Komentář Eleison CDLIV – Arcibiskupův odkaz I (2016)
(454)
26. března
2016
ARCIBISKUPŮV ODKAZ I
Včera, 25.
března, bylo 25. výročí smrti velkého Božího muže, arcibiskupa Lefebvra, vůči
němuž má tak mnoho katolíků zachovávajících si dnes Víru tak velký dluh. Když
v 60. letech 20. století revoluční démoni moderního světa uspěli
v tom, že pod své jho přivedli spoustu katolických duchovních buď během
nebo po Druhém vatikánském koncilu (1962-1965), byl to arcibiskup, kdo takřka
sám stál při té katolické Tradici, jíž katolická autorita, zaslepená nebo
zastrašená, opouštěla. Protože aby katolíci skutečně uposlechli tuto autoritu oddanou
principům revoluce, museli opustit Pravdu neměnné Tradice Církve. Nebo jinak,
aby zůstali věrní této Pravdě, museli vstoupit do „neposlušnosti“ vůči
církevním autoritám.
Samozřejmě,
že ani arcibiskup, ani Bratrstvo sv. Pia X., které založil v roce 1970,
nebyli skutečně neposlušní, protože katolická autorita je nepostradatelným
sluhou katolické Pravdy: nepostradatelným, protože Pravda bez autority
je rozervaná na kusy mezi navzájem soupeřícími názory omylných lidí, ale sluhou,
protože autorita je prostředkem a nikoliv cílem, prostředkem ochrany a
zachování té neomylné Kristovy Pravdy, která jediná může spasit duše. Této
neměnné Tradici Církve zůstal arcibiskup Lefebvre věrný do konce, přesto aniž
by pohrdal těmi církevními autoritami, které jej do konce odsuzovaly, nebo se
jim vzpíral. Naopak udělal vše, co mohl ve skutečnosti v daný moment
udělat, jak sám připouští, dokonce i více, než měl býval udělat, aby jim pomohl
vidět Pravdu a sloužit jí, pro dobro celé Církve, ale marně.
Tehdy, aby
zajistil přežití Pravdy o spáse, v červnu 1988 vysvětil čtyři biskupy bez
povolení církevních autorit, které je normálně nutné. Musely doufat, že tento
postup bez jejich povolení bude znamenat zničení jeho Bratrstva, to však naopak
vzkvétalo, protože nyní značný počet duší vystoupil ze své předkoncilní
„poslušnosti“, aby pochopil, že Pravda musí být na prvním místě, a že v pravdě
setrvávající biskupové jsou nutní pro přežití Pravdy Církve.
Co se však
stalo s Bratrstvem, jež za sebou zanechal, když o dva a půl roku později
zemřel? Jeho katolická moudrost a osobní charisma zde již nebyly, aby je
ochránily před magnetickou přitažlivostí předkoncilní „poslušnosti“, která
dostala podobu zdánlivě rozumných návrhů diplomatického kompromisu mezi
koncilní autoritou a katolickou Tradicí. Falešná „poslušnost“, upřednostňující
autoritu před Pravdou, se nyní vplížila na vrchol Bratrstva, z nějž ji
arcibiskup [předtím] vymýtil, a za dalších pár let bylo jeho Bratrstvo sotva
rozpoznatelné, když ti, co jej pomýleně vedou, jeli do Říma, čepici
v ruce, a žadonili o oficiální uznání ze strany církevních autorit.
Pravda nemá
žádné právo uvádět se do pozice žadonění o cokoliv ze strany skupiny lhářů –
„katolicismus je revoluční“ je strašlivá lež – pomýlení vůdci Bratrstva však
tehdy i nyní ospravedlňovali své ponížení Pravdy tím, že se odvolávali na
arcibiskupův příklad. Říkali, že po léta jezdil do Říma a usiloval o oficiální
uznání Bratrstva, a že oni nečiní nic jiného. To, co se však mohlo zdát
podobné, bylo ve skutečnosti zcela odlišné. Zatímco oni jezdili do Říma ve
snaze dosáhnout nějakou politickou dohodu, s níž byli připraveni, jak se
vyjasnilo nejpozději na jaře 2012, učinit kompromis ohledně nauky, arcibiskup
do Říma naopak jezdil vždy pouze pro dobro Víry a Církve. Pro něj bylo
oficiální uznání Bratrstva ze strany církevní autority vždy pouze prostředkem,
jak pomoci této autoritě zpět k Tradici a Pravdě, a když tato autorita na
jaře 1988 jednou provždy demonstrovala své odmítnutí strážit Tradici, pak
arcibiskup přerušil všechna vyjednávání a diplomatické kontakty, a bez obalu
deklaroval, že by pokračovala jedině, kdyby se Řím vrátil k věroučné
Pravdě. Arcibiskupovi nástupci mu ve skutečnosti nikdy neporozuměli. A dnes?
Podívejte se na „Komentář“ příští týden.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
