit příjemná vůně vycházející z ran.

Lidé, kteří obdrželi stigmata, jsou, za předpokladu jejich pravosti, vždy považováni za „obětované duše“, protože trpí v jednotě s Ježíšem za obrácení hříšníků, a mají ctnosti v heroickém stupni. Stigmatizovaní také obvykle obdrží stigmata, aniž by si to přáli nebo to očekávali.

Dostupná svědectví nasvědčují tomu, že Anička skutečně měla pravá stigmata, a ani lékaři, kteří ji zkoumali, nedokázali určit přirozenou příčinu tohoto jevu. Její stigmata pravidelně krvácela, obvykle v pátek, kdy v extázi prožívala Kristovo utrpení. Dle svědků se jí také na zádech objevovaly krvavé rány po bičování a krev jí skrápěla čelo.

Nemoci jiných a sebeobětování

Protože informace o stigmatech se rychle šířila v bližším i vzdálenějším okolí, k Aničce začaly proudit zástupy věřících, kněží, ale i zvědavců a podivínů (mezi nimi například nevěřící spiritistky nebo známý červenokostelecký „parapsycholog“ Břetislav Kafka). I přes zákaz biskupa Píchy, o němž se zmiňuji dále v tomto článku, přicházeli lidé dál. Každé takové setkání bylo pro Aničku spojeno se značnou námahou, což však po celý život snášela s neobvyklou pokorou i přesto, že se našli dokonce i takoví lidé, kteří ji nutili přebírat nemoci za jiné násilně.

Sama Anička ale na sebe nemoci druhých lidí často brala dobrovolně, což ještě zvyšovalo její vlastní utrpení. Jsou zdokumentovány mnohé případy, kdy druhým takto pomohla od nemocí, ať již to byly malé děti či dospělí. V pozdějším věku si kvůli tomu vysloužila výtku ze strany vlastní maminky, která se bála, že Anička kvůli přemíře utrpení za jiné brzy umře.

Skutečně tak Anička působila jako „obětovaná duše“, a jak sama říkala, obětovala se především za Církev, kněze, mládež a národ. Z lásky k bližním často prosila Pána, aby mohla trpět místo těch, kteří ji navštívili s vážnou nemocí, a jež vždy povzbuzovala. Kromě toho, že se každý den modlila celý růženec, strávila touto svojí zamilovanou modlitbou i mnoho probdělých nocí, aby pomohla svou přímluvou bližním. V mystickém vytržení pak vídala jednotlivé modlitby Zdrávas jako bílé, rudé a zlatožluté růže, jejichž vůně prostupovala celý svět a měnila lidské povahy.

O modlitbě mluvila Anička s přáteli mnohokrát. Tak v roce 1955 dle svědectví kněze prohlásila: „Při modlitbě neplaťte spoustou drobných mincí [tj. odbývaných modliteb], ale plaťte samými dukáty!“

A jindy zase jinému knězi opakovala slova, která jí v extázi řekl Pán Ježíš: „Nepřeji si od tebe, aby v tvém srdci bylo nelásky vůči nepřátelům, kteří ti ublížili a ublíží. Pak budeš šťastná a spokojená ve stínu kříže a Mé lásky. Nechlub se, Mé dítě, co se namodlíš, neboť to je nejhorší nectnost, která koluje v duších zbožných. Každý se chlubí, co se pomodlí a jaký sebezápor vykoná. To nemá cenu přede Mnou, před Mým Otcem a Mou Matkou. Co děláš, dělej ráda, s láskou, nechlub se tím, neboť se mi to nelíbí. Nelíbí se to ani Mé Matce a Mému nebeskému Otci. Skrytá modlitba proráží nebesa. Nebuď jako pyšný farizeus, ale buď jako pokorný publikán, pak ti dám vše, neboť mám rád pokorné duše, ale pyšný se Mně protiví. Kdo se modlí a v srdci svém chová hněv proti svým bližním, toho mám málo rád.“

