Progresivistická
revoluce ve slepé uličce (2014)
Manoel Ricardo Fiuza
(Brazílie)
30. května 2014
V katolických
kruzích je dobře známé, že jednou, poté co celebroval mši, měl Lev XIII.
vidění, v němž si uvědomil, že Satan bude ve 20. století vypuštěn
z pekelných hlubin a povede bitvu za zničení Církve. Aby Lev XIII. takovému
zlému vlivu zabránil, sestavil modlitby, které se až do Druhého vatikánského
koncilu denně říkaly po mši. Byly známé jako Leoninské modlitby (Modlitby Lva
XIII.).
Vzhledem k tomu, že
Luciferovým záměrem je zcela zničit Církev, může se člověk ptát: Co se ve 20.
století událo, co zapříčinilo nesmírnou škodu Církvi a mohlo by být dílem ďábla
předpovězeným Lvem XIII.?
Odpověď je zjevná: Byl to
Druhý vatikánský koncil. Po ovoci jejich
poznáte je. ... Nemůže strom dobrý nésti ovoce špatné, ani strom špatný
přinášeti ovoce dobré.
Tato svědectví to
potvrzují:
Pavel
VI.:
Ve svém prohlášení o pohromách pokoncilní Církve tvrdí, že měl pocit, že
„nějakou trhlinou proniknul Satanův dým do chrámu Božího.“ Pokračuje: „Jak se
to stalo?“ Papež předkládá jednu ze svých myšlenek všem přítomným: „Byl zde
zásah zlé síly. Její jméno je ďábel, ona tajemná bytost, o níž se také zmiňuje
epištola sv. Petra.“ (Homilie z 29. června 1972, Svátek sv. Petra a sv.
Pavla)
Jan
Pavel II.: „Je nutné realisticky a s hlubokým a upřímným
pohnutím připustit, že se křesťané dnes ve velkém měřítku cítí ztracení,
zmatení a dokonce i zklamaní. Myšlenky protikladné k zjevené Pravdě, která
se vždy hlásala, byly hojně šířeny; hereze v plném a vlastním smyslu toho
slova byly šířeny v dogmatické a mravní oblasti a vytvářely pochyby, zmatení a
vzpoury. Liturgie jimi byla narušena.“ (L´Osservatore
Romano, 7. února 1981)
Kardinál
Ratzinger, pozdější Benedikt XVI.: „Výsledky, které přišly
po koncilu, se jeví strašlivě protichůdné očekávání všech ... Papežové a
koncilní Otcové očekávali novou katolickou jednotu a namísto toho člověk
narazil na rozdělení, které – abych použil slova Pavla VI. – jak se zdá, přešlo
od sebekritiky k sebezničení.“ (Ratzingerova zpráva, str. 29-30)
Plinio
Correa de Oliveira: „Je bolestné to říci, ale důkazy vydělují
Druhý vatikánský koncil jako jednu z největších, ne-li největší, pohromu
v dějinách Církve. Od koncilu ‘Satanův dým‘ v neuvěřitelném měřítku
pronikl do Církve. A tento dým se šíří den za dnem se strašlivou silou
narůstajícího zamoření.“ ...
Dále se ptá: „Kdy však
byly dějiny svědkem pokusu o zničení Církve, jakým je ten současný? Protože jej
již nepodnikají protivníci, byl nazván ‘sebezničením‘ v nejnabubřelejším
prohlášení, které má celosvětové dopady.“ (Revoluce
a kontrarevoluce)
Střet
mezi katolickou Církví a koncilní církví
Ten nyní probíhá. Druhý
vatikánský koncil a jeho zavádění vytváří pro věřící proces nepozorované
ideologické změny přepečlivě prováděné církevní hierarchií dle metodiky
revoluční psychologické války. Jak se však strašlivé dopady koncilu zhmotnily,
způsobily překvapení, zvýšily zmatení a probudily odezvy.
Jevem, který stojí za
povšimnutí, je to, že odezvy se objevují mezi laiky. Pastýři kromě zřídkavých a
bázlivých výjimek jsou plně oddáni koncilu, jako by byli jeden muž. Snaží se
provádět tuto změnu u všech věřících nebo u jejich naprosté většiny.
Ale, mirabile dicto [obdivuhodná věc], čím více tato změna postupuje,
tím více roste nespokojenost, nepokoj a neklid u velkého množství katolíků.
Zakoušejí narůstající pocit marnosti, který vyvolává vroucí vzpomínky na
všechny, kteří byli vyhozeni a pošlapáni.
Kontinuita
s minulostí? Rockoví kněží a klauni jsou dnes v koncilní církvi
běžným úkazem.
Souběžně s tím se
čím dál častěji klade otázka, která byla často ignorována, jako by byla
pokušením od zlého. Tou otázkou je: Je pokoncilní církev toutéž katolickou
Církví všech dob?
Taková pochybnost
v myšlení natolik vzrostla, že způsobila, že Benedikt XVI. rozvinul svou
tezi o hermeneutice kontinuity ve snaze prokázat, že katolická Církev a
koncilní církev jsou totéž. Je to úsilí, které sotva přesvědčilo větší množství
katolíků... Ve skutečnosti sama potřeba názorně ukázat kontinuitu Druhého
vatikánského koncilu s Tradicí, je příznakem toho, že si to lidé nemyslí.
To je podstatou tohoto problému. Jestliže neexistuje kontinuita, je koncilní
církev odlišnou institucí? Jak se dá tato šlamastyka vysvětlit?
Odpovědí je, že dnes máme
dvě odlišné reality pod zevnějškem jedné Církve. Progresivistické elementy se
úspěšně infiltrovaly do Církve a stávají se stále smělejšími. Postupně převzaly
nejdůležitější pozice a nyní používají autoritu Církve, aby nám vnutily svůj
progresivistický diktát. Jejich pole působnosti se stalo tak úplným, že
v této církevní struktuře je v současnosti obtížné rozpoznat nějakého
preláta, který není přímým stoupencem progresivismu nebo poslušným podřízeným,
který poslouchá jeho příkazy.
Parazit, který žije z rostliny,
rakovina, která sžírá zdravé tělo, oheň, který stravuje kdysi se zelenající
les. Tyto metafory, které vyjadřují velkou část dnešní reality, však míjí
ústřední téma. Popisují zkázu rostliny, smrt pacienta nebo úplné zničení lesa.
Tento důsledek se nevztahuje na Církev, protože je věčná. Její základ spočívá
na Božím příslibu: „Jsem s tebou po všechny dny až do skonání věků.“
Jak může někdo uvést do
souladu zdání Církve, která je vedena na svou smrt svými nepřáteli,
s příslibem její věčnosti? Tyto dvě perspektivy si neodpovídají; vzájemně
si odporují.
Ale vzhledem k tomu, že
žijeme z Víry, víme, že Církev nezahyne. Víme, že nastane Boží zásah, aby
zabránil jejímu zjevně nevyhnutelnému zničení, ale nevíme, kdy a kde se to
stane. Od nás se žádá Víra, která zdolává všechna protikladná zdání. Tento akt
víry je tím, oč nás Náš Pán a Naše Paní žádá.
Proti všemu zdání Bůh
změní chod událostí, potlačí tuto ohavnou progresivistickou infiltraci, porazí
vnější nepřátelé a povede Církev svatou do nové fáze nádhery a svatosti.
Bude to Boží zásah
apokalyptických rozměrů.
Modlíme se, aby přišel
brzy a přinesl tak úplnou obnovu katolické Církve. Modlíme se, abychom na něj
také byli připraveni.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad:
D. Grof
