Arcibiskup hovoří – Kanada (1975)

 

Arcibiskup hovoří – Kanada (1975)

Proslov pronesený Jeho milostí v Ottawě v Kanadě v listopadu 1975

 

Dámy a pánové,

přišel jsem mezi vás proto, abych pohovořil především o nejpalčivějším problému současnosti, kterým je zachování katolické víry. Nemyslím tím prostě jen jisté liturgické změny, ani jisté aspekty obnovy, které vyplývají z Druhého vatikánského koncilu. Tyto detaily samozřejmě mají svou důležitost, ale já jsem zde spíše proto, abych vás povzbudil v boji za záchranu základních principů naší víry, protože naše víra je životně důležitá. A než budu dále pokračovat, rád bych vaší pozornost obrátil k tomu, co přesně stanovuje tyto základní principy naší víry. 

Základní principy naší víry

Náš Pán Ježíš Kristus přišel na svět, aby lidstvo vykoupil, a učinil tak skrze Kříž. Ústředním bodem Kristova pozemského života, smyslem toho, proč se Boží Syn stal člověkem, bylo to, aby zemřel na Kříži za spásu všeho lidstva, nejen věřících, nejen katolíků, ale všech lidí. Bohužel ne všichni lidé přijali Kristovo poselství, ale ať jsou to buddhisté, muslimové nebo protestanti, všichni – přinejmenším všichni, kteří si přejí být spaseni – musí své spásy dojít skrze krev, kterou za ně prolil Ježíš Kristus.

Mimo Církev není spásy

Toto je pro nás, kteří jsme katolíky, velmi prosté. Toto je naše víra, víra, kterou nás vždy učili, přesto však, kolik katolíků v naší době ještě přijímá tuto pravdu, že spása přichází ke všem lidem skrze Ježíše Krista a že mimo Krista není spásy? Přijde mi neobvyklé, že katolíci zpochybňují odvěkou formulaci „mimo Církev není spásy“. Toto je přesně tou nejdůležitější otázkou, kterou si lidstvo dnes klade, stejně jako tomu bylo ve všech dobách. A skutečně není pro člověka nic životně důležitějšího, než vědět, jak má být spasen, kým má být spasen a jakým způsobem má být spasen. Může vůbec pro toho, kdo žije na zemi, existovat otázka větší důležitosti?

Nyní je však celkem jisté, že když dnes prohlásíme, že „mimo Církev není spásy“, mnozí katolíci nevěřícně povstanou a budou tvrdit, že je to nesmysl, že jinak ti, kteří nejsou v Církvi, musí být zavrženi do pekla. Skutečností však je, že toto zůstává základním dogmatem, které musí zajímat celé lidstvo. Jako katolíci musíme potvrzovat to, co Církev vždy tvrdila, protože Církev je pramenem vší pravdy: Bůh stvořil člověka a Boží Syn se stal člověkem, aby byl ukřižován za spásu všeho lidstva. Může vůbec existovat jiný zdroj spásy mimo Božího Syna, Našeho Pána Ježíše Krista? Můžeme jako katolíci přijmout, že Luther, Buddha nebo Mohammed jsou také prostředkem věčné spásy? Sedí také v nebi po pravici Boží?  Přesto dnes i navzdory takové absurditě mnozí katolíci již nepřijímají, že „mimo Církev není spásy“.

Protestanti nebo buddhisti, kteří dojdou spásy aktem Boží lásky – v praxi implicitně skrze křest touhy – dosáhnou toho skrze Krista a Jeho Církev. Církev učí, že žádný člověk není spasen nežli skrze Našeho Pána Ježíše Krista. Tomu jako katolíci musíme věřit, protože to Církev vždy učila. Neexistuje žádný jiný Bůh, žádná jiná pravda, žádná jiná spása kromě Ježíše Krista. To je středem, základem, cílem našeho křesťanského života a bude to jednoho dne korunovanou slávou našeho křesťanského života. Zkrátka neexistuje nic mimo Ježíše Krista, který je naší jedinou radostí na zemi a v nebi.