Celoživotně přinášela Anička velkou oběť především za kněze a čistotu a svatost jejich života, což zvláště v 50. letech, kdy bolševický režim potlačoval Církev, bylo velmi potřebné, protože mnozí kněží tlak nevydrželi a s režimem kolaborovali například členstvím v neblaze proslulém Mírovém hnutí katolického duchovenstva. Panna Maria Aničce již na sklonku války oznámila, že brzy „budou zavíráni kněží, pustošeny kláštery i drobní zemědělci budou drceni. Kněžím bude ztížena jejich pastorační práce.“ Kromě kněží se proto Anička obětovala také za svobodu Církve obecně a za řeholní řády, proti nimž se právě v 50. letech rozjela velká akce na jejich úplné potlačení.

Když v roce 1953 generální vikář královéhradecké diecéze prošetřoval z pověření biskupa Mořice Píchy její případ, doslova řekla: „Obětuji své utrpení za čisté, svaté kněžství a celý český národ, a potom za to, aby v neděli nehučely továrny, aby lidé místo kombajnů a traktorů v neděli měli v rukou sv. růženec a aby našim dětem nebylo bráno náboženství.“

Již v roce 1952 ji prý v jedné extázi Pán Ježíš řekl, že je Bohuslava smírnou obětí za hříchy všech kněží: „Čím více [kněží] hřeší, tím Moje Bohuslava více trpí. Kdyby nebylo Bohuslávčiny lásky, oběti a smíru, bylo by to horší s českými kněžími.“ Sama tehdy netušila, že mluvil o ní samé.

Protože byla věřící a jen stěží mohla mít kladný postoj k novému společenskému zřízení, je vcelku pochopitelné, že se o ni živě zajímala také komunistická státní bezpečnost – ostatně stejně jako předtím za války gestapo – a snažila se informace o jejích stigmatech potlačovat, přičemž spojence v tomto svém úsilí nacházela nezřídka i mezi členy Církve, kteří nechtěli dráždit komunistický režim nebo s ním přímo kolaborovali. Takzvaní církevní tajemníci proto dlouhodobě bedlivě sledovali všechno dění kolem Aničky.

I dnes na hrob Aničky Tomanové přicházejí lidé, aby zde našli přímluvu a pomoc a jsou dobře zadokumentovány případy, kdy skutečně došlo k nevysvětlitelnému uzdravení či obrácení. Ve vstupu do farního kostela, který má mimochodem uvnitř nádherně zachovanou mřížku a jeho presbyterář nehyzdí luterský stůl, lze na vývěsce nalézt i základní informace o Aničce.

Dar rozeznávání a vizionářské schopnosti

Kromě jiných darů měla Anička také dar rozeznávat posvěcené předměty, ostatky svatých, dokázala vnímat kněžské požehnání, i když žehnající stál za jejím lůžkem, aby jej neviděla, nebo dokonce ve vedlejší místnosti. Byla schopná rozlišit stupeň svěcení duchovního, třebaže přišel v civilním oděvu, i to, je-li kněz v milosti Boží. Je známý příběh, kdy takto v civilu Aničku navštívil například českobudějovický biskup Josef Hlouch, kterého ihned oslovila „Vaše Excelence“. Jindy jí zase někoho představili jako kněze, ale Anička hned řekla: „Ten pán není kněz, ale smí podávat Ježíška.“ Dotyčný skutečně nebyl knězem, ale jáhnem.

Anička měla také vizionářské schopnosti a lidem mohla sdělovat, co učinili, ačkoliv to v daném případě nikdo jiný nemohl vědět. Spolehlivě uměla určit, pokud přišel kněz a s sebou nesl schovanou Svátost oltářní, předem věděla, kdo jí toho dne jede bez ohlášení navštívit apod. V roce 1954 podstoupila operaci břišních nádorů a dopředu určila jejich přesný počet, na rozdíl od ošetřujícího lékaře. Dále například v extázi hovořila se známou bavorskou stigmatičkou Terezii Neumannovou, P. Piem apod.

