Symptomy liberalismu (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Jaké jsou
znaky nebo symptomy, jimiž můžeme u člověka, časopisu, knihy nebo instituce
rozlišit, co je a co není liberalismus? Jsme obklopeni liberalismem ve všech
jeho formách a druzích, a patří se, abychom byli na stráži před jeho
rafinovanými nebezpečími. Stanovit zvláštní pravidla, jimiž jej můžeme
odhalovat ve všech jeho odstínech a detailech, není ani praktické, ani
nezbytné. Lze však předložit některé obecné směrnice. Jejich aplikování musí
být ponecháno na vlastní rozvážnosti každého.
Abychom věc
usnadnili, rozdělíme liberály, ať již osoby nebo spisy, do tří tříd:
1) Krajní
liberálové; 2) Umírnění liberálové; 3) Kvaziliberálové nebo ti, kteří jsou
liberalismem jen poznamenáni.
Pokusíme se
o popis každého z těchto typů. Studie jejich fyziognomie nebude bez zájmu
a prospěchu, protože v těchto typech nalezneme pravidlo pro vlastní vedení
při rozlišování liberalismu v jeho praktických detailech.
Krajní
liberál je snadno rozpoznatelný, nepokouší se popírat nebo skrývat svou
zvrácenost. Je vyhlášeným nepřítelem papeže, kněží [rozuměj v dobách, kdy
ještě byli pravověrní – pozn. edit.], všeho církevního; stačí jen, aby nějaká
věc byla posvátná, a vyvolá jeho nesmiřitelný hněv; „kněžské intriky“ je jeho oblíbená
fráze. Předplácí si všechny nejneurvalejší a nejbuřičštější časopisy, čím
bezbožnější a rouhavější, tím lépe se mu zamlouvají. Je připraven dojít
k nejkrajnějším závěrům svého zhoubného systému. Když si již stanovil svou
premisu ničení, čistě věcí logiky je, že došel k nihilismu jakožto závěru.
Je revolucionářem, socialistou, anarchistou. Vychutnává si, že žije život
zbavený všeho náboženství. Patří do tajných společností, umírá v jejich
náručí a je pohřben v jejich obřadu. Vždy odporoval náboženství a ve svém
odporu i umírá.
Umírněný
liberál je stejně špatný jako jeho vyhraněný spolubratr, dává si však dobrý
pozor, aby se takovým nejevil. Společenské konvence a dobré manýry jsou pro něj
vším; jsou-li tyto věci zajištěny, má zbytek už jen malou důležitost. Vzhledem
k tomu, že je jeho hanebnost ohleduplná, nachází připravenou částečnou
omluvu ve svém vlastním myšlení. Když jsou drobnůstky jeho zdvořilé společnosti
zabezpečeny, nezná jeho liberalismus žádné hranice. Nevypálil by klášter – to
by se jevilo příliš brutální, ale když už by klášter jednou hořel, nemá žádné
skrupule zmocnit se znásilněného majetku. Laciná bezbožnost šestákových novin
mu jde na slušně vychované nervy; odmítá vulgární rouhání Ingersolla [Robert
Green Ingersoll byl americký agnostik – pozn. překl.], ale nechte stejnou
bezbožnost a totéž rouhání objevit se ve sloupcích tzv. časopisu
s dobrou pověstí, nebo je stylizujte v sametových výrazech Huxleyho
ve jménu vědy, a on aplauduje naleštěnému hříchu. Je to pro něj otázka způsobu,
ne věci. Při pouhé zmínce jména nihilistického nebo socialistického klubu se
začne potit ledovým potem, protože tam, jak tvrdí, jsou masy svedeny
k principům, které vedou k zničení základů společnosti; přesto podle
něj neexistuje žádné nebezpečí, žádná potíž ve svobodném lyceu, kde se tytéž
principy elegantně debatují a souhlasně se jim aplauduje; protože kdo by se
odvažoval odsoudit vědeckou debatu o společenských problémech? Umírněný liberál
si neošklivý papeže; může dokonce vyjadřovat obdiv pro jeho moudrost; on jen
obviňuje jistou samolibost Římské kurie a jistá přehánění ultramontanismu,
která neladí s trendem moderního myšlení. Může dokonce i mít rád kněze,
především ty, kteří jsou osvícení, tj. takové, kteří zachytili volání moderního
pokroku. Pokud jde o fanatiky a reakcionáře, těm se vyhýbá nebo je lituje.
Dokonce může chodit do kostela a, což je ještě divnější, někdy přistupovat ke
svátostem, jeho mravní zásadou však je žít v kostele jako křesťan, mimo
kostel žít jako žije svět podle doby, do jaké se člověk narodil, a neplavat
tvrdošíjně proti proudu. Umírá s knězem na jedné straně a svou bezvěreckou
literaturou na druhé, a představuje si, že jeho Stvořitel bude aplaudovat šíři
jeho myšlení.