Svatá mešní oběť

Jsem si jist, že chápete jak důležité je potvrzovat tyto pravdy. Ježíš sám, nikoliv my sami, vybral pro nás prostředky k tomu, abychom obdrželi Jeho milost. Prostředek, který zvolil, byl Kříž – a rozhodl se, že Kříž a Jeho Oběť na něm, má pokračovat na zemi na našich oltářích. Na žádném jiném místě na světě než na našich oltářích nepokračuje Kristova Kalvárie. Katolíci každé doby chápali nesmírnost svaté mešní oběti. Naši předci to zcela jistě chápali, naši předci, kteří postavili hodnotné chrámové budovy, které krášlí vaši zemi a výjimečné katedrály a baziliky Evropy. Návštěvníci po celém světě přicházejí do těchto svatyní a v úžasu stojí před nádherou práce a mimořádného talentu našich předků z doby před tisícem let. Proč vztyčovali takovéto monumentální stavby a vydávali desetiletí za desetiletím své křehké životy, aby vytvořili tyto skvostné katedrály? Bylo to kvůli oltáři Našeho Pána Ježíše Krista a kvůli svaté mešní oběti, která se na něm slaví. A přál si to sám Kristus.

Ježíš Kristus ustanovil kněžství při Poslední večeři při příležitosti první oběti – Poslední večeře totiž skutečně byla Obětí, jak učí Tridentský koncil –  když ze Svých apoštolů učinil kněze a nakázal jim: „to konejte na Mou památku“. Neřekl: „Vyprávějte tento příběh, popisujte tento Můj skutek svým dětem a budoucím generacím“. Spíše řekl: „Toto konejte, konejte to znovu, pokračujte v konání toho, co jsem konal Já.“ Je velice důležité, abychom si uvědomovali, že svatá mešní oběť je činem, nikoliv vyprávěním, příběhem. Jsem si jistý, že si určitě uvědomujete, proč to zdůrazňuji: je to právě proto, že v naší době jsou Kristovy záměry podvraceny, je jim odporováno a jsou potlačovány.

Je proto životně důležité, abychom stáli za tím, co je podstatou naší svaté víry a skutečně za samou ideou křesťanské civilizace, z níž se máme dobrý důvod ještě těšit, a která se, jak z celého srdce doufáme, znovu obnoví a znovu oživí v podobě, jaká byla v době středověku. Svět se dnes středověku posmívá. Současný člověk říká, že to byla doba temna – temný věk – ale historie sama nám říká, že středověk byl největším obdobím dějin a třinácté století největším stoletím v dějinách, jaké kdy lidstvo poznalo. Proč? Kvůli svaté mešní oběti a kvůli spiritualitě, kterou mše vytvářela. Dnes víc než kdy jindy naše civilizace potřebuje oltáře, potřebuje kněze, kteří budou přinášet svatou mešní oběť, která je obnovováním Oběti kříže. Celá naše křesťanská civilizace spočívá na našich oltářích. Ale zničíme-li své oltáře a nahradíme je stolem a na tomto stole prostě připravujeme pokrm, který je vzpomínkou na Našeho Pána Ježíše Krista a Jeho Poslední večeři, která není ničím jiným než jen převyprávěním toho, co při této příležitosti řekl a učinil, pak jsme pozbyli základy, na nichž spočívá křesťanská civilizace. Katolická Církev pak přestane existovat, protože Církev spočívá na dogmatu, na realitě svaté oltářní oběti, z níž pochází Svátost oltářní, jíž je Náš Pán Ježíš Kristus ve Svém Těle, Krvi, Duši a Božství. Protože Svátost oltářní – Eucharistie – proměňuje přímo naše duše, civilizuje nás, ukázňuje nás a dává řád naším duším. Bez Eucharistie zapácháme nepořádkem.

Často přemýšlíme nad tím, proč dnes existuje tak málo kněží. Je to proto, že již neexistuje zájem o mešní oběť. Už neexistuje ideál, neexistuje cíl, který by kněz sledoval. Jeho cílem vždy bylo přistupovat k Božímu oltáři a přinášet kalvárskou Oběť. Přesně tohle tvořilo dokonalost kněze, ideál kněžského povolání u mladého muže. Podobně u řeholníků – sester a bratří – byla základem jejich povolání svatá mešní oběť, stejně jako tomu bylo u vás, laiků.

Mše je svatou Obětí Našeho Pána Ježíše Krista

Křesťanem je vlastně někdo, kdo se na oltáři nabízí jako oběť spolu s Naším Pánem. Taková je i svátost manželská: je symbolem Kristova svazku se Svou Církví. Stejně jako Kristus nabídnul Svůj život za Svou Církev, tak i manželé nabízejí svůj život za svou rodinu a jeden za druhého. Tento svazek je živoucím symbolem toho, co se událo na Kalvárii a manželé tak čerpají svou sílu a odvahu, které vyžaduje oběť jejich svazku, ze svaté mešní oběti. Bez svaté mešní oběti nemůže existovat žádná katolická spiritualita, žádný křesťanský život, a všechno to, co bylo životem Církve po věky, přestane existovat. My tedy máme životně důležitý požadavek na pravou svatou mešní oběť a má to pro nás jako katolíky zásadní důležitost.