Uvést by se dalo množství dalších příkladů, tato charismata však jsou v zásadě podružná, a nemá smysl předhánět se v jejich líčení. Uvádím je jen pro dokreslení celého příběhu Aničky Tomanové.

Rodina a péče o nemocnou Aničku

Anička měla dva bratry. Kromě nejmladšího Bernarda, o němž již byla řeč, měla ještě o tři roky od sebe mladšího bratra Josefa. Ten, poté, co se v roce 1937 oženil, převzal v roce 1937 hospodářství po rodičích a Anička zůstala u něho. Měla zde skromnou světničku, kde však nechyběl kříž na stěně a vedle její postele také domácí oltáříček s vyobrazením Božského Srdce Páně. Protože Anička vládla rukama, háčkovala krajky a pletla pro bratrovy děti punčochy. Také se mnoho modlila růženec, sama nebo s dívkami svého věku, které ji navštěvovaly.

Jak již bylo řečeno, druhý bratr Bernard se stal knězem. V roce 1946 si, jak jako dítě slíbil, vzal Aničku a oba jejich rodiče s sebou nejprve do Koclířova u Svitav a později v roce 1947 do Dubence u Dvora Králové nad Labem, kam byl přeložen.

V Aniččině příběhu stojí za zmínku, že v letech 1944-1946 po dobu asi jeden a půl roku převážně ještě v Koclířově Anička prožila velké trápení s lékařkou gynekoložkou, která k ní byla povolána, a jež jí bolestivým a ponižujícím způsobem doslova sadisticky mučila, přičemž Anička o svém trápení kvůli slibu mlčela. Nakonec se s pomocí přátel podařilo lékařku dostat z dosahu nebohé Aničky. Motivy této lékařky, okolím všeobecně považované za dobrou katoličku, jsou dodneška ne zcela jasné – snad šlo o prostou lidskou závist, vyloučit však nelze ani motivy daleko závažnější. V každém případě však zřejmě především ona přispěla k záměrně mylnému informování královéhradeckého biskupa Píchy, který v Aktech kurie z ledna 1945 vydal zákaz návštěvy u Aničky, šíření, třebas i jen soukromé, zpráv o jejích zjeveních a viděních, diskuze o nich a připisování jim charakter nadpřirozených charismat. Lékařce se pak ještě jednou podařilo k Aničce dostat v roce 1949, přičemž se jí se vší pravděpodobností pokusila otrávit injekcí, po níž Anička takřka zemřela.

V Dubenci, kam za ní také dojíždělo mnoho kněží i laiků, se také díky P. Ambrožovi Svatošovi OP na podzim 1947 stala terciářkou dominikánského řádu. Řádové jméno si zvolila zcela přirozeně – Bohuslava. Vším, co činila, chtěla zároveň slavit Boha.

Terciářkou dominikánského řádu

Zvětšující se utrpení a smrt

Utrpení Aničky se však stále zvětšovalo. Kromě pohybového postižení byla Anička silně chudokrevná, měla slabé srdce a postupem času se přidávaly další choroby. Trpěla úpornými bolestmi zubů, kdy nemohla v noci spát déle než nanejvýš tři hodiny, spíše však méně. K tomu málo jedla, a pokud již něco snědla, často vše zvrátila.

O Aničku, bratra Bernarda i svého manžela se až do roku 1953 obětavě starala Aniččina maminka, která jí zároveň byla 45 let společnicí a starostlivou opatrovatelkou. Když v roce 1953 zemřela, dosáhlo Aniččino utrpení vrcholu. O míře bolesti si lze učinit představu ze skutečnosti, že svědci jednou zastihli ubohou Aničku, jak si bolestí doslova rve vlasy z hlavy, když ji opakovaně pokoušel zlý duch a vinil ji, že má hřích, že chtěla smrt své maminky, když prosila, aby ji Bůh dál velký kříž, který viděla v jedné extázi, a který byl „tak veliký, že sahal od východu k západu a jeho ramena sahala od severu k jihu. Byl tak vysoký, že čněl od země až k nebi...“. I přesto Anička usilovala nést svoje utrpení s velikou pokorou a trpělivostí. Často se připomíná její citát, že „ve stínu kříže se těžko žije, ale lehko umírá“, který se pro ni stal životní realitou.

