Svatý
Matouš příklad pravého pokání (1903)
Neděle první adventní
Nebe a země pominou, ale slova má
nepominou. (Luk. 21, 33)
Dojemná
jsou slova tato, která pronáší Kristus Pán o svém učení. Praví, že vše co jest na
nebi i na zemi pomine, to jest dle ustanovení Božího přiměřeným spůsobem se změní,
ale slova Jeho že nikdy nepominou, nikdy se nezmění, nýbrž zůstanou tatáž,
nikdy nepozbudou své platnosti.
Víme
dojista všichni, že učení Páně od pradávna a to ku pokynu Krista Pána samého
nazývá se evangelium. Slovo to jest řecké a znamená po česku tolik co dobré,
radostné poselství. A učení Páně se nazývá radostným poselstvím vším právem,
poněvadž nám zvěstuje radost tu největší, že Pán Ježíš již přišel, že nás již
vykoupil, a co nám jest činiti, abychom i my vykoupeni byli opravdu.
Poněvadž
Pán Ježíš hlásal a mohl hlásati jen jedno učení, ježto pravda jest jen jedna – patrno
jest, že evangelium jest jen jedno; ale poněvadž nám toto jedno evangelium
napsali čtyři svatí spisovatelé; rozeznáváme evangelisty čtyři; tedy evangelium
jest jen jedno, evangelisté však jsou čtyři.
Jest
nyní posvátná doba adventní, která nás pamatuje na ty doby smutné, než Pán toto
evangelium hlásal; pamatuje nás, jak Bůh pokolení lidské na zaslíbeného
Vykupitele po čtyři tisíce roků připravoval. Také my se máme v adventě
připraviti, abychom oslavovali narození Páně důstojně a ku svému spasení
užitečně. Návod k této přípravě nám dává svaté evangelium, a jak dle tohoto
evangelia připravovati se máme, poznáváme dobře na čtyřech svatých evangelistech.
Předsevzal
jsem si tudíž promluviti k láskám vaším letos v době adventní o čtyřech svatých
evangelistech a to tak, abychom se dle
příkladu jejich připravili na slavnost narození Páně. Dnes tedy promluvím o
svatém Matouši a ukážu, že jest krásným příkladem pravého pokání.
Nahlédneme-li
do knih Písma svatého, poznáváme všude, že měl-li Bůh učiniti lidstvu něco
velikého, důležitého, žádal vždy napřed pokání. A nemohlo a nemůže jinak býti;
neboť jestliže nevejde moudrost v duši zlovolnou, aniž bydleti bude v těle,
které poddáno jest hříchům. (Moudr. 1, 4), jak by mohl Bůh prokazovati
dobrodiní obzvláště veliká tam, kde není srdce očištěno pokáním? Proto pokání
činí člověka přístupným Bohu, slzy pravé kajícnosti nebo zkroušená mysl jsou ta
nebeská rosa, která svlažuje půdu srdce našeho, aby do ní mohl zasíti Bůh símě
své milosti tak, aby přineslo opravdu ovoce. Proto kázali pokání ve starém
zákoně proroci, proto i svatý Jan Křtitel připravuje lidstvo na dobrodiní Boží
největší, na příští Vykupitelovo, tak často a tak důtklivě volá: Čiňte pokání!
A ne jinak si počínal Božský Spasitel sám; také On opakuje přikázaní: „Čiňte
pokání!“ a těm, kteříž přikázaní toho neplní, hrozí hrozným rozsudkem:
Zahynete.
Chceme-li
se tudíž dobře připraviti na slavnost narození Páně, musíme také činiti pokání. Avšak v čempak záleží pokání a jaké má
býti? To vám právě ukážu na evangelistovi Páně svatém Matouši. Vybírám ze svatých evangelistů právě svatého
Matouše z té příčiny, že nebyl vždy
svatým, nýbrž jak zřejmě připomíná svaté evangelium, byl povolán od Krista
Pána do počtu apoštolů právě od toho úřadu, kde se mnozí dopouštěli takových
přestupků, že platili za veřejné hříšníky. Svatý Matouš však napravil pravým pokáním všecko.
1.