 

Připouštím, že v minulých staletích možná naši katecheti kladli více důrazu na Eucharistii jako svátost než na Eucharistii jako oběť. Kladl se, samozřejmě z dobrého důvodu, velký důraz na svátost Eucharistie. Pořádáme například velká mezinárodní eucharistická shromáždění po katolickém světě, abychom věřícím poskytli možnost adorovat Našeho Pána Ježíše Krista ve Svátosti oltářní. Tato eucharistická shromáždění byla nepopsatelně nádherná a byla živoucím svědectvím hluboké víry věřících v reálnou Přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista ve Svátosti oltářní.

Zatímco tedy Církev v předešlých staletích kladla hodně důrazu na reálnou Přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista v Eucharistii – v Eucharistii jako svátosti – zároveň možná nevědomky byla Eucharistie jako Oběť do určité míry opomíjena. Vraťme se zpět k této ideji Eucharistie jako Oběti, aniž bychom ztratili ze zřetele Eucharistii jako svátost. Myslím si však, že by dnes měl být obnoven důraz na Eucharistii jako Oběť, protože konec konců je to Eucharistie jako Oběť, která je zdrojem Eucharistie jako svátosti. Eucharistie jako svátost k nám přichází od Oběti kříže. Bez kříže by neexistovala žádná Eucharistie jako svátost, protože svátost je obětováním a bez Oběti není obětování. A bez Oběti neexistuje žádná reálná Přítomnost, žádná účast, žádné přijímání věřících. Zkrátka, když přijímáme Svátost oltářní – Svaté přijímání – jsme účastni na Oběti, kterou On nabídnul na kříži a kterou On denně nabízí nekrvavým způsobem na našich oltářích za odpuštění hříchů. Toto je tedy hlubokým smyslem svaté mešní oběti a reálné Přítomnosti Našeho Pána v Eucharistii: Svátost oltářní je ovocem tohoto mimořádného stromu, kterým je Kříž, protože tato svátost vychází z Kristovy Oběti na Kříži.

Musíme se proto vrátit zpět k této ideji svaté mešní oběti, která je podstatná pro naši spásu, a vidět v této Oběti přesně ten prvek, který je nádherou naší civilizace, a pochopit proč je dnes tato civilizace – západní civilizace, křesťanská civilizace – otřesena v samých svých základech, pochopit, jak úpadek naší křesťanské civilizace začal, když jsme začali vyjadřovat pochyby o reálné Přítomnosti Našeho Pána v Eucharistii, když jsme začali napadat, odstraňovat a potlačovat svatou mešní oběť. Tento neuvěřitelný fenomén má původ u Berengera ve 14. století. Pak v 16. století Luther drze tvrdil, že mše není Obětí. Lutherův útok byl tedy veden proti samé podstatě Církve, na její drahocenné dogma. A když takto podkopal svatou mešní oběť, zničil kněžství ustanovené Kristem, protože, jaká je potřeba kněžství bez Oběti, za jaký ideál kněz bojuje? Kněz se stává pouhým úředníkem vybraným ze členů shromáždění, aby sloužil bohoslužbu, aby tvořil společenství, aby lámal chleba.

Lutherova reformace a skutečná proměna liturgie

Té [proměny] Luther dosáhnul před 450 lety, a jak vědí ti, kteří jsou obeznámeni s historií jeho reformace, přesně to se děje s ohledem na proměnu liturgie v naší době. Mnohé prvky změn jsou identické. Během Lutherovy reformy byl přijat národní jazyk, němčina, a není třeba říkat, že to vyvolalo veliký jásot, mládež byla nadšená, laici nyní rozuměli, mohli se vrátit k něčemu, co vypadalo více jako církev evangelia, mohli nyní konat bohoslužbu smysluplněji. Krátce řečeno, laici objevili v životě Církve nový smysl. Ale euforie mladistvého nadšení brzy ustoupila deziluzi: kněžstvo se počalo rozkládat, kněží a jeptišky opouštěli své kláštery, konventy se vyprázdnily a řeholníci se oženili. Jak k tomu mohlo dojít tak brzy po zápalu a nadšení raných let? Celý fenomén byl jen krátkodobý, protože reformátoři napadli základní prvky Kristovy Církve, svatou mešní oběť.

