středa 2. března 2016

Františkovy hrubé komentáře k latinské mši (2016)

 
Františkovy hrubé komentáře k latinské mši (2016)
John Vennari
28.2.2016
Zdá se, že 1. března bude vydána kniha pro děti s názvem Milý papeži Františku.
Blog Rorate Caeli získal a publikoval odstavec této knihy, který je nejen znepokojivý, ale poskytuje i krátký vhled do myšlení Františka, pokud jde o starobylou mši Církve.
Toto je výňatek:
„Milý papeži Františku,
Byl jste někdy poblíž kněze jako ministrant?
Pozdravy od Alessia (Itálie, 9 let)“
Milý Alessio, ano, byl jsem ministrantem. A ty? Jakou roli mezi ministranty máš? Dnes je snazší ji vykonávat, víš: Možná víš, že když já jsem byl dítětem, mše se slavila odlišně než dnes. Tehdy byl kněz čelem k oltáři, který byl u zdi, a ne k lidu. Pak ta kniha, s kterou sloužil mši, misál, byla umístěna na pravé straně oltáře. Ale před četbou Evangelia vždy musela být přemístěna na levou stranu. To byla moje práce: přenést ji zprava doleva. Bylo to vyčerpávající! Ta kniha byla těžká! Zvednul jsem ji se vší svou sílou, nebyl jsem však dost silný; jednou jsem ji zvedl a upadl jsem, takže mi musel pomoct kněz. Nějakou práci jsem však udělal! Mše tehdy nebyla v italštině. Kněz hovořil, ale já jsem ničemu nerozuměl, a ani moji kamarádi. A tak jsme pro legraci napodobovali kněze, trochu jsme komolili slova, abychom ve španělštině vytvořili podivné výroky. Bavili jsme se a opravdu jsme si sloužení mše užívali.
Co tedy vlastně František naučil tohoto devítiletého ministranta a kteréhokoliv mladíka, který čte tu knížku?
1) Protestantizovaný Novus Ordo je nadřazený staré, nezáživné tridentské mši „z jiného světa“, kde byl kněz čelem k oltáři a nikoliv k lidu, a kde věřící údajně nerozuměli tomu, co kněz říkal.
2) Mše a věci, týkající se mše, mohou být předmětem laciného pobavení dokonce i ze strany ministrantů, když ministrují. Jak to odporuje duchu katolicismu!
Dary zbožnosti a bázně Boží, dva ze sedmi darů Ducha Svatého, v nás vyvolávají posvátnou bázeň Boží, která uznává Boží velikost a naší nepatrnost, a hlubokou úctu k věcem, které se vztahují k Bohu, a s nimiž se musí zacházet uctivým způsobem. Zdá se, že tyto dary se u Františka neprojevují.
Když František hovoří o mši, není v tom také žádný smysl nadpřirozeného.
František, modernistický jezuita, se chlubí devítiletému chlapci a tisícům jiných mladíků, kteří dostanou výtisk této knihy, že „trochu komolit slova, abychom vytvořili podivné výroky“, je pro ministranta přijatelnou praxí. To, na čem opravdu záleží je: „Bavili jsme se...“ Tento výňatek z knihy nám připomíná epizodu – zachycenou na videu – kde František zesměšňoval malého ministranta, který správně spínal ruce k modlitbě. „Máš slepené ruce?,“ zeptal se František a popadnul chlapcovy ruce a pohnul s nimi od sebe a k sobě.
Pro Františka mohou být nejposvátnější aspekty katolické praxe objektem zábavy:  „Komolili jsme slova“ mše, „bavili jsme se“, „máš slepené ruce?“.
Kdo je tento hrubý človíček, jehož naši současní kardinálové v roce 2013 zvolili?
V prvním měsíci jeho papežství jsem veřejně řekl, že bych papeži Františkovi nikdy nedovolil učit náboženství mé děti. Po skoro třech letech této bouřlivé vlády znovu potvrzuji toto prohlášení s větší intenzitou.
Františkovo hrubé zesměšňování aspektů mše (což mi připomíná Novus Ordo kněze z počátku 70. let 20. století, kteří se tolik snažili být „pohodoví“ a „lidoví“), jeho veřejná chvála zastánkyně potratů Emmy Bonino, jeho provinilé mlčení tváří v tvář jeho povinnosti odporovat zákonu o občanském sňatku stejného pohlaví v Itálii (který prošel kvůli jeho mlčení), jeho nedávný přístup situační etiky k antikoncepci, kde naposledy naznačil, že používání antikoncepce může být volbou jakožto ochrana proti viru zika, a nespočet jeho pohoršlivých slov a činů, kdy zní hůř než kombinace kardinála Bernadina a Leonarda Boffa pro 21. století, dále a dále narušují jeho morální autoritu. Věrní katolíci běží do úkrytu takřka pokaždé, když otevře svá ústa.
Proto se bojím, když se jeví, že František je připraven vztáhnout své ruce na cokoliv dalšího katolického, co já miluji, protože se zdá, že rozvrátí vše, čeho se dotkne.
Sv. Alfons Liguori nám v dopise z 24. října 1774 říká, že je možné, aby byl zvolen papež, který nemá za svou hlavní starost větší slávu Boží, a že takový papež neobdrží pomoc Boží, kterou potřebuje, a že věci půjdou od desíti k pěti.
Sv. Alfons v době papežského konkláve píše: „Pokud jde o biskupy, velmi málo z nich má ryzí zápal pro duše ... Musíme se tedy modlit k Ježíši Kristu, aby nám dal hlavu Církve takovou, která by měla více ducha a zápalu pro slávu Boží, než učenosti a lidské prozíravosti. Měla by být prosta veškeré stranické náklonnosti a postrádat lidské ohledy. Kdybychom náhodou, ke svému velkému neštěstí, měli dostat papeže, který nemá slávu Boží za svůj výhradní cíl, Bůh mu mnoho nepomůže, a věci ze svého současného stavu půjdou od desíti k pěti.“
My jsme nyní v situaci, kdy máme papeže, který se zdá projevovat některé z nejhorších aspektů modernistického jezuitství, zdá se, že není veden duchem Božím, a věci jdou od desíti k pěti. Fatimské poselství nám říká, „abychom se mnoho modlili za Svatého otce,“ a podobně sv. Alfons Liguori pobízel katolíky, aby se modlili, aby Bůh napravil takovou situaci.
V mezičase nadále veřejně odporujeme slovům a činům papeže Františka, jež se jeví být v rozporu s Vírou všech časů, a propagujeme tradiční katolickou Víru mezi všemi v naší sféře vlivu.
Končíme citací proslulého otce Franciska Suareze, jednoho z mnoha, kteří nás upomínají na potřebu vzdorovat: „Vydá-li [papež] příkaz v rozporu se správnými obyčeji, neměl by se uposlechnout; jestliže se pokusí učinit něco zcela zjevně odporujícího spravedlnosti a obecnému blahu, bude legitimní mu vzdorovat; zaútočí-li silou, může být odražen silou, s umírněností patřičnou pro spravedlivou obranu.“
Překlad: D. Grof