Svatý Matouš nazýval se také Levi a byl syn Alfeův. Svým povoláním byl celným, jak se nazývá sám, a byl
náboženstvím žid, což možno i z toho dovozovati, že Kristus za apoštoly pohanů
nepřijímal. Úřad celného provozoval v Kafarnau, městě u jezera genezarétského,
kdež Kristus Pán obzvláště působil, a kde také celného Matouše k úřadu
apoštolskému povolal.
V
Kafarnau byl čilý obchod, proto tam bylo mnoho překupníků, obchodníků a
celných. Celní vybírali také zeměpanské daně a cla, které museli židé odváděti Římanům.
Poněvadž se židé považovali a také byli národem Bohem vyvoleným, měli
to za velikou potupu, že
museli platiti daně pohanům; z té příčiny také pohrdali všemi těmi, kdo se
pohanům ku vybírání těchto dání propůjčili. Mimo to celní měnili také lidem peníze,
při tom pak se dopouštěli různých podvodů; pohané pak se domnívali, že
neodvádějí Římanům daně a cla všecka, proto měli celné za zloděje a podvodníky. Fariseové nazývali celné veřejnými hříšníky.
A
k takovéto třídě lidí opovržených, která se dojista dopouštěla mnohých podvodů
a nepravostí, náležel před svým povoláním apoštol Matouš. Avšak když přišel Pán
Ježíš, uzdraviv člověka šlakem poraženého, jemuž hříchy odpustil, v Kafarnau k
celnici jeho, řekl mu krátce: „Pojď za mnou!“ A celný Matouš opustil ihned celnici
svou, a šel za Pánem Ježíšem. (Mat. 9, 9) Tak vypravuje svatý Matouš o sobě
sám.
Na
to vystrojil celný Pánu Ježíši hostinu a pozval na ni mnoho celných jiných,
chtěje, aby i oni poznali Krista Pána a uvěřili v Něho. Nad tím se fariseové a
zákoníci horšili, vytýkajíce Pánu Ježíši, že jí a obcuje s publikány a jí s
veřejnými hříšníky; ale Pán jim odpověděl, že nepotřebují lékaře zdraví, nýbrž
nemocní, a že nepřišel volat ku pokání spravedlivých, nýbrž hříšníků.
Od
té doby neopustil svatý Matouš Krista Pána nikdy, nýbrž za příkladem ostatních
apoštolů zanechal všeho a hledal všude jenom království Božího. Po na nebe
vstoupení Páně kázal nejprve židům v Palestýně, pak odešel do krajin
vzdálených, cizích, tak že zavítal až do Ethiopie, kdež žil velice přísně a
konal mnohé zázraky. Tak zejména vzkřísil z mrtvých dceru krále Egipa, který
zázrak působil na rodinu královskou, na vojsko a na úřednictvo tak, že král i
rodina a přemnozí z dvořanů přijali svatý křest. Ano dcera králova Ifigenia
byla učením Páně tak proniknuta, že učinila Bohu slib ustavičné čistoty. Když
však Egip zemřel, zmocnil se trůnu jeho bratr Hirtak, který, aby si vládu
pojistil, chtěl pojmouti Ifigenii za manželku. Ale dcera králova zůstala věrna
svému slibu, a v sňatek manželský vstoupiti nechtěla. Hirtak žádal svatého apoštola,
aby Ifigenii domluvil, aby od slibu ustoupila. Když vlak svatý Matouš naopak
Ifigenii ve slibu utvrzoval, dal Jej král, an právě mší svatou obětoval, vojíny
usmrtiti.
Dříve
než svatý Matouš odešel z Palestýny, sepsal židům na jejich žádost evangelium. Sepsal
je jazykem aramajským, kterým tehdáž mnozí v Palestýně mluvili. Ale později
ukázala se potřeba toho, aby evangelium to přístupno bylo i národům mimo
Palestýnu, a proto je přeložil také do řečtiny. Evangelium sepsané aramajsky se
časem ztratilo, řecky sepsané se zachovalo. Svatý spisovatel si v tomto
evangeliu obral za úkol dokázati, že Kristus Pán jest opravdu Bohem zaslíbený
Vykupitel. Proto tak často upozorňuje, že se na Pánu Ježíši naplnila proroctví
starozákonní.
Poněvadž
začíná evangelium rodokmenem čili knihou rodu Ježíše Krista, tedy mluví na počátku evangelia o Kristu člověku,
jest odznakem evangelisty Páně sv. Matouše člověk.
2.