Když byla napadena Oběť, tradiční respekt k Eucharistii nemohl dlouho odolávat. Věřící začali přijímat Svátost oltářní ve stoje, pak bylo Svaté přijímání podáváno na ruku, pak začali reformátoři otevřeně popírat reálnou Přítomnost, nejvyšší Oběť, popírat kněžství a vše, co Církev tak pečlivě uchovávala.

Předchůdci moderní společnosti

Protestantská reformace zasáhla naší civilizaci v jejích samých kořenech a bylo jen otázkou času, než se principy liberalismu přidaly k principům reformace. A tak v sedmnáctém století přišel Descartes s představou pravdy, která je relativní, subjektivní, v nás. To znamená, že pravda pochází z našeho vědomí a nikoliv odnikud mimo nás. Descartes odmítnul pojetí pravdy, která pochází od Boha a od Krista. A v osmnáctém století Rousseau posunul Descarta ještě o krok dál a směřoval svůj útok na mravní zákon: člověk je dobrý, jeho svědomí je dobré. Svědomí by tedy mělo být jeho vodítkem, nikoliv zákon.

Tato trojice – Luther, který zaútočil na církevní dogma a víru, Descartes, který zaútočil na pojem objektivní pravdy a Rousseau, který zaútočil na mravní zákon – byla předchůdcem moderní společnosti, v níž dnes žijeme. Dnes, jak všichni vidíme, jsou víra, pravda a zákon relativní a jsou podřízeny svědomí jednotlivce. Přesně o tom všem, dámy a pánové, je liberalismus. Člověk se osvobodil, emancipoval, dospěl a nyní se již nechal vést výlučně svým vlastním svědomím a svou vůlí.

Co toto osvobození v realitě znamenalo pro společnost, pro naši civilizaci? Přineslo zničení lidské osoby, jejíž bytí pochází od Boha a od Našeho Pána Ježíše Krista, jejíž celý duchovní život pochází od Krista, od Jeho zákona lásky, z daru Jeho milosti, který ji proměňuje a ponouká ji přilnout k Jeho zákonu. Jestliže neexistuje žádná absolutní pravda, ale jen naše vlastní, kterou si sami tvoříme, neexistuje již Bůh, žádná potřeba Boha, protože si dostačujeme sami. Stáváme se v podstatě svými vlastními bohy, a proto odmítáme Boha, který nás přesahuje. Zanedlouho přirozenost v jistém smyslu ničí sama sebe.

Po Rousseauovi následovali subjektivističtí filozofové devatenáctého století: Kant, Hegel a jiní, kteří všichni přispěli a pomohli k ničení křesťanské víry. Tyto ideje si pomaličku razily cestu, než principy liberalismu v podstatě zničily pojem křesťanské společnosti. Již na konci osmnáctého století se ve Francii stalo imperativem osvobození od omezení křesťanského zákona, katolických králů, katolické společnosti, jedním slovem od Boha. Proto byla ve Francii státem formálně uznána zkomolenina Boha, totiž bohyně rozumu.

Církev se těmto tendencím samozřejmě bránila. Století a půl – od roku 1800 do roku 1960 – papeži promlouvali, vydávali encykliky, používali všechny myslitelné prostředky, aby zabránili zničení společenského a mravního řádu těmito tendencemi. Ale tyto ideje, které měly původ v protestantské reformaci a nástupu liberalismu, si pomalu razily cestu a společnost jimi byla zamořena a hráze, které doposud držely lidi ve stavu řádu, byly prolomeny. A nakonec státy, stejně jako Židi před Pilátem Pontským, prohlásily: „Nemáme krále, jenom císaře,“ a v důsledku provedli odluku Církev a státu. Vyhnali Ježíše Krista od soudního dvora, z armády, z univerzit, ze škol. Krucifixy byly odstraněny z veřejných budov, duchovní byli zahnáni do svých sakristií, společnost byla laicizována.

Společnost se tak osvobodila, osvobodila se od Boha. Brzy následovala svoboda myšlení, svoboda tisku, svoboda svědomí. A nyní, o století a půl později, se nacházíme ve stavu zotročení pornografií, zotročení televizí a dalšími médii společenské komunikace, které tak hluboce do naší společnosti vnesly ten druh svobody, která ničí morálku, rodinu a společnost samou.