Protože pak se o Aničku na čas neměl kdo starat, byla asi na 3 měsíce svěřena do péče Sester Nejsvětější Svátosti (petrinek) v nedalekém Žirči, kde od roku 1939 fungoval Domov sv. Josefa. Odtud se pak vrátila zpět do Dubence. V roce 1954 se domácnosti na dubenecké faře, a tím i péče o Aničku, ujala paní Vlasta Prelová, s níž si Anička dobře rozuměla, a která ji dosloužila až do její smrti.

Poslední čtyři roky Anička prožívala ohromné bolesti, které ještě převyšovaly všechny předešlé. Nakonec zemřela v jaroměřské nemocnici v pátek 29. března 1957. Pohřbena byla v rodinném hrobě na hřbitově farního chrámu Nejsvětější Trojice v Klášterci nad Orlicí. Jejího pohřbu se zúčastnilo 16 kněží a velké zástupy laiků. Pohřbena byla v bílém oděvu a s věnečkem chudobek na hlavě. Milovaný bratr Bernard, který zemřel v roce 1992, ji i zde zůstal na blízku. Je spolu s P. Morávkem a dvěma dalšími kněžími pochován v kněžském hrobě hned vedle hrobu rodiny Tomanovy.

Hrob A. Tomanové

Závěr

V Klášterci nad Orlicí již několik let existuje Sdružení Anny Bohuslavy Tomanové, dle jehož stanov je hlavním smyslem „šíření známosti o Anně Bohuslavě Tomanové, abychom náležitě využívali Božího daru jejího příkladu a nebeské pomoci v modlitbě a nesení každodenních křížů“.

Dle mně známých informací vydal královéhradecký biskup Vokál dne 3. července 2013 Dekret o zahájení přípravného řízení budoucí kauzy Anny Bohuslavy Tomanové, a ačkoliv mám nejen já pochybnosti ohledně současného zjednodušeného procesu blahořečení a svatořečení, jak je dnes v koncilní církvi praktikován, zdá se, že dle dostupných svědectví život Anny Bohuslavy Tomanové naplňuje i ta nejpřísnější kritéria, jak byla Církví požadována v minulosti.

Bez ohledu na to, zda bude Anička někdy blahořečena, představuje v souladu s citátem ze stanov sdružení přinejmenším vzor křesťanského života. Konec konců, ona sama řekla jednomu knězi „věř o mně jen to, co řekne Církev svatá.“ Doporučit tedy lze soukromou úctu k Aničce, která žila v pověsti svatosti, a prosby o její přímluvu.

Anička své utrpení vždy nabízela „Bílému Králi“, tj. Pánu Ježíši přítomnému ve Svátosti oltářní, jak jej nazývala, neboť bíla barva pro ni představovala vše čisté. Pannu Marii analogicky titulovala „Královnou bílých lilií“ a kněze „bílými liliemi“. Sama sebe ve své pokoře nazývala „chudobkou Ježíšovou“, protože chudobka je tak nenápadná a bezvýznamná, že se po ní šlape. Z botaniky víme, že sedmikráska chudobka si vybírá pouze světlem prostoupená místa a je závislá na Slunci. I Anička Tomanová si vybírala světlá místa, která jsou však v tomto životě z lidského pohledu často paradoxně naplněná utrpením. Vybírala si je, aby byla blíž svému Slunci, Bílému Králi, Pánu Ježíši. Pokud v ničem jiném, v této naprosté odevzdanosti, pokoře a poslušnosti nám může být trvalým vzorem.