Když jsme takto poznali, kdo byl svatý Matouš, tažme se dále, jak se od něho
máme učiti pravému pokání? Svatý Matouš byl muž dosti zámožný, ano: můžeme říci
bohatý. Vysvítá to již z jeho
povolání, a mimo to, dokazuje to bohatá hostina, kterou vystrojil Kristu Pánu a
jiným svým soudruhům. Byl také dojista muž dosti vzdělaný; patrno to z toho, že nepsal evangelium jen řečí tou,
kterou mluvil obecný lid, nýbrž i řečí řeckou. Není tudíž příkladem pokání snad jen prostému lidu, nýbrž i zámožné
intelligenci. Stopujme tudíž jeho pokání.
a)
První a nejdůležitější jest to, že na Matouše, když seděl ve své celnici, pohlédl Kristus Pán. To jest,
nejmilejší, nejdůležitější, ano tak důležité, že kdyby se to bylo nestalo, celný
Levi nebo Matouš by byl nikdy pokání nečinil.
Ano,
ku pokání pravému jest především
potřebí, aby na nás pohlédl Kristus Pán, čili jest potřebí milosti Boží. Komu se té nedostává, nemůže pokání činiti
nikdy. Bůh ovšem dává tuto milost všem,
kdož jí nečiní překážky, zejména pak těm, kdo za ni pokorně prosí.
Jest
nyní posvátná doba adventní, doba kající; ve zpěvech rorátních na
mnohých místech věřící opakují povzdechy svatých patriarchů a proroků, kterými
prosili Boha, aby poslal již Vykupitele. Když slova ta zpíváme, nebo když se
podobně modlíme, vysílejme tyto prosby
ku Pánu Bohu v tom úmyslu, aby nám
dal svou milost, abychom mohli činiti pravé pokání. V adventě jest po celý
čas mše svatá tak zvané „Roráte“, jest to mše svatá o Rodičce Boží. Mnozí
katoličtí křesťané přicházejí na tuto mši svatou, přes to, že se obětuje časně
z rána, rádi, nebojí se obtíží, které s tím jsou spojeny, ano obětují je Pánu
Bohu rádi. Čiňte tak také vy, nejmilejší, a proste při Rorate Rodičku Boží, aby svou přímluvou prosbu vaši za
milost Boží u Pána Boha podporovala.
b)
Druhá velmi důležitá věc z pokání apoštola Páně sv. Matouše jest ta, že když na Něho Pán Ježíš pohlédl, šel hned za
Pánem Ježíšem. Tak musíme učiniti také my. Ačkoliv jest ku pokání milosti
Boží potřebí, nevykoná milost Boží všecko sama; nýbrž pokání jest také dílo naše, my musíme s milostí Boží spolupůsobiti. Proto vzbuďme, to předsevzetí, že si
budeme vnuknutí milosti Boží dobře všímati, a že s ní budeme ochotně
spolupůsobiti.
c)
Třetí důležitou známkou pravého pokání svatého Matouše jest to, že se od Pána Ježíše nikdy více neodloučil. Seznal
dojista, jak dobrý a jak milý jest Bůh všem těm, když Ho opravdu hledají a kdo
se k Němu obracejí. Viděl tu lásku, viděl tu svatost, viděl tu dokonalost a
dobrotu; proto dojista velice želel toho, že Boha dříve různými hříchy tak
těžce urážel. Bolelo ho to dojista, že hřešil, a když viděl a věděl, jaké zlo jest hřích, jaká jest urážka Boha,
jaký nevděk proti Bohu, měl nad hříchem také pravou a upřímnou ošklivost.
Vše to dojalo apoštola Páně tak, že se ku starému hříchu nikdy více nevrátil a
nových se nedopouštěl, nýbrž setrval při Kristu Pánu a při Jeho svatém zákonu
až do smrti.
Tak
musíme činiti také my. Musíme vzbuditi nad spáchanými hříchy lítost opravdivou,
to jest musíme uznati, jak ošklivý jest hřích, a musí nás to rmoutiti a boleti, že jsme, Boha urazili,
a proto musíme také vzbuditi pevné
předsevzetí, že s pomocí Boží se zachováme opravdu tak, abychom do starých
hříchů neklesali, nových pak se varovali.