Církev zhruba do roku 1960 liberalismu ve všech těchto formách rezolutně vzdorovala. Nadále učila poslušnost a podřízenost vůči Ježíši Kristu, Jeho zákonu, Jeho Oběti, Jeho svátostem a Jeho milosti. Protože právě zde nalézáme pravdu, pravou svobodu, svobodu od otroctví hříchu. Když se osvobodíme od hříchu, podrobme se ctnosti.

Vidíme, jak hluboce byla naše společnost redukována. Katechismus, kanadský katechismus, je dokonalým příkladem tohoto procesu, který jsem se pokusil do určité míry popsat, procesu ničení. Celý katechismus se zaměřuje na ničení. Katechismus svou povahou předpokládá rozchod s hříchem, ale současné katechismy směřují k zrušení tradice a společenských tabu, zničení rodiny, zničení zdrženlivosti, které udržovaly naší civilizaci pospolu. Toto se dnes vaše děti učí v katechismu. Učí nás Evangelium, že musíme ničit? Naopak, Evangelium nás spíše učí vytvářet pouta lásky, křesťanské lásky: lásky k Bohu, lásky ke svým rodičům, lásky k bližnímu. To jsou silná pouta, závazná pouta. Nemáme svobodu, zda milovat nebo nemilovat. Musíme milovat Boha a své rodiče a společnost, samozřejmě do té míry, do jaké je společnost v souladu s Božím zákonem.

Tento přístup, kdy se naše děti učí ničit, rozbíjet, je zločinným přístupem, protože je takový přístup bude provázet celým jejich životem: po celé mládí a později, až je určitý druh dialektiky bude užírat a bude je stavět proti druhým a stravovat je imperativem, že mají být „svobodní“, aby dospěli, aby byli „sebou samými“. To sebou přináší nesmírně závažné důsledky a my teď přemítáme nad tím, jak je vůbec takový katechismus myslitelný. Nová katecheze je jednoduše přirozeným dlouhodobým důsledkem liberalismu.

Liberalismus zachvátil Církev

A ačkoliv se naši papežové stavěli proti liberalismu a odhalovali, jaký je, lze dnes nicméně bezpečně prohlásit, že liberalismus zachvátil Církev. Proniknul do naší kultury, naší společnosti, našich univerzit a našich škol. Žádná oblast nezůstala imunní, dokonce ani naše rodiny nebyly uchráněny jedu liberalismu. Naše semináře jsou zamořeny myšlenkami prosazovanými takovými lidmi jako Teilhard de Chardin, podle nějž je pravda relativní, vyvíjí se a je osobní. Neexistuje již neměnná pravda a tudíž ani žádné pevné dogma.

Je tragédii, že toto pochází od Druhého vatikánského koncilu. Gaudium et spes to ilustruje nejlépe: přinejmenším dvě stránky jsou věnovány myšlence změny, vývoje pravdy. „Zdnešnění“ je celé jen o této změně. Každý, kdo se podílí na tomto „zdnešnění“ má toto jako předpoklad: jako výsledek našeho nového ovládnutí přírody musíme přijmout změnu ve filozofii, ve způsobu vyjadřování a konání, ve způsobu, jakým pojímáme své náboženství, v realizaci, kdy způsob, jak se idejím rozumělo v minulosti, již dnes není použitelný.

Proto se například seminaristům říká, že by již neměli obracet na víru, evangelizovat nebo snažit se o konverzi nekřesťanů. Spíše se musí věnovat dialogu, aby směrovali své stádo k nalezení vlastní identity a uvědomění si, že jejich víra je konec konců stejně platná jako naše. To je samozřejmě prostě a jednoduše hereze a bude mít ve velmi krátkém čase předpokládaný účinek, kdy dojde k umlčení celého církevního misijního ducha. Není potřeba říkat, že zabije-li se misijní duch, kněžský duch přestane existovat.

