Proč se Bůh vtělil (1941)
Granátové jablko,
Úvod, kap. 3
Jsou i jiné důvody, proč se slušelo, aby se Bůh
vtělil. První byl, že podvodník nám vzal Boha. Slušelo se tedy, aby nám Boha
vrátil obnovitel. Za druhé, poněvadž pokora byla ozdobou Boží; ale nemohl se
pokořiti až k trestům v božské přirozenosti. I bylo třeba, aby tak učinil v
lidské. Třetí, aby v obnovování byla pokora tak veliká, jaká byla pýcha v
podvádění. Poněvadž pýcha byla taková, že člověk chtěl být jako Bůh, proto
musela být pokora taková, že se Bůh stal člověkem. A je poznamenati, že,
ačkoliv skutky Trojice jsou nerozdílné, takže cokoliv dělá jedna osoba, dělá i
druhá, přece jedině Syn přijal tělo, a ne Otec nebo Duch Svatý, protože jen na
Krista se vztahuje tělo. A i když Syn přijal tělo, přece nezhrdá Otcem, ani se
neodděluje od Otce. Syn přijal, pravím, tělo zvláštním způsobem a přece Otec
ani Duch svatý se neodděluje. Hodností je v božství rovnost Syna, v těle
zvláštní jeho způsob. Nikdy však od něho neodstoupilo božství Otce nebo Ducha
svatého. Když tedy jedno je božství, naplnilo tělo Kristovo sice jedno božství,
Otec a Duch svatý, ale hodností a nikoliv přijetím. Naplňuje-li zemi Otec,
naplňuje-li zemi Duch svatý, nemohli o sobě opustit jinak tělo Kristovo, když
zůstali v jednotě božství.
Jest také poznamenati, že dílo vtělení se připisuje
někdy Otci, jako: Když se naplnil čas, poslal Bůh Syna svého; nebo Synu, jako:
vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; nebo Duchu svatému, jako ve vyznání:
Jenž byl počat z Ducha svatého. Ale to se říká proto, že dílo vtělení bylo
dílem nejvyšší moci, moudrosti a lásky, které se přičítají třem osobám.
Je však více důvodů, proč se vtělil Syn, a ne Otec
nebo Duch svatý. Předně, aby obnovení bylo učiněno skrze touž moudrost, která
založila svět. Za druhé, aby byl i synem v lidství, když je synem v božství. Za
třetí, aby se ukázala láska Otce vůči nám. Proto praví Jan: „Tak Bůh miloval
svět, že Syna svého jednorozeného dal.“ Za čtvrté: Nikomu se nesluší více, aby
přivedl člověka k božskému poznání, než slovu, jímž se Otec dosvědčuje,
poněvadž je sjednotitelné s tělem jako slovo s hlasem. Za páté, poněvadž na
nikoho se nesluší více, aby nás přivedl k přijetí za syny, jako na vlastního
syna. A ačkoliv Syn Boží přijal lidské tělo, přece se neoddálil od Otce, nýbrž
celý a neporušený zůstávaje u Otce, celý a nerozdělený vešel v tělo lidské. V
těle totiž nepřišla část jednorozeného, ani se sám nerozdělil, aby z polovice
byl u Otce a z polovice v Panně, nýbrž celý u Otce a celý v lůně rodičky, celý
v lidském rodě. Tělem přišel hledati pozemské, nezanechávaje věcí vyšších: co
je na nebi, zachovávaje, co je na zemi, uzdravuje, všude celý: i na nebi i na
zemi i u Otce i v Panně.
Jest také poznamenati, že ve společném obnovování
všech se slušelo, aby se sešly tři z tří stupňů, totiž božský, andělský a
lidský. Proto se v přípravě vtělení sešel anděl jako posel, Panna jako
počínající, a slovo Boží jako vtělující se.
Zdroj: Na
hlubinu, ročník XVI., číslo 10
Zpracoval: D.
Grof