V
té příčině upozorňuji zejména na dvě, věci velmi důležité, bez nichž nemůže
býti naše pokání pravé; jest to hříšný
zvyk nebo obyčej a příležitost ku
hříchu. Mnohý katolický křesťan chce činiti pokání, snad jde za tím účelem
k svaté zpovědi, ale ve svém hříšném zvyku trvá dále. Má svůj zamilovaný hřích
a nad tím nevzbuzuje lítost, nýbrž buď si na hřích ten ani nevzpomene, nebo si
v něm docela libuje. Jiný přes to, že chce činiti pokání, trvá dále v
příležitosti ku hříchu, an navštěvuje společnosti a místa, kde tak často
hřešil, vyhledává docela osoby, které mu byly příležitostí ku hříchu, a myslí,
že jest vše v úplném pořádku.
Svatý
Matouš opustil vše a zanechal všeho, co mu bylo příčinou a pokušením ku hříchu,
proto bylo jeho pokání pravé. Proto zanechme
i my hříšných zvyků, varujme se příležitosti ku hříchu, a kdyby nám to vše
bylo sebe milejším, a kdyby se nám zdálo, že se nám lidé pro nový život sebe
více posmívají, nic toho nedbejme, nýbrž vzbuďme pevné předsevzetí, že i my pro
Krista Pána opustíme vše, co by vedlo ku hříchu, a že se přidržíme jenom Jeho.
Kdyby se nám někdy stalo, že bychom proti tomuto pevnému předsevzetí přece opět
klesli, nepovažujme tento nový hřích za maličkost, nýbrž hleďme naň jako na
neštěstí veliké; ale ani tu nezoufejme, nýbrž povstaňme s kajícností novou a s
vůlí dobrou napraviti vše. Vizme v Kristu Pánu jako svatý Matouš to, co Kristus Pán opravdu jest, to jest své nejvyšší dobro, své největší štěstí; a tato myšlenka nám
bude mocnou pohnutkou, abychom jeden hřích po druhém odkládali opravdu a činili
trvalé pokání skutečně.
d)
Konečně svatý Matouš pro Krista Pána
obětoval i život, a to byl nejdokonalejší důkaz jeho pokání, a za to se
dojista na něm naplnila slova Kristova, že kdo ztratí pro Něho život včasný,
nalezne život věčný. Chceme-li činiti pokání pravé, musíme i v tom následovati
příkladu svatého Matouše. Musíme býti
ochotni a hotovi obětovati za Krista Pána i život svůj, kdyby toho bylo
potřebí. Kdo nejeví této ochoty, nemiluje Krista Pána, a není Ho také hoden.
„Kdo miluje otce nebo matku více nežli, mne, není mne hoden; a kdo miluje syna
nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. A kdo nebéře na sebe kříže svého a
nenásleduje mne, není mne hoden,“ tak mluvil Kristus Pán. (Mat. 10, 37–38)
Proto vzbuďme i to předsevzetí, že budeme ochotni pro Krista Pána obětovati
vše, i život svůj. Také toho žádá od nás Kristus Pán, jenž má ve všem úplnou
pravdu, neboť řekl: „Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“
Ano
čiňme za příkladem evangelisty Páně
svatého Matouše pokání pravé. Prosme Boha, aby nám dával svou milost, této
milosti si ochotně všímejme a s ní spolupůsobme, litujme hříchů svých upřímně,
to jest mějme je opravdu v ošklivosti a vzbuzujme v srdci svém bolest nad tím,
že jsme zhřešili, vzbuďme předsevzetí pevné, že se budeme hříchů smrtelných s pomocí
Boží varovati upřímně, a učiňme také předsevzetí, že budeme pro Pána Ježíše hotovi
obětovati všecko. Pak bude naše pokání opravdové, pak bude dobrou přípravou na
narození Páně, pak bude opravdu k našemu spasení. Vykonáme pak toto vše, když
přijmeme svátost pokání a Nejsvětější Svátost Oltářní; neboť ve svátosti pokání
nabudeme posvěcující milosti Boží, která smaže naše hříchy, a v Nejsvětější
Svátosti Oltářní nám dá Pán Ježíš svou milost, kterou nás bude síliti, abychom
dobrá předsevzetí, která jsme učinili, také provedli. Proto končím první
rozjímání adventní slovy: Přijměte v
době adventní hodně svaté svátosti, tím si zabezpečíme své spasení nejlépe
a připravíme se na narození Páně nejdokonaleji. Amen.
Zdroj:
P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 29