Toto jsou tedy faktory, které dnes ponechávají katolíky bez jakéhokoliv podnětu pro náboženský život. Lidé již nevědí, jaký je zbožný stav života. Nedávno arcibiskup z Cincinnati slavnostně tvrdil, když podával zprávu Římské synodě o krizi kněžských povolání, že nedostatek povolání, který je dnes v Církvi zřejmý, vyplývá ze skutečnosti, že kněz ztratil smysl své identity. Co tato neuvěřitelná slova znamenají? Prostě to, že kněz neví, kým je. Odkdy kněz neví, kým nebo čím je? Po dvou tisících letech, kdy máme v katolické Církvi kněze, již náhle nevíme, co utváří kněze! Proč jsme došli až sem? Protože jsme zničili své oltáře tím, že jsme je změnili na „stoly“, zbavily jsme je svých oltářních kamenů, které od čtvrtého století uchovávaly relikvie mučedníků. Oběť je tradičně přinášena na kameni, na kamenném oltáři, ale dnes neexistuje žádná oběť, žádný kámen, žádné relikvie. Mše se stala hostinou. Relikvie naznačují, že mučedníci se obětovali jako oběť v jednotě s Naším Pánem. Z toho můžete pochopit, jak závažné je odstranit tuto nádhernou symboliku a v jaké míře se zasahuje do všeho, co je ve svatém katolickém náboženství nejposvátnější. A všechny tyto zásahy pronikly do Církve na Druhém vatikánském koncilu.

Častokrát jsem kritizován, protože napadám koncil. Je pravdou, že se neshoduji s tímto koncilem, protože si uvědomuji, že liberální duch ničí Církev, kněžství, svátosti, svatou mešní oběť, katechismus, katolické univerzity a katolické školy. A vy sami jste o tom tak pevně přesvědčeni jako já, protože máte neustále na očích takové příklady. Rodiče začali dávat přednost tomu, že posílají své děti do nekatolických škol, dokonce i do protestantských škol, protože zde jsou méně vystaveny zvrácenostem než ve svých vlastních katolických školách.

Sebezničení Církve

Není to nepochopitelné pohoršení, když se zamyslíme nad tím, jaká byla Kanada před dvaceti lety, když jsem na hrdé pozvání Msgr. Cabana navštívil jeho nový seminář dokončený v roce 1955 a plný seminaristů? Tak tomu bylo až do roku 1965. Dnes byl seminář prodán a z tohoto díla nezbývá nic. Co se to děje v Církvi po světě, když se seminářů jako je ten v Sherbrooke, který není ani dvacet let starý, zbavujeme tímto způsobem?

Nedávno jsem hovořil s italským biskupem, který se právě vrátil z cesty, na níž doufal přijít do kontaktu s kněžími horlivě usilujícími o uchování tradice Církve a zřízení společných vazeb, aby mohlo třeba dojít k vytvoření sdružení tradičních kněží v Itálii. Vrátil se ohromen. Poté, co navštívil takřka každou diecézi v Itálii, uvědomil si, že semináře se všude prodávají a že mladí kněží mají blízko k marxismu. Ačkoliv má Itálie v průměru třikrát víc kněží než Francie, semináře jsou prázdné. Turínský seminář, který má kapacitu pro 300 seminaristů, jich má 80 z několika sousedních diecézí. Biskup z Casserty se mi svěřil, že se k němu jeho seminaristé vracejí jako modernisté a odmítají jej poslouchat. Jakou diecézi bude mít od nynějška jen za několik let ve světle stavu kněžství a seminářů dnes?

Ve Francii je přibližně 100 nových kandidátů pro 100 diecézí, kteří každoročně vstupují do seminářů. Jediný významnější seminář, který zůstal, je v Issy-les-Moulinaux poblíž Paříže s 80 seminaristy pro 25 diecézí a čtyřmi nebo pěti řeholními společenstvími. Kolik z nich skončí? A o kolik více jich žije v naději, že mezi nynějškem a svým vysvěcením Řím povolí ženaté kněze?

Tato situace, která má své kořeny na koncilu, je životně vážná. Nadšení k uvolnění bylo na koncilu zřejmé. Našlo své vyjádření ve víceznačných formulacích různých schémat skrze ideu změny pro změnu, skrze ideu nadřazenosti svědomí jednotlivce v protikladu k ustanovenému zákonu, skrze pojem svobody pro všechna náboženství. To Církev vždy považovala jako odporující svým právům, protože, jak věří, ona sama je tradicí. A jestliže katolický stát v rámci své jurisdikce neklade žádnou překážku šíření hereze, pak se takový stát v podstatě stává státem protestantským, se všemi s tím spojenými omyly, například týkajícími se manželství, což vede k toleranci rozvodů, antikoncepce a potratů. To vše snadno podkopává křesťanskou společnost, katolickou společnost. Poznáváme, že přesně toto nasměrovalo Církev směrem k úplnému sebezničení, které se stává stále zřejmějším.