Katolík
jenom poznamenaný liberalismem je obecně dobrým člověkem a je upřímně zbožný,
nicméně vydechuje odér liberalismu ve všem, co říká, píše nebo čemu se věnuje.
Jako paní de Sevigne může říct: „Nejsem růže, ale když u ní stojím, načichla
jsem něco z její vůně.“ Tento statečný člověk uvažuje, hovoří a jedná jako
liberál, aniž by to věděl. Jeho silným bodem je láska, on je láska sama. Jaká
hrůza naplňuje jeho duši kvůli přehánění ultramontánního tisku! Jednat jako se
lhářem s člověkem, který propaguje mylné ideje, znamená v očích
tohoto jedinečného teologa hřešit proti Duchu Svatému. Pro něj je tento
falšovatel prostě pomýlený, není to chyba tohoto ubohého kolegy. On, prostá
duše, byl pomýlen. Neměli bychom mu vzdorovat, ani jej potírat; musíme usilovat
o to, přitáhnout jej soucitnými slovy a hezkými komplimenty.
Jak se ďábel
musí pochechtávat nad rozbředlou dobročinností podanou jako návnada
k nápomoci jeho vlastní věci! Zadusit zlo pod návalem dobra je oblíbenou
mravní zásadou [liberalismem] poznamenaného katolíka, kterou si jednoho dne náhodou
přečetl v Balmesovi, a jedinou věcí, kterou si kdy od tohoto velkého
španělského filozofa ponechal. Dává si pozor, aby z Evangelia citoval
pouze ty texty ochucené mlékem a medem. Strašlivé nadávky Našeho Pána vůči
farizejství jej udivují a přivádějí do rozpaků; zdají se být jazykovým
výstřelkem ze strany Božského Spasitele! Rezervuje si tyto varovné texty k použití
proti těm, jež podněcují ultramontanismus, kteří se každým dnem svým
přemrštěným a nevlídným jazykem zpronevěřují věci náboženství, o níž si myslí,
že by měla být věcí míru a lásky. Proti nim se jeho liberalismus, obyčejně tak
nasládlý a jemný, stává zahořklým a neurvalým. Proti nim jeho zápal prudce
plane, jeho polemika se stává ostrou a jeho křesťanská láska se stává
agresivní.
V proslulé
debatě ohledně jistých obvinění proti Louisi Veuillotovi otec Felix jednou
vykřikl: „Pánové, milujme a respektujme i naše přátelé.“ Ale ne, náš katolík
poznamenaný liberalismem nic takového neudělá. Schraňuje si poklady své
tolerance a své lásky pro zapřisáhlé nepřátele Víry! Co je přirozenější?
Nepřivábí je ten chudák? Na druhou stranu, pro nejheroičtější obránce Víry má
jen sarkasmus a nadávky.
Krátce
řečeno, [liberalismem] poznamenaný katolík nemůže pochopit onu přímou opozici, per diametrum, o níž hovoří sv. Ignác ve
svých Duchovních cvičeních. On neví, jak dát přímý úder. On nezná žádnou jinou
taktiku než útok z boku, taktiku, která v náboženství asi může být
pohodlná, ale nikdy není rozhodná. On chce zvítězit, ale za podmínky, že
nezraní nepřítele, že nikdy nenaruší jeho pohodu nebo jeho klid. Pouhá zmínka o
válce bolestivě rozrušuje jeho nervy a probouzí všechny jeho smířlivé sklony. U
nepřítele v plném útoku, s nesmiřitelnou nenávistí a prohnaností
klamu, který jej takřka přemáhá, by snášel nepřátelské napadení a zarazil by
zdrcující nápor papírovými zábranami iluzorního míru.
Jedním
slovem, krajního a umírněného liberála můžeme rozpoznat dle jeho hořkých plodů;
[liberalismem] poznamenaného katolíka můžeme rozpoznat díky jeho deformovanému
zalíbení v liberalismu a jeho dílech.
Krajní
liberál vyřvává svůj liberalismus; umírněný liberál jej neslyšně vyslovuje;
[liberalismem] poznamenaný katolík jej šeptá a říká s povzdechem. Všichni
jsou dostatečně špatní a slouží dobře ďáblu. Nicméně, krajní liberál vyčnívá
svou hrubostí; plodnost [liberalismem] poznamenaného katolíka je částečně
sterilizovaná jeho hybridní povahou. Avšak umírněný liberál je skutečně
satanským typem, je maskovaným zlem, které je v naší době hlavní příčinou
zničujícího dopadu liberalismu.
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 16
Překlad:
D. Grof