Nemám jinou volbu než tomuto zničení vzdorovat

Toto jsou tedy důvody, proč tak lpíme na svých tradicích. Proto tváří v tvář tomuto přívalu, tomuto všeobecnému zničení Svaté katolické Církve potvrzujeme vůli uchovat katolickou mši, katolické svátosti, katolický katechismus, své katolické univerzity a své katolické školy. Odmítáme zachovávat liberální školy, v nichž jde všechno a cokoliv. Trváme na katolických školách, aby naše děti byly vychovávány jako katolíci. Trvám na katolických univerzitách, aby naše děti nebyly zkaženy. Již se neodvažujeme poslat mladého muže nebo ženu na katolickou univerzitu.

Dáváme přednost tomu, poslat je na státní univerzitu. Seminaristé již nevědí, kam jít. V seminářích dneška seminaristé přicházejí a odcházejí, jak se jim zlíbí, v jakoukoliv denní nebo noční dobu, navštěvuji mši denně nebo ne, jak se jim chce.

Jsme tedy ve stavu rozkladu a tuto situaci nemůžeme přijmout. Proto náš vzdor působí jako bychom se pokoušeli stát v cestě těmto všem změnám. Požádali mě, abych zavřel seminář v Ecône. Proč tento příkaz odmítám uposlechnout? Protože si nanejvýš důrazně nepřeji, aby se moji seminaristé stali protestanty, protože si nepřeji, aby se moji seminaristé stali modernisty, protože si nepřeji, aby moji seminaristé ztratili víru a svůj mravní postoj. Jsem si docela jistý, že pokud bych je měl propustit a poslat do jiných seminářů, ztratili by svou víru a svůj mravní postoj. Proto se mi zdá, že nemám žádnou jinou volbu než tomuto příkazu vzdorovat.

Ptají se mě, jak je to možné, že mohu odmítat příkazy, které přicházejí z Říma. Tyto příkazy skutečně přicházejí z Říma, ale jakého Říma? Já věřím ve věčný Řím, ten Řím nejvyšších pontifiků, ten Řím, který dává život Církvi, ten Řím, který předává pravou tradici Církve. Považují mě za neposlušného, ale pak se musím ptát proč ti, kdo vydávají příkazy, které jsou samy o sobě zavrženíhodné, dostali svou pravomoc. Papež, kardinálové, biskupové, kněží obdrželi svou pravomoc za účelem, aby předávali život, duchovní život, nadpřirozený život, věčný život, stejně jako rodiče a společnost jako celek obdrželi svou pravomoc předávat a chránit život. Slovo „pravomoc“ znamená „tvůrce“, tvůrce života. Nemáme zmocnění předávat smrt; společnost nemá dovoleno schvalovat zákony, které dovolují potraty, protože potrat je smrt. Podobně papež, kardinálové, biskupové a kněží jako takoví existují, aby předávali a zachovávali duchovní život. Bohužel je zjevné, že mnozí z nich již dnes život nepředávají nebo nezachovávají, ale spíše schvalují duchovní potrat.

Toto jsou tedy důvody proč, když čelím příkazu zavřít svůj seminář, odmítám uposlechnout. Věřím, že my všichni máme vážnou potřebu toho druhu kněží, kteří předávají život duše. Jsem si jistý, že nechcete mít kněze, který má sklon udělovat svátosti, které jsou neplatné. Čas od času jsem požádán, abych udělil svátost biřmování, což je samozřejmě pro místní biskupy iritující a připomínají mi, že nemám žádné právo biřmovat v jejich diecézích. Samozřejmě, že to uznávám, ale připomínám jim na oplátku, že oni nemají žádné právo udílet svátosti pochybné platnosti dětem, jejichž rodiče chtějí, aby tyto děti obdržely svátostnou milost. Tito rodiče mají právo být si jistí, že jejich dětí obdrží svátost biřmování. To je konec konců závažnou povinností rodičů. Je to milost, která udržuje duši na živu, a já dávám přednost rodičům, kteří si chtějí být jistí, že jejich děti obdržely svátostnou milost biřmování, i když tím, že uděluji svátost v diecézi někoho jiného, jednám nepovoleně. Mohu být alespoň klidný při vědomí, že děti biřmované způsobem předepsaným Církví po staletí skutečně na sobě mají svátostnou milost a že je svátost skutečně platná...

...Proto má toto vše maximální důležitost a je to také důvodem, proč si musíme udržet své tradice a nebát se obtíží, ani překážek. Žijeme v době skutečného utrpení. Musíme si samozřejmě dávat pozor, abychom nebyli agresivní opozicí vůči svým biskupům a svým kněžím, kteří odmítají pochopit vážná nebezpečí, v nichž se dnes Církev lopotí. Ale v následování Církve všech časů se také musíme modlit za své duchovní. Nevynalézáme nic nového. Já jsem ve svém semináři v Ecône neprovedl žádné inovace.

Ti, kteří mě odsuzují, odsuzují svou vlastní [kněžskou] formaci, což je absurdní. Když čelím absurditám, mohu si jen zakrýt své uši a oči a dále přibírat seminaristy.

V září [1975] jsem v Ecône přivítal dvacet pět nových kandidátů, pět v novém semináři pro německy hovořící seminaristy poblíž Bodamského jezera ve Švýcarsku a dvanáct v novém domě v Armadě v Michiganu. Povolání jistě není nedostatek a já si jsem jistý, že kdybychom nebyli oslabováni a poškozováni, ale podpořeni, neměl bych tři semináře, ale semináře v každé části světa. Nemylte se: existuje dostatek dobrých, mladých, snaživých mužů – dobrá povolání v každé zemi.

Musíme se proto modlit, abychom jednoho dne opět pochopili kněžství, protože křesťanská společnost nemůže žít bez svých kněží. Církev bez kněží již není Církví. Je to v zásadě z tohoto důvodu, proč vás žádám o vroucí modlitby za mladé kněze. Modlete se také k blahoslavené Panně Marii, protože ona je Matkou kněží a Matkou kněžstva. Modlete se za milosti svatých povolání a s ohledem na Řím za pomoc, aby byl sám Řím jednoho dne osvícen.

Řím se stal velikou záhadou

Co se v Římě děje? Je to zajisté Řím, kdo vytváří nejzávažnější problém. Říct takovou věc není pomluva, ani znevažování, protože pokud se krize v Církvi rozšířila do všech zemí světa, je jen rozumné hledat obecné příčiny na jejím Stolci. Na dnešním Římě je cosi zřetelně podivného a zlověstného, dílům milosti se v Římě kladou překážky, v Římě existují lidé, kteří jsou pod nadvládou Satana. Jak jinak by mohla být Církev v takovém rozsahu jakoby přidušená a neklidná? Ačkoliv možná správně nechápeme tento problém, člověk to cítí, vnímá onu atmosféru dnešního Říma. Stále často pobývám v Římě a čas od času mám příležitost pohovořit si s knězi z různých posvátných kongregací, s lidmi, kteří úřadují každodenní záležitosti Kurie. Tito lidé se mi v soukromí svěřují, že se Řím stal dusivým, že v kancelářích a chodbách Vatikánu vládne skutečný teror – vždy někdo naslouchá, špicluje, připraven podat zprávu, kritizovat. Dokonce ani kardinálové nejsou imunní vůči tomuto teroru, skutečnému ďábelskému vlivu, který proniká každou stránkou vatikánského života.

Co způsobilo tento úpadek? Kdo jsou tito zlověstní lidé? Jsou to skryté osoby, nebo jsou to duchovní na významných postech? Zdá se, že nikdo neví, ale je naprosto jisté, že tento duch proniká nejen sídlem katolické Církve, ale každým z nás, ať jsme jakkoliv daleko od Říma.

Současný stav Říma je jen dalším důvodem, proč nesmíme váhat nebo se bát se znovu seskupit.

Závěrem bych chtěl zdůraznit zvláště to, jak důležité je zůstat jednotní a za každou cenu zabránit neshodám. Již i tak je nás málo těch, kteří se chceme držet svých tradic, kteří chápeme, kteří jsme obdrželi milosti. Nemůže být pochyb, že je to Boží milost, která nám dovolila udržet si naše posvátné tradice, přesně ty tradice, které vytvořily světce. Je proto životně důležité, abychom dál pokračovali jako jedna mysl, abychom společně spolupracovali a tím zajistili silnou obranu.

Zcela jistě máte ve své moci vybudovat skrze milost něco pevného, co přetrvá, co bude přitahovat druhé, něco, co vám umožní formovat své děti. Shledáte snazším, nalézt katechety, kteří vám ve vašich úkolech pomohou. Shledáte snazším zorganizovat své vlastní školy, vedené laiky a plně katolické, které budou učit pravý katechismus, slavit tradiční liturgii, formovat vaše děti jako silné a dokonalé křesťany. Musíme dojít k těmto opatřením, abychom ochránili své svaté náboženství a své duše, protože konec konců spasit duši je vše, na čem záleží.

 

Zdroj: Society of St. Pius X

Překlad: D. Grof